Duch Německa/Píseň o zvonu
| Duch Německa Friedrich Schiller | ||
| Slitovník | Píseň o zvonu | Norec |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Píseň o zvonu |
| Autor: | Friedrich Schiller |
| Původní titulek: | Das Lied von der Glocke |
| Zdroj: | Duch Německa: výbor z německé poesie. Překlad Karel Dostál-Lutinov. V Praze: Tiskem a nákladem Českoslovanské akc. tiskárny, 1917. 145 s. Světové obzory; č. 5-9. S. 8-22. Dostupné online. |
| Vydáno: | 1917 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Karel Dostál-Lutinov |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Související: | Básně lyrické/Zpěv o zvonu |
Vivos voco.
Živě volám.
Mortuos plango.
O mrtvé lkám,
Fulgura frango.
Blesky lámu.
Vypálena z hlíny rudé
forma v zem je zazděna.
Hoši, zvon dnes ulit bude!
Chutě k dílu ramena!
pot-li vyvstane,
čelo rozplane :
potom dílo mistra chválí,
Zdar však plyne s nebes dáli.
Do díla, jež se vážně chystá,
se vhodně vážné slovo tká:
když dobrý hovor má v ní místa,
pak práce hračkou utíká.
Nuž, vhloubejme se v rozjímání,
co ze slabých sil nevzniká;
chlap zaslouží jen pohrdání,
když neváží, co podniká.
To právě zdobí mužův zápal
a na to jest mu rozum dán,
by v hloubi duše výtvor chápal,
jenž rukou jeho dokonán.
Hola! Sneste suché louče,
třísky suchých smrků sem,
aby plamen do kotouče
vyšlehoval čelesnem!
Měď mi roztavte,
cínu připravte,
aby hustá zvonovina
tekla jako malvazina!
Co ve stavidla hlubou jámu
buduje s ohněm naše dlaň,
to se zvonice, s výšin trámu
kdys o nás rozzpívá se v pláň.
Když věky kol se budou hnáti,
to mnohým duším dojme sluch,
to s truchlícími bude lkáti,
v tom křídla k nebi najde duch.
Co osud střídavý v svém shonu
v klín pozemčanů dole svál,
to zaburácí ve hruď zvonu,
jenž nábožně to poví dál.
Bílé bubliny se linou.
Dobrá, kovy taví se.
Promisme to luhovinou,
luhem roztok spraví se.
Ať jsou bez pěny
kovy smíšeny,
by se v ryzí hmotu slily,
jasným tonem hlaholily!
Neb zvon má v jásot propuknouti,
když vítá dítko milené
na zemské jeho první pouti,
již koná do snů schýlené.
Mu v lůně budoucnosti dosud
spí slastný jako strastný osud.
Matčino něžné pečování
mu vyzlacené jitro chrání. —
Čas prchá v honbě šílené.
Hoch od dívky se dělí prudce
a hrd se pouští v cizí zem,
svět provandruje s holí v ruce,
až k svým se vrátí cizincem.
A v kráse spanilé se skvíci,
zjev rajský s luznou velebou,
hle, s cudnou uzardělou lící,
stáť vidí pannu před sebou,
Tu nevýslovná touha vkročí
v hruď mladou, jinoch bloudí sám,
slz rosou vlhnou jemu oči,
an prchá bujných druhů hrám.
Jí ve stopách se zarděn brává,
jen úsměv, a je přešťastným,
květ lučin první vyhledává
a milenku svou zdobí jím,
Ó něžná touho, sladké ždání!
Ó mladá lásko ze zlata!
Ráj nebeský se k oku sklání,
hruď hýří, blahem bohata!
Kéž rozkvétá a neuvadá
ten krásný čas, ta láska mladá!
Za trubkou hle, trubka hnědne!
Tento proutek spustíme;
sklovina-li na něm sedne,
do lití se pustíme.
Zčerstva, hoši, dnes!
Zkuste mi tu směs,
zda-li hmota křehká, divá
s měkkou utěšeně splývá. —
Neb kde se tuhé měkkým vroubí,
kde síla k jednotě se snoubí,
tam zahlaholí řádný ton,
Nuž ten, kdo na věky se váže,
nechť důkladně se srdcí táže —
blud krátký je, však dlouhý ston.
Roztomile v dívek vlase
vánek vínkem povívá,
a zvon chrámu stříbrohlase
k slavné svatbě pozývá.
Ach s tou slávou, s těmi zpěvy
končí života též máj;
se závojem, s pásem děvy
rozplývá se luzný ráj.
Žár vášně uchladne,
však láska má zůstat;
květina uvadne,
a plod musí vzrůstat.
Muž ve světa šum
a v odbojný život
jde ráj dělat z divot
a snaží se, baží,
vráží a sráží,
by klamem i pěstí
svým vyhonil štěstí.
Tu hrnou se do domu nesmírné statky,
tu zásoby vzrůstají, domek je z chatky,
prostory rostou — až z domku je dům.
V domě dbá rázně
ctná hospodyně kázně,
matička dětí,
moudře den celý
rodině velí,
a děvčata cvičí
a hošíkům brání
a bez umdlévání
se po práci shání
a rozumně zboží
pořádá, množí
a do vonné truhlice poklady štřádá
a bzučivou nitku kol vřetena spřádá,
lesknavou vlnu a bělostnou přízi
do skříně čistotně hlazené sklízí
a k dobrému přidává třpytu a chuti
bez oddechnutí.
Otec radostný točí hled
s dalekozírného slemena domu,
vidí statky své — samý květ,
povaly vidí vzhůru se pnouti,
stodoly vidí žitem se dmouti,
zásobny vidí úrodou plnit,
po větru vidí žita se vlnit,
pyšným se chlubí rtem:
Nevývratný jak zem
proti všem přívalům
vzpíná se krásný můj dům.
Ale osud, jenž nám vládne,
věčné smlouvy nezná žádné,
chvatem kráčí pohroma.
Do lití se dáti smíme,
lom je pěkně vyhraněn.
Ale, než to vypustíme,
pomodlem se zkrátka jen! —
A teď zátku ven!
Chraň nás Bůh ten den!
V ucho zvonu v dýmném čmoudu
tok se žene žhavých proudů.
Jeť oheň mocný dobroděj,
kdy člověk hlídá, krotí jej;
ať boří, tvoří cokoliv,
vždy k pomoci má tento div;
však zdivočí ten nebes div,
kdy, z okovů se vymaniv,
jde cestou bujné svobody
syn volný matky přírody.
Běda, kdy se bez pout vidí!
Aniž odporů by dbal
přes ulice plné lidí
válí hrozný požár dál,
neboť živly nenávidí
to, co člověk vykonal.
S nebe rosí
požehnání,
prší v pláni;
z černých mraků
beze stezk
šlehá blesk!
S věže, slyšte! zvon lká, ach!
na poplach!
Zkrvácen
blankyt žhavý.
Tohle není zářný den!
Kam ty davy
náměstím?
Ha, tam dým!
Plápol stoupá praskotaje,
ulic táhlou řadou vlaje,
vichrem síly přibíraje.
Žhoucí jako z výhně tlámy
sálá vzduch; v něm praští trámy,
krov se řítí, okna třeští,
matky bloudí, děti vřeští,
trosky hlučí,
skot v nich skučí!
Všechno pádí, shání, chrání,
noc se mění na svítání.
Seřaděnou paží páskou
jako sázkou
okov lítá; ve vysoku
tryská voda v prudkém toku.
Vichor letí — vyje v skoku —
s hukem hledá pochodeň.
S praskotem se v suchou žeň
plamen vrhá, hýří v lovu,
do vyschlých se vrhá krovů,
a jak chtěl by v burném vání
z hlubin rozvrátiti zem
a ji urvat útokem,
roste k nebi bez klesání
velikán!
Sudbě vzdán
síle Boží člověk uhne;
úžasem mu rámě tuhne,
an zří děl svých ztroskotání.
Zdoutnalé
spálenisko,
chmurných větrů tábořisko.
Do průlomův oken sirých
sedly hrůzy,
nebes mračna v letné chůzi
hledí tam.
Jeden hled
k rovu tomu
štěstí, domu
sýlá člověk naposled —
pak sahá k holi bez povzdechu.
Vše plamen schvátil do zkázy,
přec jednu sladkou nechal těchu:
Své milé hlavy čítá v spěchu
a hle! ni jedna neschází.
Kadlub, který v zemi dříme,
kovem jsme už nalili;
zdaž i šťastně pokosíme,
co jsme pracně nasili?
Zda nám kyne zdar?
Nerozpuk-li tvar?
Snad, co naděje nám svítá,
už nás rána stihla skrytá.
Tmavému lůnu svaté země
svých dlaní svěřujeme ruch,
jí rozsévač pln blahých tuch
a s nadějí své dává sémě,
že vzklíčit dá mu dobrý Bůh.
Leč kladem dražší sémě jiné
se smutkem v země náručí
a doufáme, že z rakve stinné
kdys v krásnější květ vypučí.
Dumně s dómu duní, lká
píseň zvonu truchlivá.
Vážně provázejí jeho hrana
poutníka — jeť cesta dokonána.
Ach! to manželka je drahá,
ach, vždyť je to máti něžná,
kterou černá stínů kněžna
z objetí odvádí muži,
útlých dětí věrné druži,
jež mu dala, kvetouc blahá,
a jež u svých ňader, úst
s plesem matky zřela růst. —
Ach, rodinné pásky jemné
přeťaty té hodiny,
neb už bydlí v říši temné
dobrá máti rodiny;
ta, jež byla hospodyní,
péčí svou už nehlídá,
v osiřelém domě nyní
velí cizí, nevlídná.
Dokud zvon se neochladí,
prozatím jsme hotovi.
Jako v loubí ptáci mladí,
kdo chce ať si pohoví.
Vyjdou hvězdičky,
a jsi volničký,
klekání ti zvoní, synku;
mistr nemá odpočinku.
Bodrý, roztoužený sladce
z dáli divým hvozdem chodec
chvátá ku své rodné chatce.
Bečíc domů běží ovce,
a krav bujných,
čelatých a hladkých stádce
návsí šerou
bučíc do stájí se berou.
Do dvora
s žitnou zlatí
vůz se klátí;
modrý, bílý
na obilí
hrá květ věnců,
bujně s věnci letí k tanci
chasa ženců. —
Ulice, trh utichají.
Kolem světla útulného,
domácí se poscházejí,
branou městskou vrátný skřípá.
Do tmavého
pláště zem se halí!
Měšťana však bezpečného
netrudí
noc, jež vyburcuje zlého;
neboť strážným okem zákon bdí.
Řáde svatý! blahodějné
dítko nebes, ježto stejné
volně, lehce, smavě víže,
ty nám stavíš města, chýže
a ty divocha jsi z luhu
přivolalo, druha k druhu,
u lidí se osadilo,
mravy jejich osladilo,
nejdražší je spialo páskou;
k domovině vroucí láskou.
Tisíc ruk se hýbá, činí,
vesele si pomáhá,
v ohni tom se nezastíní
žádná síla, povaha.
Tovaryši s mistrem spěší,
volnost hlídá každý krok,
každý stavem svým se těší,
vítán jest mu v práci sok.
Občanu je zdobou práce,
příčinění žehná Bůh;
koruna-li zdobí vládce,
ctí nás našich dlaní ruch.
Sladký míre
se svorností,
kéž vás hostí
toto město blaživě!
Nikdy nám den nevycházej,
v němž by hordy hrůzné války
přiburácely k nám z dálky,
v němž by oblohu,
kterou krášlí večer snivý
září svou,
měst a vesnic požár divý
zbarvil strašnou záplavou!
Budovu mi zbořte zase,
dostála juž úkonu,
ať se oko s duchem pase
na zdařilém na zvonu!
Bušte kladivem,
drobte hlíny lem!
Má-li zvon se naroditi,
jest nám kadlub rozbořiti.
Smíť formu rozbít mistr leda,
v čas pravý, rukou zkušenou;
však hrůza domu — třikrát běda —
kde kovy samy vyženou.
Tu povodeň ta, slepě vzteklá,
se hromem valí z puklých stěn,
jak rozdávený jícen pekla,
vše požár uchvacuje v plen!
Kde řádí síla bez rozumu,
tam nedaří se výtvor umu,
kde sám se vymaňuje lid,
tam nerozkvete blahobyt.
Ó běda, kde se v tichém městě
troud nahromadil bez ruchu,
lid okovy své sápe chřestě,
sám řádí v hrozném výbuchu.
Tu vzpoura stane před provazem
a rve jím, že zvon zaskučí
a, maje mír jen pěti na zem,
sám vzpouře heslo zahučí:
Volnost a rovnost — řvou a troubí;
tu klidný občan zdvihá zbroj,
an po ulici, ve podloubí
se divě honí vrahů roj.
Tu v hyeny se mění ženy,
z hrůz mají žert a rozkoš svou,
jak pardal zuby nabroušeny,
živoucí srdce soku rvou.
Nic není svatého, vší hrůzy
a kázně svazky porvány,
muž řádný padá v drápy lůzy,
vše neřesti jsou pozvány.
Lva probudit — v tom nebezpečí,
zub tygrův všechno sápá jen;
hrůz veškerých však hrůza větší
jest člověk, je-li rozvášněn.
Těm běda, kteří kladou svíci
v dlaň tomu, jenž je temna syn!
Mu nesvítí a můž jen žíci
a obce házet do ssutin.
Bůh dal veselí mi sladké!
Aj, jak hvězda nebeská
jádro kovu zlatohladké
ze slupiny probleská!
S přílby ku věnci
v slunném ruměnci
září zvon, a lepé znaky
chválí tvůrce svého taky.
Jen dál! Blíž sem!
Nuž, tovaryši, pěkně v řadu!
Teď pokřtíme zvon po obřadu!
„Concordia“ ho jmenujem!
Ať ku svornosti, k upřímnému svazku
zve celou obec, budí věrnou lásku!
A to buď vždycky jeho cíl,
nač mistr lopotně jej slil!
Výš nad hemžením země naší
ať u blankytu má svůj stan,
jak soused hromu ať se vznáší
a dotýká se hvědných bran,
ať volá jako s nebes dáli,
tak jako hvězd nám volá tok,
jež chorovodem Tvůrce chválí
a vodí ověnčený rok.
Jen pověčné a vážné dumě
služ povždy kovový ten ret,
a po hodinách křídly šumě
ho dotýkej se času let.
Nech jazyk propůjčuje sudbě;
ač bez dum, bez citů je sám,
vždy přec ať v dojímavé hudbě
se druží k žití proměnám.
A jak ten hlahol v uchu dozní,
jenž mocně z něho vyřine,
tak nechať učí věky pozdní,
že pozemské vše pomine.
Nyní zvon mi pružným lanem
rozhoupejte z úkrytu,
ať se zvuků vzdušným stanem
povynáší k blankytu.
Táhnout! — Táhnout! — Výš!
Rozhoupán se chvíš!
Hlásej městu potěšení,
mír buď první tvoje pění!
