Dekret Kutnohorský (Tyl)/10.

Dekret Kutnohorský Josef Kajetán Tyl
9.	10.	11.

Údaje o textu
Titulek:	10.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek první. Praha: I. L. Kober, 1881. s. 54–64. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

O samotě procházela se Hedvika po zahradě, založené při domě otcovském. Vzácné byliny a květiny nevídané krásy, velikou péčí a znamenitým nákladem od pověstného doktora z dalekých končin zjednané, skvěly se tu na mnohém záhoně — ovocní stromové stáli ve sněholesklém rouše jarním; ale Hedvika si toho všeho dnes nevšímala. Dnes pro ni nebyla zahrada rozkošnou knihou, z nížto jindy bystrá a vybroušená mysl její zázrakům přírody se vyučovala. Dnes obírala se panna s sebou, skoumajíc hlubiny srdce svého.

Dokud mistr Boček skoro denně do domu přicházel, nebyla se panna nadála, že by obraz jeho již tak hluboko v duši její tkvěl, aby pozbyvši jeho společnosti pak bez ustání v duchu s ním se obírati — po něm toužiti musela. Hrdá mysl chtěla ji sice ještě posud klamati, že se jí toliko po vzdělaném, učeném hovoru bývalého domácího přítele stýská, s nímžto u přítomnosti otcově často i důmyslné hádky mívala; avšak mladé srdce chtělo ji také přesvědčiti, že ji též mužná krása mladého mistra byla pohnula.

U vysokého keře vonné rozmariny nalezl ji otec pohříženou v hlubokých myšlénkách. Ruka její byla se mimovolně vztáhla, a outlé prsty chopivše pěkný, dlouhý proutek, začaly jej přelamovati.

„Nedopouštěj, Aeskulape!“ ozval se tu za ní otec. „Filia! co činíš? Proutek plný puků — a tak ledabylo — na zmar — podívej se! Kdybys jej byla aspoň jak se patří ulomila!“

„Odpusť, otče!“ jala se dívka omlouvati — „byla jsem v myšlénkách —“

„Byla jsi — byla!“ dosvědčoval otec, přívětivě hlavou kývaje. Pak ale ruku pozvednuv, začal jí prstem laskavě hroziti. „Ač bysi neměla zamyšlena býti, abys o tom sama nevěděla — aby o tom otec nevěděl. — Nač jsi myslila?“

Jako růže zahořela panna při této otázce. Cítilať, že jí veškera krev do tváře vstupuje, a dílem ze studu, dílem z dětinské bázně chtěla se odvrátit.

„Dítě! — dcero — Hedviko!“ zvolal otec hlasem, z něhož tichá výčitka i nesmírná láska otcovského srdce zaznívala, a chopil se dívky za ruku nedopouštěje, aby mu tvář ukryla. „Od kterého času je tvůj způsob, nehleděti otci do očí a míti před ním tajemství? — Dost dlouho se již na to dívám, že samotu vyhledáváš — ač bych proti tomu nic neměl, kdyby tě tajnosti botaniky k mým záhonům vábily; avšak není to botanika, ani jiná částka věčně věků neodhalitelných přírodnických umění — to jsem již vypátral —“

„Nikoli, otče! — nikoli! nedělej si starosti!“ přejala mu dcera kvapně další slova. „Po ničem nepátrej! Dosti veliké jsou tvoje starosti veřejné — nechci, abys měl mrzuté chvíle domácí. Já ti k tomu nedám již pražádné příčiny.“

„O mé veřejné starosti neměj žádné péče,“ odpovídal stařec neobyčejně tvář vyjasniv; „ty jsou v koncích! Ano, ano, filia! Dívej se na mne, jak chceš — jiného dnes ode mne neuslyšíš: veřejné mrzutosti naše položily se do hrobu. Mistrům Čecháčkům pustili jsme žilou — dodělávají ve smrtelných ouzkostech. Viklef dostane se na hranici, a jeho čeští učedníci nesmějí králi na oko. Bůh nám Václava zachovej!“

„Je-li možná?“ tázala se dívka, s napjatou pozorností otcovu řeč vyslechnuvši, a pablesk radosti osvítil tvář její. „Ukončeny jsou tedy nesváry mezi zdejšími učenci?“

„To bude záležeti jenom na libosti Čechů,“ odpověděl otec. „My se jich nemáme proč báti — nebudeme však také jich přátelství vyhledávati. Ostatně ale“ — doložil s podivným úsměvem — „jesti s mé strany všecko zapomenuto, jestli se něco mezi mnou a některým mistrem českým nemilého přihodilo — a práh domu mého nebude se horšiti, budou-li přes něj bývalí přátelé choditi.“

Zpytavě spočinuly při tom oči jeho na dívce. Tato však, poznávajíc, kam slova otcova míří, nemohla rozpačitost svou cele utajiti, nýbrž hlavu sklopivši, sáhla opět do rozmariny a začala proutky lámati.

„Nesmrtelný Aeskulape!“ vzkřikl doktor za ruku ji chopiv. „Nekaz mi rozmarinu před svatbou!“

„Jakou svatbou?“ tázala se Hedvika uzarděna; ale z hlasu jejího zněla spíše panenská pýcha, nežli radostné překvapení.

„Per deos!“ rozkřikl se otec, a nevrle ruku její pustiv, obrátil se a několik kroků poodešel sem tam po dělané pěšince popocházeje. — „Celý svět je převrácen“ — mumlal dosti hlasitě — „brzy sám sebe nepoznám. Což je slepá — hluchá — a nevidí radost mou? — anebo mám veselé kozelce dělati, že jsem jí přišel na stopu?“

Poprvé za všechen čas života svého stála Hedvika před otcem na rozpacích u keře rozmarinového. Cítila trpkost řeči otcovy, poznávala, že je tajemství její na jevu — a lítost a překvapení, naděje a bázeň dojaly dívku tak hluboce, že jí slzy do očí vstoupily.

„Co je ti, otče?“ jala se tichými slovy tázati. „Proč se horšíš?“

„Pro nic — já se nehorším“ — odpovídal stařec na dceru ani nepohlédna; neboť líbezný hlas projal srdce jeho tak velice, že se bál, aby pohnutí své neprojevil v tom okamžení, kdežto myslil, že má veliké právo na dívku se hněvati.

Nastalo pomlčení.

Hedvika stála u keře a poškubovala stříbrnou páskou, ježto jí štíhlé tělo okolo boku zdobíc napřed ve dvou praménkách skoro až na zem padala. Otec semotam přecházel, ruce maje křížem na zádech složené a hlavu sklopenou. Zapomenuv, že se láska a srdce zamilované nikdy dle obyčejných zákonů přírody anebo zavedených pravidel společenských posuzovati nedá, nemohl si chování dceřino vysvětliti.

„Anebo jsem na omylu?“ začal opět před sebe mumlati. „Nesmrtelný Aeskulape! já se nerad mýlívám. — Sed illa ancilla? Kam dala stará oči?“

Kroky jeho se napořád rychlily.

Najednou se ale zastavil. Zdálo se, jakoby se byl rychle k něčemu odhodlal. I obrátil se tedy k Hedvice a přistoupiv až k ní samé, bystře na ni pohlédl.

„Nerozuměla jsi tedy slovům mým?“ začal se jí vyptávati. „Responde! Hrdelní soudce ovšem nejsem ani chytrá žena, abych mocí nebo lstí srdce tvého tajemství prohlédl; ale mohla jsi, tuším, již poznati, že to myslím dobře, otcovsky. — Řekni mi bez obalu, jakož dceři sluší — miluješ mistra Bočka?“

„Otče!“ zvolala dívka, a nemohouc mu do očí pohlédnouti, sklonila hlavu mezi keř rozmarinový.

Nikdy nepocítěná sladká bolest, smíšená s pýchou a studem, pobouřila ňádra její — ale přirozená hrdost jí toho ještě ani před otcem učiniti nedovolovala.

„Tedy ho nemiluješ?“ tázal se otec určitě. „Tedys nehledala v posledních časech samotu, že ti osten lásky v srdci vězel? — Čili mám jako pacholík svou pěstounku prositi a ruce spínati: Pojď, pojď — povídej mi pohádky! — Hedviko! dcero!“

„Ach otče, drahý otče!“ zvolala dívka, starci náhle okolo krku padnouc. „Odpusť nerozumné dívce! — Ach, jáť nevím, co se to se mnou děje! Jsem nešťastna!“

„Nesmrtelný Aeskulape!“ zvolal stařec radostně, a oběma rukama dceřinu hlavu pozvednuv, začal jí čelo a uslzené oči líbati. — „Proč bysi byla nešťastna! Mluv! — miluješ mistra?“

Ale dívka nemohla vyznání ze rtů připraviti. Ještě pevněji přivinula se k srdci otcovskému, ukrývajíc zardělé a uslzené tváře na starcově rameně.

„Eheu, suavissima!“ zvolal doktor opět s veselým pohledem. „Tak je to dobře! Tak ti rozumím, třeba si ani slova nepromluvila. Dobře, Hedviko! — dobře. Tys má jediná — a já nejsem tatík ukrutný, o jakýchž někdy skribenti a poetové ve svých bajkách vypravují. Tvůj mistr nás dnes navštíví.“

„Mluvil jsi s ním již, otče?“ tázala se dívka rychle s vyjasněnou tváří.

„Já nikoli; ale tuhle někdo přichází, jenžto s ním již bezpochyby mluvil a moje pozvání mu donesl. — Nu, jakž je, ancilla?“ obrátil se k staré hospodyni, kteráž za pánem do zahrady přicházela. „Jakž je? co dělá magister poëta? — Přijde?“

„Tak mi alespoň slíbil“ — odpovídala stařena. „Poroučí se vzácnému pánu i urozené panně do milosti.“

„Nu, jestli z toho větší potěšení neměl, nežli se tobě na tváři maluje — tedy tam může zůstati! Co jest? Co se stalo? Proč nejsi veselá? Nevidíš-li, jak se nám oči blýskají?“

„Dej Pán Bůh svého požehnání!“ pokývala žena hlavou. „Já jsem také veselá — ale — veselost mi nechce do tváří.“

„Nu!“ zasmál se doktor, „nechť ti jen tedy do rukou vleze, abys nám dobrou svačinu připravila! Chcemeť dnes býti veselí.“ —

I byli veselí — Anselm, Hedvika i Boček.

Mladý mistr kvapně od Marie odstoupiv, byl poněkud zaražen, an starou hospodyni vítal.

Patrně užasnuta pohlížela tato podezřivýma očima za dívkou, kterážto překvapena rychle z komnaty ubíhala. Potom teprv pokašlávajíc pozvání pána svého přednesla.

Jako nebeským poselstvím potěšený poslouchal mladý muž slova její; neušla mu však nelibost, kteráž na tváři dobré stařeny se jevila.

„Což je vám, panno Markyto?“ jal se jí důvěrně tázati. „Kdež je vaše srdečnost?“

„I — i prosím vzácného pána — jak bych se směla opovážiti —“

„Ale pro živý Bůh vás prosím, nezhořčujte mi zase první sladké okamžení, ježto mě po tak dlouhém čase potkalo! Snad se nebudete domýšleti?… Nu, to by se mi líbilo. Ta dívčice je dcera poctivé ženy, kteráž mou skrovnou domácnost pořádá — muselť jsem ubohou právě těšiti, an jí matka na smrt stůně.“

„Mhm!“ — kývala stařena hlavou. „Tedy z křesťanské lásky k bližnímu. Nu, což je mi do toho! Takové skutky dějí se nejraději potají. Nebudeme již o tom mluviti. Mám tedy vzácnému panu doktorovi vyřídit, že nás dnes vzácný pan magister navštíví?“

Boček posvědčil — a jal se k návštěvě přípravy činiti. Přichystal si nejpěknější oblek, spolu na mysli přemítaje, co asi Anselma pohnulo jej pozvati. — Vědělť ovšem, jak bylo zasedání prelátův, kněží a cizích doktorů vypadlo — na čem se byli odpůrci Husovi usnesli; čeho se měl ale on, mistr český, toho dne v domě skoro nejúhlavnějšího nepřítele druhů svých nadíti? Byla se prchlivá mysl jeho dnešním vítězstvím tak oblomila, že z vlastní vůle ruku k smíření podává? — aneb si chtěl z něho posměch tropiti?… Nikoli, toho se nemohl domýšleti, uváděje si na mysl skoro otcovskou náklonnost, s nížto jej doktor jindy v domě svém vítával.

S tlukoucím srdcem vešel přes práh jeho — přes onen práh, za nímžto se jako v tajné svatyni obraz nejvroucnějších žádostí jeho ukrýval. Pečlivá Markyta naň již čekala a uvedla jej k veliteli svému do laboratorium.

Zvědavost Bočkova napjala se ještě výše. Poznalť, že s ním doktor něco důležitého vyjednávati chce, protože jej do jizby vpustil, kamžto nikdy bez velké příčiny noha cizí nevkročila.

Pověstný doktor neseděl tenkráte u ohniště mezi pánvemi, nerozkládal ostrým nožem oudy zvířecí, ani neprohlédal schránku přepodivných bylin sušených; nýbrž chodil vedle zvyku s rukama nazad přeloženýma a skloněnou hlavou po kamenné podlaze.

„Salve — salve, domine magister!“ promluvil, když Boček za sebou dvéře zavřel; i přistoupil k němu a ruku mu podával. Bylť to hlas, jímžto jindy domácího přítele vítával, a srdce Bočkovo rozehřálo se blahým tušením.

„Mám s vámi co jednati,“ jal se doktor dále mluviti, nastoupiv opět cestu po jizbě, při nížto se mladý mistr stejným krokem vedle něho držel — „něco důležitého — a upřímného.“

„Toho potěšení již dávno pohřešuji,“ odpověděl Boček.

„Arci, arci! Mrzuté hádky — nesmrtelný Aeskulape! — já za to nemohu! Proč nedají páni poklidu? Avšak doufám, že se nyní utiší — a naději se, že budeme dobří přátelé.“

Radostně tlouklo srdce mladíkovo při těchto slovech urputného doktora. Tolik laskavosti nebyl na něm shledal, co byl přes práh jeho vešel.

„Ach, domine celeberrime!“ řekl hlasem nelíčené radosti. „Jáť neznám většího štěstí, jakož jest ono, nazvou-li mě vždy ústa vaše přítelem!“

„Verum-ne?“ usmál se doktor, a zastaviv kroků svých bystře naň pohlédl. „Jest to pravda? Nechcete, abych vám jinak říkal?“

„Jak to, celeberrime?“ lekl se mistr, nemoha se lehkému zardění ubrániti. Onť ovšem po jiném jméně toužil — směl se toho však v této chvíli nadíti? — Čili věděl Anselm již o jeho tajemství?

„Já jsem vám arci, tuším, při vaší poslední návštěvě řekl,“ začal zase Anselm chodě mluviti, „že nebudu okolo sebe trpěti, co z krve české pochází — nu, nu, jen se nelekejte! Nesmrtelný Aeskulape! k čemuž pak by měl člověk žluč, kdyby se neměl zlobiti? A onoho dne — to musíte sám vyznati — měl jsem dosti dobrou příčinu se zlobiti — tak dobře, jako že dnes veselé mysli býti mohu. Já to nemyslil ondy doslovně — ale člověka, kterýž by zjevně a naschvál proti mě jednal — me Hercle! — toho si nemohu za miláčka vyvoliti! Co? — Nu, a poněvadž se od té doby mnoho veřejného změnilo, myslil bych, že by se také něco domácího změniti mohlo. Jakže?“

„Nech se změní, co změní,“ odpovídal mistr pln očekávání, „jen když mi vaše přízeň zůstane, celeberrime!“

„Tak! tak!“ kýval stařec hlavou, a po malém zamlčení hlas změniv, ptal se ho rázně: „Vy jste napsal pro mou anebo na mou dceru sapfickou ódu — je-liž pravda? — Nu, co se divíte? Psal jste jich snad více a nevíte nyní, kterou myslím? Začíná tuším: Zavzněte struny ku chvále mudrctví — potom je tam něco, jako: Ó muzo má — zasměj se na mne! — něco o zlatých vlasech a modrojasných očích — —“

„Já sepsal podobnou ódu na svou muzu,“ odpovídal Boček s uzardělou tváří a s tlukoucím srdcem — „i hodlal jsem ji čísti u pana rektora o posledním volení; avšak dověděv se potom, že tam, celeberrime, nepůjdete —“

„Ah, tedy jste ji k vůli mně a snad posléz i o mně napsal?“ přejal mu doktor slova s potutelným úsměvem.

„To nikoli — ale na úsudku vašem nejvíce mi záleželo; a nemoha se ho nadíti, nechal jsem ódu v rukou panny Hedviky, doufaje, že tou cestou i do rukou vašich se dostane.“

„Ale nesmrtelný Aeskulape!“ zvolal stařec již poněkud netrpělivě. „Což pak máte nynějšího času vy zamilovaní všickni tak tupý, neohebný jazyk, že nemůžete na světlo vynesti, co v temnostech srdce odpočívá? Čili jste všickni tak hluší a zabednění, že neslyšíte a nepoznáváte, když k vám laskaví otcové mluví? — Mistře — bez okolků! — proč jste nechal ódu v rukou dcery mé?“

„Aby jí na mysl uvedla člověka, v jehož srdci skvělý obraz panny po všechen čas života lesknouti se bude!“ řekl mistr ohnivě, neboť poznával ze slov doktorových, že tu nejvřelejší touha jeho není již tajemstvím, a laskavostí starcovou se osměliv, přemohl všelikou ostýchavost a bázeň. „Nechal jsem ji v rukou jejich jako rukojemství věrného srdce, očekávaje, až by se obloha žádostí mých vyjasnila, ježto se tehdáž temniti začala.“

„Tak, tak!“ dosvědčoval starý, slova mistrova hlasem polotemným hlavou při tom kývaje. — „Tedy mou Hedviku milujete?“

„Já bych se neopovážil, vroucí touhu svou projeviti,“ odpovídal Boček v blahém pomatení, „kdybych na vaší tváři laskavého pobídnutí neviděl. Ano, vysoce vážený příteli! — miluji pannu Hedviku, a bez ní, zdá se mi, zůstane život můj pustinou bez lesku a tepla.“

„Nedopouštěj Aeskulap!“ usmál se mimo obyčej rozveselený doktor; „já nechci, aby kdo živ byl v temnosti a chladu — a může-li moje slovo pana mistra z truchlivé poušti vyvesti — s radostí to učiním.“

A při těch slovech podal mu ruku k potvrzení slibu svého.

„Můj drahý pane otče!“ zaplesal jinoch, ruku mu líbaje. „V této chvíli rozhodl jste nad štěstím života mého a učinil mne služebníkem vůle své.“

„Caveas, caveas, mi fili!“ jal se doktor dobré mysli mluviti; „jenom tuze mnoho nepřipovídejte! Žeť nikdy jakož můj odpůrce a protivník nevystoupíte — me Hercle! — to se samo sebou rozumí.“

„Váš odpůrce a protivník, celeberrime?“ podivil se mistr. „U všech devatera muz! to mi nikdy nenapadlo, a takovým jsem také nikdy se neukázal. Co se veřejných věcí týče —“

„Nu — nechme je — nechme!“ usmál se starý s jakýmsi hrdým vědomím. „Mohuť se domysliti, že vám o tom nebude dnes milo mluviti — avšak doufám také, že právě dnešek všem rozmíškám již konec učinil. Výpar několika ohnivých hlav zmizel jako ranní mlha, a jasná poklene se zas nad námi obloha — abych také nějakého básnického porovnání užil, když básníka za zetě přijímám.“