| Dekameron — Den pátý Giovanni Boccaccio | ||
| Úvod | Povídka prvá | Povídka druhá |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Povídka prvá |
| Autor: | Giovanni Boccaccio |
| Původní titulek: | Novella Prima |
| Zdroj: | BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl druhý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 110–123. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Jan J. Benešovský-Veselý |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Kimon zamilovav se stane se moudrým a unese Ifigenii, svoji milenku, na moři; byv uvržen na Rhodii do vězení, z něhož jej vysvobodí Lysimachos a na novo s ním unese Ifigenii a Kassandru od svatby, uprchne s nimi na Kretu, kdež oba učinivše dívky svými manželkami, s nimi povoláni jsou domů.
„Mnohé povídky, rozmilé dívky, zdály se mi příhodny, abych je vypravoval, bych učinil počátek dnu tak veselému. Z nich však jedna nejlépe se mi líbí, neboť z ní můžete vyrozuměti nejen šťastné konce, o nichž počínáme hovořit, nýbrž i kterak blahodárná, kterak mocná a kterak plná dobra jest síla lásky, kterou mnozí, nevědouce co mluví, zcela neprávem haní a zatracují. Což, poněvadž, nemýlím li se, jste zamilovány, myslím, že vám bude velmi milé.
Žil tedy — jakož jsme četli ve staré historii cyperské — na ostrově Cypru muž nanejvýš urozený, jehož jméno bylo Aristipp, a jenž nade všechny své krajany byl nanejvýš bohat světskými statky, a kdyby v jediné věci nebyl mu spůsobil osud bolest, mohl býti spokojenější než všichni ostatní. Mělť mezi jinými svými dítkami syna, jenž velikostí a krásou těla překonával všechny ostatní jinochy, ale byl takřka blbý a neposkytoval nijaké naděje. Pravé jméno jeho bylo Galesos, avšak poněvadž ani úsilím učitelů, aniž domluvami a tresty otcovými, aniž veškerým jiným úsilím nebylo možno vpraviti mu do hlavy ani nauky ani spůsoby jakékoli, tedy pro jeho hrubý, nepříjemný hlas i jeho spůsoby, jež slušely spíše dobytčeti než člověku, jaksi příhanou zvali jej všichni Kimon, což v jejich řeči znamená as tolik, co u nás dobytče.
Ztracený jeho život spůsoboval otci velké trampoty, a poněvadž neměl již nijaké naděje, aby neměl stále na očích příčinu své bolesti, nařídil mu, aby se odebral na ves a zůstával mezi jeho nádenníky. To bylo Kimonovi velmi příjemno, neboť spůsoby a obyčeje sprostých lidí mu byly lépe vhod, než mravy městské.
Odešel tedy Kimon na vesnici a zde zabýval se všemi pracemi náležejícími vesničanům. A stalo se jednoho dne, kdy bylo již po polednách a on ubíral se s jednoho dvoru na druhý s motykou na rameni, že vešel do lesa, v této končině velmi krásného, a poněvadž bylo v měsíci květnu, byl v nejkrásnějším květu. A když tudy šel, přihodilo se, jako by jej byl vedl sám jeho osud, že se dostal na lučinu vroubenou vysokými stromy, kdež v jednom koutě prýštil krásný, chladný pramen, vedle něhož viděl na zelené trávě spící překrásnou dívku, oděnou šatem tak lehkým, že skorem ničeho z nevinného těla jejího neskrýval, neboť byla toliko od pasu pokryta bílým lehkým rouchem. U nohou jejích spaly rovněž dvě ženy a jeden muž, služebníci této dívky.
Kimon spatřiv ji, nejinak než jakoby nikdy nebyl ženské viděl, opřel se o svoji motyku a nehlesnuv, s největším úžasem jal se co nejpozorněji prohlížet ji. A v hrubé mysli, ve které tisícerá poučení nedovedla vnuknout nijaké památky záliby po něčem lepším, cítil vznikati myšlenku, jež ve hrubé, neotesané jeho duši mu pravila, že toto jest nejkrásnější, co kdo jaktěživ viděl.
A po té počal rozeznávati jednotlivé částě její krásy; chválil její vlas, jenž se mu zdál zlatý, čelo, nos i rty, šiji i paže, především ale ňadra, ještě málo vyvinutá. A stav se náhle ze sedláka soudcem krásy, sám u sebe nanejvýše toužil, aby spatřil jejích očí, jež pohřížena ve hluboký spánek dosud měla zavřené, a aby je spatřil, najednou měl chuť, probudit ji. Avšak poněvadž se mu zdála nad míru krásnější než všechny ostatní ženy, s nimiž se byl dosud setkal, byl v pochybnostech, není-li to snad nějaká bohyně. A poněvadž přece měl tolik důvtipu, že uznával, že věci božské jsou hodny větší úcty, než věci světské, zdržel se, čekaje, až sama se probudí. Ačkoli pak se mu zdálo, že se příliš omeškává, přece jat nezvyklou rozkoší, nedovedl odejít.
Konečně stalo se, že po dlouhé chvíli dívka, jejíž jméno bylo Ifigenie, dříve než její služebníci se probudila a pozvednuvši hlavu a otevřevši oči, spatřila nad sebou státi Kimona, opřeného o motyku; velice se podivila a pravila:
„Kimone, co hledáš v tu dobu zde v lese?“
Bylť Kimon svojí nemotorností a hrubostí rovněž jako pro urozenost a bohatství otce znám skorem každému v kraji. Neodpověděl ničeho na slova Ifigeniina, nýbrž jakmile spatřil oči její otevřené, tak upřeně počal do nich hledět, že jemu samému se zdálo, že z nich vychází cosi něžného, co jej naplňovalo rozkoší, jaké nikdy nebyl pocítil.
Dívka vidouc to počala se obávat, že by toto upřené hledění mohlo svésti jeho hrubost k něčemu, co by jí mohlo spůsobit hanbu. Pročež zavolavši svoje služky povstala řkouc:
„Kimone, jdi sbohem!“
Načež Kimon odpověděl:
„Půjdu s tebou.“
A ačkoliv dívka společnost jeho odmítala, stále se ho obávajíc, přec nemohla se ho zbavit, dokud ji nedoprovodil k domu jejího otce.
Odtud pak odebral se ihned do domu svého otce a ohlásil mu, že nikterak se nechce více vrátit na ves. Ačkoliv to bylo nepříjemno otci i ostatní rodině, přece ho nechali, jsouce žádostiví zvědět, jaká příčina spůsobila, že změnil svůj úmysl.
Když takto v mysl Kimonovu, ve kterou nedovedla proniknout nijaká nauka, pronikla touha po lásce vzbuzená krásou Ifigeniinou, za krátkou dobu postupuje od myšlenky k myšlence, vzbudil podivení otce i příbuzných i všech, kdož jej znali. Nejprve prosil otce, aby mu dal oblek a co k tomu náleží, tak ozdobný, v jakém chodili jeho bratři, což otec milerád učinil. Pak obcuje s mladíky urozenými a poslouchaje, co se sluší lidem spůsobným, zejmena zamilovaným, k nemalému podivení všech v době velmi krátké nejen naučil se počátkům věd, ale stal se i velmi obratným mezi filosofy. A po té — bylať všeho toho příčinou láska, kterou choval k Ifigenii, — nejen jeho hrubý venkovský hlas proměnil se v lahodný a spůsobný, ale stal se i mistrem ve zpěvu a v hudbě a rovněž v jízdě na koni a v umění vojenském, na moři i na zemi stal se zkušeným a statečným.
Zkrátka — abych nevykládal široce každou maličkost jeho zásluh — neuplynula ještě čtyry leta ode dne, kdy se byl poprve zamiloval, a již se byl vyvinul v nejčilejšího, nejspůsobnějšího a nejdokonalejšího ze všech mladíků na ostrově Cypru.
Co tedy, rozmilé dívky, měli bychom povědět o Kimonovi? Zajisté, že nic jiného, než že vznešené cnosti, jež nebe bylo vnuklo do této šlechetné duše, byly závistivým osudem spoutány a uvězněny pevnými pouty v nejmenším koutku jeho srdce, láska pak všechna ta pouta roztrhala a rozbila, jsouc mocnější jich, a podnítivši spící jeho důvtip, vyprostila jej z hrozné zatemělosti a svojí mocí vyvedla jej na jasné světlo, zřejmě ukazujíc, odkud svým poddaným poskytuje důvtipu a kterak je vede svojí září.
Ačkoliv Kimon, zamilován do Ifigenie, v některých věcech, jako často zamilovaní mladíci činívají, přepínal, přece Aristipp uvažuje, že láska ze tvora tupého učinila člověka, nejen to trpěl, ale podporoval jej všemožně, by mohl ve všem sledovati svoji zálibu. Avšak Kimon, jenž nechtěl více býti jmenován Galesem, vzpomínaje, že jej byla Ifigenie nazvala Kimonem, chtěje počestným spůsobem splniti svoje tužby, několikráte snažil se pohnouti Kypsea, otce Ifigeniina, aby mu ji dal za manželku. Avšak Kypseus pokaždé odpovídal, že ji zaslíbil Pasimundovi, urozenému mladíku z Rhodu, jemuž nechtěl zrušit slovo. Když pak nastala doba sňatku Ifigeniina a ženich si pro ni poslal, pravil Kimon sám k sobě:
„Teď je na čase, dokázat ti, ó Ifigenie, kterak tě miluju. Tys učinila ze mne člověka a bude-li mi možno, dosíci tebe, nepochybuju, že se stanu slavnějším, než kterýkoli z bohů, a zajisté buď tě dostanu, anebo zemru!“
A řka to, potají sebral několik urozených jinochů, svých přátel, a dav tajně vystrojiti koráb vším potřebným k námořní bitvě, vyplul na moře očekávaje loď, na které Ifigenie měla plouti na Rhodos za svým ženichem. Loď její, když byl otec její prokázal velké pocty přátelům ženichovým, rovněž vydala se na moře a zamířila přímo k Rhodu. Kimon, jenž pozorně konal stráž, setkal se s nimi na své lodi druhého dne a s přídy zavolal hlasem velikým na ty, kdož byli na lodi Ifigeniině:
„Zastavte, shrňte plachty anebo se připravte, že budete přemoženi a vházeni do moře.“
Protivníci Kimonovi vynesli zbraně na palubu a hotovili se k obraně. Tu Kimon, chopiv se železného háku, vrhl jej na loď Rhodosských, kteří rychle chtěli uniknout, a mocí přitáhl ji ku přídě své lodě. Pak zuřivý jako lev, nečekaje, až jej ostatní budou následovat, skočil na loď Rhodosských, jakoby nebyli ničím, a pobádán láskou s úžasnou prudkostí s mečem v ruce vrhl se mezi nepřátele, a skoliv tu toho, tu onoho, jako brav je porážel. Rhodosští vidouce to, odhodili zbraň a takřka jedním hlasem všickni se mu podrobili. Kimon jim pravil:
„Mládenci, ani lačnost po kořisti, ani že bych měl proti vám hněv, přinutily mne, abych vyplul z Cypru a uprostřed moře ozbrojenou rukou vás napadl. Co mne k tomu pohnulo, jest věc nejdražší, kterou chci získat a kterou mi snadno můžete v míru poskytnout; jest to Ifigenie, kterou miluji nade vše na světě, a nemoha ji dostat od jejího otce jako přítel a po dobrém, byl jsem puzen láskou, abych ji dobyl na vás jako nepřítel a se zbraní v ruce. Pročež chci jí býti tím, čím jí měl býti váš Pasimundas; dejte mně ji a plujte dále s Bohem.“
Mládenci spíše přinuceni než dobrovolně vydali Kimonovi plačící Ifigenii. On pak vida ji plačící, pravil:
„Šlechetná panno, neboj se ničeho. Jsem tvůj Kimon, jenž dlouhou svojí láskou mnohem lépe si tě zasloužil, než Pasimundas slibem otcovým.“
Na to Kimon, — jenž ji byl uvedl na svoji loď, nedotknuv se ničeho jiného z majetku Rhodosských, — obrátil se ke svým soudruhům nechaje Rhodosské plouti dále. Kimon, jsa teď nad jiné šťastnější, že získal kořist tak vzácnou, když se byl hodnou chvíli vynasnažil, aby upokojil plačící dívku, usnesl se se svými soudruhy, aby se teď ještě nevrátili na Cyprus. Pročež za souhlasu všech zamířili ke Kretě, kde skorem každý, zejmena pak Kimon, majíce tu mnohé starší i novější příbuzné a mnohé přátele, domnívali se, že tu budou s Ifigenií v bezpečí.
Avšak osud, jenž dosud byl dosti ochotně napomáhal Kimonovi, aby dobyl dívky, ve své nestálosti náhle obrátil ve smutek a hořkost nevýslovnou radost zamilovaného mladíka. Neuplynuly ještě čtyry hodiny od té chvíle, co byl Kimon Rhodosské propustil, když blížila se noc, kterou Kimon očekával radostněji než kdykoli před tím, a spolu s ní zvedla se bouře hrozně zuřivá, jež pokryla nebe mraky a moře zhoubnými větry, tak že nikdo nevěděl co počít a kam se obrátit, ba ani nemohl státi a konati jakoukoli službu.
Kterak tím Kimon byl zarmoucen, netřeba vypravovat. Zdáloť se mu, že bohové splnili jeho touhu, aby tím bolestněji podstoupil smrt, které by byl bez ní před tím nijak nedbal. Rovněž byli zarmouceni jeho soudruzi a nade všecky rmoutila se Ifigenie, jež hořce plakala a při každém nárazu vln třásla se na celém těle. A ve svém žalu proklínala lásku Kimonovu a zatracovala jeho smělost, jsouc přesvědčena, že z nijaké jiné příčiny nevznikla tato bouřlivá pohoda, než proto, že bohové nechtěli, aby ten, jenž bez jejího svolení chtěl ji pojmout za manželku, požíval ovoce své hříšné touhy, nýbrž aby vida ji dříve zemříti, po ní bídně zhynul.
Zatím co takto a ještě více bědovali, plavci nevědouce co počít, neznajíce, kam plují, přibyli na blízko k ostrovu Rhodu. Nevědouce pak, že to Rhodos, aby se zachránili, seč byli se snažili, aby dosáhli země, bylo-li by to možno.
V té věci byl jim osud přízniv a zavedl je v malou zátoku, kdež krátce před nimi Rhodosští, jež byl Kimon propustil, přistáli se svou lodí. A nespozorovali dříve, že přistáli u ostrova Rhodu, až se rozednilo a obloha se poněkud vyjasnila, a tu spatřili, as co by z kuše dostřelil, podle sebe loď, kterou byli večer před tím propustili. Kimon byl tím nad míru polekán, obávaje se, aby se nepřihodilo jemu, co byl jim spůsobil. Nařídil tudiž, aby seč jsou snažili se, uniknout odtud a pak plouti, kam by se osudu zalíbilo, neboť nikde jinde nemohlo se jim vésti hůře. Naložili všechny svoje síly, aby odtud unikli, ale nadarmo. Vítr nanejvýš prudký stále hůře vanul proti nim, tak že nejen že nemohli uniknout ze zátoky, ale nad to, chtěj nechtěj, byli hnáni ke břehu. Když pak se to stalo, byli poznáni rhodosskými plavci, kteří byli sestoupili se své lodě.
Tito plavci vyslali ihned posla do blízké vesnice, kam se byli odebrali urození mládenci rhodosští, a oznámili jim, že sem přibyli Kimon s Ifigenií se svou lodí náhodou na totéž místo co loď jejich. Mládenci zvěděvše to, byli velmi potěšeni, sebrali mnoho lidí ze vsi a rychle spěchali k moři. Zde Kimona, jenž byl již z lodě vystoupil, odhodlav se, že se uteče do blízkého lesa, se všemi ostatními a Ifigenií jali a vedli do vsi. Odtud pak, když byl přišel z města Lysimachus, jemuž tohoto roku náležela nejvyšší správa ostrova, byli s velkým průvodem zbrojnošů Kimon a jeho soudruzi vesměs vedeni do žaláře, jakož si byl přál Pasimundas, jenž dostav zprávu o tom, podal žalobu vrchnosti.
Takto zamilovaný a nešťastný Kimon ztratil svoji Ifigenii, které byl krátce před tím dobyl, a neměl od ní více, leda jen několik políbení. Ifigenie byla přijata mnohými urozenými paními rhodosskými, aby se zotavila jak po leknutí z únosu, tak po trampotách, jež zakusila při bouři na moři, a zůstala u nich až do dne ustanoveného pro její sňatek. Kimonovi a jeho soudruhům za to, že den před tím propustili rhodosské mládence, sice darován život, ačkoli Pasimundas seč byl se zasazoval o to, aby byli popraveni, ale byli odsouzeni do vězení na věčné časy. Zde, jak možno si myslit, trvali v žalu a soužení, nemajíce nijaké naděje na spásu.
Zatím Pasimundas co nejvíce mohl pospíchal s přípravami ke svému sňatku. Avšak osud jakoby litoval náhlého příkoří, jež byl způsobil Kimonovi, spůsobil novou příhodu na jeho spásu. Pasimundas měl bratra mladšího věkem, ale nikoliv menšího ctnostmi, jehož jmeno bylo Hormisdas a jenž dlouho usiloval pojmouti za manželku urozenou a krásnou dívku z města, jež se jmenovala Kassandra a kterouž také Lysimachus nad míru miloval, avšak ke svatbě pro různé příhody nedošlo. Nuže, když Pasimundas se chystal, oslaviti velkými radovánkami svoji svatbu, pomyslel si, že učiní nejlépe, když nastrojí vše tak, aby s týmiž radovánkami, by ušetřil nákladu a námahy, konána byla zároveň svatba Hormisdova. Pročež počal znovu vyjednávati s rodiči Kassandřinými a dosáhl cíle, smluviv s nimi a se svým brattrem, že v týž den, kdy se Ifigenie provdá za Pasimunda, provdá se Kassandra za Hormisda.
Lysimachus uslyšev to nad míru byl rozmrzen, neboť viděl, že všechny jeho naděje jsou zmařeny, neboť doposud byl doufal, že nedostane-li ji Hormisdas, najisto dostane se jemu. Avšak jako muž rozšafný utajil svůj zármutek a počal přemítat, jakým spůsobem by dovedl dosáhnout, aby k tomu nedošlo. Avšak neviděl jiné možnosti než unést ji. To zdálo se mu snadno při úřadě, který zastával, avšak tím nepočestnější se mu zdála věc, než kdyby neměl úřadu. Avšak brzy po dlouhém uvažování nabyla vrchu láska nade ctí a umínil si, nechať se stane cokoli, že Kassandru unese.
A přemýšleje o společnících, kterých měl k tomu zapotřebí, a kterak věc uspořádat, vzpomenul si na Kimona, jehož i s jeho soudruhy měl ve vězení, a zdálo se mu, že by nedovedl nalézti v této věci společníka lepšího, aniž věrnějšího, než Kimona. Pročež povolal jej příští noci potaji k sobě a jal se k němu mluviti takto:
„Kimone, jakož bohové jsou nejlepší a nejštědřejší dárcové dobra lidem, rovněž tak jsou moudrými zkoumateli jejich ctnosti. Ty pak, jež shledají pevné a stálé ve všech příhodách, činí hodnými vyšších zásluh. Žádali bezpečnějších důkazů tvé cnosti, než jsi mohl podati v domě otce svého, jenž, jak vím, oplývá bohatstvím. Proto mocnou touhou lásky přispěli ti, abys z nerozumného zvířete, jak jsem slyšel, stal se člověkem; pak krutým osudem a nyní těžkým vězením chtějí zkoumat, zdali duše tvoje se nezměnila od té krátké chvíle, co jsi se radoval ze získané kořisti. Jestliže však jest dosud taká, jakou bývala, nemohou ti poskytnout nic vítanějšího, než co se ti nyní chystají poskytnout. Což, abys opět nabyl svých zemdlených sil a opět se zmužil, hodlám ti vyložit. Pasimundas, jenž se těší z tvého neštěstí a dožadoval se u soudce tvé smrti, chystá se, aby co nejdříve slavil svatbu s tvou Ifigenií, aby se těšil z kořisti, kterou osud dříve vlídně udělil tobě a pak náhle rozhněván ti ji odňal. Kterak to pro tebe bolestné, miluješ-li tak, jak se domnívám, vím z vlastní zkušenosti, neboť mi týmž způsobem jako tobě hodlá ublížiti téhož dne Hormisdas, jeho bratr, chtěje mi odvésti Kassandra, kterou nade vše na světě miluji. A abych se vyhnul této pohromě a této bolesti, jež mi osud chystá, nevidím jiné cesty, jež by tu byla možná, mimo naši statečnost a sílu našich paží, jimiž dlužno chopiti se meče, a proklestit si cestu, tobě ke druhému, mně k prvnímu únosu obou našich milenek. A pročež záleží-li ti na tom, abys opět nabyl, nepravím své svobody — jež, myslím, má malou cenu pro tebe bez tvé dívky — ale své milenky, vložili bohové do tvých rukou, chceš-li mi napomáhati v mém úmyslu.“
Slova tato opět oživila pokleslou odvahu Kimonovu a neváhaje dlouho s odpovědí pravil:
„Lysimachu, nemohl bys míti statečnějšího a věrnějšího společníka mimo mne pro tuto věc, má-li mi pojíti z toho, cos pravil. A protož, cokoli se ti zdá, že bych měl provést, ulož mi to a uvidíš, s jakou statečností to provedu.“
Na to pravil Lysimachus:
„Ode dneška za tři dny nevěsty budou uvedeny do domu ženichů. Tam, až nastane večer, ty se svými soudruhy a já s několika svými lidmi, jimž mohu důvěřovat, vnikneme, dívky ze středu hostí uneseme a dovedeme je na loď, kterou jsem dal potají připravit, a usmrtíme každého, kdo by se pokoušel stavět na odpor.“
Návrh ten velmi se zalíbil Kimonovi, jenž až do ustanovené doby zůstal klidně ve vězení. Když nastal den svatby, jež konána s velkou slávou a nádherou, celý dům obou bratří byl plný radovánek. Když byl Lysimachus připravil vše, čeho třeba, Kimon a jeho soudruzi, rovněž jako jeho přátelé, všichni majíce pod šaty skryté zbraně, když se jim zdála příhodná chvíle, — před tím je mnohými slovy povzbudil, by provedli jeho záměr — rozdělil je ve tři částě. Jednu z nich opatrně postavil ku přístavu, aby nikdo nemohl na loď, by jim bránil v odplutí, s ostatními dvěma oddíly pak odebrali se k domu Pasimunda, kdež jeden oddíl nechali před vchodem, by nikdo za nimi nemohl zamknout anebo zamezit jim odchod, a s ostatními a s Kimonem vešel na schody.
Když pak se dostali do síně, kde nevěsty s mnohými jinými ženami již seděly v náležitém pořádku u stolu, přiskočili, převrhli stoly, každý chopil svou milenku a odevzdal ji svým společníkům, nařídiv jim, aby je odnesli na připravenou loď. Nevěsty jaly se plakat a křičet a podobně učinily též ostatní ženy a sluhové, a ihned byl celý dům naplněn hlukem a nářkem. Avšak Kimon a Lysimachus a jejich soudruzi vytrhnuvše meče, proklestili si bez nejmenšího odporu cestu skrze všechny a dostali se až na schody. Když sestupovali se schodů, potkal je Pasimundas, jenž uslyšev hluk byl přiběhl s velkým kyjem, avšak rozlícený Kimon udeřil jej mečem do hlavy a skorem v půli mu ji rozpoltil, tak že klesl mrtev. Jemu na pomoc spěchal nešťastný Hormisdas, jenž rovněž pod ranami Kimonovými byl zabit, jiní pak, kteří se jim chtěli přiblížit, zahnáni a poraněni byli soudruhy Lysimachovými a Kimonovými.
Na to nechavše dům plný krve, zmatku, pláče a smutku, bez dalšího meškání rychle dostali se se svou kořistí k lodi, na niž vnesli dívky a pak sami na ni vstoupili se všemi svými soudruhy, neboť již byl břeh plný ozbrojenců, kteří byli přiběhli, aby osvobodili dívky. Na to spuštěna vesla na vodu a vesele odpluli. Když pak se dostali na Kretu, byli zde s radostí uvítáni mnohými přátely a příbuznými. A když se s dívkami oženili za velkých radovánek, vesele radovali se ze své kořisti.
Na Cypru a Rhodu povstaly velké půtky a nepokoje pro tyto věci a dlouho potrvaly. Konečně vložili se do toho s obou stran přátelé a příbuzní a dosáhli toho, že po krátkém vyhnanství Kimon a Ifigenie šťastně se vrátili na Cyprus a rovněž Lysimachus s Kassandrou vrátil se na Rhodos a oba šťastně každý se svou žili dlouho spokojeně na svých statcích.“