Dalimil/1.

Dalimil Josef Kajetán Tyl
	1.	2.

Údaje o textu
Titulek:	1.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 109–112. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Mrazivým dechem táhl vítr přes Vítkov a fiče točil se okolo zdí Pražských. Obloha visela nad okolím plna sněhových mraků, a jenom chvílemi proskakovaly tímto šedým sklepením slabé sluneční poblesky. Bylo to den před slavností sv. Panny Barbory, když se psalo leta Páně  1310.

Divě šumícím hlušivým hřmotem byly naplněny Pražské ulice; volání, klení a plesání ozývalo se po nich z lidských úst, a hučení zvonů splývalo s vysokých věží. Bylo zmatené semotam běhání. Oděnci královští, v zemi se hnízdící Korytané a najatí Míšňané, spěchali v nepořádných houfech ze Starého města k velikému mostu, honěni, tepáni a tisknuti jsouce od měšťanů, v jichžto rukou místo mírných nástrojů bojovná zbraň se leskla.

Nepřehledným davem hemžícího se lidstva bylo pokryto zimou ztuhlé okolí za branou u sv. Františka, i veliké prostranství před branou u vnitř města. Onde se hýbali zástupové nově zvoleného krále Jana Lucemburského, kteří byli od Kutné Hory a Kolína přitáhnuvše, osm dní před hlavou království polem leželi a nyní posléz do města vcházeli; tuto se tísnili zástupové s nepořádnou správou krále Jindřicha Korytanského nespokojených a po konečném utišení všech veřejných neřádů toužících měšťanů všeho věku a pohlaví, zvláště ale zmužilí a odvážliví údové pořádku řeznického, kteří udatně na královskou posádku se obořivše, pádnými širočinami bránu byli prosekali a toužebně čekanému synu císařskému volný průchod způsobili.

Nevídaný byl to den v dějinách království českého — nevídaný v příbězích mnohdy a těžce zkoušené Prahy. Na jednom konci vjížděl do ní panovník, vítaný tisícerem radostných hlasů, a na druhém konci ukrýval se vladař, stíhaný tisícerou kletbou. Plesné pokřikování, jakoby po dlouhém utrpení jistý spasitel města přicházel, rozléhalo se z nesčíslných hrdel, kudy bujná brůna nového panovníka nesla.

„Sláva jemu! Pokoj nám!“ zaznívalo mezi hučením smíšených hlasů, jimižto zástupové diváků buď své podivení nad spanilým jinošským králem a jeho bohatým průvodem českých a německých pánů, anebo své naděje v příští správu a polehčení stavu svého projevovali. Všechněm chvěla se přeplněná srdce radostným očekáváním, a zpomínky na minulé útisky knížete Korytanského zmizely v tu chvíli z paměti. Otcové a matky zdvihali děti své, aby jim nového pána a po boku jeho spanilou choť ukázali, kněžnu Elišku, tu drahou ratolest z domácího starožitného kmene královského.

U prostřed tohoto všeobecného plesání bylo viděti toliko dvě osoby, které v událostech dnešního dne jako žádného účastenství nemajíce, opodál městské brány stály, a hledíce na vjezd nového krále, ani v tváři, ani ve slovech nějakého pohnutí nejevily. A přece by se byl každý zklamal, kdo by je byl v té chvíli necitnými nazýval. Srdce obou bylo plné, ale jiným pohnutím odbíjelo se o mohutná prsa, nežli u hlučného množství.

Byly to dvě statné postavy rytířské vysokého věku, hlavy stříbrné, ale těla ještě zdravého, týle rovného. Zdáloť se, jakoby zde dva duby stály, v něžto se byl již mnohý zhoubný vichr vpíral, vždy ale nadarmo o jich korunu se pokoušel.

Mlčky hleděli oba na zástup podivně ustrojených cizozemců v průvodu a komonstvu královském, a rtové jich zpříčili se v bolnotrpný úsměv, kdyžto jich zrakové na pánech českých utkvěli, kteří v popředí i v pozadí mladého správce tak starého království s jakousi hrdostí na svých koních se vypínali. Když pak plesavý pokřik shromážděného množství stupně nejvyššího dosáhl, potkaly se bezděky oči obou tichých pozorovatelů, a jeden z nich — ramenatá postava, smědých, mnohou jizvou ozdobených tváří a přísného, dojemného pohledu — přetrhnuv posavadní mlčení, řekl:

„Náš dobrý český lid umí ještě hezky křičeti! Toť mu tedy Korytan ještě příliš úzce hrdla asi nezadrhnul.“

„Co se křiku týče,“ odpovídal druhý — muž důstojně příjemného vzezření a slov mužnou líbezností plynoucích — „toť víš, tu jsou Čechové hned po ruce! Nedej Bože, aby se jich dnešní jásání v brzké plačtivé Hospodine, pomiluj ny! proměnilo!“

„Tak zle nebude!“ řekl první, povážlivě hlavou vrtě; „aspoň se toho báti, aspoň to očekávati nesmíme. Pověst praví o tom lucemburském mládenečku mnoho dobrého; do úplného zrostu budou mu státi zkušení muži po boku, a císařská moc jeho nebude také viklavému království našemu škoditi.“

„Ovšemť, ovšemť!“ odpovídal zase druhý; „těšiti se musíme všelikou nadějí, bychom hned na počátku v zoufání nepadli. I přál bych si, aby se ze mne špatný a z tebe dobrý prorok udělal, aby po jeho smrti vaši synové ještě jednou zpívati nemuseli:

Neplačte ho, české děti,
A račte jistě věděti:
Byť byl živ ten kníže déle,
Zlá by pošla Čechům mele. —

Moji synové nebudou to arci zpívati,“ doložil po kratičkém pomlčení hlasem jemně lítostným.

„Naši také nebudou!“ řekl první kvapně, ruku druhého vřele tiskna; „ale tvou knihu budou čítati a jméno tvoje jmenovati, dokud jazyk český, tebou velebený, v nejposlednějším kořínku nezhyne.“

„Chraniž Bože, abych jednoho pošetile se nadíti chtěl a druhé aby se nešťastně přihoditi mělo,“ odpověděl druhý, „ačkoliv dobré cesty k tomuto poslednímu prosekáváte!“

„Na mne neuvaluj vinu —“

„Nikoli, nikoli! ty jsi čistá, neposkvrněná krev z otců českých, jáť to na ní vídal, když ti ve svatém boji z udatných ran se prýštěla; tvé oko nedychtí po cizím lesku; ale nemohu to o jiných říci a nemohu se bázně zbaviti, a nemohu se mlčky na to dívati.“