Dřevorubec/XXXVIII.

Dřevorubec Adolf Heyduk
XXXVII.	XXXVIII.

Údaje o textu
Titulek:	Dřevorubec
Autor:	Adolf Heyduk
Zdroj:	HEYDUK, Adolf. Dřevorubec. Praha: J. Otto, 1882. s. 219–226. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Tak dohovořil bledý muž,
a v tváře zkamenělé rysy
vzpomínky podvojená druž:
dvě velké slzy skočily si;
však dřív než v lesku posledních
těch ohňů přešly v rubín skvělý,
juž rýhou líce dolů sjely,
leč on svou sivou hlavu zdvih’,
jak ptát by se chtěl sosen tmění:
Je konec strastem mým či není?

Žár ohně zvolna uhasínal,
až povždy menší jeho žeh,
jenž dřív jak zlatý oř se vzpínal,
jak plivník do popelu leh’,
a samolibě tím se těšil,
že v jiskrách sobě zapelešil.

Vše ticho, v kruhu lidí těch
hlas neozval se; ruku v čele
a v oku slabých ohňů žeh
zřel každý tiše do popele;
leč já jsem ponořil svůj zrak
v tu hloubku utýrané duše,
jež bolestně, jež trpce tak
jest oklamána v každé tuše.

Má ňádra byla bez poklidu,
já myšlénkami dál se nes’:
či nebyl muž ten synem lidu,
jenž v žádných strastech nepokles’,
ač cizotinou obetkán
a týrán, sužován a štván?

Ten lid, on těší se a doufá,
nechť stále stíhán křivdou zlou,
on též, kde jiný mře a zoufá,
výš pozvedá se modlitbou;
on též, když tísněn se všech stran,
jen písně roní z duše ran,
a vše, co štěstí jeho ruší,
i pomsty žár v své tají duši;
on též, když honěn božím hněvem,
a činem zášti porážen,
své rány vyléčit chce zpěvem,
ač ví, že vavřín ukraden
zas s jeho bude hrdých skrání —
a doufá přec — i v umírání.

On šetří též tu šelmu dravou,
zle drtící mu zpěvný rod,
a důvěry pln kráčí vřavou,
jak Kristus vlnobitím vod;
on doufá též: Bůh všecko vodí,
Pán sílu dá a zničí vztek!
a jásá, když mu naděj’ hodí
v klín hrsť těšínských jablíček.

Leč pláčem hyne v sebe víra
i pružnost srdce, hlavy vzlet,
až všecko zvolna odumírá,
a kolem nový letí svět,
jenž křídlem v leb mu zaburácí:
„Nechť pláče! Víš, kde vše se ztrácí,
co lidstvo tře? Jen v práci, v práci!“

V tom vytrhnul mne hostitel:
„Teď, pane, pomoci vám není;
však stalo se, jako jste chtěl,
a za několik hodin snění,
v němž bílé zastihlo nás ráno,
kus života vám aspoň dáno.

Mně slunce let a práce chvat
lid lidem káže vystřídat,
a také já chci trochu spáti,
tož musíme si s bohem dáti.
Zde v rozloučenou číši vína;
tou posilněte k chůzi plec,
než s horského vám slézti týna;
však bez vůdce jít nelze přec!
Náš Javorník vám cestu poví,
vždyť zná ji věru křížem v kříž;
vy, druzi, shrabte popel již,
v čas přijde na vás zážeh nový.“

I loučil jsem se rukou dáním,
a po mém bohu kráčel už,
bych nezabočil k jiným stráním,
jak horská jedle rostlý muž,
již blesk svým žhoucím klínem spálil,
leč nezdrtil a nepovalil.

„Aj svítá,“ pravil, „den se blíží,
už modlitbu svou šepce hvozd,
mlh řada nad struhou se plíží,
a v houštině se ozval drozd;
už v osvěženém rosou bučí
vždy hemží se to víc a víc:
dni krásnému to v ústret zvučí
v svém chrámě hejno pěnkavic!“

A zase pozřel k nebi vzhůru
a nad hlavou svou ruku zdvih’:
„Ba věru, všecku zahnal chmuru
svým teplým dechem nový jih!“
a obrátiv se ke mně pravil:
„To pěkný bude dneska den,
a jestli jste se včera znavil,
dnes budete zas vyhojen
v tom našem čarodějném ráji;
ó pohleďte v ten krásný zjev,
jak větve buku vstříc vám vlají!
ba každá jako korouhev,
v jíž hedbáv skvostně zelenavý,
těm zřídka věren vyšinám,
paprsek sluncem usmívavý
svým zlatem vyšil: Vítej nám!
A třeba že jste nespal dnesky,
to věřte mně, jsem starý druh:
ty naše krásné lesní stezky,
ty naše bystřiny, náš luh,
a květy, jež ho téměř stelou,
ty osvěží vám duši celou!

A věřte mně, kdo srdce nemá
pro krásy nejluznější zjev,
čí ústa zůstávají němá,
když u přírodě hárá krev,
kdo velebnější síně hledá,
než smaragdový tento týn —
ten útěchy své duši nedá;
v ni satan vždy svůj vrže stín,
že s bohem napořád se sváří
a vyčítá mu vlastní pych,
až kleče dovléká se v stáří
zpět po přírody kročejích.

Ach, v takém čarodějném chrámě
je člověk míň než mravencem;
i výš-li povznáší své rámě
a zsinalým se modlí rtem;
ba on je míň než lístek rudý,
jenž za jeseně dolů pad’,
a neví odkud, kam a kudy,
a neví, proč zde žil a vad’;
a neví, proč kdys v hrdé pýše
chtěl býti více nežli kmen,
jenž setlev tajemně a tiše
sty jiných hned je nahrazen!…

Jsme na cestě, jíž neztratíte,
vždyť nedělí se; já jdu k svým,
a v lesa pěkném ránu, víte,
je ze dvou jeden zbytečným;
tu člověk přemýšlí a bádá,
a jak už proudí jeho krev,
buď že si zkázku žití skládá
anebo pohřební svůj zpěv!“ —

A dal mi mozolnou svou ruku,
já stiskl ji a bral se dál —
když tkal jsem píseň prostých zvuků,
on smuten před mým zrakem stál.