Dřevorubec/XIV.

Dřevorubec Adolf Heyduk
XIII.	XIV.	XV.

Údaje o textu
Titulek:	Dřevorubec
Autor:	Adolf Heyduk
Zdroj:	HEYDUK, Adolf. Dřevorubec. Praha: J. Otto, 1882. s. 85–88. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Tak jsme šťastni byli, já i ona;
touhou počala nám víčka plát’,
až děl otec, s námi v štěstí tona:
„Zeptej se přec, chtí-li ti jí dát.“
Dali, ale macecha jen stěží —
vědělať, že zlo jí k vrátkům běží.

Nežli přešla pětkrát bouře zimy,
zroben v chatce nový přístěnek;
mladá ženka byla mezi svými
k štěstí mojí duše, otci vděk,
staré mojí matce pro úlevu —
každý kout byl pojednou pln zpěvu.

Její malá, ale pilná ruka
vykouzlila z chaty malý chrám;
ach, mně dosud staré srdce puká,
když se v duchu na ni zadívám,
jak vše řídí v domácnosti naší,
jako dítě, když si hračky snáší.

Přišlo mně s ní boží požehnání:
čím víc práce, tím byl větší klid,
otec, matka, šťastni zřeli na ni,
v modlitbu ji brával chudší lid:
vždyť i v zimě pro ptáčata chvojná
na záprsni zrnka byla hojná.

„Což jest těm!“ tak děli po vůkolí,
„uvnitř chatky, zevně, samý div;
slunkem její očí zraje v poli
klas i stéblo, vše to zlato niv,
a když usměje se ret ten svěží,
po luhu k nim hojnost k chatě běží!

K zavátým-li povzdechne si stráním:
kéž tu jaro! chvěje se jich plec,
a v den druhý při červánku ranním
obrátí se náhle jinovec,
od východu perutí svou vane
a co sněhem, perlami se stane.

Rudých ústek sladkým pohovorem
stichne bouře, pláč i větrů svist;
mladá vesna rozběhne se borem,
zbují vřes a rozvine se list,
a na květem obaleném hloží
dumá pták, jak první píseň složí!“

Já, ač stále po boku mi dlela,
měl jsem vše jen za čarovný sen;
nechať prací svah vzdorného čela,
zrak můj radostí byl operlen,
a co samolibost sotva tuší —
jedno srdcem byli jsme i duší.

Matka moje jako křepelice,
povždy čilá, různý její chvat
ze dvorečku hnal ji do světnice,
vždy a všude chtěla pomáhat;
když jí domlouváno, řekla v spěchu:
„Nechte mně přec radost mou a těchu!“

Otec stár, leč v práci neustával,
říkával nám: „Nyní, to ví bůh,
bystřejší je v žilách krve nával,
chabý sval jak znova by mi tuh’;
snad že vrátí se mně ještě mládí,
a to proto, že se máte rádi!“

Tak jsme pěkně žili jako v nebi.
Žel, že přišlo záhy hejno mlh,
osud rakev sbíjel, řezal hřeby,
zrak dřív štěstím, zvolna strastí vlh’ —
vlhne, tma kam cestu sobě razí —
chvím se, přiložte přec, mne to mrazí!