Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě/Obraz života státního a národního v Čechách i v Moravě za převahy řádů slovanských

Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě František Palacký
Kralování Václava I.	Obraz života státního a národního v Čechách i v Moravě za převahy řádů slovanských	Předmluva

Údaje o textu
Titulek:	Obraz života státního a národního v Čechách i v Moravě za převahy řádů slovanských
Autor:	František Palacký
Zdroj:	PALACKÝ, František. Dějiny národu českého I. Praha : Odeon, 1968. s. 406–443.
Licence:	PD old 70

Hlavní ráz doby této. Rozsah státu a hranice české i moravské. Poměry mezi říšemi českou, německou a polskou. Nerozdílnost Čech a Moravy. Knížecí ouděly a posloupnost na trůnu. Povaha moci panovničí. Sněmy. Kmetové zemští. Oustava hradová. Přehled krajů a žup v Čechách i v Moravě. Ouřadové v župách. Rozdíly pozemností a stavů. Řádové soudní. Zemské roboty. Regálie a důchody královské. Řád válečný. Poměry duchovní a církevní. Věci školní, literatura. Umění a průmysl. Závěrečné úvahy.

Ve třech posledních knihách díla toho vypravovali jsme krátce a jadrně pouhé příběhy národa českomoravského za půlčtvrta století, od roku 895 do 1253, pokud paměť jejich zachovala se potomstvu. Příběhy ty mohou dle pravdy slušně nazývati se dějinami národu vnějšími, zjevnými totiž a hlučnými, v nichžto zračilo se, s jakým prospěchem a koncem odolávala síla národní buďto cizímu násilí, buď výtržnostem nezřízených vášní domácích a kterak nestejná osobní povaha panovníků co přirozených síly oné upravovatelů a vůdců nestejné vyvodila najevo účinky. Chceme-li ale dokonaleji porozuměti tomu, co se stalo, potřebí jest, abychom obrátili pozor svůj také k dějinám vniterným, ukrytým a nehlučným, ze kterýchž ale dějiny vnější pučily a rozvíjely se jako z jádra svého; musímeť oznámiti se s veškerým oustrojím státním, zkoumati řády a zákony, kterými život národní se spravoval, vážiti způsoby a důklad vlády jak oustřední, tak i místní, zpytovati oustavy a poměry právní, měřiti stupně osvěty, rozvoj ducha i směry činnosti národní atd. Jen tím nabudou obrazy posud líčené pravého základu a postavy běžně naznačené své plnosti světla i barvy.

I ačkoli o vniterných takových poměrech národu našeho za doby této dostává se nám již pramenů i bohatších, i jistějších a správnějších^[1] nežli za předešlé, přece nelze ani nyní ještě nestýskati sobě, že toho, co víme, vždy ještě tuze málo jest naproti tomu, co bychom věděti měli. Povšechný obraz vniterných poměrů některého národu mohl by co do jednotlivých výkresů býti pravý a dokonalý, a v celku přece dalek míjeti se s pravdou, když by totiž poměry líčily se jako všeobecné a spolubytné, ježto ve skutečnosti rozpadaly se do krajin snad a epoch rozdílných. Takž ani my, jmouce se skládati v jeden obraz všeliké poměry půlčtvrta století, neuvarujeme se ovšem nebezpečí omýliti se a poblouditi upovšechněním nejednoho poměru, kterýž ve skutečnosti snad byl obmezen na čas a místo určité; ačkoli z druhé strany také i to pravda jest, že středověké proměny v ústavách státních a právních řádech vůbec nesluší měřiti měrou převratnou věku našeho.

Jedna nicméně nachází se známka podstatná i všeobecná, kterou značí a dělí se doba dějin dosavad vypravovaných ode všech následujících: jest to ráz jejich pouze slovanský, řízení státní, poměry právní a způsoby života veřejného i domácího podobné těm, kteréž nalezáme u všech jiných slovanských národů z dávnověkosti tu více, tu méně ouplně zachované. Takové jsou v podrobnosti kupříkladu obyčej oudělů knížecích, nerozdílnost stavů, rovnost všech lidí před zákonem čili nebytí ani výsad ani kroměpraví v národu, převaha ústavy hradové neboli župní a spojené s ní těžké roboty zemské, zvláštní řády u vedení práva před soudem atd. Jinými slovy dá se říci totéž, že v době této slovanské národ český ještě nebyl rozčlánkován v určité stavy dědičné s rozdílnými právy politickými, že ještě nebylo v Čechách ani v Moravě zvláštního stavu městského, ačkoli již počínal se tvořiti, že rozdíl mezi zemany a nezemany, mezi šlechtou a nešlechtou byl namnoze ještě neurčitý a nedědičný, že nikdo ještě nebyl vyjímán z područí soudů a poprav krajských čili župních, až duchovenstvo teprv pod biskupem Ondřejem výsad svých se domáhalo atd. Když tedy jmeme se vykládati slovanský tento ráz řízení zemského a poměrů právních dle pramenů hojnějších sice již nežli za předešlé doby pohanské, avšak vždy ještě velice nedostatečných, volno nám bude přibírati ku pomoci také svědectví z pozdější doby, pokud na řády a způsoby starší se vztahují a je objasňují, ano také utíkati se o světlo ku pramenům jihoslovanským, když věc zatmělá toho žádá i potřebuje.

Stát český ve dvanáctém a v první polovici třináctého století obsahoval netoliko nynější Čechy a Moravu, ale i několik pohraničných krajin více, od té doby odcizených. Nelze sice v podrobnosti všude udati někdejší hranice jeho, protože i souvěkých zpráv o nich se nedostává, i na mnohých místech také na sporu postaveny byly: vůbec ale může se říci, že tehdejší objem státu dopadal na starodávné hranice biskupství pražského i olomuckého.^[2] Na jihu země české podkrají vitorazské (Weitra) v Rakousích náleželo na konci 12. století ještě k Čechám.^[3] Na západu naproti tomu město Sušice se svým okolím nacházelo se na dlouhý čas co manství české v rukou hrabat od Luku, roku 1242 vymřelých.^[4] Okolí chebské zdá se že již v 10. století při zakládaní pražského biskupství od Čech odtrženo bylo, jakož jsme o tom k roku 972 již připomenuli, a nadto tuším i částka někdejší župy sedlecké čili nynějšího Loketska octnula se v 11. a 12. století v moci cizí.^[5] Severní pomezí sahalo někdy mnohem dále nežli nyní; na Labi zajisté netoliko Kámen Královský (Königstein), ale i hrad Rateň a dále celé Žitavsko počítaly se k Čechám v užším smyslu.^[6] Hradové Donín, Budišín a Zhořelec s ouzemími svými bývali sice co manství říše římské také v moci panovníků českých od časů Vratislava krále Prvního, ale k zemi české anebo-li k biskupství pražskému nebyli nikdy počítáni. Na východu Kladsko co župa i co děkanát náleželo ke Hradecku; a někdejší Holešicko, které později rozpadlo se ve knížectví krnovské, hlubčické i opavské, počítáno jest odjakživa k Moravě, aniž jakýmkoli právem ku Polsku aneb ke Slezsku potahováno býti mohlo.^[7] Na jihu země moravské zdá se že potok Olšava pokládán byl za hranici uherskou, řeka Dyje pak za rakouskou. Určitější některá data postavíme dole v popisu jednotlivých žup a dekanátů; o jiných musí teprv ještě pilněji zkoumáno býti, nežli s důkladem soudili bude lze.

Zahraničné potahy této tak obmezené říše k mocnostem sousedním měly do sebe zvláštní povahu: zejména poměr k říši německé, čili jak se tehdáž říkalo, ke svaté římské říši a k Polsku.

Korunováním Karla Velikého skrze papeže v Římě a obnovením západního císařství aspoň dle jména v potomcích jeho obnovena byla idea starořímské světovlády ve způsobě nové a zvláštní. Za příčinou idey té měl celý obor zemský, uveden jsa do lůna církve Kristovy, spravován býti z Říma mečem duchovním i hmotným čili slovem i skutkem. Duchovním mečem vládl papež co posel pokoje a spasení ke všem národům; meč hmotný svěřen císaři co hájiteli církve a pokořiteli všech, kdo nepřijímali neb neposlouchali slova spásy. Protož měla sice panovničí moc císařova vztahovati se ke všem knížatům a národům na zemi, on ale sám měl podřízen býti papeži, tak jakož tělo má býti duchu poddáno.^[8]

Arciťže císařové vzpouzeli se velice proti výmince takové, ačkoli zasazovali se s horlivým důkladem o vše, cokoli v ideji té jim příznivého bylo. Užívali každé příležité doby k osobování sobě vrchpráví nade státy blízkými i dalekými, povodíce je z titulu svého císařského; zvláště pak Uhry, Polsko a Dánsko i jiných zemí více přikazovány co léna k říši římské, kdykoli neměly v sobě dosti podstaty a síly, aby pretensem takovým odolávati mohly.^[9]

Z dosavadního vypravování našeho jest najevě, že Čechové a Moravané volili raději umluviti se s přemocným sousedem nežli podnikati boje bez konce proti zvůli jeho. Tím octli se co do říše římské v poměru zvláštním a neobyčejném, kteréhožto právní výminky ani listinou pragmatikální vyčteny, ani vzorem neb příkladem jakýmkoli vyjasněny nebyly.^[10] Uznání císařského vrchpráví mohlo samo v sobě nebýti nic více nežli pouhý závazek k úctě přednosti a vyššího důstojenství císařova, beze vší skutečné podrobenosti; mohlo však také zavazovati ku povinnostem a službám určitým, větším neb menším; ba mohlo konečně i uvoditi skutečnou poddanost a porobu. V takové poměrů právních neurčitosti není se čemu diviti, že i mezi císaři a mezi panovníky českými měnily se způsoby panství a poslušenství neb věrnosti dle nestejného stupně moci státní a osobní energie mocnářů, ano z jedné strany vždy více a více žádati, z druhé vždy méně a méně povolovati usilováno. Takéť stávalo se nejednou v domácích rozbrojech a půtkách o trůn, že knížata hledajíce pomoci brali na se závazky osobní, ku kterýmž ani potomci jejich, ani země vůbec nepřiznali se nikdy.

Dle všeho, co nám z dějin známo jest, Čechy a Morava nepřestaly nikdy a v žádné době býti státem zvláštním, samostatným a svézákonným i svéprávným;^[11] neb jakkoli často císařové od roku 1002 táhli se k nim co k lénu říše římské, nazývajíce knížata jejich vasaly svými, přece právo mocnářské uvnitř země zůstávalo panovníkům českým vždy celé a nedotknuté. Císařové římští neprovozovali nikdy jakékoli moci soudní v zemi české ani moravské, aniž požívali v nich jakéhokoli regále; a když knížata i stavové naši ukládali sobě sami zákony na sněmích, když vypovídali války a umlouvali míry s mocnostmi okolními, a konečně když dělili mezi sebou krajiny a země své, nehledali aniž potřebovali k tomu kdy jaké sankce od císaře.^[12]

Od té doby, co pod králem Vratislavem stará poplatnost k říši přestala,^[13] panovníci čeští měli následující povinnosti k císařům římským, z obou stran uznané: 1. když uvázali se v panování země české i moravské, měli hledati u císařů potvrzení důstojenství svého;^[14] 2. když sněm císařský rozepsán byl nedaleko hranic českých, měli oučastniti se v něm buď osobně, buď aspoň skrze posly; přičemž ale osobovali sobě právo požárem plamenným oznamovati osobní příjezd ke dvoru císařovu;^[15] a konečně 3. kdykoli císař jel do Říma na korunování, dáti mu ku průvodu 300 oděnců. Výměnou za tyto povinnosti obdrželi záhy právo oučastniti se hlasem svým ve volení císařů, pak ouřad arcičíšnický v říši římské a příležitost do vniterných záležitostí německého národu vkládati se dle libosti.^[16]

Našli se arci spisovatelé, kteří dávným panovníkům českým přičítati chtěli také povinnost oučastniti se ve válečných výpravách říše římské vůbec: avšak činili to beze všeho důvodu. Nikde zajisté nenachází se ani té nejmenší stopy, že by císařové byli měli právo v Čechách nařizovati hotovost a volati do pole; a starověký zákon, dle kteréhož žádný Čech nebyl povinen bojovati kromě vlasti své, neznal a netrpěl ni které výminky. Kdykoli tedy knížata čeští pomáhali císařům ve válkách jejich, bývala to pokaždé služba dobrovolná, ku kteréž lid náš bojechtivý za mzdu pohříchu vždy až příliš rád se propůjčoval. Veliká ona podpora, kterou král Vratislav posloužil císaři Jindřichovi IV., přicházela jen od spojence a přítele;^[17] bezděčný poddaný byl by ji tím spíše odepřel, čím méně na něm vynucena býti mohla. Také kdyby král Vladislav I. byl z povinnosti táhnul před Milán Fridrichovi I. ku pomoci, kmetové a župani na sněmu českém byli by nemohli pokládati slib a závazek o to učiněný radám jeho za velezrádu.^[18] Povážíme-li, jak nerovné byly síly obou panovníků a jak často se stává, že silnější měnívá žádost svou v rozkaz, nebudeme se diviti, že i u slabších knížat českých namístě povolnosti vynucováno někdy poslušenství: to ale přiházelo se jen za příčinou neurčitých ponětí o právu obapolném, aneb následkem poměrů pouze osobních mezi panovníky.^[19] Země česká nepřiznala se nikdy ku povinnosti nadřečené;^[20] a na okamžitém nadužívání moci zakládati právo nebývalo v obyčeji ani ve středověkosti.

Ode králů polských knížata čeští za to, že jim postoupili Vratislavě a jiných měst slezských, vybírali od roku 1054 ourok 30 hřiven zlata i 500 hřiven stříbra.^[21] Jak dlouho ourok ten placen byl, nelze ujistiti; ještě roku 1158 dal sobě král Vladislav I. dáti vysvědčení o něm od císaře Fridricha I.^[22]

Mezi Čechami a Moravou jakožto sídly jednoho a téhož národu i částkami jednoho a téhož státu nebylo v době této co do státního práva ještě nižádného rozdílu znáti. Veliký kníže a král panoval oběma zemím stejným právem a stejnou mocí; v obou viděti bylo tutéž ústavu, totéž ústrojí vlády, tytéž zákony a obyčeje. Ba kromě rozdílu biskupství českého i moravského, který roku 1062 bezpochyby dle prastarého podání uveden byl, neznáme ještě před rokem 1197 ani zvláštního politického svazku, ježto by Moravu co zvláštní celek byl od Čech odděloval; nebylo zajisté kromě dvořanů velikého knížete neb krále a ouřadů krajských po jednotlivých župách ještě nižádného stupně vlády, kterýž by byl tvořil větší celky zemí neb krajů; a na sněmy valné voláni Čechové i Moravané vždy pospolu bez rozdílu. Moravský dvůr a zvláštní ouřadové dvorští v Moravě nejeví se dříve nežli od roku 1197, kdežto celá země moravská v jedno markrabství spojena i co zvláštní celek zřízena byla.^[23]

Za příčinou opatření a výživy mladších oudů panujícího rodu Přemyslovců musely ještě i po uvedení Břetislavova zákona o posloupnosti rozdělovány býti knížecí ouděly, zvláště v zemi moravské; to však dálo se již bez ujmy jednoty státní a vrchmocí panovníkova. V tom ohledu byli Čechové šťastnější nežli jiní národové slovanští, zvláště Poláci a Rusové, u kterýchž hojnost potomků Piastových a Rurikových, drobivši moc panovničí dědičně a nekonečně, rušila jednotu státní a ochromovala síly národní vnitř i zevnitř. U nás knížatům žateckým, plzenským, hradeckým, čáslavským, chrudimským a vratslavským v Čechách, olomuckým, brněnským, znojemským, břeclavským a jemnickým v Moravě nepropůjčováno nežli pouhé požívání regálií v oudělech jejich, aniž jim volno bylo nakládati se statky svými dle vlastní vůle a libosti.^[24] Že nevládli ouděly svými dědičně, ale jen pokud jimi od velikých knížat podělováni byli, o tom poučuje nás celá řada dějin 12. století;^[25] ačkoli nedá se zapírati, že panovníci rádi ponechávali potomkům (kupříkladu Znojemským) ouděly otců jejich, kdykoli viděli, že z toho nepovstávalo pro stát nebezpečí žádné.

Posloupnost na trůnu českém visela ode staroství ve knížecím rodu Přemyslovců, dokud neuvedeno dědičné právo prvorozenců roku 1216. V obecném životě starostové rodinní ustanovováni byli dobrou volí a přiznáním všech oudů rodiny; a jakkoli valný byl obyčej volívati jen osoby starší a následovně moudřejší za starosty, nicméně přihodívalo se také, že za příčinou patrné ducha výtečnosti povýšeni byli tytýž i mladší na důstojenství starostské. Neurčitost tuto a nejistotu chtěl bezpochyby Břetislav I. vymeziti zákonem svým roku 1054 vynešeným, aby oprávněný nástupce a nápadník trůnu znám byl pokaždé již napřed a strany sporné i půtky domácí o volení jeho aby ani povstávati nemohly. Nejstarší věkem potomek rodu Přemyslova měl pokaždé bývati starostou i rodinným i zemským pospolu; jeho měli poslouchati a jemu poddáni býti jak ostatní knížata Přemyslovci všichni, tak i veškeren národ vůbec. Protož staré ono volení knížat a králů dle zákonu tohoto nemělo bývati nic jiného než veřejné slavné přiznání se k nejstaršímu knížeti z rodu Přemyslova co panovníku, nastolení jeho na staroslavném stolci knížecím a veřejně daný slib a závazek ku poslušenství jeho. Ale již jsme vyložili v dějinách zvláště 12. století, kterak zákon onen, vinou především knížat samých, záhy počal tratiti moc a platnost svou a kterak svobodné národu volení dle příkladu obecného práva rodinného vykonávalo se čím dále tím bouřlivěji. První znamení, že přitom také jakýsi způsob volební kapitulace uvoditi se chtěl, pozorovali jsme zvláště při volení Vladislava, prvního krále.

O způsobu a dosahu moci panovničí v Čechách došly nás z doby této zprávy nejisté, nesouhlasné, ba sobě odporující: ale odpory takové zmizejí, kdykoli povážíme ideji, na které ona v obecném domnění se zakládala. Idea ta byla již dotčené staroství^[26] vůbec. Co každému rodu neb domu byl jeho starosta neboli vládyka, to byl panující kníže veškerému národu; obou moc a právo považováno za podobné, ba za stejné. Oba tedy provozovali vládu téměř neobmezenou, kdykoli vládli dobře, tj. kdykoli hledíce pouze k obecnému dobrému, bývali moudří a šťastní u volení prostředků svých; oba nebývali s nic a tratívali moc a právo, jakmile řadou skutků zjevných dokázali nezpůsobilost svou ke vládě. Toto přenášení čili převod ouzkých poměrů rodinných na prostranný život národní a státní byla hlavní vada i nejpatrnější známka politické nedospělosti u všech starých národů slovanských. Neb jakkoli pravé jsou samy v sobě sady ty, že dobrému vládci nemá překáženo býti a nedobrý že má postoupiti místa svého lepšímu a způsobilejšímu, však upotřebení pravd tak povšechných a neurčitých ve věcných poměrech státních otvíralo z jedné strany brány despotismu, z druhé zasvěcovalo takořka právo k odboji. O té otázce, která byla dobrá vláda, která nedobrá, snáze bývalo dorozuměti sobě v rodině nežli v národu a státu. A protož prvověké dějiny všech národů slovanských oplývají bouřemi z nesvornosti, rozbroji a válkami domácími; a jakkoli pořídku vyskytovali se u nich podmanitelé, jakkoli obecné i přirozené bývaly mezi nimi svoboda i rovnost před zákonem, nicméně nadužíváním moci vládní tolik strojívalo se zádav a neřestí v lidu, že dělalo se tytýž pochybno, nebyla-li snad poroba stavem národu řádným a obecným.^[27]

Míra tedy moci panovničí ve starých Čechách ustanovovala se osobní povahou panovníkovou, tu více, tu méně činnou a ráznou. Nikdo tuším neuměl užíti toho lépe ku prospěchu svému nežli Boleslav I., jejž vůbec nazývali Ukrutným. On potlačiv násilím rody starých knížat a lechů téměř všecky, učinil z nich poddané sobě zemany; po župách sadil ouředníky toliko dle vlastní vůle, uvodil a nařizoval roboty zemské v míře předtím neznámé;^[28] a nezmýlíme se tuším, přidáme-li, že také obce čili statkové obecní skrze něho nejprve proměněni byli ve statky státní čili v regálie. Potomkové jeho snažili se arci podržeti co nejvíce možná moci od něho panovníkovi osobené: vždy ale nemohli zniknouti, aby nebyli vázáni při zákonodárství k vůli národa vůbec a při moci vykonávací ku pomoci kmetů zemských.^[29]

Zákonodárství všecko a jiné znamenitější potřeby života státního vůbec řízeny bývaly na vících čili sněmích veřejných; zejména volení panujících knížat a biskupů a soud nad velezrádci uvodí se od starodávna co předmětové sněmovních jednání. Ve sněmování oučastnili se všichni zemane velicí a malí a spolu vyšší duchovenstvo z Čech i z Moravy bez rozdílu. Obyčejně sněmováno pod širým nebem, na náměstích neb náhradích i návsích, protože počet sněmovníků vzrůstal někdy až na několikero tisíc osob. Pravdě jest podobno, že již této doby činil se rozdíl mezi sněmy obecnými i zápovědnými: obecní sněmové odbývali se spolu co dnové soudní v určité doby na určitých místech, aniž potřebí bylo svolávati k nim národ; zápovědnými pak nazývali se sněmové mimořádní, které rozpisoval panovník ke dni a místu, jak se jemu kdy potřebné aneb vhodné býti zdálo. Není také pochyby, že po jednotlivých župách čili krajích odbývali se v určité doby, několikráte do roka, více čili sjezdové obecní za příčinou soudů veřejných. O způsobu hlasování na sněmích nezachovala se z doby této nižádná určitější zpráva. Že řízení sněmů, zvláště zápovědných, a vynášení nálezů na nich příslušely především panovníkovi, rozumí se tuším samo sebou.^[30]

Co do způsobů vlády zemské čili ústrojí úředničího v zemi vůbec známost naše za příčinou chudosti zpráv nám z doby této dochovaných jest namnoze temna i nejista. Oustředních ouřadů politických, vztahujících se k celé zemi české i moravské, nebylo tuším jiných nežli dvanáctero kmetů zemských, o kterýchž jen tolik víme, že z dávnověkosti nepamětné udrželi se v činnosti až do 15. století: ale určitějších dat o působení jejich za doby slovanské nedostává se. Kromě nejvyšších těchto důstojníků zemských nevíme o jiných nežli o ouřednících dvorských a župních čili krajských. V čele veškerého dvořanstva stával za věku Kosmasova ještě župan nádvorný (comes palatinus, der Pfalzgraf), tj. tentýž nejvyšší ouředník, který pod tímto jménem udržel se v Uhřích až do naší paměti.^[31] Vedle něho stál knížecí vladař (villicus),^[32] kterýž bezpochyby vládl statky knížecími vůbec; pak ještě připomínají se knížecí komorníci, lovčí, střepně, podkoní atd. Ve dvanáctém století, a zejména za panování Soběslava I., dvůr panovníků českých vzal na se ústrojí německé a od té doby nalezáme úředníky dvorské v tomto pořádku: nejvyšší komorník, sudí dvorský, kancléř, maršálek, truksas, podčeší, podkoní a lovčí, z nichž každý měl menší ouředníky sobě podřízené. V područí jejich bývaly všecky krajiny české i moravské nerozdílně, kterékoli nebyly knížatům za ouděly rozdány; a ke službě jejich náleželo kromě pouhého dvoření také požívání všech regálií v zemi k ruce panovníkově. V jakém proto poměru stáli k ouředníkům župním čili krajským, nedá se již nyní ustanoviti. Později vyskytují se v písemných památkách také dvořané markrabat moravských a královnini, stejných titulů a v témže pořádku, ba také na dvorech netoliko knížat oudělných, nýbrž i předních několika šlechticů českých i moravských.^[33]

Nejdůležitější moc a působení v celém ústrojí státním za doby slovanské prýštilo se bez odporu z oustavy župní čili hradové (Župen- neb Castellanei-Verfassung). Co župy znamenaly a k čemu sloužily původně, vyložili jsme již nahoře ve knize druhé.^[34] Od té doby, co pokřesťaněním národu hradové přestali býti přední sídla modloslužby, konala se v nich vždy ještě vláda válečná, komorní a soudní. Stará města, leževší větším dílem na způsob ostrohů narovni, v době této za příčinou pokročilého umění válečného nevšecka zdála se býti dosti bezpečna; pročež počato záhy zakládati hrady pevnější na vysokých a strmých skalách, a mnozí ouřadové, zvláště váleční, opustivše města, stěhovali se na takové hrady nové, takže napotom dvojí bývala hlavní místa v některých župách, od sebe často dosti vzdálená, hrad totiž a město; město prostrannější a lidem snadno přístupné pro vedení věcí soudních, hrad méně přístupný pro chování zbraně a komorních požitků panovníkových. Na hradě sídlil župan čili kastelán s bojovníky a komorník s ouředníky svými; v městě vládl cúdař čili sudí aneb popravce s lidmi k ouřadu jeho příslušnými.^[35]

Podrobné však líčení celého ústrojí vlády neboli administrace politické i soudní v Čechách a v Moravě za doby této má veliké do sebe nesnáze, ani tuším za úsilím zpytatelů sebesnažnějším bude moci podařiti se kdy ouplně. Rozkrajení zajisté čili rozdělení země na kraje bývalo v ohledu politickém a válečném, církevním a soudním někdy sice stejné, někdy ale také rozdílné; a ne všecky změny, které vykonány tytýž kupříkladu v ohledu válečném, následovaly také v církevním ohledu a naopak. O všech pak těch věcech zachovalo se nám příliš málo zpráv, a to ještě kusých, nahodilých a nejasných. Jen o církevním rozdělení země české máme z první polovice 14. století spis dostatečný;^[36] o Moravě i toho se nedostává. Poněvadž ale bedlivější zkoumání poučilo nás, že ve popisu tom diecése pražské zachovaly se rozdíly země sahající do věků prastarých a že některá jeho data mají platnost také pro časy před Kosmasem nepamětné, naskytujíce světla slovům spisovatele toho, kdekoli dotýká se rozkrajení země,^[37] byloť nám rozdíly starých archidiakonátů a dekanátů kostela pražského tím ochotněji uvítati za někdejší politické hranice, čím větší nalezli jsme shodu mezi nimi a mezi zprávami z listin i z kronik nás došlými.^[38] To samé opakovalo se někdy také v jiných zemích, že rozdělení církevní dopadalo původem svým na hranice zemí a krajů politické, a když později tyto všelijak měniti se počaly, ono udrželo se nepohnuté skrze mnohá století.

Měly tedy jak Čechy, tak i Morava za doby nepamětné v politickém ohledu dvojí rozdělení, jedno ve větší oukrají, soukrají, provincie čili archidiakonáty, druhé v menší kraje neb župy čili dekanáty, takže obyčejně několikero žup čili dekanátů dělalo spolu jedno oukrají. Větší taková oukrají, shodná s pozdějšími archidiakonáty, byla v Čechách Pražsko, Bechynsko, Kouřimsko, Hradecko, Boleslavsko, Litoměřicko, Bělinsko, Žatecko, Horšovsko a Plzensko; v Moravě pak Olomucko, Brněnsko, Znojemsko, Břeclavsko, Přerovsko a Holešicko. Není pochyby, že rozdíly tyto zakládaly se někdy na skutečnosti, na základu dějinném, kterýž ale záhy octnul se v nepaměti u národu; bylať to tuším původně knížectví zvláštní, kteráž teprv pod Boleslavem I. vzala konec svůj. Nejstarši aspoň dějepisec náš Kosmas mluví netoliko o zemi Lučanů čili o Žatecku, ale i o Bechynsku na ten způsob, jako by země ty od Čech v užším smyslu někdy rozdílné byly;^[39] o bojích také svatého Václava s knížaty kouřimskými vypravují aspoň staré legendy; a sám téhož knížete bratr, vrah i nástupce Boleslav Ukrutný panoval zpočátku tuším v Boleslavsku co oukrají, a netoliko v župě boleslavské. Avšak v době nám historicky známé, a zvláště ve 12. a 13. století, rozdílové ti již neměli všude praktické důležitosti do sebe, protože skutečná vláda konala se již ne po větších oukrajích (archidiakonátech), ale aspoň z větší částky po menších župách neboli krajích a popravách (dekanátech), ačkoli župané hlavních žup mívali ještě přednost jakousi před jinými a snad i právo dohledu a kontroly.^[40]

Návodem starého popisu diecése pražské pokusíme se nyní vyložiti krátce někdejší rozkrajení zemské větší i menší, odložíce podrobnější jeho dolíčení k jinému místu.^[41]

I. K oukrají pražskému počítáno někdy, kromě města Prahy, devatero žup čili dekanátů: 1. župa pražská se hradem (čili někdejší dekanát ořechovský), na levém pořičí vltavském, prostírající se na jih až ke vsi Slapům, na západ k Sv. Ivanu, Železné a Unhošti, na sever jen po Buštěves a Roztoky. 2. Župa vyšehradská se hradem (čili dekanát říčanský), na pravém pořičí vltavském, sahající na jihu až k Sázavě za Jilovým, na východu jen pod Mnichovice a Škvorec, na severu jen po Dubeč. 3. Benešovská, na jihu župy vyšehradské; náležela k ní místa Kostelec a Pořičí na Sázavě, Benešov, Bystřice, Olbramovice, Martinice, Janovice, Maršovice, Živhošť a co mezi nimi leží. 4. Tetinsko čili dekanát podbrdský, sahalo od řeky Vltavy až po horu Třemešnou (dělavší někdy vůbec rozhraní mezi oukrajími pražským, bechynským a plzenským) a odtud až po řeku Mži. Kastelán sídlil někdy na hradu Tetíně; soudové pak konali se tuším v městě Berouně. 5. Rokytensko, později Rakovnicko (u Kosmasa pagus Zbečno), táhlo se nejvíce na levém pořičí Mže ode Zbečna k západu až za Kralovice, Potvorov a Jesenici, na severu pak až k horám dělivším ještě nedávno Rakovnicko od Žatecka. Kde ležely Rokytny, hlavní někdy město župy této, neví se: později kastelán sídlil na hradě Křivoklátě, soudové pak bývali v Rakovníce. 6. Dřevícko neboli Slansko leželo mezi Pražskem a řekou Ohří, dotýkajíc se Žatecka u Ročova, Řípska nedaleko Zlonic. Hrad Dřevíč choval v sobě kastelány toho kraje v 11. a 12. století; stálť u vsi Kozojed, kde podnes kaple sv. Václava připomíná jeho místo. Soudové dáli se ve Slaném. 7. Řípsko prostíralo se na levém břehu Vltavy a Labe od Roztok a Levého Hradce až pod Roudnici; na západu stýkalo se s Dřevíckem mezi Skurami a Zlonicemi. Hlavní v něm místo byla tuším Budyně. 8. Chluminsko, nejmenší všech dekanátů, táhlo se na pravém břehu Vltavy od Libně u Prahy až k Mělníku a odtud levým Polabím nahoru až za Lobkovice. O politických jeho ouřadech naprosto nic se neví: tuším že vláda nad ním jakož i nad jinými několika župami téhož oukrají vycházela ze hradu pražského neb vyšehradského. 9. Brandýsko, v poměrech svých předešlému dekanátu podobné, prostíralo se od Proseka i Hloupětína u Prahy až k Labi a tam od Kostelce nahoru až pod Přerov. Hranice tedy pražského archidiakonátu a tudíž Kosmasových původních Čech v nejužším smyslu byly: na severu z jedné strany Labe, ode vtoku Ohře u Litoměřic nahoru až pod Přerov; z druhé strany řeka Ohře od ústí svého až nad Slavětín; jižné hranice táhly se od Vltavy u Živhoště jihovýchodně až k Martinicům, jihozápadně až k hoře Třemešné; na západu pohraničná místa byla Zbiroh, Kralovice a Jesenice, na východu Leštno, Pořičí na Sázavě, Tehov a Mochov.

II. Bechynsko bylo oukrají a archidiakonát nejrozlehlejší ve starých Čechách, ačkoli k němu jen sedmero žup a dekanátů se počítalo; celá jižní částka země slula Bechynskem, počnouc od ústí potoka Mastníka do Vltavy až ku pomezí bavorskému, rakouskému a moravskému. Severní župy toho oukrají byly: 10. Bozensko na levém a 11. Vltavsko na pravém břehu Vltavy. Bozensko táhlo se od Borotic nahoru až za Radomyšl; v něm ležely Příbram, Milín, Březnice, Blatná, Lnáře atd. Nelze vyzkoumati, kde by někdejší hlavní jeho místo Bozany neb Bozeny hledati se mělo; přední hrad té župy byl ve 12. století tuším Kamýk na Vltavě. Podobná nejistota panuje také o Vltavsku, kteréž od Vltavy k východu sahalo až za Vožici: na jihu činil Zvíkov její hranice, kterýžto hrad ale teprv za krále Václava I. proslul, a možná že teprv tehdáž tam i ouřadové převedeni jsou. 12. Prachensko staré, župa i dekanát, mělo proti Klatovsku ty samé hranice jako ještě nedávno; hlavní jeho hrad Pracheň stál nedaleko Horažďovic; k východu nesahalo než až po Strakonice. 13. Volyňsko a Netolickojeví se co jeden dekanát, ale někdy co dvě župy od sebe rozdílné; jindy zdá se zas, jako by netolická župa byla i volyňskou pojímala do sebe. Jisté jest, že ouřadové bývali na Netolicích; o volyňských se neví. 14. Doudlebsko bylo nejjižnější kraj země české, sahavší ode dnešních Budějovic až na hranice. Kastelán i ouřadové ostatní měli sídlo své na Doudlebech (něm. Teindles), někdy hradu, nyní vesnici na řece Malši postavené. 15. Župa bechynská i dekanát téhož jména prostíraly se ve středu celého oukrají. Ouřadové z Bechyně záhy přestěhovali se do Písku. 16. Župa chýnovská táhla se od Těchobuze na jih až za Třeboň; Pacov a Počátky byla krajní její místa na východu proti Řečičku.

III. Staré Kouřimsko, co oukrají a archidiakonát obsahujíc v sobě župy a dekanáty kouřimskou, kolínskou, čáslavskou, brodskou, řečickou a štěpanovskou, vztahovalo se od břehů labských u Přerova i Poděbrad až na hranice moravské. Z toho viděti, že knížata zličtí neboli kouřimští, o kterýchž u Dalemila několikráte řeč jest, mohli mívati bojovné podstaty dosti. 17. Župa kouřimská sahala od řeky Labe až k Sázavě; krajná její místa na západu byla Přerov, Ouval, Mnichovice, Pyšely; na východu proti Kolínsku Ratěnice, Bečvary a proti Čáslavsku Dobřeň, Košice. Ouřadové všickni bývali spojeni v Kouřimi. 18. Kolínská župa táhla se mezi Labem a Cidlinou až pod Chlumec a odtud zase k Labi u Kladrub; na levém břehu Labe krajní její místa byla Záboří, Pečky, Ratiboř, Chotěnice. Ačkoli pak jméno kraje Kolínského trvalo až do 15. století, nicméně o ouřadech župy této nic se neví, ana i záhy rozdělena byvši mezi Kouřimsko a Čáslavsko, přestala býti dekanátem zvláštním. 19. Štěpanovsko co dekanát táhlo se od řeky Sázavy mezi Pořičím a Lštěním k jihovýchodu až za Ledeč; jiná jeho krajní místa byla na severu Zbraslavice, na jihu Čechtice, Načerac a Neustupov. O ouřadech župy této není památky. 20. Totéž platí o dekanátu řečickém, jenž tuším také Želivskem slul a ležel mezi Štěpanovskem, Brodskem, Moravou i Chýnovskem. 21. Brodský dekanát počínal také na pomezí moravském a táhl se až za Habry a za Radoňov. Náležely k němu kromě Brodu Německého Polná, Vojnín, Přibyslav, Chotěboř a jiná místa. 22. Čáslavsko hraničilo na jihu s Brodskem, na západu se Štěpanovskem a Kouřimskem, na severu s Kolínskem, na východu se Chrudimskem. Ouřadové bývali v Čáslavi.

IV. Hradecko, co oukrají a archidiakonát obsahujíc celé východní Čechy, předčilo jestli ne rozlehlostí, aspoň počtem žup a dekanátů k němu náležitých. Západní jeho hranice táhly se na severu od hor Krkonošů pořičím Jizery až k Semilům, odtud ke Troskám, ke hradu Staré, k řece Cidlině u Žehouně a Žiželic a k Labi u Kladrub, vše vyloučně; dále krajní jeho místa byla Přeloučí, hrad Oheb, Hlinské a Svratka na pomezí moravském. Župy a dekanáty jeho byly: 23. Chrudimsko, sahavší ode Labe u Přeloučí, Pardubic a Sezemic na jih až za Kamenici Trhovou. Sídlo ouřadů bývalo ve Chrudimi. 24. Vratislavsko neboli Mýtsko táhlo se tříslem ouzkým a nepravidelným od Holic a Ředic až na pomezí moravské u Svratky. Kastelánové mívali sídlo své na hradu Vratslavi neb Vratislavi, slavném pohromou Vršovců; soudové konali se v městě Mýtě Vysokém. 25. Župa litomyšlská rozdělena tuším později teprv na dva dekanáty, polický totiž a lanškrounský; aspoň jméno poslední samo svědčí o pozdějším jeho původu, když totiž krajiny tyto zlidněny jsou německými osadami. Župa litomyšlská táhla se pomezím moravským od Jablonného a Bysterce na severu až k Bystrému na jihu. Znamenitější jeho místa kromě Litomyšle, kdež ouřadové bývali, jmenovala se Polička, Hrutov někdy u Trstěnice a Ústí nad Orlicí, kterémuž Němci přezděli Wilhelmswerd (nyní Wildenschwert). 26. Kostelecko, župa i dekanát, prostíralo se pořičím obojí Orlice od Týniště až do Mladkova. O ouřadech v něm nemáme známosti. 27. Župa dobrušská dotýkala se z jedné strany Kladska, z druhé Hradecka, i sahala od Solnice až ke Skalám na severu. Ouřadové její bývali v Opočně. Ode dnešního Kladska náležely k ní také Levín a Čermná. 28. Kladsko počítáno vždy mezi přední župy a kasteláni jeho mezi nejznamenitější ouředníky země české. 29. Dekanát broumovský zasahoval někdy do nynějšího Slezska, tak jakož i 30. dekanát dvorský, ale v politickém ohledu málo jest o krajích těch známo. 31. Hradecko co župa i dekanát táhlo se od Labe až za Miletín a od Nechanic až za Meziříčí. Ouřadové ve Hradci nad Labem vynikali nad jiné v okolí. 32. Jičínsko počínalo u Kopidlna i sahalo až k horám Krkonošům a na šíř táhlo se ode Trosk až blíž k Hostinnému. 33. Bydžovsko náleželo ku počtu menších žup i dekanátů a ouřadové jeho, jakož i jičínští, za starodávna velmi málo se připomínají.

V. Boleslavsko, také jedno z větších oukrají a archidiakonátů, zahrnovalo do sebe osmero žup a dekanátů, zejména Havraňsko, Boleslavsko, Kamenecko, Mělnicko, Hradištsko, Turnovsko, Jablonsko a Žitavsko, a od Labe, ježto počnouc od Libice a Poděbrad stanovilo jeho hranice na jihu až pod Štětí, táhlo se k severu až na hřeben Jizerní a do Lužice až po dnešní Herrnhut. 34. Havraňsko nazývalo se od Havraně, hradu a města leževšího někdy mezi Nymburkem a Dymokurami asi uprostřed; slulo později také někdy Poděbradskem, když ouřadové po zkáze Havraně převedeni byli do Poděbrad. Na severu sahalo až za Libáň, na západu až k oustí Jizery do Labe. 35. Boleslavsko co župa i dekanát bylo malé, nesahavši na východ než až po hrad Starou, na jih až po ves Mladou, na sever jen až za hrad Zvířetice. Ouřadové bývali ve Mladé Boleslavi. 36. Kamenecko, někdy také Bělskem nazývané, táhlo se od Kuříchvodů a Dokes přes Bezdězí až k Labi u Brandýsa. Soudové konali se v Bělé; kasteláni sídlili někdy tuším také na hradu Bezdězi. Nevíme, kde by někdejší jeho hlavní město Kamenec hledati se mělo. 37. Mělnicko mezi Labem a Kameneckem počínalo u Kostelce nad Labem i sahalo na sever až za Dubou, na západ až pod Štětí. Ouřadové bývali v Mělníku. 38. Hradištsko mělo jméno své od Hradiště Mnichového, kteréž někdy také Rybitvím nazýváno bylo a prostíralo se na obou březích Jizery hranicemi velmi nepravidelnými. O ouřadech nic se neví. 39. Turnovsko nad Hradištskem také z obou stran Jizery až k horám se táhlo. Ouřadové jeho také upadli v nepaměť. 40. O nic lépe známo není Jablonsko, jeden z nejmenších dekanátů, leževší mezi Hradištskem, Kameneckem, Děčinskem a Žitavskem. Náležely k němu kromě Jablonného také Zákupy, Mimoň, hrad Děvín, Osečná atd. 41. Žitavsko za starodávna nepočítáno k Lužici, ale k Čechám a slulo také Záhvozdí (Zagost). Hranice jeho popisují se v listině od krále Václava I. dne 7. máje 1241 dané jmény téměř naskrze ještě slovanskými, a protož již dávno zapomenutými. Pravdě se podobá, že Žitava co město slovanské bylo mnohem starší, nežli v listinách dosavad zachovaných se jeví, a že župané krajiny celé sídlili v něm; pozdější město způsobem německým založeno teprv asi roku 1262. K Žitavsku náleželo také okolí Krásné Lípy.

VI. Litoměřicko co archidiakonát počítalo jen tři dekanáty, ale co provincie váženo vždy mezi nejznamenitějšími. 42. Děčínsko, později Lipsko, na pravém Polabí zabíhalo až k Jestřebí a ke Cvikovu a na severu až za Chřibskou. Ouřadové teprv na konci 13. století přestěhovali se z Děčína do Lipého. 43. Litoměřicko co župa také se táhlo nejvíce na pravém Polabí nad Děčínskem až za Hošťku; hranice jeho na východu byly u Blížvedl, na západu za Labem u Stebna. Netřeba tuším dokládati, že ouřadové vždy bývali v Litoměřicích. 44. Třebenicko sahalo mezi Labem a Ohří až za Chodžov, za Kozly a pod horu Milešovskou. O zvláštních ouřadech župy třebenické nic se neví.

VII. Bělinsko neb Bílinsko, též Bělsko, bylo mezi oukrajími jedno z nejmenších a záleželo jen ze dvou žup i dekanátů. 45. Župa ústská sahala na levém Polabí ode vsi Bořislavě až za Kámen Královský ve dnešních Sasích. Kastelánové její sídlili na témž hradě Kameni, soudové konali se v městě Oustí nad Labem. K župě té náležely také ves Stadice, rodiště Přemyslovo; za Labem pak vsi Svádov a Valtířov a snad i hrad Střekov. 46. Za starodávna proslulá župa bílinská později, když Bílina od krále Václava I. darována Ojířovi ze Frideberka dědičně a ouřadové museli stěhovati se do Mostu, nazývala se krajem Mostským (provincia Pontensis). Hranice její proti Oustsku běžely mezi Teplicí a Krupkou, proti oukrají žateckému mezi Rvenicemi a Jirkovem.

VIII. O Žatecku co oukrají neb archidiakonátu máme sice starý popis Kosmasův, ale namnoze nesrozumitelný, když nedotýkaje hlavní řeky Ohře, připomíná jen potoky, a to jmény téměř naskrze zapomenutými. Nicméně, jakkoli mnoho změnilo se od věku Kosmasova v rozhraní žup podrobném, nelze přece pochybovati, že rozlehlost oukrají toho popisuje se dosti věrně v následujících jeho pěti dekanátech. 47. Žatecko co župa i dekanát v užším smyslu táhlo se z obou stran Ohře od Vršovic nahoru až za Strannou a od Buškovic i Nečemic k severu až za Havraň. Že ouřadové neopustili nikdy sídla svého v Žatči, rozumí se tuším samo sebou. 48. Kadaňsko prostíralo se nad Žateckem také z obou stran Ohře až pod Velichov; náležely k němu na severu Přísečnice a Boleboř, na východu Jirkov, Chomoutov, Udlice a Březno, na jihu Mašťov a Žďár. Ouřadové bývali v Kadani; ještě roku 1312 řeč jest o nich v listinách (officium suppae Cadanensis). 49. Sedlecko, později Loketsko, nazývalo se od nynější vsi Sedlce u Karlových Var, dříve nežli hrad Loket (na počátku 13. století) vystaven byl, kamž potom ouřadové se přestěhovali. Sedlecko táhlo se pořičím Ohře z obou stran od Velichova nahoru až na hranice chebské: k němu počítány na severu Ostrov, Hroznětín a Tatrvice, na východu Velichov, Radešov, Svatobor, na jihu Bečov a Vranov. 50. Žlutický dekanát dotýkal se Sedlecka na západu, na východu Rakovnicka; na severu náležely k němu Stebno, Valeč, Doupov a Zakšov, na jihu Křečov, Nečtiny, Kamenná Hora, Komárov. O ouřadech župy té nic není vědomo. 51. Stříbrsko čili dekanát teplský leželo na hranicích zemských mezi Sedleckem a Horšovskem: krajní jeho místa na východu proti Plzensku byla Kladruby, Stříbro, Trpisty, Číhaná i Lechov; na severu proti Žluticku a Sedlecku Toužím, Outvina, Ostročín a Mnichov. Soudové konali se ve Stříbře; kastelán však zdá se že sídlil na hradě Přimdě, ačkoli popis církevní počítá hrad ten k Horšovsku.

IX. 52. Domažlicko neboli Horšovsko bylo ze všech archidiakonátů ten nejmenší, ano činilo spolu také jediný dekanát mezi Stříbrskem, Plzenskem a Klatovskem a táhlo se ode hranic zemských až po klášter Chotěšov; na severu Stráž, na jihu Kdyně počítány k němu, hlavní však jeho hrad a město byly Domažlice (pův. Tuhošť, staroněm. Taugst, nyní Taus), kdež i ouřadové se chovali. Dle některých zpráv zdálo by se, jako by Domažlicko počítáno bylo někdy k oukrají plzenskému.

X. Plzensko co provincie i archidiakonát záleželo ze tří žup a dekanátů. 53. Dekanát rokycanský hraničil s Tetinskem u Zbiroha, s Rakovnickem u Zvikovce a Kozojed, se Žlutickem u Plas, s Plzenskem u Dýšiny a Šťáhlav, s Klatovskem u Blovic, s Bozenskem u hory Třemešné. Ouřadové v něm naprosto nepřipomínají se. 54. Plzensko co župa i dekanát nebylo veliké, ano sahalo k severu jen až za hrad Bělou, k jihu za Dobřany a Nebilov, k západu za Léšťany a Vlkýš. Ouřadové však plzeňští požívali po pražských největší moci a vážnosti v zemi. 55. Konečně Klatovsko dotýkalo se hranic zemských mezi Horšovskem a Prachenskem; a poněvadž o ouřadech klatovských ve starých listinách také se mlčí, lze se domýšleti, že všecky tři župy neb dekanáty tohoto archidiakonátu bývaly v područí ouředníků plzenských vůbec.

Bedlivý čtenář pozoroval již bezpochyby z výčtu našeho, jak nesnadné, nejisté a odvážné jest ouplné schematisování v rozkrajení země české a jak hojné potkávají nás při tom neshody a pochybnosti. Avšak nesnází takových přibude ještě, budeme-li chtíti dozkoumati se starého rozdělení země moravské. Není pochyby, že i tam panovaly podobné poměry jako někdy v Čechách a že tudíž bylo dvojí rozdělení krajů, jedno větších oukrají a archidiakonátů, druhé menších žup a dekanátů; latinské listiny nazývaly provinciemi jedny i druhé bez rozdílu. A když z jedné strany tato neurčitost, spojená s častým obvodů a sídel jejich hlavních měněním, činí takové zkoumání pracnějším, z druhé strany dotčené nesnáze množí se ještě i nedostatkem podobného popisu diecése olomucké, jakový nám o pražské zachován byl. Protož odříkajíce se napřed veškeré v tom dokonalosti, musíme za vděk přijmouti, cokoli ze starých pramenů aspoň s jakouž takouž jistotou sebrati a stanoviti se dalo.

Okolo polovice 13. století počítalo se v Moravě vesměs šestero archidiakonátů: olomucký, brněnský, znojemský, břeclavský, přerovský a opavský; a že nápodobně i větší politická oukrají se nazývala, o tom pochybovati nelze. Vedle těchto ale nacházely se také provincie menší, podobné župám a dekanátům českým, jako kupříkladu Jihlavsko, Jemnicko, Bítovsko atd. Počet a hranice těchto nedají se již vyzkoumati najisto, ani ku kterému oukrají která z nich náležela. Jediné ze připomínaní tu provincií, tu hradů a kastelánů na nich dá se uzavírati, že tam bývala někdy sídla ouřadů krajských.

I. Že Olomuc považována odjakživa za hlavní město země moravské, že bývala sídlem nejen knížat, ale i biskupů, a tudíž všech vrchních ouřadů a důstojenství jak státních, tak i církevních, jest již najevě z vypravování našeho. Neměla však nikdy té oustředivé moci jako Praha v Čechách, ano zvláště Brno a potom i Znojmo vzmáhaly se záhy proti ní u větší míře nežli kterékoli město české proti Praze. Rozumí se, že Olomucko bylo jak oukrajím, tak i župou neboli krajem zvláštním. K oukrají však jeho náležely za starodávna také župy následující: 1. Úsobrno, někdy hrad a město, nyní ves (něm. Hausbrunn) nad městem Jevíčkem ležící. K župě jeho počítány zejména Svitavy, Moravská Třebová, Letovice atd. I ačkoli ouřadové krajští opustili záhy Úsobrno, již za krále Vratislava tuším zpuštěné, jméno však kraje Úsobrnského zachovalo se i přes celé 13. století, ba o dekanátu úsobrnském řeč jest ještě roku 1502. Kam se úřadové jeho stěhovali, nelze udati s jistotou, 2. Úsov neb Ousov (něm. Aussee), hrad posavad známý, v jehožto područí byla nynější města Mohelnice i Uničov a okolí jejich. O kastelánech úsovských řeč jest jen v 11. století; o uničovských již na počátku století třináctého, kdežto i soudové tehdáž konali se. Dekanát pak ousovský jmenován ještě roku 1350, když již hrad Úsov dávno byl prodán dědičně. 3. Dekanát šumberský (něm. Schönberg) popisuje se také roku 1350, když téměř celý postoupen byl k biskupství litomyšlskému, ale o ouřadech krajských v okolí tomto, prostírajícím se od temene řeky Moravy až po ústí říčky Sázavy, neví se naprosto nic. 4. Ve Prostějově, městě známém, zdá se že také bývali úřadové od starodávna; paměti však málo zbývá o nich.

II. O Brně a Brněnsku vypravováno již v dějinách, že tu bylo podle Olomouce nejznamenitější město, knížectví a oukrají v Moravě; ouřadové jeho nepřestali nikdy vynikat nad jiné v zemi. Ale na otázku, ve které dekanáty a župy archidiakonát i oukrají brněnské rozděleny byly, nelze dáti dostatečné odpovědi. Jen dle podobnosti domýšlíme se, že bývali někdy úřadové 1. ve Vyškově, 2. v Tišnově, 3. na Tasově a 4. ve Přibyslavicích; o kastelánech však 5. na Veveří a 6. na Pravlově máme určitou známost. Bývali také kasteláni na Pustiměři v 11. století: ale když později hrad ten octnul se v moci biskupů olomuckých, ouřadové zdá se že potom aspoň do polovice 13. století sídlili ve Vyškově; o dekanátu vyškovském řeč jest roku 1341 i později ještě. Na Tišnově byl kastelán aspoň roku 1250 a o „dekanátu kraje Tišnovského“ mluvilo se ještě roku 1519 a 1566. O Tasově nevíme více, nežli že byl hrad starý a již od polovice 13. století v držení soukromém: ale dekanát tasovský jmenuje se ještě roku 1345. Kraj Přibyslavský připomíná se roku 1231 a sudí v něm roku 1235; snad že s ním spojen býval dekanát třebícký. Hrad Veveří (něm. Eichhorn) a kastelánové jeho mívali skrze celé 13. století veliké jméno. Hrad a město Pravlov (něm. Pralitz) mělo v 11. století větší znamenitost nežli ve 13., v jehožto polovici již bylo velice zašlo.

III. Znojemské oukrají bylo sice třetí co do moci a důležitosti, ale způsob a rozkrajení jeho jsou o něco lépe známy nežli u ostatních. Župy jeho byly 1. jihlavská, 2. budějovská, 3. jemnická, 4. bítovská, 5. vranovská, 6. znojemská, 7. rokytenská, později do Mohelna převedená, a 8. hradecká. Nebyla to pouhá náhoda, že hradové Jemnice, Bítov, Vranov, Znojmo a Hrádek postaveni byli téměř na samých hranicích země moravské; měliť brániti vpádům nepřátelským z Rakous a sloužiti domácím za outočiště. Na Jihlavě byli kastelánové již roku 1184 a 1214, tedy dávno před zvelebením města skrze hornictví. Kraj Budějovic (Moravských) připomíná se roku 1231 mezi těmi, kteří s Břecislavskem zapsáni byli u věně královně Konstancii. O Jemnici známo jest, že sloužila některý čas za zvláštní ouděl knížecí. Purkrabí jemničtí připomínají se skrze celé 13. století, ačkoli město přestaveno bylo roku 1227 na způsob měst německých. Župa jemnická ještě ve 14. století dosahovala hranic českých. Bítov (něm. Vöttau) co hrad byl za příčinou své pevnosti na slovo brán: proto ouředníci bítovští požívali také nemalé vážnosti. O kraji Bítovském řeč bývá od 11. až do konce 13. století, kdežto hrad Bítov od krále Václava II. zapsán pánům z Lichtenburka tuším dědičně; dekanát pak bítovský připomíná se ještě roku 1390. O hradě Vranově (něm. Frain) nemluví se v listinách dříve nežli ve 13. století; možná tedy, že postaven teprv za krále Otakara I. Takéť o jiných ouřednících na něm, kromě kastelána, nebývá zmínky; protož zdá se, že moc ouřadu znojemského prostírala se také po Vranovsku. O Znojmě a ouřadech jeho netřeba se zde šířiti; nepřestaliť nikdy vládnouti celým okolím. Hrad Rokyteň, hlava župy zvláštní, stál na potoku Rokytné pod Krumlovem tam, kde posavad ves téhož jména (něm. Rothigel) se nachází. Hrad ten dobyt roku 1146 a tuším obořen, po čemž ouřadové přešli do Mohelna, známého dosavad městečka nad řekou Jihlavou. Kastelán na Mohelně roku 1237 přísahal zeměpánu věrnost do rukou kastelána znojemského. Ohledem na bývalé tam župní ouřady psali se držitelé toho místa v polovici 14. století ještě „comites de Mohelna“. Na Hrádku (něm. Erdberg) nad Dyjí bývali také ouřadové od konce 11. do 13. století, ale paměť o nich jest velice chudá.

IV. Břecislavsko co archidiakonát a oukrají bylo více změnám podrobeno nežli jiné kterékoli a hranice jeho nelze stanoviti ani z domyslu. Jisté jest jen tolik, že město Břecislav (něm. Lundenburg) bylo hlavou provincie i archidiakonátu od času Břetislava I. až do věku Otakara II.; dále že k oukrají jeho náležely župy: 1. hodonínská, 2. bzenecká i 3. kunovská; konečně že když mezi rokem 1261 a 1270 Břecislav, bývalé někdy hlavní sídlo korutanského knížete Oldřicha, dostalo se panu Vilémovi z Hustopeče tuším v dědictví, ouřadové stěhovali se odtud do Pracova, někdy hradu (nyní vsi Vracova mezi Bzencem a Kyjovem), po čemž některý čas netoliko o politických ouřadech, ale též i o archidiakonátu pracovském řeči bývaly. Nadto domýšlíme se, že i hrad Podivín, z dějin známý, i hrad Děvice neb Děvičky (něm. Maidberg) v horách Pálavských, i město někdy Strachotín, nyní ves (něm. Tracht) nedaleko Děvic ležící, náležely k jedné a též župě, jejímižto bývaly hlavními místy v dobách rozdílných. O Hodoníně (něm. Göding) co sídle kastelánů a hlavě župy zvláštní máme zprávy od 11. do počátku 14. století. Bzenec (něm. Bisenz) sluje sice hlavou kraje zvláštního již roku 1231, ale o ouřadech ve Bzenci není dříve řeči nežli z počátku 14. století, kdežto ouředníci pracovští tam se stěhovali. O městě Kunovicích co sídlu župy také málo se ví; vstoupiloť ono tuším na místo staroslavného Velehradu; obyvatelé jeho roku 1257, když stavěno nynější město Hradiště, tam přestěhovati se museli. Možná že Brod (Uherský) také byl někdy sídlem ouřadů krajských, ačkoli výslovného svědectví o tom nemáme. V 11. a 12. století také město Spytihněv (nyní ves pod Napajedly na řece Moravě ležící) bylo hlavou kraje zvláštního, o kterémž nevíme, počítán-li také k oukrají břecislavskému; ale sláva města toho zašla již ve 12. století cele, aniž udati umíme, za jakou příčinou.

V. O Přerově co hlavním sídle ouřadů krajských a církevního archidiakonátu pospolu častá bývá zmínka v listinách 11., 12. a 13. století: ale o rozlehlosti Přerovska i o župách a dekanátech jemu někdy podřízených nelze stanoviti ničeho. Pochybné jest, co z pozdějších pamětí o dekanátu kroměřížském se praví, an snad také spíše k Olomucku počítán byl. Ve Brumově na hranicích uherských bývali ouřadové ve 13. století a ti bezpochyby hleděli ku Přerovu co oukrají svému. Ve Příboře (něm. Freiberg) také zdá se, že bývala někdy cúda; aspoň o tom domýšleti se jest z té příčiny, že páni tamější později nazývali se „comites de Vriburch“. Byly-li také v Lipníku a v Jičíně kdy ouřady, neví se.

Nejméně známé oukrají země moravské za starodávna bylo Holešicko, jehožto jméno již před polovicí 13. století proměnilo se v Opavsko. Roku 1229 biskupové olomucký a vratislavský vedli před papežem Řehořem IX. spor „super limitibus suarum diocesum de Golesisco“; z čehož viděti, že již tehdáž Slezáci osobovali sobě částku Holešicka. Tím méně lze udati staré meze kraje toho, když žádná o nich určitá zpráva z doby té nezachovala se; ba i později ještě povstávaly nesnáze o hranice mezi Moravou a knížectvím opolským,^[42] až teprv pod Otakarem II. urovnány jsou smlouvou nám neznámou. Hlavní sídlo krajských ouřadů bylo někdy v Holasicích neb Holasovicích, nyní vsi (něm. Kreuzendorf zvané), ležící na řece Opavě mezi městy Opavou a Krnovem; ale zmínka o ouřednících holešických již ani v první polovici 13. století nečiní se nikde, a zato vzmáhala se Opava (něm. Troppau) zvláště od roku 1220 čím dále tím patrněji, takže ve druhé polovici téhož století již i o archidiakonátu opavském řeč bývá, země pak celá, která Holešickem slula, od té doby Opavskem nazývána jest. Na hradě ale Hradci u Opavy sídlili kastelánové již od 11. století, kteří zdá se že měli také menší ouředníky krajské pod sebou. Neméně jisté jest, že i města Hlubčice (něm. Leobschütz, nyní ve Pruském Slezsku) a Osoblaha (něm. Hotzenplotz) počítána k Holešicku a měla někdy své ouřady krajské, o kterýchž ale nezbývá světlejších pamětí. Knížectví krnovské (něm. Jägerndorf) také náleželo k oukrají tomuto, ale pochybujeme, že by v něm kdy župy bylo stávalo.

Z výčtu tohoto krajů, nerovných mezi sebou co do velikosti a důležitosti, jest se domýšleti, že i ouřadové v nich bývali co do počtu a moci ouředníků ne všickni sobě rovni a že tudíž ve předních ouřadech kromě Prahy a Olomouce, zejména kupříkladu ve Znojemském v Moravě, Hradeckém a Plzeňském v Čechách, počítáno více ouředníků vyšších i nižších a s mocí rozsáhlejší nežli v župách méně důležitých. Určitých však o tom zpráv nelze podati. Ve hlavních aspoň oněch župách provozovali moc ouřední následující ouředníci: 1. župan neb kastelán co politický i válečný náčelník okresu svého. V latinských starých listinách sluje obyčejně comes neb praefectus neb castellanus a od posledních let krále Otakara I. nejvíce jménem německým burgravius.^[43] V područí jeho nacházela se celá moc výkonná, jak co do provedení úsudků právních, tak co do požívání regálií královských; jemu bylo pečovati o udržení obecného pokoje a bezpečenství v župě; k němu hleděli službou svou všickni na hradě a v městě usazení nápravníci; on nařizoval, čeho bylo potřebí při robotách zemských a při těžení statků královských. Moci sobě svěřené nepožíval dědičně ani doživotně, ale do vůle panovníkovy jakož i ostatní ouředníci všichni. 2. Druhý ouředník v župě býval cúdař čili sudí (czudarius, judex provincialis). O jeho moci a působení podáme dole při uvažování řádu soudního zprávy určitější. 3. Komorník (camerarius) bděl nad důchody komory královské, kteréžto i přijímal i oučtované dále odvodil; v jeho rukou bývala také policie soudní, kterouž provodil skrze zvláštní komorníky (bedelli). Za tou příčinou, a poněvadž soudové bývali hlavním pramenem důchodů královských, moc jeho také v soudním řízení byla nemalá, i předsedal sám původně na menším soudě. Ve 12. století ještě komorník co do důstojenství chodil za cúdařem; později ale povýšil se nadeň a předcházel jej. 4. Ke správě statků královských (villicatio) stával komorníkovi po boku vladař (villicus); avšak nezřídka stávalo se, že komorník ouřadoval za vladaře a vladař za komorníka. 5. Lesové a myslivost vůbec byli pod správou zvláštních lovčí (magister venatorum, supremus venator sylvarum). 6. Písař (notarius) vedl registra soudní a desky krajské, i odbýval, čeho písmem odbývati bylo potřebí. A všickni tito ouředníci vyšší mívali, zvláště v župách znamenitějších, také druhy své (subburgravii, subjudices, subvillici atd.). Poněvadž pak každý hrad v župách býval v čas potřeby spolu také dvorem a sídlem královským, protož museli na něm býti pohotově také služebníci dvoru králova. Mezi takovými činí se zmínka také o zvláštní bábě na každém hradě, která mívala v opatrování svém potřebné prádlo, šatstvo i stolní nářadí atd.^[44]

Vyloživše, co jsme mohli, o ústavě hradové čili o župách, obrátíme se nyní k uvažování toho, co s tím ouzce souvisí: rozdíly pozemností a stavů mezi obyvateli.

Pominouce otázky nesnadné, zdali staroslovanské agrární právo více příbuzno bylo indickému, egyptskému a staroitalskému (římskému),^[45] aneb raději staroněmeckému^[46] — ano podobalo se namnoze obojímu a v rozdílných dobách snad i s obojím se snášelo —, spokojíme se udáním toho, co nepochybného jest, že totiž pozemnosti všecky v Čechách a v Moravě již ve století 11. a 12. byly majetností buďto veřejnou aneb soukromou, čili slovy jinými, že byly buďto královstvím, aneb obcí, aneb dědinou^[47] a že počet i obsah dědin čili majetnosti soukromé byl mnohem skrovnější nežli království a obce. Za království^[48] zajisté počítány netoliko vlastní statky královské (villicationes), ale i všecky hrady, města i městečka, ve kterýchž sídlili ouřadové župní neboli krajští, a s nimi všecka pole i pozemnosti větší neb menší, čili takřečené „dědiny kladské“, kteréž vykázány byly ouředníkům a služebníkům krajským namístě platu k výživě jejich; dále vše, co ve starší době sloužilo bylo za „obec“ neboli „župu“, čili občiny a statky obecní vůbec, ježto později v Čechách jako v Němcích a v Anglii dostaly se v moc panovníkovu; konečně takřečené „výsluhy“ čili statky propůjčené od krále za věrné služby, kteréž teprv později přešly pod určitější právo manské.^[49] Poněvadž ale výsluhy takové někdy také dávány k dědictví, ba i prodávány za hotové peníze, přiházelo se dosti často, že povstávaly spory mezi dědici posledního držitele a mezi králem o právo k nejednomu statku, o kterémž nebylo nasnadě, měl-li považován býti za království aneb za dědinu.^[50] Dědin čili statků rodům zemanským dědičně náležitých bylo drahně, tu menších, tu větších, počna od několika kusů polí až k celým oujezdům, zahrnujícím do sebe několik vesnic, ba i celá panství víceméně rozlehlá. Spadaly na dědice obojího pohlaví rovnou měrou^[51] a drženy od nich buďto v nedílnosti skrze několikero pokolení, aneb rozdělovány na ten způsob, že starosta neboli nejstarší mezi dědici rozvrhoval sám díly dle svého uznání (ale vždy před ouřady krajskými a písemně) a pak nejmladší volili sobě první díly své, potom starší po nich, a starosta musel spokojiti se s dílem, který mu zbyl. Protož také o paních co majitelkyních statků jak v Čechách, tak i v Moravě zachovaly se památky hojné již od 11. století.^[52] Však byla-li dcera při vdání svém vybyta věnem od otce neb od bratří, přestávala od té doby býti dědičkou. Mohli pak i přátelé osobní a nepříbuzní spojiti dědiny své v jednotu a vstoupiti spolu v takřečenou hromadu, v nedíl aneb ve spolek, oznámíce pouze úmysl takový ouřadům krajským; následkem toho považováni všickni hromadníci i s potomky svými jako za jednu osobu, neumírající, pokud neohlásili ouřadům vůli svou rozstoupiti se zase v rozdíly způsobem již dotčeným. Výsluhy, které nebyly dány v dědictví, vracely se po smrti majitelů obyčejně v moc panovníkovu; to byl počátek takřečených odoumrtí čili statků odumřelých a práva královského k nim, kteréž ale brzy nadužíváním rozšiřováno také ku pozůstalostem každého statkáře žijícího v rozdílu a umírajícího bez přímých dědiců. A jak králové své království u výsluhy, tak rozdávali bohatší zemané také částky svých dědin v nápravy, ze kterýchž jim jisté služby konati se musely. Kdykoli pak koupí, výsluhou aneb nálezem soudním statek odevzdával se v moc nového majitele, dály se takřečené ochoze (circuitio) obřadem slavným; posel totiž od krále aneb od ouřadu přišed na místo a pojav k sobě sousedy, kterých se dotýkati mohlo, ve průvodu často dosti hojném obcházel vůkol hranice statku, klada na místech, kdekoli zdálo se býti potřebné, jistá znamení, takřečené „úročiště“, „kopce“ neb „hranice“. Proto i statek tak obmezený nazýván obecně ochozí (circuitus) vůbec.

Co pode jménem „stavové Království českého a Markrabství moravského“ za dob pozdějších a ještě nedávno minulých znamenitou provozovalo moc ve životě státním národu, toho v době předotakarské ještě ani nebylo.^[53] Veškeren rozdíl obyvatelstva záležel v tom, že jedni byli zemané čili dědiníci a druzí bezzemci a chlapové, to jest že jedni vládli dědičně statky i pozemnostmi, tu většími, tu menšími, druzí pak museli živiti se buďto službou na cizí majetnosti, aneb nájmem za poplatek, aneb řemeslem a obchodem vůbec. Osobní svobody požívaly obě třídy ve stejné míře, ale práv politických toliko zemané a dědiníci; o stavu nevalného počtu lidí porobných promluvíme později. Zemanů ubývalo každým stoletím více a více. Hlavní toho příčina byl měnící se pokrokem času způsob válčení, ano k rozhodnutí bitev čím dále tím více bylo potřebí komonictva těžkého, a tudíž nákladného; chudý zeman neb dědiník, nemoha postačit! k takovému nákladu, přikazoval se zhusta ke družině bohatého šlechtice a stával se nápravníkem jeho dobrovolně. Podobné poměry a příčiny přispěly také v Němcích k zvelebení šlechty a rytířstva,^[54] a to ještě dříve nežli v Čechách. Zde zajisté až do konce 12. století vedeny války větším dílem jen obhájné, v nichžto bohatý i chudý každý povinen býval oučastniti se dle možností. Teprv ve 13. století, za doby Otakarů Českých, když sousedé přestali nabíhati na zemi naši a naproti tomu Čechové jali se tytýž dorážeti přes hranice sami, počalo také v Čechách a v Moravě dělati se rytířstvo dle způsobu německého. Tu zajisté zemané chudší, ježto nemohli jináče oučastniti se války, hrnuli se samoděk pod korouhve šlechticů vyšších, přikazujíce se jim, to jest slibujíce poslušni býti rozkazů jejich, dávajíce se v jejich opravu i ochranu a činíce se nápravníky jejich, to jest nápravy čili statky nápravní buď od nich za služby přijímajíce, aneb své vlastní zpupné dědictví na jejich právě zavazujíce atd.

Ačkoli rodové starých lechů českých pod Boleslavem I. téměř všichni byli zahynuli, však nezadlouho potom jeví se opět rozdíly mezi zemany, a sice v ten způsob, že naproti šlechticům (nobiles, milites primi ordinis) staví se vládykové neboli druhové (milites secundi ordinis). O rozdílech takových řeč bývá od 11. až do polovice 13. století:^[55] ale nikde neudává se zřetelně, v čem se zakládaly. Jen z podobnosti a z příkladů pozdějších jest se dovtipovati, že za šlechtice považováni byli statkáři bohatí, mohoucí na svůj vlastní náklad chovati a s sebou do boje voditi dobrou družinu čili komonstvo znamenité, jakož jsme již vykládali; zemané pak menší čili vládykové že byli ti, kteří nemajíce nápravníků ani komonstva, do války buď jezdecky neb pěšky sami se vypravovali. Není snadno udati, které byly nejpřednější rodiny v Čechách a v Moravě před Otakarem II., ani kolik jich bylo a jak se jmenovaly; protože jména i štíty, kterými se rodiny rozeznávaly, nebyly ještě obyčejem dosti ustáleny. Připomenuli jsme již, že jména rodinná počala teprv pod králem Václavem I., a to jen u několika rodin; znamení štítu neboli erbu (Wappen) zasahovala arci o něco výše, a sice do druhé polovice 12. století, a z péče, která vedena o bezouhonnost jejich, může se bráti důkaz neodporný o jejich dědičnosti, ano bráněno užívati jich, kdokoli se k nim nepřirodil. Za znamení totožnosti rodiny slouží poněkud také oblíbenost několika osobních jmen, opakovavších se v ní nad jiné častěji. Tak kupříkladu jména Slavek a Boreš oblíbena byla zvláště u těch, kteří přijali byli znamení hrabí do štítu svého; u růží panovalo jméno Vítek, takže celá rodina záhy nazývána Vítkovci; u ostrve Smil, Častolov (Čeněk) a Jindřich; u hvězdy Zdislav (Zdeněk), Diviš a Jaroslav; u štítu odřivous řečeného Beneš, Drslav, Vok; u trojčáří Drslav, Černín, Břetislav (Břeněk); u lekna Hroznata, Vilém atd. Ze spojení všech pomůcek takových teprv lze jest poobjasniti počátky předních několika rodin, které aspoň v některých větvích svých udržely se skrze několikero století jako v popředí dějin českých; jakož pak o tom dole jednati budeme podrobněji.^[56] Ale poměrům těmto nedostávalo se ani stálosti, ani přísné určitosti. Šlechticem za onoho věku byl, kdokoli vládl hojnými statky; a poněvadž králové, povyšujíce schopné zemany na přední o úřady v zemi, mívali v obyčeji nadávati je spolu hojnými výsluhami, protož i ouředníci vyšší počítáni obyčejně mezi šlechtice, jakýkoli byl stav jejich rodičů. Z toho následovalo, že utratil-li kdo statky své a svržen-li z ouřadů, přestal také býti šlechticem; a poněvadž o majorátech a fideikomisech ještě nic se nevědělo, potomci šlechticů, kdykoli nevalné na ně spadlo dědictví, stávali se tudíž zemany menšími zase čili vládykami a druhy; i nebýval to úkaz neobyčejný, že některé linie téhož rodu zůstávaly mezi šlechtici, any jiné počítány mezi prosté zemany. Nelzeť arci zapírati, že známka rodu, za příkladem Němců, počala také v Čechách vysoce vážena býti a že šlechticové již od nepaměti ohrazovali se co zvláštní kasta způsoby mnohonásobnými; ale neméně jisté jest, že usilování takové nedařilo se, leda teprv ku konci 14. a v 15. století, jakož to na místě svém dolíčeno bude. Stavu pak městského nebylo ještě vůbec té doby v Čechách ani v Moravě; tvůrcem jeho stali se teprv naši Otakarové, a zvláště Přemysl Otakar II.

Bylo-li ale mnoho neurčitosti v poměrech mezi zemany, bylo jí mezi nezemany čili bezzemky a chlapy ještě více. Těžko věru bylo by nyní vyměřiti, čím se dělili někdy od sebe kupříkladu druhové, panoše, služebníci a nápravníci, ačkoli domníváme se ne bez důvodu, že druhové, panoše i služebníci stáli jako uprostřed mezi šlechtici a mezi chlapy, a že jsouce zároveň zemanům menším osobně svobodni i chodíce do boje s pány svými co družina neb čeleď jejich, domáhali se udatenstvím i věhlasem často i důstojenství rytířského a stavu povýšeného. Jen slova nápravník (ministerialis)^[57] užíváno někdy také s příhanou, jakoby o chlapovi: znamenáno zajisté jím netoliko dvořany a čeleď šlechtickou, ale i řemeslníky a nižší úředníky vesměs. Obyvatelstvo zejména hlavních měst v župách záleželo z větší částky z nápravníků knížecích neb královských a panovníci nakládali s nimi nezřídka jako s parobky, rozdávajíce je klášterům a kostelům v záduší i s nápravami jejich. Nicméně stav jejich lišil se znamenitě od stavu parobků, zvláště německých, protože jen za požívání nápravy vázáni jsouce ku povinnostem určitým, mohli odřeknutím jejím osvoboditi se každou chvíli a podléhali témuž soudu jako všickni zemané a dědiníci. Mezi takovéto nápravníky nacházíme, že počítáni byli také nehojní umělci a lékaři věku onoho; ti, kteří sloužili uměním svým dvoru královskému, obdarováni za to statky často dosti znamenitými.^[58]

Většina obyvatelstva rolnictvím se živícího již ve 12. století nebyli zemane aneb dědiníci, ale kmeti, to jest sedláci, vzdělávající pole zemanské a užívající jeho za jisté poplatky, ouroky a služby, kterýmiž zavázáni byli pánům svým.^[59] Byli tedy jako nájemníci a námezdníci z dobrovolné úmluvy, a to na ten způsob, že mzda jejich záležela v tom, co vytěžili z polí svých mimo ouroky čili dávky a služby pánům povinné. Pročež nebyli tělesně porobni, aniž ke hrudě vázáni, ale mohli změniti postavení své, a opovědouce se u pána v určitý čas, stěhovati se pod jiného; takéť moc soudní nad nimi provozována od obecných ouřadů krajských, a nikoli od majitelů statku. Poměr jejich ku pánům byl dle toho dosti slušný a spravedlivý; nicméně nátisků a zádav šlo na ně drahně odjinud, zejména skrze roboty zemské, ku kterýmž zavázáni byli jestli ne výhradně, aspoň nad jiné obyvatelstva třídy hojněji. Ve starých našich listinách latinských kmeti jmenují se hospites aneb rustici vůbec;^[60] od nápravníků nahoře dotčených dělili se zvláště tím, že nesloužili pánům svým osobně, aniž provozovali jaká řemesla ku potřebě jejich.

Nacházíme ve starých listinách také zmínky o třídě chlapů, kterým se nedostávalo netoliko majetnosti, ale ani osobní svobody; jmenují se obyčejně servi aneb mancipia, tedy parobky a nevolníky; a těmi názvy u národů německých značili se lidé zbavení práva netoliko politického a občanského, ale i práva lidskosti, ano s nimi nakládáno právě jak s hovadem aneb jako s kteroukoli věcí prodajnou. Nicméně, přihlédneme-li pilněji k řeči o nich vedené v listinách českých,^[61] bude nám těžko spatřiti v nich obraz, jakový se podává o parobcích u Němců. Povinnosti zajisté jejich ku pánům nacházíme určitě vyměřené, zároveň povinnostem nápravníků a lidí kmetcích, takže rozdíl mezi oněmi a těmito nezáležel tuším nežli v tom, že parobům nebylo volno opouštěti pána svého a stěhovati se jinam.^[62] Není sice pochyby, že zajatí ve válce nepřátelé prodáváni za peníze a zločincové na smrt odsouzení uvozováni také v porobu dědičnou: a přece neméně jisté jest, že všecky známky a stopy tělesné poroby mizely v Čechách vždy opět, takže se zdálo, jako by poroba na půdě české ujímati se ani prospívati nemohla. Smlouvy, komu by děti nevolnické připadati měly, když otec i matka náleželi pánům rozdílným, zachovaly se z věku tohoto v zemích německých dosti hojné:^[63] u nás ani v diplomatářích ani ve formulářích starých nenacházíme nižádného znamení o nich. Nápodobně ani o viře (Wergelt) ve starožitnosti české a moravské není příkladu; a známo jest, že virou hlavně značily a tvrdily se rozdíly stavů dědičné vůbec. Příčiny této zřejmě větší mírnosti a vlídnosti v poměrech lidu českého zakládaly se arci z částky v jemnější povaze myslí slovanských vůbec: ale neméně bylo jich hledati v neutěšeném předpisu staroslovanské ústavy politické zvláště. Byltě to za oné doby stát sám, co uvaloval tolik břemen na lid obecný a vymáhal na něm tolik obětí pro sebe, že nemohl svoliti, aby čas a síly jeho měly nad to požívány a utráceny býti od lidí soukromých kterýchkoli. I poněvadž ze svědectví několika listin jeví se, že lidé tělesně porobní nebyli povinni sloužiti státu, jsouce zproštěni všech robot zemských,^[64] není se čemu diviti, že jak vláda panovníkova, tak i národ sám usilovaly se rušiti poměr takový, podobající se výsadě, a uvésti rovnost všech lidí poddaných na místo jeho. Z toho následovalo, že již ve 13. století ztratila se v písemnostech našich každá zmínka o lidech tělesně porobných, a konečně že spisovatel znamenitý a vážný století čtrnáctého jistiti mohl, že v Čechách o parobcích a nevolnících kromě z dějin nic naprosto se neví.^[65] A jisté jest, že i ve starších dobách volno bylo každému nevolníku nejen vykoupiti se z poroby, ale i státi se zemanem, uměl-li jen těžiti ku prospěchu svému výtečnými ducha dary, kterýmiž ode přírody nadán byl.

Starý řád soudní v Čechách i v Moravě podržel do této doby, ano i později ještě, dávný svůj ráz pouze slovanský. Nejpatrnější a nejdůležitější jeho známka byla rovnost všech obyvatelů země české i moravské co do zákona a práva, takže všichni podléhali jednomu a témuž obecnému soudu, a nikdo nebyl z něho vyňat, ani nadeň povýšen, ani podeň snížen. Neurčité ono rozčlánkování národu ve třídy a stavy, kteréž jsme právě líčili, neslo to s sebou, že všeliké cizozemské privilegie, imunity a exemcie zůstaly v Čechách a v Moravě neznámy,^[66] až teprv pod Přemyslem Otakarem I. stali se první počátkové netoliko výsad městských, ale i nepodrobenosti stavu duchovního a poddaných jeho pod obecné právo; jakož pak o sporu mnoholetém, kterýmžto vymoženo bylo, na svém místě již obšírně vypravovali jsme. Protož do té doby všickni obyvatelé jednoho kraje neb jedné župy, měšťané, vesničané i hradčané, zemané i bezzemci, bohatí i chudí, podléhali soudu jednoho a téhož ouřadu, kterýž, jakož jsme vyložili nahoře, míval sídlo své ve hlavním městě krajském. Ani šlechticové ani duchovní (ve věcech světských) neměli svého zvláštního fórum: soudové municipální a patrimoniální byli ještě neznámi. V latinských listinách onoho věku jmenují se krajští soudové obyčejně czuda neb judicium provinciale, v českých písemnostech jen úřad vůbec aneb poprava; slova cúda neb couda ještě jsme v těchto nenašli.

U každého ouřadu krajského konal se dvojí soud, větší totiž a menší, čtyřikráte do roka, pokaždé skrze několik dnů, a to veřejně. Na soudu větším předsedal cúdař čili sudí (czudarius, judex provincialis); přísedící a soudcové byli nejprv vyšší ouředníci, potom dvanácte kmetů krajských, a konečně tolik zemanů z kraje, kolik se jich pokaždé sešlo; protože dnové soudní odbývali se obyčejně spolu s obecnými sjezdy neboli sněmy krajskými (placita provincialia). Předsedatel menšího soudu býval komorník a později vladař (villicus); soudcové s ním byli menší ouředníci krajští a zemané stavu vládyckého (milites).^[67] V některých pádech sestupoval se výbor z obou soudů. Rozdíl příslušnosti k soudu většímu neb menšímu zakládal se ne na vyšším neb nižším stavu soupeřů, ale na větší neb menší vážnosti a důležitosti věci sporné. Cena této, a tudíž velikost učiněné škody aneb křivdy, musela hned po žalobě ouředně vyzkoumána i oznámena býti;^[68] pokud nepřesahovala jisté sumy, náležela pře k soudu menšímu; vystupovala-li nad ni, k většímu.

Ačkoli pak moc soudní vyšší i nižší ve 12. století co do provozování svého a důchodů z něho plynoucích náležela jedinému panovníkovi co pouhé regále, nicméně co do vynášení nálezů soudních král nepožíval moci nižádné, ani přímé, ani nepřímé. Soudcové všickni, chráníce své autonomie, soudili ne podle zákoníka předepsaného, ale dle pravidel a obyčejů právních od starodávna zachovaných a dle vlastního přesvědčení svého, co by v každém případu bylo spravedlivého. Nejstarší spis právnický v Čechách, takřečená Kniha starého pána z Rosenberka, není sbírkou práv, zřízení aneb zákonů zemských, ale jest jen soukromé naučení o staré praxi u soudů Království českého a vykládá, kterak soupeřové sobě počínati, které opatrnosti, kterých obyčejů, anobrž i ouskoků šetřiti měli, aby provedli věci své řádně, s právem a s prospěchem. Největší píle jest mu o řádné provedení půhonu, kterýž arci měl také zvláštní svou důležitost a nesnázi za onoho věku, kdežto za hradbami svými nejeden hrdý viník vzdorovati mohl celému Království. Jak podstatnou při tom zdála se býti potřeba veřejnosti veškerého soudního jednání, vysvítá zvláště z nařízení, že každý čin soudní, který nekonal se u ouřadu nepostředně, tedy každý půhon, každé ohledávaní a cenění škod atd. muselo konati se u přítomnosti takřečených osad, tj. svědků z vesnic okolních řádně k tomu sezvaných; v latinských listinách osady jmenují se testes publici, probi viri de circumsedentibus villis. Hojné opatrnosti, kterých ve přípravném řízení pře mělo se šetřiti, směřovaly všecky k tomu cíli, aby věc žalovaná zračila se soudci hned co nejvíce možná „dolíčená“, to jest lícem (corpus delicti) dovedená. Kde to bylo nemožné, tam konali takřečení soudové boží (ordalie), voda totiž a železo neb oheň, neblahý ouřad svůj. Zvláštní způsob jednání soudního čili vedení práva za příčinou vraždy spáchané slul u starých Čechů zkrátka vůbec hlava; když bylo činiti o krádež, říkali tomu svod; když o násilí a výtržnosti, jmenovali to nárokem vesměs, a zvláště buď pychem aneb výbojem aneb hrdostí. Nejvíce při nárocích utíkáno se k dotčeným již božím soudům. Za útočiště sloužily hrob sv. Václava na hradě pražském, přítomnost královny české a objetí aneb přikrytí vlastním rouchem od manželky viníkovy, takže ani odsouzený zločinec neměl trpěti žalosti žádné, pokud mu lze bylo požívati prostředků těchto. Apelačních soudů nebylo ještě žádných, ale zdá se, že královskému dvorskému sudímu (judex curiae této doby) příslušela jakási kontrola nad soudy krajskými vůbec. Důležitější pře politické pojednávány a rozhodovány na obecných sněmích zemských.

Podle krajských a veřejných soudů větších i menších nacházel se u starých Čechů také zvláštní ústav rozsudní čili rozdílčí, a sice také dvojí, jeden ve věcech větších a vážnějších, druhý v lehčejších a méně vážných: onen slul porota čili soud po rotě, to jest po přísaze, tento slibný soud (slubný súd). Rozdíl obou zakládal se v tom, že soudcové čili rozsudí od obou stran povolaní a vzájemným odmítáním až na jistý počet umenšení, při porotě u oltáře slavně přisahati, při slibném soudu pak jen rukoudáním na čest a víru zavázati se museli, že vyřknou, co bude pravého a spravedlivého. Které a jaké pře odkazovány před porotu a nikoli před soud obecný, toho určiti nám již nyní nelze. Porotci neměli umlouvati stran, alebrž jen pod přísahou říci, byl-li pohnaný vinen neb nevinen; po kterémžto výroku hned ouřad buďto propustil pohnaného ze závazku, anebo vzal jej ve svou kázeň. Jednohlasnosti u porotců nevyhledávalo se, ale většina činila úsudek. Nařízení to, že porotci měli stavem svým býti rovni obžalovancům, vynešeno v Čechách i v Srbsku teprv ve druhé polovici 13. století a svědčilo právě o vzmáhavším se tehdáž rozdílu stavů u obou národů.

Při uvažování celé staročeské ústavy soudní nelze nepoznati dvojí směr v ní sobě odporný, jeden založený více v ideji a duchu, druhý vyskytující se více ve praxi její. Zakladatel totiž té ústavy, obklíčiv vedení pře mnohými nebezpečími, chtěl bezpochyby odstrašiti strany od pravotění a navoditi k tomu, aby hleděly raději umlouvati a urovnávati se po dobrém: ouředníci krajští naopak, nalezajíce v soudech pramen hojný důchodů královských i svých, usilovali naploditi jich vždy více a více, a obmezovali tudíž jak porotu, tak i slibný soud, co nejvíce mohli.^[69] To přispělo neméně nežli uvozování práva německého a soudů patrimoniálních, že jak porota, tak i soud slibný záhy počaly hynouti v Čechách, takže o století později, za Karla IV., již téměř ani stopy jejich nalézti nebylo.

A jak porota, tak nápodobně vyšel z obyčeje již před koncem 13. století také jiný staroslovanský ústav právní, obecná totiž poruka (die Gesammtbürgschaft), jakkoli hluboce byl zasahoval ještě nedávno předtím do všech poměrů života společenského. Podotkli jsme již nahoře, že všecky kraje země české i moravské rozděleny byly od starodávna v malé obvody, okresky neb oujezdy velikosti rozdílné, any zahrnovaly do sebe tu více, tu méně osad a vesnic. Obvody ty v ohledu právním nazývány honitvy; bezpochyby z té příčiny, že všickni obyvatelé jedné honitvy povinni byli honiti všecky zloděje a škůdce, jak daleko sahala půda honitvy jejich. To aspoň jisté jest. že zavázáni byli všichni rukou společnou a nerozdílnou státi a odpovídati ouřadům právním za všecky přečiny a zločiny, kteří spácháni byli v honitvě jejich. Chycen-li zloděj a odevzdán-li ouřadům, měli obyvatelé pokoj; nedopaden-li však, museli všichni spolu platiti pokutu znamenitou do komory královské. Poruka ta, známá někdy a obyčejná u všech národů slovanských, byla před uvedením takřečeného německého práva jediný takořka zárodek správy komunální v zemích českých a polských. Byl to arci výhodný prostředek k zamezení zločinů a k udržení kázně i pořádku v národu: ale bylo spolu břímě nemalé pro každého jednotlivce, an i sebe hodnější a nevinnější soused odbývati musel za cizí viníky. A protož není se čemu diviti, že jakmile počato shůry rušiti starodávné řády a obyčeje uvozováním práva německého, kteréž o poruce obecné ani slyšeti nechtělo, národ sám pílil ze všech stran zbaviti se také pramene zádav nesčíslných a osazovati se na právě jiném, ježto slibovalo více osobní svobody.^[70]

Avšak píle ta měla ještě i jinou příčinu, a to neméně důležitou: žádost totiž zprostiti se aspoň veliké částky takřečených robot zemských, kteréžto byvše již hojné a obtížné dosti od starodávna, množeny a přitužovány ještě každého věku výmyslky novými ouředníků župních. Jménem robot zemských značily se práce veřejné, s ústavou hradovou spojené, ku kterýmž zavázáni byli obyvatelé každé župy a zvláště lidé kmetcí. Hlavní totižto hrad a město župní bývala původně ohrada veřejná pro všecky obyvatele v čas potřeby; všickni byli tedy povinni napomáhati k ustavení a udržení jejich. Museli tedy mýtiti lesy (což nazýváno „přeseka“), stavěti a opravovati hrady, ohražovati zdmi a příkopy města královská, konati hlásky na hradbách dnem i nocí, dělati a opravovati cesty, mosty a hráze; dále povinni byli po takřečených „kobylích polích“ chovati vedle svých vlastních koně královské pro potřebu zemskou, na lovu královském býti pomocni, krále i ouředníky jeho, též lovčí královské s holotami (psáři) a se psy u sebe přijímati, jim nocleh a nářez dávati, povozem a průvodem je zaopatřovati, honcům čili kurýrům královským sloužiti čerstvými koňmi, dovážeti do vojsk potravy a potřeby válečné, ba i lidi vysílati k sekání dříví, k orání, ku kosení a ke žni pro komoru královskou. Všecka tato břemena záležela původně na statcích a pozemnostech,^[71] a není se čemu diviti, že majitelé sváděli je na požívatele. K velikým robotám, jako kupříkladu ke stavení hradů, zavázáni byli všickni sedláci vůbec; k menším, jakové byly oprávky mostů a hrází, jen některé vesnice a pozemnosti; neumíme však určiti, které z robot již vyčtených počítány mezi veliké a které mezi menší. Byloť také povoleno vyplatiti se z robot zemských: ale to stávalo se pramenem nových křivd a nátisků, poněvadž ti, kteří se nevyplatili, museli potom odbývati také za vyplatilé. Z robot zemských vůbec prýštily se ty nejtěžší svízele a psoty na obecný lid ve starožitnosti slovanské; ne tak ze vlastního původu jejich, jako raději ze způsobu, kterýmž ouředníci krajští nadužívávali moci od krále při nich sobě svěřené; bylať to ta nejneutěšenější stránka starověkého života státního v Čechách a v Moravě.

Z téhož původu jako roboty zemské povstaly tuším také ostatní regálie (čili práva královská, království) všecky. Nepochybné jest, čeho jsme již nahoře podotkli, že i v Čechách lesy a řeky i s tím, co v nich žilo, též lada i pastviště byly původně všude „obcí“ neboli „župou“, to jest majetností národu obecnou, ačkoli již v 11. století nacházíme důkazy, že dostavše se v moc panovníkovu co starosty národního, pokládány za „království“ čili za jmění státní, vyjma toliko nehojné ty lesy, kteří předním šlechticům a zemanům zapsáni byli dědičně.^[72] Z povolení ku požívání onoho jmění vyprýštily se první a nejdůležitější regálie, jako zejména myslivost, sekání lesů, rybářství a včelařství; právo k nim na všech bývalých obcích bylo právo královské a propůjčováno všude za jisté ouroky, ospy, daně aneb roboty; možné jest a pravděpodobné, že vyčtené od nás roboty zemské zakládaly se vůbec původně na poměrech takovýchto. Další regálie byly platy pomostné a cestné po vodě i po zemi; těžení hornické čili báňské, a zvláště jílování aneb rýžování, té doby v Čechách ještě velmi hojné a výnosné;^[73] ražení peněz náleželo také panovníkům výhradně, a to již od věku Boleslava I. O poměru zvláštním všech statků zádušních v zemi, že naši pozdější králové nakládali s nimi téměř jako s komorními statky svými, nenacházíme v době slovanské leda nejisté stopy. Konečně nesmíme zamlčeti se ještě o jednom dávném a divném regále — o židech totiž, ježto co kupci a průmyslníci připomínají se v Čechách od prvopočátku. Pokládáni u nás někdy, jako i jinde, za jmění komory královské a nakládáno s nimi jako se včelami, kterýmž opatrný hospodář ujímá nadbytek medu, kdykoli příhodnou k tomu spatřuje chvíli. Zato ale zase chráněno jich jako včel a nedáno jim ubližovati, aby mohli těžiti bez přítrže ku prospěchu hospodářovu.

Mezi důchody státními a panovníkovými nečiněno ještě rozdílu, ani v této době, ani později za drahný čas. Pramenové jejich byli hlavně následující:

1. Královské statky neboli panství (villicationes), nejbohatší tuším ze všech. Vykládali jsme již, že větší částka pozemností v Čechách i v Moravě byla v rukou panovníkových, pod jmény buďto království, aneb obce. I ačkoli jich drahně rozdáváno co výsluhy aneb požíváno tu co pole kladské, tu co občiny, však zbývalo vždy ještě mnoho statků celých, kterýmiž vládli a těžili královští vladaři bezpostředně ke stolu panovníkovu. Kolik ale jich bylo a jak velikých, nedá se určiti, protože počet i způsob jejich měnily se každým dnem.

2. Roční daň pokoje čili takřečený mír (tributum pacis),^[74] jejž platiti povinni byli nápravníci všech měst župních a kmetové osedlí na statcích královských; na jeho místo vstoupily později ouroky dávané od měst do komory královské.

3. Rozdílné od míru byly jiné ouroky po krajích, kteréžto v listinách slují „venditiones“ a „decimationes“ a placeny bývaly tuším od požívání regálií nahoře dotčených, někdy také co ospy a obroky a snad i výplaty z robot zemských.^[75]

4. Všeobecná berně (berna, collecta generalis) byla daň mimořádná, od sněmu k žádosti panovníkově pokaždé zvláště svolená, zejména když se přihodil křest aneb svatba v domě králově, později nejvíce při korunování a kdykoli král potřebu její před sněmem dolíčil. Nazývána někdy také pomoc aneb poklona (salutatio). Bylať to daň z dědin, a placena tudíž ode všech stavů i ze všech pozemností, i šlechtických a zádušních, bez výminky, dle počtu lánů neb popluží, kterých kdo požíval. Následovně země celá k tomu cíli již za nejstarší doby změřena byla způsobem jakýmsi, jakož to i svědectvími z 11. století potvrzuje se;^[76] přičemž arci na důkladnost novověkého katastru mysliti ještě nesluší.

5. Peníze soudní (denarii de judicio) činily za starodávna hlavní pramen důchodů královských, ačkoli není pochyby, že veliká, ba větší jejich částka uvázla v rukou samých ouředníků. Kdokoli přestoupil zákon, musel platiti za to pokuty určité; zločinec dolíčený propadal k soudu buďto statek svůj celý, aneb aspoň velikou jeho částku; a odsouzen-li hrdla, což ale pořídku se stávalo, bráno nicméně také jmění jeho v plen. Neméně sporý byl i jiný druh důchodů soudních, totiž pokuty ony, kteréž za příčinou obecné poruky platiti se musely^[77] a jež podle způsobu provinění nazýváno jen zkrátka svodem, hlavou, nárokem, hrdostí atd. Ba i ten neřád nebyl tuším neslýchaný, že když honitva i odevzdala zločince ku popravě, ale chudého, na kterémž pokuty postihati lze nebylo, musela potom odbývati zaň sama.

6. Tržné peníze (denarii de foro) musely placeny býti ode všech věcí na trh ku prodeji přinášených, kupříkladu od masa, chleba, obilí, nářadí, oděvu i obuví atd. Důchody takové pronajímány již od polovice 13. století; dříve ale zdá se že se to nestávalo, protože v listinách praví se výslovně, že královský podmaršálčí měl je vybírati.^[78]

7. Cla i mýta. Ku placení jejich zavázáni byli všickni stavové bez výminky, šlechtici i nešlechtici, duchovní i světští, domácí i cizí; avšak rozumí se, že jen ze zboží a nikoli z osob. Hlavní ouřad celní s určitou tarifou pro všecka tehdáž dovážená zboží nacházel se již za Bořivoje II. ve dvoře Týnském v Praze; jen tam dovoleno bylo hostům (hospites, Gäste), tj. kupcům z ciziny, nejvíce Řekům, Italiánům a Němcům, vykládati a prodávati zboží své. Mimoto byli ouřadové pohraniční k vybírání cla na každé hlavní silnici; a o clu labském v Děčíně také již ve 12. století zmínka se činí. Mýta pak uvnitř země zdá se že vybírána také hojněji, nežli obchodu prospěšno býti mohlo.^[79]

8. Požitky báňské a mincovní. Ačkoli pravý květ hornictví českého padá teprv do pozdější doby, avšak i dříve již slynuly Čechy bohatstvím na zlato, stříbro a drahé kameny, jakož vysvitá netoliko ze svědectví souvěkých,^[80] ale i z vidomých posavad stop někdejšího rýžování. Mince ale dělala se výnosnou zvláštním neřádem, o kterémž těžko jest věřiti, že býval v obyčeji. Celá zajisté v oběh daná zásoba peněz ražených vyhlašována královskými dekrety často z nedojípky za nebernou a zapovídána naprosto; kdokoli ji měl, byl povinen směniti ji u královských peněžníků v určitou dobu (a vždy se ztrátou, rozumí se) za peníze nového rázu; kdokoli později ještě postižen byl, že měl staré peníze, upadal s nimi v pokutu. Takovéto proměny a zápovědi opakovaly se téměř každého léta, ba někdy, za panovníků méně svědomitých, i dvakrát neb třikrát do roka.^[81] Proto není se co diviti nekonečné rozmanitosti rázu na mincích z té doby náhodou zachovaných, ano mincováno v každém téměř městě od královských ouředníků, ba nájemníků mince. Větší koupě odbývaly se arci zlatem a stříbrem po hřivnách (marca), tedy nemincovaným: ale právní k tomu váha byla v rukou téhož ouředníka a za každé její užívání musely se platiti taxy určité. Při placení větších sum drobnými penězi bylo v obyčeji dodávati takřečený náčist; to jest rozdíl mezi váhou stříbra čistého a s mědí v minci smíšeného.

9. O židech, pracovavších a strádavších pro komoru královskou co nějaké včely aneb pijavice — ubohé, ale někdy také bohaté —, promluvili jsme již nahoře.

10. Kromě dosavad vyčtených důchodů řádných a obecných počítala komora královská ještě nejedny jiné, které jí docházely náhodou a mimořádně aneb částečně, jako kupříkladu odoumrtí výsluh, pocty a poplatky ze příležitostí všelikých^[82] atp., o kterýchž již se šířiti nebudeme. Ze všeho viděti, že panovníci čeští v nejstarší době měli peněžně podstaty dosti, aby mohli obložiti se nejen mocí, ale i slávou nade knížata okolní: ale nehody a neřesti spojené s posloupností před uvedením zákona prvorozenství (roku 1216) nedaly komoře královské prospívati leda pod panovníky neobyčejné povahy, jakoví byli kupříkladu Vratislav král a Soběslav I.

Válečný řád země české nesměřoval ani v této době leda k obraně. Kdykoli nepřítel blížil se ke hranicem, král nařídiv hotovost veřejnou, ustanovoval den a místo, kde branní všichni strhnouti se měli. Každý zeman a dědiník byl povinen vypraviti se do pole na svůj vlastní peníz a setrvati tam čtyry neděle. Prodloužila-li se válka déle, měl právo žádati od krále pomoc, aby vytrvati mohl.^[83] Za hranicemi sloužiti nebyl nikdo zavázán a všecky války takové konaly se cele nákladem panovníkovým. Ostatně způsob ani zbraně ani válčení toho času nelišil se v ničem od souvěkého způsobu zemí cizích.

Podobné slovo platí také vůbec o poměrech duchovenstva českého k církvi římské i k národu. Prelátové čeští lišili se od německých zvláště tím, že se teprv domáhali oné nepodlehlosti naproti moci světské, kteréž Němci již drahně času požívali, a že snažení takové jen nedokonale podařilo se jim, jakož pak o sporu roku 1217—1222 šíře vyložili jsme. Jakožto majitelé statků oučastnili se zároveň světským ve sněmování: ale neznáme příkladu, že by také v ouřadech krajských byli potřebováni, leda za písaře. Dvoru královskému sloužili co zpovědníci a kaplani z jedné a co kancléři a notárové z druhé strany. Netřeba tuším dokládati, ano samo sebou se rozumí, že všecka vědecká vzdělanost onoho věku jediné u nich nacházela péči a ochranu. O prvověkých školách českých jsme již jednali.^[84] Ostatně zdá se, že ve 12. století u nás mnohem zdárněji pečováno jest o literaturu a vzdělání naučné nežli v následujícím. Mužům, jakoví byli Kosmas, první dějepisec český, a syn jeho Jindřich Zdík, pak biskup Daniel a jeho tajemník, kronikář Vincencius, ba i sám učený kníže Jindřich Břetislav a jeho chvalitel Jarloch, opat milevský, století 13. u nás nemá téměř koho postaviti zároveň. Nicméně dovídáme se ze spisů souvěkých také o temnější stránce v povaze ducha národního, o kteréž nesluší ovšem zamlčeti se. V homiliech pod králem Vladislavem I. od Čecha pro Čechy ačkoli latině psaných^[85] — nacházíme zvláště častá i horlivá napomínání, aby krajané naši přestali vážiti sobě hřebí a čárů neboli kouzel, aby nevěřili vlchevcům a hadačům, ale všecku naději svou aby skládali jediné v pánaboha atd. Viděti z toho, jakož i z jiných pramenů patrno se činí, že pověry té doby provozovaly ještě moc velikou v obecném životě národu našeho.

Ostatně vyloživše již, co nám vědomo, také o počátcích krásoumy v Čechách, o průmyslu a kupectví, o stavitelství a věcech podobných,^[86] nebudeme zde o tom šířiti se opět.

Zahrneme-li nyní myslí v jeden živý celek vše, co jsme dosavad vykládali částečně, a uvážíme-li je co věrné zrcadlo ducha i života národního, bude nám najevě, že nesmíme sice měřiti toho měrou vzdělanosti dospělé, ale z druhé strany přesvědčíme se také, že bychom křivdu činili předkům svým, kdybychom chtěli představovati je sobě co surovce a poloudivochy, uvázlé pouze ve zvířecí částce bytu lidského, — jakož to pohříchu i za naší doby ještě nezřídka se děje. Čechové i Moravané 12. a 13. století rovnali se co do vzdělanosti a ušlechtilosti ducha i nejvýtečnějším sousedům svým, a předcházeli mnohé jiné dobrým příkladem. Některé plody tehdejšího ducha jejich jeví se nám ve zlomcích básní, které náhodou zachovány byly. Zpěvy a písně nevyrovnaného Rukopisu kralodvorského náležejí obsahem i původem svým z větší částky do této doby. Podivuhodné tyto výtvory věku dávného, utěšený v nich úkaz čisté a neporušené povahy lidské, ušlechtilost myšlének, jarota i jemnost citů, srdce vřelé pro vše, co vznáší člověka nad byt pozemský, — to vše nemohlo zaroditi se leda v půdě jemné, ušlechtilé a způsobilé ke všemu, co činí pro vše věky hodnost a okrasu člověčenstva.

---

1. 254
2. 255
3. 256
4. 257
5. 258
6. 259
7. 260
8. 261
9. 862
10. 263
11. 264
12. 265
13. 266
14. 267
15. 268
16. 269
17. 270
18. 271
19. 272
20. 273
21. 274
22. 275
23. 276
24. 277
25. 278
26. 279
27. 280
28. 281
29. 282
30. 233
31. 284
32. 285
33. 286
34. 287
35. 288
36. 289
37. 290
38. 291
39. 292
40. 293
41. 294
42. 295
43. 296
44. 297
45. 298
46. 299
47. 300
48. 301
49. 302
50. 303
51. 304
52. 305
53. 306
54. 307
55. 308
56. 309
57. 310
58. 311
59. 312
60. 313
61. 314
62. 315
63. 316
64. 317
65. 318
66. 319
67. 320
68. 321
69. 322
70. 323
71. 324
72. 325
73. 326
74. 327
75. 328
76. 329
77. 330
78. 331
79. 332
80. 333
81. 334
82. 335
83. 336
84. 337
85. 338
86. 339