Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě/Král Karel před korunováním na císařství

Údaje o textu
Titulek: Král Karel před korunováním na císařství
Podtitulek: (Rok 1346—1355)
Autor: František Palacký
Zdroj: PALACKÝ, František. Dějiny národu českého II. Praha : Odeon, 1968. s. 315–346.
Licence: PD old 70

Nesnáze Karlovy na počátku jeho panování. Půtky v Němcích před uznáním jeho za krále římského. Korunování na Království české. Smrt císaře Ludvíka Bavorského a pokusy jeho strany. Nepravý Waldemar Braniborský; Günther ze Schwarzburka; konečné uznání Karlovo v Němcích. Hojné opravy v Čechách: Majestas Carolina, universita v Praze, bratrstvo umělců, Nové Město pražské a Slovany, Karlštejn atd. Černé mření a mrskáči. Jan Jindřich, markrabě moravský. Smíření s Bavory a den Svátosti v Praze. Cola di Rienzo u Karla IV. Královny Anna (Mečka) i Anna Svídnická. Nabytí Hořejší Falce a nápadu ve Svídnici. První císařská jízda do Říma i korunování tam. Krvavé povstání v Pise a návrat do Němec.

Po bitvě u Kreščáku Karel IV. útočiště své vzal do cistercienského kláštera Ursicampus (Ourschamps)[1] ve Francii, kdežto k zahojení ran svých stráviv delší čas, měl kdy rozmýšleti se o těžkých nehodách veškerého postavení svého. Jsa po právu dědictví a volby panovníkem dvou veleslavných říší, podobal se nyní přece více rytíři zajevšímu do ciziny na dobrodružství než velikému mocnáři, od jehožto moci a vůle národové očekávali blaho neb neblaho své. Hlavnímu jeho protivníku císaři Ludvíkovi, jemuž v poslední době zdařilo se bylo rozšířiti panství své po Alpách i na Pomoří, v Nizozemsku i v Hořejších Falcech, odolávati nestačila již veškera moc rodu lucemburského. V německé říši nepožíval Karel kromě jmena královského ještě ničeho, kdežto moc a vláda všecka zůstávala ještě v rukou Ludvíkových, jenž naproti hojným nespokojencům mohl kochati se počtem neméně rozhodných přivrženců. Jak málo spoléhati se bylo na přátelství mocností sousedních, o tom měli Čechové přesvědčení ze zkušenosti opět vloni nabyté; přítel odedávna nejvěrnější a nejmocnější, král franský, sám nyní potřeboval pomoci odjinud a dvůr avinionský, jenž hlavně řídil události onoho věku, neměl na zřeteli nežli vlastní své prospěchy. Nadto pak ocitoval se Karel po ztrátě bitvy bez vojska i bez peněz, podál pramenů své moci a téměř uprostřed mocných nepřátel. Patře na takové nesnáze a nebezpečí, mohl nezoufati jen hrdina nebo pošetilec; a jen vysoce nadaný kníže mohl, přálo-li mu štěstí, dáti se do zápasu s nimi vítězně a slavně.

Nejtěžší nesnáze působily mu bezpochyby jeho zvláštní poměry ke stolici papežské. Bylť ovšem ještě před zvolením svým zavázal se jí ku povolnosti co do požadavků některých, mezi císaři a papeži potud na sporu postavených,[2] a zápisem již dne 22. dubna 1346 v Avinionu daným i přísahou stvrzeným byl jí pojistil panství neobmezené nad celým církevním státem i slíbil zničiti všecky akty Ludvíka Bavorského, splniti pak všecky přípovědi děda svého císaře Jindřicha VII. i jiných jeho předchůdců. Co do korunovaní na císařství podvolil se byl netáhnouti dříve do Itálie, než až by ho papež uznal a potvrdil za krále římského, ba i opustiti Řím ještě v den korunovaní svého, vrátiti se tudíž do Němec a nepřicházeti tam více bez papežova svolení. Sliby a závazky tyto samy v sobě nebyly sice ani mimořádné, ani nové. Mimořádné nebyly, protože zakládaly se na prostém a fakticky již dávno platném uznání suverenity papežovy v Římě i ve státu církevním; a samo sebou rozumělo se, že suverán kterýkoli nemohl válečnou mocí táhnouti do zemí suverána jiného, aniž meškati v ní bez jeho svolení. A nebyly ani nové, protože již od časů Karla Velikého provozovali papežové vždy jakousi kontrolu nad císaři a nad obsazováním důstojenství jejich, kdykoli uprázdněno bylo;[3] a i k té výmince, která Karlovi IV. obyčejně nejvíce se zazlívá, že totiž opustiti měl Řím hned v samý den svého korunovaní, již před ním císař Ludvík nadarmo se byl nabízel.[4] Celý rozdíl tedy mezi sliby Karla IV. a předchůdců jeho záležel hlavně v tom, že jemu na splnění jejich záleželo skutečně. Nesnáze pak postavení jeho pocházely odtud, že za oposice v Němcích a v Itálii, patrnými přechvaty papeže Jana XXII. vzbuzené a postrádající ne tak moci, jako raději vůdce způsobilého, Karel IV. již napřed jal se byl ne prostředkovati mezi stranami, ale nakládati jedné straně proti druhé. Pravý obsah a dosah slibů papeži v zápisu tajném učiněných zůstával lidu obecnému v Němcích i v Itálii neznámým; a indiskrece Klemensa VI., jenž osoboval sobě zřejmě právo, jemu od nikoho (ani od Karla IV.) nepřiznávané, že by měl sám usazovati císaře na trůnu římském,[5] nemohla mu získati přivrženců kromě duchovenstva papežům oddaného. Za takovými příčinami nemohl ubrániti, aby v lidu obecném, u něhož úcta ke stolici papežské dlouhým obyčejem interdiktů jak hojně prohlašovaných, tak i namále zachovávaných velice byla klesla, nebyl mu dáván nepochlebný titul „popského císaře“.[6]

Podhojiv se z ran svých, uchýlil se do hrabství lucemburského, v jehožto správu uvázal se svým vlastním, ne bratra svého Václava jmenem. Starý jeho strýc Balduin, treverský arcibiskup, činil mezitím přípravy k jeho korunování. Poněvadž pak i Cáchy i Frankfurt nad Mohanem zavíraly před ním brány své, korunování to vykonáno jest dne 26. listopadu od arcibiskupa kolínského v městě Bonně, u přítomnosti mnoha duchovních, ale málo světských knížat říšských, se slavnostmi oddávna obyčejnými. Přece však císař Ludvík nepodnikal proti němu nic opravdového, ledaže pospíšil si do Porejní, aby tam pány a města sobě oddané utvrdil u věrnosti jejich. Zdá se i to býti znamením tehdejší nedospělosti válečného a vůdcovského umění, že on, maje tolikero mocných prostředků před rukama, nesebral jich hned po bitvě u Kreščáku, aby od severu i od západu najednou na Čechy se obořiv, oblomil tam napřed hlavní podporu a porušil přední pramen moci protivníka svého. Zato poslal mu z Řezna dne 7. ledna 1347 psaní hanlivé, plné surových nadávek a chvastu bombastického i bláhových pohrůžek, ježto sotva podrážditi mohly, nikoli však zastrašiti.[7]

Karel na počátku nového roku 1347[8] pobyv jen nakrátce v dědičné zemi české, dne 22. ledna pospíšil si opět do Rakous i do Uher, aby získal, možná-li bylo, panovníky těchto zemí pro sebe. Albrecht Chromý, vévoda rakouský, však nezavázal se k ničemu dále, nežli že chtěl v pokoji žíti s novým králem, od císaře však neodpadávaje; zvláště když tento hned potom zjevil se také ve Vídni, aby vévodu potvrdil v jeho věrnosti. Také Ludvík, král uherský, za příčinou politováníhodných událostí v Neapoli zdál se více chýliti se k císaři nežli ku králi, ježto již Ludvíkové ti oba vstoupili byli ve spojení s dobrodružným Cola di Rienzo, Řím opanovavším, aby proti papeži použili pomoci jeho.

V měsíci březnu roku 1347 odebral se Karel bez moci branné, v průvodu jen několika svých věrných, vše ve převlečení, jako by kupci byli, do Tyrol, aby pokusil se, pomocí vojska od patriarchy aquilejského, od pánů veronských a milánských, též i od jiných duchovních i světských knížat sebraného, o dobytí té země i o zmaření nové císařovy výpravy do Itálie. I zmocniv se jižní částky země, táhl nahoru poříčím Eče k Bolzánu a k Meránu, i jal se obléhati Markétu Maultasche v zámku jejím tyrolském. Císařův pokus přispěti obleženým ku pomoci odražen jest, on sám donucen k outěku hanebnému.[9] Ale když vrátil se syn jeho, markrabě Ludvík, z výpravy, kterouž v zimě vykonal byl do Litvy, s brannou mocí znamenitou, štěstí válečné obrátilo se naopak. Karel utrpěl porážku, ve které biskup churský upadl do zajetí a města Meran i Bolzan opět ztracena jsou. Potom táhla se válka se zdarem proměnným až do měsíce července, kdežto nařízením Karlovým vtrhlo z Čech vojsko as 2000 přílbic do Bavor, aby způsobilo důraznou diversí. Nicméně celý boj napotom obmezen zůstal na vzájemné plenění krajin, ana nižádná strana nemohla nabýti rozhodné převahy.[10] A právě tak nerozhodné byly všeliké potržky, ježto v Porejní strany obě před se braly. Poněvadž pak rozmohlým se hladem válčení stalo se bylo všude obtížným, Karel dav do zástavy Viscontům milánským a pánům carrarským vše, čeho v Tyrolsku byl dobyl, vrátil se skrze Uhry do Čech zase.

Tuto mezitím konaly se byly všeliké přípravy ke slavnému korunování milovaného krále. Způsoby k tomu předepsal byl Karel sám ještě před odjezdem svým do Tyrol; chtěl zajisté dle organisátorského ducha svého, vše pravidlujícího, aby dle příkladu jeho dála se napotom také všecka korunování jeho nástupců. Proto dal zhotoviti z nejryzejšího zlata novou drahocennou korunu, též prsten a žezlo královské, s 120 drahokamy do nich vloženými.[11] Také sepsán tenkráte obšírný program čili „řád“ korunování českého, i vydán vůbec v jazyku latinském i českém.[12] Dle něho měl obřad korunovací počínati na Vyšehradě,[13] ale vykonán býti na hradě pražském, přičiněním hlavním arcibiskupa i kněžstva jeho. Zvaných oučastníků a hostů dostavilo se tu drahně: kromě arcibiskupa, pěti biskupů, desíti vévodů (mezi nimiž kurfirst Rudolf Saský), mnohých knížat a hrabat německých byla tu přítomna celá vyšší šlechta česká, moravská i slezská.[14] Ještě před korunováním potvrdil Karel co král český zvláštním zápisem privilegie stavů Království českého a Markrabství moravského a mezi nimi zvláště ta práva, že mu neslušelo požadovati od země jakékoli berně, leda za příčinou svatby v domě královském, že na ouřady v Čechách jen Čechové, v Moravě jen Moravané dosazováni býti měli, že právo dědičnosti vztahovati se mělo na příbuzné obojího pohlaví až do čtvrtého pokolení, a protož že královské odoumrtí potud ani nemělo bráno býti, a konečně že Čechové i Moravané nebyli povinni konati služby válečné kromě hranic království.[15] Korunování to bylo první, kteréž vykonával arcibiskup ne mohucký více, ale pražský, a dálo se s velikou slavností dne 2. září 1347 jak na králi, tak i na královně Blance. Po skončeném v kostele sv. Víta obřadě veškeré panstvo slavným průvodem odebralo se do Starého Města pražského, kdežto na veřejném trhu sv. Havla,[16] v síních schválně k tomu cíli postavených a vší nádherou ozdobených, korunovační hostina odbývána byla. Služby panské u stolu králova přitom páni čeští konali koňmo.[17] Nazejtří potom položil Karel základní kámen ke chrámu sv. Marie Sněžné na Novém Městě posavad stojícímu, kdežto založiti hodlal klášter karmelitánský.

Když slavnosti korunovační odbývány byly, podařilo se Karlovi nakloniti stavy říše své ku prospěchu svému tak, že nehledě na svobody jim právě pojištěné, prohlásiti dáti mohl valnou hotovost válečnou proti císaři Ludvíkovi. Ke strhnutí se vojska vykázáno pohraničné město Domažlice. Tudíž ustanoviv bratra svého Jana za správce zemí české i moravské, dne 13. října z Prahy vytáhl do pole. Ale již na cestě docházely ho nejisté pověsti o náhlé smrti mocného protivníka jeho; dne 16. října přijev do Domažlic, obdržel tam poselství určité, že dne 11. října císař Ludvík při honbě na medvědy v okolí mnichovském mrtvicí raněn byv, s koně svalil se bezduchý.[18] Že v nenadálé té katastrofě spatřovav bezprostředné boží působení ku prospěchu svému, velikou z ní jevil radost, to prominouti sluší nábožnému jeho přesvědčení; větší počet lidí současných nesmýšleli jinak. To však mu nebránilo pokračovati u válečném pochodu svém. Když pak nyní nenalézaje v Bavořích odporu, přijat a přivítán byl slavně co král římský nejprve ve Štrubině, potom pak i v Řeznu, rozpustil opět vojsko své, aby nedal ani jemu příležitosti ke drancování, ani lidu obecnému v Němcích příčiny ke stížnostem. Jen poměrně malá družina zůstala při něm a v ní zejmena vévodové Rudolf Saský a Mikuláš Opavský, Jan, biskup olomucký, a jiní. Ale brzy bylo mu nabýti té zkušenosti, že přicházeje u menší síle, nalezal i méně ochotné poslušenství. V Normberce, kamž tudíž se zabral, musel s tamějšími purkrabími teprv umlouvati se, nežli mu město otevřeno a v něm veřejně holdováno bylo. Meškav tam od 31. října do 3. prosince, viděl se nucena přinášeti znamenité oběti šlechtě ze všech končin německých k němu se hrnoucí, aby uznán byl od ní za krále. Mezi prvními a předními, kteří způsobem tím získáni byli, jmenují se hrabata Eberhard i Oldřich z Württemberka i Ludvík z Hohenlohe. Potom táhnuv do Šváb a do Porejní, navštívil města Štrasburk, Basileji, Hagenov, Špýru, Wurmus a Mohuč, ale i tam potkával se tytýž se smysly různými a poslušenstvím nejistým: strana zajisté bavorská, vždy ještě mocná, počítavší tam nejodhodlanější své přívržence, plýtvala u nich větším počtem, ne sice skutečných propůjčení, ale podávaní všelikých nadějí, slibujíc nadto, že brzy zjedná říši jiného panovníka.

Dne 7. ledna roku 1348 sešli se v Oberlahnsteině nad Rýnem, ležícím zprotiva Rense, zplnomocněnci Jindřicha z Virneburka, mohuckého někdy arcibiskupa od papeže ssazeného, též Ruprechta, falckrabě rýnského, a Ludvíka, markrabě braniborského, a přisoudivše volitelský hlas saský přítomnému též zplnomocněnci Ericha, vévody saso-lauenburského, přikročili s ním pospolu k volení nového krále římského — podivnému to jistě volení, kteréhož osobně oučastniti se ani jeden z volitelů si netroufal! Eduard III., před dvěma léty tak slavně zvítězivší v boji, zdál se shromážděným prokurátorům býti k důstojenství tomu nejhodnějším, a prohlášen tudíž co zvolený král římský.

O skutku tom dověděv se Karel IV. v Mohuči, kdežto se starým strýcem svým Balduinem, kurfirstem treverským, byl v poradách, vypravil k Eduardovi III. zvláštního posla svého, markrabě Viléma z Julichu. Bylť zajisté již brzy po bitvě u Kreščáku dal se s ním do vyjednávaní, aby sklonil ho k uzavření pokoje s Francií, a byl již také od něho uznán za římského krále;[19] tím více bylo se nadíti, že opatrný Eduard, měv již dosti činiti s Francií a Skotskem, bude na rozpacích rozmnožiti ještě počet nepřátel a nesnází svých. Nicméně zdá se, že titul císařský dlouho byl vnadou jeho ctižádosti; a jen proto, že parlament anglický protivil se takovým jeho plánům zahraničným, odhodlav se konečně odepříti se té volby, vypravil sám dne 23. dubna 1348 poselství ku Karlovi IV., aby s ním uzavřelo zase přátelství.[20]

Po tomto zdaru následoval druhý, neméně důležitý: uznání a holdování od rakouského knížete Albrechta Chromého. Jednání o to sice při první schůzi králově s ním na počátku máje 1348[21] nezdařilo se, protože Karel IV. nesvolil k Albrechtově žádosti, aby vypověděl ze svých zemí hraběte Kunrata z Hardeka, jenž proti vůli Albrechtově oženil se byl s Kateřinou, dcerou někdy knížete rakouského Leopolda:[22] ale brzy potom Albrecht rozmyslil se lépe, sám přijel ku králi do Brna i s manželkou svou a se syny Rudolfem i Fridrichem. Tu pak konečně uzavřeno manželství, již dříve navrhované, mladého knížete rakouského Rudolfa s Kateřinou, druhorozenou dcerou královou, a dne 26. máje vydal Karel co král římský Albrechtovi obyčejné potvrzovací listiny na privilegie země rakouské. Poněvadž pak jeden kus v nich zněl v ta slova, že vévoda rakouský oprávněn byl přijímati od císařů propůjčení svých manství jen ve vlastní své zemi, protož i Karel zajel si tudíž do Seefeldu v Rakousích (na hranicích moravských), a přijav tam řádné od knížete holdování, dne 5. června udělil mu léna jeho s velikou slavností. Také tu odevzdána jest kněžna Kateřina budoucímu tchánu a tchyni, aby napotom co nevěsta vychovávána byla na dvoře jejich. Tímto způsobem událo se ouzké spojení mezi Čechami a Rakousy, ačkoli Albrecht vymínil sobě byl tu přízeň, aby války proti Bavorům oučastniti se nemusel.

Císařova vdova Markéta nicméně nepřestávala pobádati strany své k novým volbám. Straníci její sešedše se na počátku měsíce června, nabídnuli korunu římskou synovi císařovu markrabi Ludvíkovi, kterýž jí nepřijal. Potom zvolivše skutečně míšenského markrabi Fridricha, podávali mu spolu k manželství ovdovělé císařovny samy: ale ani on nejevil chuti pokusiti se o čest tak nebezpečnou. Opravdu, kterak mohl který kníže říšský ještě nadíti se, že obstojí v důstojenství tom proti Karlovi, proti knížatům jeho již uznavším a proti papeži vesměs, když povážil, že předchůdce jeho Ludvík ani v zápasu proti jedinému papeži neobstál? Toho zajisté žádný z nich nadíti se nemohl, že bv Klemens VI. dal se nakloniti k jeho uznání naproti Karlovi IV., zvláště an by byl býval zvolencem jen menšího počtu kurfirstů. A pro míšenského markrabi bylo nabídnutí takové tím povážlivější, an by uvalil byl na dědičnou zemi svou válku téměř nekonečnou se sousedními Čechami. Odepřev se tedy návrhu také on, vstoupil nezadlouho do umluvy s novým králem římským jako jiní.

Po takových zkušenostech strana bavorská ukázala se konečně povolnou býti k vyjednávaní a za prostředníka i rozsudího volila rakouského Albrechta, všeobecně váženého. Ustanoven sjezd knížat do Pasova ke dni 27. července, jenž i z obou stran hojně byl navštíven; markrabě Ludvík sám dostavil se k němu s 2000 jezdci. Ale vyjednávaní tu sotva počaté rozrušilo se náhle, z příčiny nedosti známé,[23] a strany obě rozešly se zase u vetší nevoli, nežli se byly sešly. I pozdější pokusy dorozuměti se obapolně nedošly cíle svého. Karel opustiv Pasov zároveň s knížetem Albrechtem, nalezal se s ním dne 1. srpna ještě v Linci, když manželka jeho Blanka v Praze po krátké nemoci nenadále skonala.

Mezitím naskytnul se proti markrabi Ludvíkovi nový nepřítel, a to v osobě i podnes ještě záhadné takřečeného falešného Waldemara Braniborského, Člověk původu neznámého,[24] ale zemřelému roku 1319 markrabi Waldemarovi (Vladimírovi?) velmi podobný a všech podrobností z živobytí jeho dokonale znalý, vstoupil nyní do veřejnosti s ujišťováním, že on byl pravý onen markrabě, roku 1319 nezemřelý, ale za příčinou hříšného svědomí tajně do ciziny ušlý, a vrátiv se nyní ze mnoholeté pouti, dožadoval se práv svých zase. I poněvadž dokonale vyhověti uměl úkolu svému knížecímu v každém ohledu a směru, nabýval drahně přívrženců jak v zemi braniborské, tak i kromě ní. Osoby, které nebožtíka za jeho živobytí velmi blízko byly povědomy, uznávaly ho nyní, a knížata Rudolf Saský, Albrecht Mecklenburský i Albrecht Anhaltský, od Karla IV. vyzváni byvše, svědčili pod přísahou, že on byl ten pravý a skutečný Waldemar.[25] Nelze nám věděti, dal-li se Karel IV. všemi těmi seznáními přesvědčiti skutečně: ale zdá se, že použiv nahodilého a nenadálého prostředku toho,[26] aby uškodil nepříteli nespanilomyslnému ani outlocitnému, nevykročil z oboru svého práva. Již v měsíci září 1348 uznal dobrodružného muže toho za pravého markrabi Waldemara, i dal najímati v Čechách i v Němcích lid branný, aby mu pomoženo bylo k uvázaní se v celou marku braniborskou.[27] Také ještě téhož měsíce odebrav se osobně do (Dolejší) Lužice, dal si ji dne 2. října od nového pretendenta odstoupiti formálně, i propůjčil mu pak Braniborsko co léno s obyčejnou slavností; spolu pak, poněvadž již letitý tento Waldemar nemohl nabýti ještě dědiců přirozených, pojistil knížeti anhaltskému nápad toho markrabství. Ludvík, jehožto dosavadní vláda byla u lidu nenáviděna, nepodržel v zemi nic více nežli města Briezen a Frankfurt nad Odrou. V posledním byv sám obležen, bránil se však udatně, i zachoval se v jeho držení.

Pro konečné spořádaní věcí braniborských a lužických opověděl byl Karel valný sjezd knížat do Wittenberka ke dni 1. prosince 1348. Mezitím navštíviv Vratislav dne 7. listopadu, nabyl tam pro sebe Namyslova koupí, Frankenštejna pak zástavou; toto za příčinou, aby čím dále tím více obmezena byla moc Bolka Svídnického, vždy ještě nepřátelského. Avšak když po příjezdu krále Kazimíra Polského do Namyslova odstraněna všeliká mezi králi nedorozumění a dne 22. listopadu ouplně obnoveno předešlé mezi nimi přátelství, ponechal Karel Bolka i dále ještě s pokojem. Na sjezdu wittenberském vydal dne 2. prosince Otto, magdeburský arcibiskup, Karlovi lenní listy o Lužici, ježto patřila byla manstvím k témuž arcibiskupství, a mnozí páni němečtí přihlásili se nově ke straně Karlově. Poněvadž pak té doby markrabě Ludvík, přijev do Drážďan osobně, opět přemlouval markrabě Fridricha ku přijetí koruny německé, protož pospíšil si tam z Wittenberka i Karel, a pobyv celé čtyři neděle v Drážďanech, utvrdil markrabě (jemuž již dříve dne 31. října daroval byl dům v Praze) v oddanosti také dalšími ještě propůjčeními a smlouvami.[28]

Vida bavorský Ludvík, že žádný mocnější kníže nechtěl se mu propůjčiti ke vzdorokralování v Němcích, konečně zamyslil hledati své doby mezi těmi pány, kteří vlastně jen řemeslem válečnickým živili se, a jal se poroučeti straně své statného bojovníka hraběte Günthera ze Schwarzburka na Arnstadtě, jehož celé panství prostíralo se sotva na jednu míli čtvercovou, jenž však co pravý vzor německého kondotiéra té doby nemalého byl nabyl sobě jmění.[29] Ten konečně, když knížata strany bavorské dne 30. ledna 1349 jmenovali ho králem římským, svolil ku povolání takovému; patrně zajisté bylo mu při tom více získati nežli ztratiti. Lidé té doby divili se, že tak lehce propůjčil se ke hraní v pouhé frašce;[30] nebo kromě jeho volitelů a jejich manů nenašla se ještě nežli tři města, ježto přiznala se k němu: Frankfurt, Friedberk a Gelnhausen. I sami jeho nejbližší příbuzní, hrabě Jindřich z Hohenštejna i dva bratří, Jindřich a Günther, hrabata ze Schwarzburka, přidrželi se Karla IV.[31]

A věru Karel IV. novou touto vzdorovolbou tak málo znepokojiti se dal, že staral se té doby o potřeby docela jinorodé. Již vloni byl co vdovec jal se vyjednávati s králem anglickým, aby obdržel k manželství dceru jeho Isabelu, a Eduard III. byl ještě dne 1. února 1349 zplnomocnil Viléma, markrabě z Julicha, k uzavření svatební o tom smlouvy. Když pak dvůr papežský prohlásil se proti spojení takovému a nastaly také jiné nesnáze, odhodlal se Karel zajeti si až k moři severnímu, aby osobním svým přičiněním odstranil, bylo-li možné, všecky v té věci překážky. Dle svědectví několika listin zdržoval se dne 27. února 1349 ve Westkerku na seelandském ostrově Tholen; není známo, přijel-li tam také král Eduard s Isabelou.[32] Tam však sešlo konečně ze svatebního toho návrhu a Karel vrátil se s takovým chvatem do Porejní, že dne 1. března již byl zase v Rejno-Kolíně a o tři dni později, dne 4. března, v Bacharachu až i svatbu svou slaviti mohl s kněžnou Annou, dcerou rejnského falckrabě Rudolfa.[33]

Není vůbec známo, kterak přijíti mohlo ke svatbě té, všem lidem té doby neočekávané: ale spěch neobyčejný, za kterýmž ona v několika dnech navržena, uzavřena i provedena byla, slouží za důkaz, že falckrabě Rudolf nerozmýšlel se ani na okamžení státi se tchánem dosavadního protivníka svého a za cenu té cti propůjčiti se mu ve mnohých věcech velmi důležitých: pojistil zajisté již hned téhož dne 4. března[34] dceři své a jejímu manželu nápad Hořejší Falce na hranicích českých.

Když tímto způsobem i nejstarší a nejmocnější kníže domu bavorského připojil se ku Karlovi IV., měl tento napotom ještě méně příčin báti se protivníka svého. Není pochyby, že falckrabě při novém svém spojení vymínil byl sobě cesty, kudy by Karla i Günthera, ovšem na základě ustoupení tohoto, urovnati a smířiti mohl. Rozepsán tedy sněm říšský do Špýry ke dni 22. března a pozván k němu ode knížat samých také Günther. Když pak po dlouhém čekání ukázalo se, že on raději sahal ke zbrani, nežli by se podával k jednotě, prohlásil snem válečnou proti němu výpravu ke dni 1. máje.[35]

Karel opustiv Špýru teprv po 5. máji, rozložil se vojskem svým dne 11. máje polem u Mohuče.[36] Hrabě Eberhard z Württemberka byl vrchním jeho vojevůdcem. Brzy potom přepraviv se přes Rýn, podnikl několikero půtek s vojskem od Günthera sebraným, jichžto následkem Günther, mezitím do těžké nemoci upadlý a ode mnohých opuštěný, zavřel se do Eltweilu a tam obležen byl. Když tedy markrabě Ludvík Braniborský, jenž tu sám přítomen byl bez vojska, přesvědčil se, že Günther nedlouho bude moci udržeti se, dal se opět u vyjednávaní s Karlem IV., kteréž již dne 26. máje pod Eltweilem tím skončilo se, že jak Günther ze Schwarzburka, tak i jeho přivrženci všichni, uznavše Karla IV. za jediného krále římského, zápisy vlastnoručně zapečetěnými[37] slíbili jemu všecko učiniti, co jemu jakožto králi římskému náleželo; začež Karel zapsal Güntherovi 20.000 hřiven stříbra, knížatům pak bavorským pojistil země jim příslušné, i slíbil přičiniti se i osobně u papeže Klemensa VI. o jejich absoluci. Tím konec vzaly mnoholeté půtky o trůn říše německé. Radost nad takovým zdarem pohnula Karla k velikomyslnosti také naproti dosavadním nepřátelům; když Günther umřel dne 12. června 1349, poctil jeho pohřeb sám svou přítomností.[38]

S jakými však ještě nesnázemi potkávalo se všestranné narovnání věcí německých, zvláště u papeže Klemensa VI., i s jakým úsilím Karel IV. o pokojné a šťastné jejich odstranění se snažil, — o tom vypravovati ponechávajíce historii německé[39] — pospícháme raději vrátiti se zase do Čech samých a obírati se tu líčením velikolepého i blahodárného působení Karlova v dědičné jeho říši.

Bylo-li nápadné, že Karel, uvazovav se u kralování nad říší římskou čili německou, nevzdal se, za příkladem některých svých předchůdců, hned také vlády v dědičných zemích svých, dá se to, mimo jiné příčiny, také tím vyložiti, že z celé duše své především puzena se cítil vládnouti a vladařiti opravdově, to jest provozovati v životě národním idey pravé politiky; což v Němcích, kdežto sotva stín moci královské ho došel, téměř nemožným se bylo stalo. Již za mládí prohlédaje okem budoucího panovníka země v Evropě co do civilisace nejpokročilejší, Francii a Itálii, hojně byl sebral návrhů k opravám ve státu jak blahodárným, tak i potřebným, z nichž za kralování otcova jen jeden jediný událo se mu ve skutek uvésti, církevní totiž emancipaci Čech. Jakmile však vrchní vláda v zemi dostala se do jeho vlastních rukou, jal se hned jeviti v tom směru činnost tak velikolepou a všestrannou, že při uvažování jí nelze jeho duchu odepříti svrchované úcty. Neboť nebyly to marné sny, ani fantastické teorie, ani choutky nějakého podivína, o kteréž on snažil se: vše zajisté, cokoli předsebral a založil, hovělo skutečným potřebám věku svého, sloužilo vůbec nejušlechtilejším oukolům člověčenstva, i vyznamenávalo se také ve provedení svém téměř veskrze neobyčejnou vhodností a pravým vypočtením prostředků k cíli vedoucích.

Jak velice as nedočkavým byl na uskutečnění zámyslů svých, dá se již z toho poznati, že brzy po bitvě u Kreščáku a dříve, nežli vrátil se do Čech, požádal byl papeže o udělení potřebných fakult pro vysokou školu, kterou chystal se založiti v Praze, a obdržel již také dne 26. ledna 1347.[40] Ale těžké boje s císařem Ludvíkem a potřeba i po jeho smrti domáhati se uznání a poslušenství v Němcích překážely provedení toho, až když po holdování jemu knížat a měst porejnských, ku konci měsíce února 1348, vrátil se do Prahy. Svolav tu stavy Království českého k valnému sněmu a oznámiv jim blahodárné oumysly své i obdržev k nim svolení, udělil jim římskokrálovskou i českou sankci svou z většího dílu dne 7. dubna 1348 (pondělí po neděli Judica), kterýžto den skrze to památným se stal v dějinách českých.

První a nejdůležitější věc bylo ustanovení a určení státoprávních poměrů českých, jak zahraničných, tak i domácích. Pročež potvrdil co král římský ku prosbě všech stavů českých třinácterými toho dne vydanými majestáty, z většího dílu pod zlatou bulou: 1. svobody a práva Království českého vůbec naproti římské říši; 2. císaře Fridricha I. privilegium ze dne 18. ledna 1158; 3. císaře Fridricha II. zlatou bulu o svobodném volení krále českého, kteréž však tím výkladem obmezeno bylo, že nastati mělo teprv po ouplném vymření panujícího rodu královského; 4. téhož Fridricha II. zlatou bulu ze dne 26. Jul. 1216; 5. krále Richarda potvrzovací listinu ze dne 9. srpna 1262; 6. a 7. krále Rudolfa Habsburského dvé zápisů ze dnů 4. března i 26. září 1290 o náležejícím králi českému ouřadu nejvyššího číšnictví a volebním právu v říši římské; 8.—10. téhož trojí zápisy ze dnů 22. července a 25. i 26. září 1290 o právě českém ve Vratislavi a 11. krále Albrechta zápis ze dne 17. listopadu roku 1298. Ve dvanácté listině vykládal o manském poměru Moravy ku koruně české, k Moravě počítaje nejprv zemi moravskou samu v sobě, potom biskupství olomucké a opavské vévodství co částky její; a ve třinácté konečně spojil či raději sjednotil s Čechami celé Slezsko i kraje budišínský a zhořelský na věčné časy budoucí.[41]

Aby spořádal také vnitřní poměry právní a ustálil je jistými a nezměnnými, tudíž psanými zákony, dal za příkladem předchůdce a děda svého Václava II. sepsati pod vlastním dohledem svým zvláštní zákoník, takřečenou Majestas Carolina, kterouž bezpochyby na témže sněmu roku 1348 předložil stavům českým, aby ji přijali.[42] Jakož sám vyznal, směřoval tím zvláště k tomu, aby u potomků svých všeliké plýtvaní korunními statky, ježto za otce jeho zasadilo bylo Království českému tak těžké rány, učinil pro všecku budoucnost naprosto nemožným; proto za velezradu naznačil každé při něm účastnění se, přímé neboli nepřímé. Ordálie čili takřečené soudy boží zrušil docela jakožto zlomyslné pokoušení boha, zapovídal všeliká spolčování se poddaných mezi sebou, jakož i odpovědná záští, obmezil propůjčování statků pozemských stavům a spolkům duchovním a hleděl více a více šířiti rozdíly mezi stavy; v jiných věcech potvrzoval téměř jen to, co zdávna bylo v obyčeji a uznáno za právo. Ale nový byl požadavek ten, aby soudové zemští v Čechách nevynášeli nálezů svých jako posavad dle toho, co ve které při sami „naleznou za právo“, ale aby napotom přísně drželi se nařízení tohoto zákoníka. Stavové vyžádali si času k rozmyslu a po dlouhém vyšetřování a hádaní se uznali to konečně za věc velmi povážlivou, aby odstoupilo se od obyčeje starodávního, — jakož o tom brzy šířeji vykládati budeme.

Naproti tomu co do jiného oumysla byl nyní Karel šťastnějším nežli Václav II. před 54 lety: návrh o zřízení university v Praze potkal se tenkráte se všeobecnou pochvalou a zakládací její listina vydána téhož dne 7. dubna 1348 pod zlatou bulou. Ústav ten byl u Karla IV. přední jeho zálibou, kteréž i po celý život největší věnoval péči a kteráž pojistila mu také nesmrtelnou zásluhu o uvedení a zvelebení naučného vzdělání jak v Čechách, tak i v jiných zemích evropských. Chtělť universitu pražskou zřízenu míti dle vzoru pařížské, na kteréž někdy sám byl studoval;[43] proto rozdělena ona hned na čtvery fakulty, theologickou, juridickou, medicínskou a filosofskou, a ve čtvero národů: Čechy (spolu s Moravany, Uhry a Jihoslovany), Bavoráky (s Rakušany, Šváby, Franky a Rýňany), Poláky (se Slezáky, Litvíny a Rusy) a Sasíky (s Míšňany, Durynčany, Sasíky Horními i Dolními, Dány a Švédy). Vrchní řízení pode jmenem kancléře celé university nemohl Karel za svého času nikomu svěřiti hodnějšímu, nežli byl pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic: ale v čele veškerého sboru profesorského bezprostředně stál rektor universitní, co rok znova volený, a v čele jednotlivých fakult bývali dekanové, také na rok volení. Universitního stavení, ježto by do sebe pojímalo všecky jak učitele, tak i učící se, nebylo zpočátku, ale profesoři držívali své přednášky větším dílem každý ve svém příbytku.[44] V theologické fakultě ustanoveno hned zpočátku patero profesorů, z nichž jeden míval čtení svá u Sv. Víta na hradě pražském, ostatní, vesměs klášterníci, každý ve svém klášteře. Pro učení právu kanonickému povolán byl doktor práv z Bononie; jiným učitelem též třídy byl mistr Štěpán, arcibiskupův kancléř. Medicíně vyučoval nejprv mistr Baltazar Domažlický a také mistr Walther, někdy krále Janův životní lékař, přednášel o ní ve farní škole týnské, jejímžto byl rektorem. Prvních profesorů fakulty filosofské (facultas artium) ani počet ani jmena neudávají se.[45] Již v následujícím roce (1349) udělovány na nové universitě učené grady, ale teprv o několik let později, když počet učitelů i učících se přibýváním lidí nauk milovných ze všech téměř krajin evropských (i z Francie, Anglie a Itálie) znamenitě se byl rozmnožil, založil Karel první stálou kolej pro dvanácte profesorů v domě žida Lazara na Starém Městě, kterouž i opatřil hojnou bibliotékou.[46] Tato kolej brzy potom přenešena do dnešního Karolína nablízku kostela sv. Havla; podobnými pak dvěma kolejemi rozmnožena universita ještě před koncem 14. století. Karel IV. míval v tom zvláštní zalíbení, když přítomen býval při disputacech a jiných veřejných aktech universitních a skutkem i slovem pobádati mohl jak učitele, tak i učící se; také zachovala se ještě některá jeho psaní k nejstarším profesorům, jimiž je prosil, aby neodvratitelnými nesnázemi a protivnostmi zastrašiti se nedadouce, neochabovali v díle svém. Při tak bedlivé péči netoliko ústav sám prospíval utěšeně, ale i celé město,[47] ba poněkud i celý národ povznesly se k novým a vyšším snahám, takže co do vzdělanosti vynikati počaly nad mnohé jiné národy v Evropě.

Také neudálo se tuším bez povzbuzení a přičinění králova, že téhož léta 1348 všickni v Praze žijící umělci, malíři, sochaři a řezbáři, štítaři, zlatníci, miniátoři atp., sestoupili se v jednotu čili bratrství a dali sobě zřízení,[48] kteréž již tím, že přes všecky bouře potomních časů až do století osmnáctého samo se udrželo, za vhodné a pro první dobu prospěšné se býti ukázalo. Bratrství ono nahražovalo poněkud ústav akademie umělecké, ku kteréž věk onen ještě byl nedospěl, spojivši umělce ve zvláštní družstvo a předepsavši pro vzdělání jejich jistá pravidla, kteráž ovšem od pořádků řemeslnických namále byla rozdílná.[49] Ale rozmanitá díla umělecká, k jichžto povstání všude v Čechách Karel za panování svého dával příčinu, znamenití umělci, jež ze Francie, z Itálie a z Němec do Prahy povolal, a hojné milosti, vyznamenání a dary, jimiž je podělil, zjevným a nezvratným jsou důkazem, že vlastně on to byl, jenž povýšil krásné umění na onen vysoký stupeň květu, kterýmž Čechy za jeho doby nade všecky krajiny v Evropě se vyznamenávaly.

I hlavní město Praha povýšeno bylo skrze Karla mezi nejpřednější města v Evropě vůbec. Již dávno byly zdi, jimiž z obou stran řeky Vltavy sevřeno bylo,[50] ukazovaly se býti příliš ouzkými pro rostoucí vždy obyvatelstvo,[51] a již za prvního krále Vratislava počala se byla předměstí na obou nábřežích stavěti a rozprostírati se. Karel pojal tu myšlenku, aby netoliko všecka taková předměstí potáhl do samé Prahy, ale aby spojil s ní také dosti daleký Vyšehrad. Dal tedy postaviti zeď tlustou s vysokými věžemi a bránami od Vyšehradu směrem přímým k severovýchodu až do Poříčí a ve prostorách tím nabytých vyměřiti nová náměstí a nové ulice i stavěti domy na mnohých místech vlastním nákladem. Základní kámen k vystavení tohoto nového města (kteréž delší čas Karlovým městem nazýváno býti chtělo) on sám položil dne 26. března 1348,[52] a nové zdi okolo něho dostaveny jsou ve dvou létech. Obyvatelům, ježto tam osaditi se chtěli, pojištěna jest ouplná svoboda od placení daní na dvanácte let: ale každý, kdo si tam koupil městiště, povinen byl před uplynutím měsíce začnouti stavěti a v desíti měsících stavení dokonati. Nové obci propůjčil Karel obyčejná městská práva, aniž jí v čem hověl na ujmu města starého; a poněvadž toto městem novým zevšad obklíčeno bylo, nařídil, aby dvě brány novoměstské, Pořická i ta, která vedla k Vítkově hoře (nyní Žižkovu), náležely obci staroměstské po vše časy budoucí. Něco zvláštního byly tuším následující předpisy: že budoucí daně vyměřovati se měly dle velikosti, ne stavení, ale prostory, kterouž zaujímají, že domy nového města neměly zadlužovány býti přes polovici ceny své a všickni řemeslníci, jako sládkové, koláři, kováři, klempíři a podobní, jichžto hřmotění bývá sousedům obtížno (vyjma jediné zbrojíře a podkovníky), měli ze starého přestěhovati se do nového města.[53] Na levém břehu Vltavy předměstí Oujezd spojeno jest s městem, a celý tento díl města, přestávaje nazývati se Novým Městem, obdržel jmeno Malé Strany, a i celý městys Hradčany spolu s Pohořelcem a klášterem strahovským staly se částkou města Prahy. Vznik a zdar nové university a přítomnost dvora římskokrálovského v Praze způsobily tak rychlý nával obyvatelstva nového, že všecky ty šíré prostory naplnily se brzy novými stavbami a čilým živobytím. Karel IV. pak mohl z vysokého hradu svého se spravedlivou hrdostí ukazovati na nové to město co dílo své.

Počaté již dnem 21. listopadem 1347 zakládaní na Novém Městě pražském kláštera benediktinského pro obřad slovanskokatolický, do něhož povoláni byli s dovolením papeže Klemensa VI. mnichové z Dalmatska, Chorvatska i Bosny, kteří při službách božích užívali jazyka staroslovanského a písma hlaholského, mohlo by snad někomu zdáti se pouhou a nevhodnou libůstkou: mělo však i ono význam ušlechtilý a dalekosáhlý, a nestalo se vinou Karlovou, jestliže ho nedosáhlo. O ujednocení církví západní a východní, římské i řecké, ježto teprv za sto let po Karlovi poněkud zdařilo se, snažili se byli papežové římští již od několika století. Karel IV. byl jim v tom nápomocen, neoštídaje se skutky ani slovy lichotnými, aby pro to získal zvláště onoho mocného Štěpána Dušana, jenž nazýval se carem srbským, podmaniv pod sebe téměř celý Thrácký půlostrov.[54] Slovanští mnichové kláštera emauzského v Praze měli k tomu cíli klestiti cestu a zjednati spolu králi římskému možnost, vlivem svým vkládati se do církve sjednocené. Proto Karel vzal klášter ten pod svou zvláštní ochranu, a nadav ho bohatstvím, odevzdal mu spolu tu jedinou relikvii, která ještě zachovala se byla po slovanském obřadu roku 1097 v Čechách zrušeném: knihu evangelií, kterou první opat sázavský, sv. Prokop († 1053), písmem slovanskocyrilským vlastní rukou prý byl sepsal. Rukopis tento, jedna z nejstarších posavad zachovaných památek literatury cyrilskoslovanské vůbec, došel později, cestou přes Cařihrad a osudem podivným, té cti, že počítán byv mezi nejdražší klénoty říše franské, sloužíval králům franským za ono evangelium, na kterémž skládali korunovační přísahu svou.[55]

I k vystavení hradu Karlštejna dala příčinu myšlénka zvláštní a původní. Karel chtěl na bezpečném, za umění válečného té doby naprosto nedobytném, a přece snadno přístupném místě uchráněno míti vše, co Čechy chovaly v lůně svém nejdůležitějšího, drahocenného a svatého: zejmena korunu a jiné klénoty říšské, celý korunní archiv a všecky relikvie svaté, kteréž Karel již sebral byl aneb ještě sebrali měl, protože ty, které již dříve v Čechách se nacházely, bez papežova dovolení nesměly z míst svých hýbány býti. Nařídil tedy stavení onoho hradu, ku kterémuž dne 10. června 1348 v jeho nepřítomnosti od arcibiskupa Arnošta položen kámen základní a jež vedl stavitel dvorský Matěj z Arrasu. K ozdobení jeho uvnitř Karel nešetřil zlata ni drahého kamení: ale i krásouma, zejmena malířství, hojně muselo přispívati.[56] K manské službě nového hradu přikázáno drahně osad nablízku ležících a představeno jemu po dvou purkrabích, jeden z panského, druhý z rytířského stavu, ježto majíce pod svou stráží také všecka privilegia zemská, byli nejen králi, ale i stavům zavazováni přísahou. Takovýmto způsobem zaujímajíce oni velmi důležité místo ve státním ústrojí českém, vynikali brzy mezi předními ouředníky zemskými, až roku 1625 všecky poklady karlštejnské přeneseny jsou do Prahy; po čemž hrad sám co statek korunní některým lidem soukromým do zástavy dáván byv, rychle blížil se ku pádu svému, kterýž teprve v časích nejnovějších odvrácen byl. A i podnes ještě rád putovává tam poutník krásoumy milovný, aby křísil srdce i mysl názorem nehojných, ale poměrně vždy bohatých zbytků uměleckých těch pokladů, kteří tu někdy shromážděni byli.

Stálou péči věnoval Karel také kupectví a obchodu vůbec v zemích svých; kdykoli uzavíral pokoj aneb umluvu, nezanedbal nikdy vkládati do nich také stipulaci nějakou ku prospěchu kupců pražských.[57] Ochrana ta, kterou propůjčoval se zejmena Pražanům v tom ohledu, překračovala tytýž, dle našeho zdání, až i meze slušnosti, a dá se snad jen zvláštními té doby poměry omluviti. Takto nařizoval kupříkladu, že každý host, to jest kupec z ciziny, jenž překročil kdekoli hranice země české, povinen byl přijeti do Prahy a vyložiti tam zboží své ku prodeji na několik dní;[58] že hosté neměli v Praze odbývati obchody mezi sebou, zejmena také žádné obchody směnečné, leda prostředkováním kupce pražského; zákonný ouvěrek obmezen na lhůtu jen čtrnáctidenní; všecka cizí zboží musela při vnášení jich do města pilně popisována i do kupeckého dvoru tejnského dodávána a jen tam ku prodeji nabízena býti; jen dle pražské míry a váhy mělo vše prodávati se; a zboží z Prahy ven vezená stejnou péčí měla zaznamenána býti atd.[59] Obyčej represálií zachováván způsobem dosti hrubým: když kupci pražští a vratislavští, vedoucí obchod do Rus, návodem Krakovánu potkali se s překážkami a příkořími v Polsku, nařídil Karel (dne 18. července 1350), aby krakovští kupci všichni z jeho zemí vyhoštěni byli, ale psal spolu králi Kazimírovi, že hotov byl kupcům polským propůjčiti se touže ochranou opět, které dříve byli v Čechách požívali, jakmile poddaní jeho domohou se rovné spravedlivosti v Polště. A podobných prostředků donucovacích užíval také naproti kupcům ze zemí rakouských, když českému obchodu s Benátkami překážky činěny byly. O dokonalou bezpečnost na silnicích veřejných říše své uměl tak dobře jako někdy Přemysl Otakar II. starati se: ale obrátil péči svou také k cestám povodním, upraviv a mírniv cla z nich, zapovídav dělání nových jezů a stavů na řekách a nařídiv, aby vrata u dosavadních všude přinejméně 20 loket zšíří byla atd.[60]

Co do řemesel a živností vůbec není sice pochyby, že i ony novými pořádky v městech vedeny k novému zdaru: ale nelze nám posavad ustanoviti, čím Karel IV. osobně k tomu cíli byl přispěl.[61] Tím zjevnější jsou zásluhy, jež sobě získal o zvelebení polního hospodářství vůbec. Zakládaje u Prahy a na jiných místech hojné sady a vinice, dal přivézti z Rakous, a jakož se praví, také z Burgundie, ušlechtilé révy do země, pobízel také a napomínal k sadařství a k zakládaní vinic obyvatele všech stavů, napomáhal zakládati hojné rybníky v zemi a zdá se, že on první nařídil na všelikých místech po krajích zřizovati veliké sklady obilní, do zásoby proti hladu z neourody aneb války povstávajícímu.[62] Budiž tu mimochodem také připomenuto, že pod Karlem a skrze něho povstala v Praze i první botanická zahrada — hortus Angelicus — původně ovšem ku potřebě lékárnické.[63]

Ale rok 1348, pro Čechy tak blahodárný a požehnaný, značí se v dějinách světa též velikou pohromou, s kterouž téměř celá Evropa potkala se. Nejhroznější mor, o kterémž z veškeré středověkosti došla nás památka, takřečené černé mření, přivezeno byvši janovskými koráby z krajin východních, s úžasnou rychlostí a silou rozneslo se toho léta zvláště po Itálii, Francii, Anglii a Němcích. Byl to pravý orientální mor druhu nejzhoubnějšího a povahy nadmíru nakažlivé; horečka, hlízy na těle a chrlení krve přivodily smrt v jednom — až ve třech dnech, mrtvoly pak zčernajíce rychle počínaly hníti. K víře nepodobné zdá se, co vypravuje se o zhoubnosti toho moru, ano prý kupříkladu v Benátkách až do 10 000, v Bukovci (či Lubeku) do 90 000, ve Štrasburce 16 000 lidu jím zahynulo; ve Vídni pomřelo v jednom dni do 900 osob: na mnohých místech sotva prý jedna desetina obyvatel zůstala naživě atd. Avšak byla to z většího dílu pouhá chudina, co podléhala pohromě té, a neví se kupříkladu o žádném panujícím knížeti, jenž by jí byl uchvácen. Obecně domnívali se lidé, že nepochopitelné to zlé pocházelo z napuštění a otrávení jedem vody studničné, a vztek jejich obracel se proto, zvláště v Německu, proti nešťastným židům, co domnělým viníkům. Proto vypuklo, zvláště v městech porejnských, nejukrutnější pronásledování židů, kterémuž Karel IV. vší silou nadarmo bránil, a celá neřest ta potrvala dosti hluboce až do roku následujícího. Čechy ale potkalo to nenadálé štěstí, že celá pohroma ta za prvního a nejděsnějšího zuření svého v zemi jejich z větší částky ani nezjevila se. Jednotlivé příklady onemocnění dostavily se sice časem také v Čechách tu i tam: ale zlé to, nenabyvši tu nikde ani značné síly ani rozšíření, vymizelo v krátké době samo sebou; což přičítali jedni zdravější povaze vzduchu českého, jiní zase božímu zvláštnímu milosrdenství.[64] Teprv po několika létech, když první prudkost nemoci té již oblomena se býti zdála, vnikla ona opět do Čech, ale neuchvacovala již velikého počtu obětí.

Jinou však neřestí, která následkem onoho moru ve mnohých krajinách vstupovala do veřejnosti, nezůstaly ani Čechy nedotčeny: byli to houfové sekty takřečených flagelantů čili mrskáčů a kajících bratří, ježto v nábožném, až divokém rozhorlení, z krajin do krajin putujíce houfně a se hřmotem velikým, bičovali se sami až do prolévaní krve, ze svých hříchů mezi sebou se zpovídali a lid obecný hlučným kázaním všude ku pokání napomínali. Na štěstí podařilo se snažnému přičinění arcibiskupa Arnošta nezadlouho vybaviti cizince ze země, domácí pak navésti opět ke zvyklému pořádku církevnímu.[65]

Teprv dne 17. dubna roku 1349 vrátil se Karel IV. co jediný již král římský do Prahy zase, ve společnosti nové své manželky Anny Falcké, kterouž Čechové také Mečkou nazývali; dne 1. listopadu 1349 dal ji korunovati na Království české. Poměry jeho rodinné utrpěly byly mezitím znamenité změny jak oumrtím sestry jeho Jitky, manželky dědičného králevice franského, a dcery Markéty, vdané za Ludvíka, uherského krále, tak i odřeknutím se práva k Tyrolsku ze strany bratra jeho Jana Jindřicha. Byloť potřebí zbaviti tohoto jeho lichého postavení a opatřiti ho dle slušnosti. Dle žádosti Karlovy poručil Klemens VI. biskupovi churskému kanonické rozvedení manželství někdy mezi ním a Markétou Maultasche zavedeného, ale cizoložstvím již dávno zrušeného; rozvedení to stalo se již v letní době 1349[66] a zjednalo králevici možnost oženiti se brzy potom podruhé s dcerou opavského vévody Mikuláše II., kteráž mu pak časem svým porodila tři syny a dvě dcery. Potom 26. prosince 1349 Karel IV. uděliv bratrovi tomuto Markrabství moravské v léno, propůjčil i postoupil mu je k dědictví s tou výminkou, že pokud v Čechách panovati budou potomci Karlovi mužského pohlaví, Jan ani potomci jeho neměli míti práva nápadního ku koruně české, a že jak biskupství olomucké, tak i knížectví opavské měly lénem býti ne jich, markrabí moravských, ale koruny české upřímo a bezprostředně.[67] O několik dní později, dne 4. ledna 1350, zavázal se ještě nový markrabě, že králi Karlovi napomáhati má i bude při dobývání všeho toho zase, cokoli od koruny české té doby odcizeno bylo.[68] Bratrská láska i svornost Karlova i Janova, nebyvši tuším za celého jejich živobytí nikdy opravdově rušena,[69] přispívala podstatně ku povýšení moci domu lucemburského v Evropě, jakož naproti tomu věčné rozbroje mezi syny císaře Ludvíka IV. vedly mohutný někdy rod bavorský do oupadku neuchranného.

Když dne 17. ledna 1350 královna Anna porodila manželi svému prvního syna Václava, měl z toho Karel radost nevýslovnou. Konečně viděl před sebou možnost, ba i naději dostati se na vrchol svých tužeb, stana se zakladatelem mohutné nové dynastie. Nemoha se ani dočkati té chvíle, kdežto by syn jeho uznán byl za jeho nástupce na trůně českém, dožadoval se toho u stavů, aby jemu, co budoucímu dědici českému, bez odkladu holdování se stalo. Nepotřebný spěch ten omlouval řečí, že hojné starosti a péče, jež dnem i nocí vede o všemožné zlepšení budoucnosti národu českého, usnadní a osladí se mu vědomím, komu budoucnost ta náležeti bude. Přiznávací listiny, jež tudíž jak páni, tak i města česká královskému novorozenci co budoucímu pánovi svému podávali, zachovaly se až podnes z většího dílu:[70] zrozence ale samého, k němuž obracelo se tolik nadějí a něžné péče, uchvátila smrt nelítostná za jeho dětinství (na hradě Žebráce dne 30. prosince 1351), aniž dopřáno bylo královně Anně podati říši ještě druhého dědice.

Dokonalé urovnání se s domem bavorským potkávalo se ve všelikých poměrech ještě vždy s velikými překážkami. Nejenže papež Klemens VI. odpíral stále absoluci od církevní klatby tolikrát a tak tužebně žádanou, ale i Waldemar onen, jemuž Karel propůjčil byl marku braniborskou v léno, uhájil se co pán ve svém ouzemí a knížata bavorští stěžovali sobě velice do Karla, jenž prý uznáním a potvrzením svým pomohl mu byl k nabytí tak veliké moci.[71] Proto rozepsán knížatům rok zvláštní do Budišína, na první dni měsíce února 1350, kamž oni také skutečně valně se sešli. Byli tam kromě Karla IV. a bratra jeho Jana také Waldemar, král dánský, starší falckrabě Ruprecht, Rudolf, kníže saský, Ludvík, kníže bavorsko-braniborský, Erich Sasko-Lauenburský, markrabě míšenští a mnozí knížata slezští, němečtí, hrabata i páni čeští. Král dánský veda slovo za knížata bavorská, nabízel se k důkazům, že domnělý Waldemar byl podvodníkem. Ustanoven tedy z obou stran falckrabě Ruprecht za rozsudího v té věci. Ten pak vynesl dne 14. února nález takový, že onen člověk, jenž za Waldemara se vydával, nebyl pravým Waldemarem, jakož to prý i mnozí knížata přísahami svými dosvědčiti hotovi byli; pročež že Karel co král římský mel ouplné právo propůjčiti braniborskou zemi knížeti Ludvíkovi, jakmile by o to žádán byl; Ludvík že měl holdovati se Karlovi a co králi římskému přísahati věrnost, poslušenství a poddanost, i odevzdati jemu klénoty říšské, ježto po svém otci choval u sebe, i konečně odříci se všech nároků k zemi šestiměstské čili Hořejší Lužici: naproti tomu měl Karel vší pilností o to se snažiti, aby klatba církevní sňata byla z Ludvíka i bratří jeho, propůjčiti jim říšská jejich léna, starati se o zrušení každého interdiktu, kdekoli by v Němcích zaveden byl, i odříci se svým i svého bratra jmenem všeho práva ku Korutanům, jakož i k Tyrolům a jich příslušenstvím; konečně mělo vše, co se bylo stalo, dáno býti v zapomenutí, a na sněmu nejprve příštím v Normberce měly i pře domnělého Waldemara i jiné ještě sporné věci cestou právní vyřízeny býti.[72] Nález ten přijaly a splnily strany obě, a netoliko král dánský, ale i Ludvík Bavorský a jiných knížat více doprovodili, ještě před koncem měsíce února, krále římského do jeho hlavního sídla Prahy.

V nedočkavosti, aby klénoty a svátosti římské dostaly se v jeho moc, vypravil Karel do Bavor, ještě dříve, nežli ustanoveno bylo, biskupa olomuckého a nejvyššího purkrabí Viléma z Landštejna, aby mu je přivezli; i jsouť jim odevzdány ve Mnichově dne 12. března. Když pak blížily se ku Praze, dne 21. března 1350, vyšedše jim v oustřety veškero duchovenstvo s arcibiskupem v čele, všichni tehdáž přítomní knížata i páni a lidu množství nesčíslné, nesli je v procesí nejprv na Vyšehrad (kdež i zůstaly přes velikou noc), potom do kaply sv. Václava při nově staveném chrámu sv. Víta; ale jakmile hrad Karlštejn dostaven byl, přenešeny tam i tyto svátosti. Každoročně však potom jednou, i s jinými relikviemi, do Prahy dopraveny bývajíce, v určitý den, pátek po neděli Provodní, v kapli Božího těla na Novém Městě lidu k veřejné úctě představovány jsou. Den ten, v pozdějších kalendářích vůbec co „den Svátosti“ proslulý, stal se brzy velikým svátkem církevním v Čechách, ku kterémuž dostavovalo se ze všelikých zemí křesťanských na statisíce poutníků, až mu ve válkách husitských konec učiněn. Papež propůjčil byl všem, kdo této slavnosti oučastnili se, zvláštní duchovní milosti[73] a Karel sám předepsal s theology svými nábožné obřady, jichžto šetřiti se mělo.

V běhu tohoto léta 1350 přišel nenadále do Prahy muž, jehožto mimořádné činy a osudy, obrátivše k sobě pozor celého světa souvěkého, vzbudily byly hojně radostných nadějí, ale ještě více strachu a nenávisti. Byl to římský tribunus plebis Cola di Rienzo, jenž přede třemi léty ještě prostým byv notářem, použitím okolností mimořádných stal se najednou diktátorem i jediným panovníkem římským, a to tak mocným i zpupným, že odvážil se pohnati jak císaře Ludvíka, tak i Karla IV. k soudné stolici své a vkládal se i za prostředníka mezi panovníky světskými v rozepřích jejich. Opojen jsa slávou a velikostí starožitného Říma, muž jinak učený a výmluvný, povahy ohnivé a podnikavé, ale přitom dobromyslný, nestálý a marný, bylť si umínil osvoboditi Itálii od tyranů ji rozsápavších a věkovitý Řím opět povýšiti za hlavní město celého světa; proto chtěl a žádal, aby jak císař, tak i papež, budouce napotom voleni jen mezi Italiány, jediné v Římě mívali sídlo své. Po sedmiměsíčném panování svržen byv tak rychle, jako se byl povýšil, utekl do hor Apeninských i trávil tam život poustevnicky, neznán jsa od nikoho, až jednou představiv se mu prorok poustevník, zázračnými zjevy a výklady zavedl mysl jeho do fantastických návrhů, za vysokým prý jeho i Karla IV. povoláním k opravě všech věcí na světě, i přemluvil ho konečně, že dal se dobrovolně na cestu do Prahy ku Karlovi, aby ho poučil o jeho povolání dle blouznivých myšlének svých. Na nevhodnější ovšem místo Fra Angelo sotva by byl mohl poslati nového učence svého: neboť celé 14. století málo počítalo lidí tak střízlivého ducha, tak hojně nabyté neutěšené známosti o povaze a běhu všech věcí lidských a (při všem theologickém hloubání) tak pravého i zdravého rozhledu o tom, co bylo prakticky možného i prospěšného, jakový byl Karel IV. Cola di Rienzo představen byl králi skrze krajana svého, dvorského lékárníka Angela z Florencie, zakladatele první botanické zahrady (hortus Angelicus) v Praze, jakož již vyložili jsme. Co muže učeného přijav ho Karel u sebe přívětivě, po třikrát dal se s ním do rozprávek osobně: ale když přišla řeč na zázračná vidění apeninského poustevníka, tvář královská počala tím více mračiti se, čím horlivěji nastupoval řečník blouznivý na důležitost a pravdu jejich. Po dlouhém hádaní se nařídil král tribunovi, aby řeči své a návrhy podal jemu písemně, po čemž i sám uznal za hodné odpovědíti mu a vyvrátiti návrhy jeho písmem vlastnoručním. Čeho Cola na Karlovi vlastně skutkem se domáhal, byl násilný převrat všech tehdejších poměrů italských: aby zejmena papeži a kněžím odjal moc světskou i veškeré statky jejich, a vyžena z Itálie všecky malé tyrany, aby usadil se v Římě sám, co panovník jediný a neobmezený. K tak vysokému cíli chtěl on, Cola, pobouřením nižších tříd obyvatelstva klestiti jemu dráhu. Měl-li král jaké rozpaky pustiti se do takového předsevzetí sám, aby prý jemu, tribunovi, k těm věcem propůjčil jen plné moci, ochrany a jmena svého: neb on že pak bude věděti, kterak by to vše zaň a proň provésti měl. Že Karlovi bylo nemožné skloniti se k návrhům takovým, netřeba tuším ani doložiti; ba naopak, poněvadž Colovo smýšlení o věcech církevních pocházelo zjevně z učení fraticellů, od papežů za kacíře odsouzených, odevzdal ho král svému arcibiskupovi ku poučení a nápravě; kterýž kázav ho zavříti na svém zámku roudnickém, dal papeži o něm věděti. Ve vězení roudnickém držán jest Cola do léta nového 1351, kdežto papežský legát Jan, biskup spoletánský, do Čech přišed, vyhlásil ho za kacíře i dal pod bezpečnou stráží odvésti do Avinionu. Avšak od Karla IV. bylo mu pojištěno, netoliko že nebude trestán za minulost, ale že i požívati měl bezpečí života svého, protože obrátil se byl k němu pln důvěry.[74]

Ještě pokud Cola di Rienzo byl v Čechách, v měsíci říjnu 1350 upadl Karel náhle do těžké nemoci a po všech zemích roznesla se pověst, že byl otráven; dlouho byl v nebezpečí života a přes všecky šťastně užívané léky bylo uzdravení jeho velmi nenáhlé. O původcích takového zločinu roznášeny po světě ty nejrůznější domysly a povídky; souvěký pak Florenčan Matteo Villani podává nám aspoň zajímavé o té věci zprávy. Byliť obviňováni dva ouředníci dvoru královského, že ke zločinu otrávení pána svého dali se namluviti. Když proto na smrt odsouzeni byli, královna Anna, vrhnouc se k nohoum svého manžela, oznámila, že nikoli oni dva mužové, ale ona sama byla vinna. Chtějíc manžela svého ještě vroucnější láskou připoutati k sobě, že dle rady některých paní dala mu byla požíti „laskavého pokrmu“, netušíc, že by zlé následky míti mohl; nevinné tedy ony muže aby propustil na svobodu, neboť jen na její nerozvážlivost že slušela pokuta všecka. Důkaz tento ženské lásky tak prý pohnul králem, že odpustiv královně všecko, sám ji laskavě těšiti se jal, a zrušiv všeliké další vyšetřování, dotčené dva muže dosadil opět na ouřady jejich.

Pokoj domácí v Čechách, již drahně let nerušený, roku 1351 vzal za své půtkami vzniklými mezi pány českými na hranicích rakouských osedlými a jejich německými sousedy. Z neznámé příčiny táhl chrabrý Jindřich ze Hradce s 70 přílbicemi do Rakous proti pánům Eberhardovi a Jindřichovi z Walsee i Alberovi z Bucheima, a popleniv zemi až nablízko Dunaje u Lince, vrátil se s hojnou kořistí do Čech zase. Rakušané táhli za ním až nablízko zámku Hluboké, kdežto z jedné strany přispěl mu ku pomoci Petr, syn páně Štěpánův ze Šternberka, s 30 přílbicemi, z druhé strany pak pražský nejvyšší purkrabě Vilém z Landštejna k Rakušanům se připojil. Následovala dne 16. listopadu 1351 u Zámostí bitva krvavá, ve kteréž páni ze Hradce a ze Šternberka nejen poraženi, ale i jati byli. Tu pak pozdvihše se přátelé jatých, zejmena páni z Rosenberka i Ješek z Michalovic, pán na Velešíně, ku pomstě nad pány z Landštejna, celý jih země české zavedli do tak krvavých rozbrojů, že konečně v měsíci únoru roku 1352 Karel IV. sám osobně do pole vytáhnouti musel proti nepokojným poddaným svým. A teprv když pánům z Rosenberka několikero míst opevněných vzato a obořeno bylo, oni složivše zbraň, přišli mocně na krále co rozsudího stran obou. Dne 2. máje pak vydal Karel nález svůj ve při jejich, kázav jaté z obou stran propustiti na svobodu, slíbiti jedni druhým zapomenutí toho, co se stalo, jakož i pokoj a svornost, a urovnati kusy ještě sporné mezi nimi soudem buďto přátelským, aneb právním.[75]

Královna Anna skonala nenadále dne 2. února 1353 co bezdětkyně; což pro Karla IV. byla ztráta tím citelnější, čím více kochal se byl nadějí, že nabude skrze ni koruně své i Hořejší Falce, zemi říši jeho velice příležitou. Ale příhoda ta zjednala mu zase z jiné strany možnost a zvůli ku provedení něčeho, což mu již zdávna leželo na srdci. V celém Slezsku byl posud jen kníže Bolek Svídnický, krále polského Kazimíra synovec, zachoval neodvislost svou od koruny české, ačkoli pokoj roku 1335 s Polskem uzavřený propůjčoval jí tuším také nad ním jakési právo svrchovanosti. Bolek s manželkou svou Anežkou, dcerou rakouského knížete Albrechta, neměl nižádných dětí; a také po jeho již zemřelém bratru Jindřichovi nezůstala byla než jediná dcera Anna, nyní čtrnáctiletá,[76] ježto vychovávána byla na dvoře ujce svého, uherského krále Ludvíka. Karel byl již zamýšlel zasnoubiti synovi svému tuto budoucí dědičku zemí svídnické a javorské: nyní však, když syn mu byl umřel, on pak sám ovdověl zase, dal se nabídnouti mladé kněžně k manželství sám, a nabídnutí toto potkalo se všude s přízní a ochotou. První námluvy zdá se že staly se ve Vídni v měsíci březnu 1353, při schůzi se mnohými knížaty panujícími, kdežto Karel a bratr jeho Jan, kníže Albrecht Rakouský a syn jeho Rudolf dne 14. března uzavřeli mezi sebou věčný spolek přátelský pro pokoj a ochranu vzájemnou proti každému, jen krále uherského vyjímajíce;[77] po čemž týž král uherský Ludvík co chovatel mladé kněžny vyžádal si plnou moc od krále Kazimíra i od knížete Bolka k uzavření svatební smlouvy. V měsíci máji zajev si Karel IV. osobně do Budína ku králi Ludvíkovi, slavil tam oddavky své s krásnou, milováníhodnou a pobožnou Annou Svídnickou; stalo se to bezpochyby dne 27. máje, kdežto i smlouvy svatební podepsány byly.[78] Smlouvami těmi odřeknuv se Karel vrchního panství nad polskými knížectvími Plockem a Mazovší ku prospěchu Kazimírovu, obdržel za to Bytom i Krucburek a nápad zemí svídnické a javorské. Z Budína tedy odjel s novou manželkou skrze Moravu a částku Čech upřímo do Svídnice, kdežto dne 3. července kníže Bolek II. neteři své, mladé královně Anně, k dědictví zapsal všecky své země (jichžto však manželka jeho Anežka doživotně požívati měla) a nazejtří obyvatelé měst i zemí Svídnicka i Javorska budoucí své panovnici a dědicům jejím slibovali člověčenství.[79] Smlouvy ty potkaly se s větší přízní osudu, nežli které dříve s Falcí uzavřeny byly: neb naděje Karlovy všecky došly později svého splnění.

Přece však podařilo se králi ještě v běhu téhož léta 1353 nabýti zase pevného postavení také v Hořejších Falcech. Aby Ruprechta, mladšího falckrabě, jehož také Arnoštem jmenovali, vybavil ze zajetí, v němž již od několika let vězel, zapsal dne 1. máje kurfirstovi saskému a synům jeho na svých zámcích českých Přimdě a Žebráku 12 000 kop grošů pražských; za kteroužto sumu prodali jemu dne 17. července oba falckrabové, Rudolf starší i mladší, některé zámky své v Hořejší Falci, jako Sternstein, Neustadt, Hirschau a Lichtenstein. Později, když umřel byl králův tchán Ruprecht (v měsíci září 1353), postoupil mu jeho bratr a dědic za oněch 20 000 stříbra, jež mu nebožtík byl dlužen zůstal, hojně zámků, měst i městeček, zejmena Sulzbach, Rosenberg, Hertenstein, Neidstein, Turndorf, Hildboldstein, Hohenstein, Lichtenek, Frankenberg, Laufen, Eschenbach, Hersbruck, Auerbach, Welden, Pegnitz a Plech, se vším jejich příslušenstvím, na věčné časy; čímž hranice zemí koruny české za Šumavou postoupily až blízko k městu Normberku. Koupi tu potvrdili brzy potom netoliko falckrabě Ruprecht mladší, ale i kurfirstové zápisy svými;[80] a sami knížata mladší linie bavorské odříkali se později výslovně každého práva k zemím těmto, takže nabytí jejich vykonalo se ve formě ouplně právní.

Karel IV. dal byl mladou manželku svou korunovali na Království české v Praze již dne 28. července 1353. Když pak potom brzy zabrav se do Němec, zdržoval se tam po celý rok, způsobil to, že ona i tam korunována byla v Cáchách dur 9. února 1354. Po smrti pak starého strýce svého, arcibiskupa treverského Balduina († 21. ledna 1354), povýšil rodný dům svůj, hrabství lucemburské, na vévodství, i jmenoval nejmladšího bratra svého Václava dne 20. března 1354 prvním vévodou lucemburským. Snahy jeho nesly se k tomu, aby narovnav všecky ještě mezi stavy říšskými pozůstalé spory, v Němcích založil a upevnil všeobecný mír zemský, dříve nežli by nastoupil císařskou jízdu svou do Říma. Proto nařídiv i odbývav hojné sněmy a sjezdy veřejné v říši, urovnal se konečně v Sulzbachu dne 1. srpna také s Ludvíkem Bavorským o všech věcech přátelsky, an Ludvík ten, postoupiv Braniborska dne 24. prosince 1351 mladším svým bratřím Ludvíkovi Římanovi a Otovi, pro sebe podržel byl jen Hořejší Bavory a Tyrolsko. Veliké starosti působily králi také války rakouského knížete Albrechta se Švejcary. Kníže žádal byl krále o pomoc proti poddaným těm, již oddávna odbojným: ale když Karel přitáhl tam s vojskem říšským, Curyšané prohlásili se, dokládajíce se svých privilegií a umluv i spolků uzavřených, že jen říši a králi jejímu, nikoli pak rakouskému knížeti měli a chtěli zachovávati věrnost a poslušenství; vojsko pak říšské rozešlo se pod záminkou, ani do boje s nimi se nedavši.

Ku konci měsíce září 1354 nastoupil Karel IV. z Normberka přes Řezno, Salcburk a Friaul dávno žádanou jízdu svou císařskou do Říma. Jakož právem domýšleti se lze, oumysl jeho při tomto předsevzetí nesměřoval dále nežli k nabytí císařského titulu v Římě, aby jím moc a vážnost jeho aspoň v zemích předalpských zvýšena i upevněna byla.[81] Panování říše německé v Itálii již od celého století obmezeno bylo na pouhé jmeno toliko; aby obnovil je vpravdě a vzkřísil zase skutkem, na to věru opravdově ani pomysliti nemohl. Vždyť dobře věděl, jaký konec vzala podobná předsevzetí děda jeho, císaře Jindřicha VII., i posledního jeho předchůdce Ludvíka IV., i sám seznal byl vlastní zkušeností již před 22 léty, jaké ceny panování v Itálii požadovalo i podávalo. Proto také nedal se mýliti hlasy těmi, kteří volali ho tam co nějakého spasitele. Byloť tam ovšem nemálo vlastenců nově vzkříšenou staroklasickou vzdělaností opojených, ježto jako ve snách zamyslili se do obnovení starodávného panování římského nad celým světem. V čele jejich stál proslavený básník Petrarka, jenž měv již dávno příznivé zdání o povaze ducha Karlova[82] i byv od něho vyznamenán osobně, domlouval mu se vší opravdovostí, aby uvázav se v dílo, ku kterémuž od Coly z Rienzo volán byl, a vyvrátiv z kořene všecky poměry veřejné jak vnitř, tak i vně Itálie, provodil potom z Říma panování své nad celým světem. I praktičtější lidé, až i ze strany guelfovské, jimžto moc ghibellinských Visconti v Miláně hrozila záhubou, posílali ku Karlovi, o pomoc jej žádajíce a poslušenství slibujíce. Ale Karel IV. věděl dobře, že jakmile by se pokusil nominální panství své změniti na skutečné, všecky strany, ghibellini tak dobře jako guelfové, povstali by proti němu a našli by podporu ne u papežského dvora toliko; vědělť, že pak nelze bude vyhnouti se boji o život a o smrt, ve kterémž by celé Německo ujímalo se ho ještě méně ochotně nežli někdy za děda jeho, vlastní pak jeho říše dědičná, pro závadu ležící uprostřed zemí bavorských, pomocí jen nejistou přispívati by mu mohla. Proto politika jeho při jízdě císařské do Říma nesměla ukládati sobě za cíl nabýti práv nových v Itálii: muselť spokojiti se, podařilo-li se mu jen zachovati tam a k uznání opětnému přivésti práva starodávná.

Po smrti Klemensa VI., jenž zemřel dne 1. prosince 1352, stoupil byl na papežskou stolici Innocencius VI., muž přísné mravnosti a ctihodného smýšlení, ale jen chatrně vzdělaný. Aby napřed vyvrátil podezření, že by chtěl italské poměry měniti, dostavil se Karel IV. jen se třemi sty jezdci, ale i s hojným počtem vzácných pánů mezi nimi dne 14. října do Videmu, na samém pokrají Itálie, i vypravil odtud téhož dne věhlasného biskupa Dětřicha Mindenského k Innocenciovi VI. do Avinionu, aby věděti mu dav o jízdě své císařské do Říma, požádal ho spolu o kardinály, kteří by ho v Římě korunovati měli. Aquilejský patriarcha Mikuláš (poboční bratr Karlův, jehožto pomocí roku 1351 povýšen byl na své důstojenství) připojil se tu k římské jízdě a potěšil krále ještě více darem relikvie neocenitelné, dvěma totiž kvaterny z chovaného tam nejstaršího evangelium sv. Marka, ježto pokládáno bylo za vlastní toho apoštola rukopis.[83] Přes Padovu Karel dne 10. listopadu dostal se do Mantuy, kdežto přijat byv co pán, zdržel se delší čas. A teprv odtud psal do Němec, aby poslán byl za ním povinný obyčejný průvod k jízdě císařské do Říma; také obeslal z Čech k sobě vojsko dobře ozbrojené, s nímž i manželka jeho na cestu vydati se měla.

Zdálo se, že oni tři bratří Visconti, Matteo, Bernabo a Galeazzo, kteří po smrti strýce svého arcibiskupa Jana (Giovanni) stali se byli panovníky státu milánského,[84] zvětšeného ještě Bononií a Janovem, stanou se Karlovými nejnebezpečnějšími nepřáteli v Itálii; takéť Karel již napřed spolčil se byl s ligou proti nim od Benátčanů a od vladařů Padovy, Mantuy, Verony a Ferrary utvořenou. Tím příjemnější bylo jeho překvapení, když k němu do Mantuy přišli poslové oněch tří bratří, podávajíce se mu ku poddanosti a ke znamenitým daním, kdyby je za své náměstky v Miláně ustanoviti chtěl. Snažil se nyní o zjednání pokoje mezi dotčenou ligou a jimi, i ku prosbě samých Visconti slavně vjel do Milána dne 4. ledna 1355, kdežto co nejčestněji přivítán byl; bylť zajisté prve zamýšlel dáti se korunovati korunou lombardskou v Monze. Nyní však tutéž korunu na témž místě a téhož dne jako před 44 léty děd jeho Jindřich VII. přijal ve chrámě milánském sv. Ambrože, dne 5. ledna 1355, u přítomnosti tří patriarchů, konstantinopolského, aquilejského a gradského, též mnohých arcibiskupů, knížat a jiných vzácných osob, s obyčejnými slavnostmi.[85]

Do Pisy přijel Karel se svou družinou dne 18. ledna. Čekaje tam na příchod kardinálů, kteří korunovati ho měli, a dav se do vyjednávaní s toskánskými městy Florencií, Sienou i jinými o povinnostech jejich naproti hlavě římské říše, měl to potěšení, že s vojskem z Čech požádaným dostavila se tu k němu i královna Anna. Korouhevní toho vojska páni jmenují se:[86] pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic, olomucký biskup Jan Očko ze Vlašimi, říšský kancléř Jan ze Středy, biskup litomyšlský, a páni Čeněk z Lipé, nejvyšší maršálek Království českého, Pešek z Janovic, hofmistr králové, a Jindřich z Hradce; kromě těchto pak nazývají se jen ještě aquilejský patriarcha, též Markvart, biskup augšpurský, a Jan, normberský purkrabě, co vlastní páni korouhevní při Karlově té jízdě. Nadto byli tu také osobně přítomni: Gerhard Špýrský, Dětřich Mindenský a Protiva Siňský, biskupové, knížata Štěpán Bavorský, Mikuláš Opavský, Ota Brunšvický, Vladislav Těšínský a Bolek Falkenberský; dále Purkart, magdeburský purkrabě, Karlův nejvyšší hofmistr, Bušek z Vilhartic, nejvyšší komoří, hrabata Ludvík z Öttingu a Jindřich ze Schwarzburka i jiní, vesměs do 5000 lidí rytířských, ku kterýmž připojilo se prý do 10 000 Italiánů.[87] Pisu opustiv dne 22. března, přijal k sobě v Sieně kardinály od papeže poslané, Petra, biskupa ostienského, a Jiljího z Albornoz, s nimiž spolu dojel dne 1. dubna, ve středu před velikonocí, k Římu. Před bránami tohoto hlavního v křesťanstvu města rozložilo se vojsko jeho polem; on pak, aby město poznal a pobožnost svou na všelikých místech svatých vykonati mohl, zabral se tam i s družinou svou bez odkladu v rouše poutničím a nepoznaný prohlídal ve dnech následujících všecky tamější mirabilia bez hluku, až v sobotu večer zjeviv se ve Vatikánu způsobem slavným, nařídil o svém korunování nazejtří.

Konečně v neděli velikonoční, dne 5. dubna 1355, vybrav se časně ráno ven do ležení vojska svého, uvedl je i s manželkou svou a se všemi knížaty v největší ozdobě a slavné nádheře do města věkovitého, a do půldruhého tisíce svých doprovodičů pasovav na rytířství, vstavil si ve staré basilice u sv. Petra ve Vatikáně na hlavu onu korunu, kteráž propůjčivši mu titul římského císaře, dle soudu všech lidí souvěkých dávala mu také právo považovati se za pána všeho světa. Po korunování s císařovnou, také korunovanou, ve slavném průvodu, s korunou na hlavě a s žezlem i jablkem říšským v rukou jel přes most Andělský a Kapitolium do lateránského kostela, kdežto připravena byla hostina císařská. I při této konali knížata říšští k tomu oprávnění služby své koňmo a v Římě vůbec panoval pokoj, pořádek i veselí, jakovýchž při takových příležitostech až potud téměř nikdy vídáno nebylo. Potom uděliv ještě několika statutům a listinám císařskou sankci, kázal vojsku svému rozložiti se polem okolo basiliky sv. Vavřince za bránami městskými a jedné jeho částce táhnouti hned na pomoc kardinálovi d’Albornoz proti Malatestům a jiným nepřátelům papežovým ve státě církevním, aby dle korunovační přísahy své objevil se tudíž co pravý opravce a ochránce církve římské. Ale pamatovav také na slib papeži Klemensovi učiněný, nechtěl déle meškati v městě, nýbrž přenocovav ve klášteře sv. Vavřince a nazejtří navštíviv ještě Tivoli, nastoupil tažení své do Toskány nazpět, v němž dostal se dne 19. dubna opět do města Sieny.

Tomuto tak pokojnému provedení velikolepého činu, který za lidské paměti vždy spojen býval s krveprolitím a převraty násilnými, divili se všichni lidé té doby, a nemalá jich část i s nemalou nevolí doslýchala pověsti o něm: vždyť byl tak hojný počet nespokojenců, zisku pro sebe z každé proměny se nadějících — ať pomlčíme i o blouznivcích ve smyslu Petrarkově! Takéť skutečně poslanci od strany ghibellinů domlouvali císaři dosti trpce, že zamítnuv prý je, dávné bojovníky pro císaře a říši, ku protivníkům jejich guelfům choval se vlídněji: ale císař, jemuž jak příčiny, tak i oučele zdánlivé oddanosti jejich již dávno nebyly tajemstvím, zjevně se k nim osvědčil, že ačkoli služby od nich někdy dědovi jeho prokázané náležitě ceniti umí, nemá však oumyslu dáti rušiti pokoj zemský mstivostí jejich, ani soukromým jejich záměrům posloužiti za nástroj.[88]

Karel dosáhl toho, čeho císařskou jízdou svou dosáhnouti byl sobě žádal: všichni k říši náležití mocnáři a vladaři v Itálii, guelfové jako ghibellini, uznavše ho za vrchního pána svého, slibovali mu člověčenství, platili daně a země i statky své od něho přijali v léno; nová byla i zvláštní pozor budila daň, kterou odvedla jemu mohutná Florencie jako nižádnému císaři ode sta let. Více žádati nemohl, aniž byl oprávněn. I rozpustil větší díl vojska svého, ježto neměl nepřátel, s kterýmiž by jim bylo potýkati se, nepodržev při sobě nežli asi 1200 jezdců, s nimiž dne 8. máje opět do Pisy zavítal. Ale tu nabyl poučení, že mu nebylo souzeno minouti Itálii cele bez boje a bez krveprolití.

Jako ve větších městech italských, tak i v Pise té doby počítaly se dvě nepřátelské strany, jichžto jedna sluli Bergolini, druhá Raspanti; v čele prvních a spolu v požívaní nejvyšší moci v obci nacházela se rodina Gambacurta, když Karel poprvé do Pisy byl přijel. Když holdováno jemu v městě veřejně, strany obě nepohodly se mezi sebou tak krutě, že císař uvázav se sám se všeobecným svolením v panování v městě, všemožně o to se přičiňoval, aby mezi rozdrážděné proti sobě strany uvedl smíření a pokoj. Po jeho vrácení se z Říma přátelské jeho chování se ke Florenčanům, dávným Pisy nepřátelům, několika zlovolným lidem poskytlo příležitost k roznášení pověsti, že by zamýšlel Florenčanům prodati město Luccu, kteréž byl nedávno předtím pojistil pisánské obci. Francesco degli Interminelli, někdejší signore lucký a přítel Raspantich, vida se zklamána v naději, dne 18. máje veřejně co nepřítel povstal proti němu, ale byl od strýců svých oukladně zavražděn. Když však stejnou dobou Karel obsaditi dal svými lidmi loupežný jeho hrad Agosta, nabylo křivé domnění u lidu nové posily, a vedením Gambacurtů spojivše se Bergolini jako Raspanti, zapřisáhli se, že nikdy nesvolí ku podrobení Luccy. Nadarmo bylo ujišťování císařovo, že mu ani na mysli netanulo, aby něco učinil proti slibům svým, zápisy stvrzeným. V noci ze dne 20. na 21. máje v domě městském, kdežto Karel s manželkou svou přebýval, vzňal se oheň, jenž tak náhle se zmohl, že císař, císařovna i domácí čeleď jejich jen s nebezpečím života i polonazí utéci se mohli do sousedního domu, zbrojnice však městská i zásoby branné všecky uhořely. Proto jali se zlovolníci šířiti řeči, že prý císař sám dal byl podložiti oheň, aby Pisány zbraní zbavené tím snáze Florenčanům podrobiti mohl. Nevole u lidu tak zrádně podněcovaná dne následujícího (21. máje) vypukla u veřejné povstání, kdežto shlukše se Bergolini jako Raspanti, s křikem „na zdar lidu, smrt císaři!“ zatarasili ulice a obsadili všecky brány městské. Karel té doby nalezal se s císařovnou v obydlí olomuckého biskupa Jana Očka z Vlašimi, nablízku velebného chrámu toho, v němž pohřben byl děd jeho; vojsko jeho roztroušeno bylo po městě, větší počet, pod velením augspurského biskupa i pana Jindřicha ze Hradce, bydlili až i za řekou. Když pak všichni pospíchali k obraně císařově, strhly se v městě, zvláště u samého mostu, půtky nadmíru krvavé; přes 150 mužů přišlo tu o život a utýrané mrtvoly jejich vházeny do řeky Arna: nicméně prosekavše se, způsobili povstalcům velmi bolestné ztráty. Mezitím byl císař s těmi, kteří při něm byli, vsedl na koně, chtěje s nimi proklestiti sobě cestu ven z města. Když pak náčelníci strany Raspantův Pafetta di Monte Scudaio a Ludovico della Rocca zpozorovali, že Čechové a Němci odolávali outokům na ně činěným, tu náhle proměnivše hlasy své ku prospěchu císařovu a pospíšivše si k němu, podávali se mu k ochraně a ku pomoci, aby způsobem tím aspoň dávní protivníky své Bergoliny a rodinu Gambacurta uvedli v záhubu. Tu pak ovšem vítězství náhle a ouplně sklonilo se ke Karlovi; povstalci rozprášeni, náčelníci jejich schytáni a pokoj v městě opět obnoven.[89] Polekaná císařovna hned odjela do Pietrasanta, kdežto ležela císařská posádka; císař pak nařídil sudímu města Arezzo, aby zasedl k soudu nad povstalci, jichžto sedm, a mezi nimi tři bratří Gambacurta (Francesco, Lotto a Bartolomeo), dne 26. máje na veřejném náměstí postínáno. Potom ustanoviv chrabrého augšpurského biskupa za svého náměstka v Pise, bez odkladu odjel za císařovnou dále.[90]

Ohavné tyto výstupy jak císaři, tak i císařovně znechutily další pobyt v Itálii, takže toužili navrátit! se přes Apeniny a Alpy zase nazpět. Jakmile tedy aquilejský patriarcha, obmeškavší se v Sieně, přibyl k němu do Pietrasanta, vzdálil se i odtud dne 11. června a táhl přes Cremonu i Belluno, všemu dalšímu jednání jakož i všem slavnostem se vyhýbaje,[91] tak rychle, že stihnul již 1. července do Řezna, 8. pak července do Normberka.[92]


  1. 110
  2. 111
  3. 112
  4. 113
  5. 114
  6. 115
  7. 116
  8. 117
  9. 118
  10. 119
  11. 120
  12. 121
  13. 122
  14. 123
  15. 124
  16. 125
  17. 126
  18. 127
  19. 128
  20. 129
  21. 130
  22. 131
  23. 132
  24. 133
  25. 134
  26. 135
  27. 136
  28. 137
  29. 138
  30. 139
  31. 140
  32. 141
  33. 142
  34. 143
  35. 144
  36. 145
  37. 146
  38. 147
  39. 148
  40. 149
  41. 150
  42. 151
  43. 152
  44. 153
  45. 154
  46. 155
  47. 156
  48. 157
  49. 158
  50. 159
  51. 160
  52. 161
  53. 162
  54. 163
  55. 164
  56. 165
  57. 166
  58. 167
  59. 168
  60. 169
  61. 170
  62. 171
  63. 172
  64. 173
  65. 174
  66. 175
  67. 176
  68. 177
  69. 178
  70. 179
  71. 180
  72. 181
  73. 182
  74. 183
  75. 184
  76. 185
  77. 186
  78. 187
  79. 188
  80. 189
  81. 190
  82. 191
  83. 192
  84. 193
  85. 194
  86. 195
  87. 196
  88. 197
  89. 198
  90. 199
  91. 200
  92. 201