Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě/Křesťanství v Čechách až po smrt sv. Václava
| Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě František Palacký | ||
| Obraz obecného života českého v pohanství | Křesťanství v Čechách až po smrt sv. Václava | Panování Boleslava I. v Čechách |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Křesťanství v Čechách až po smrt sv. Václava |
| Podtitulek: | (Rok 895—935) |
| Autor: | František Palacký |
| Zdroj: | PALACKÝ, František. Dějiny národu českého I. Praha : Odeon, 1968. s. 173–180. |
| Licence: |  PD old 70 |
Slovanských národů stav a položení po návalu maďarském. Čechy závisné od Němec; důležitost náboženství křesťanského. Spytihněv I., Vratislav I., Lidmila i Drahomíra. Jindřich Ptáčník v Čechách. Sv. Václav a Boleslav. Zavraždění sv. Václava.
Národu maďarského vpád a usazení se v Uhřích náleží mezi nejvážnější skutky veškerého dějinstva; i po celé věky neuvalila se pohroma osudnější na svět slovanský. V 9. století Slované byli rozšířili sídla svá ode hranic holštýnských až ku Peloponnésu; i ačkoli za dávnou svou nevázaností dělili se všelijak od sebe, však proto všude dokazovali se býti statnými, jemnými a přičinlivými. Uprostřed rozsáhlého jejich pásma bylo Rostislavem a Svatoplukem počalo dělati se jádro, jehožto zdárné rozklíčení slibovalo někdy utěšený květ vzdělanosti křesťanské i národní pospolu; přízeň, které požívati mělo i od Říma i od Carhradu, ručila mu za prospěch téměř nekonečný. K tomuto jádru byli by někdy, za vniterným i vnějším puzením, přilnuli pomalu všickni kmenové slovanští; od něho byli by přijali s křesťanstvím ne-li politické nové oustavy, alespoň osvětu novoevropejskou i národní, umy a průmysl, jednotu jazyka, písma i literatury; jakož na západu pode vlivem římským vyspěla monarchie franská, podobně byla by na východu, ne bez působení ducha byzantského, vzrostla veliká říše slovanská a východní Evropa byla by od tisíci let nabyla vůbec jiné tvárností, nežli se stalo. Tím ale, že Maďarové, vrazivše do samého srdce oustrojí vznikajícího, je zahladili, zničeny jsou všecky takovéto čáky navždy. Oudové těla velikého, nebyvše ještě ani srostlí, rozpadli se již opět, ana hmota cizí vložila se násilím mezi ně; stoje o sobě sám, společného všem směru neznaje, pečoval každý článek napotom zase jen sám o sebe, mařil síly své v malicherných půtkách se sousedy, aniž více kdy pevně stati mohl proti cizozemcům, spojeným oustředností mohutnou, jelikož na společném jejich prospěšenství založenou. Toto Slovanů rozptýlení a rozdrobení, jejich dlouhé setrvávání v pohanství a konečně i zvláštní poloha zeměpisná, za kteroužto skrze mnohá století museli odrážeti nájezdy divokých hord asiatských do Evropy, vykládají nám příčinu, proč některé jejich větve, jako Bodrci, Veleti a Srbové Polabští, vyhynuly pomalu docela, ostatní pak kmen, jakkoli jemný a čilý sám v sobě, přece za národy západními, většího klidu požívajícími, co do vzdělanosti a průmyslu o nejeden věk se opozdil.
Vniterné síle a přirozené převaze ducha i života slovanského podlehli ode dvou tisíciletí i ti nejmocnější a nejdivočejší národové starosvětští: Skythové, Sarmati, Huni, Avaři, Bulhaři, Chazaři, Vařezi, Pečenězi, Tataři a jiných světoborců více, rozplynuli se tu co vítězi a páni, tam co porobenci v živlu slovanském a poslovanili se sami. Toto sžití tolikera jinorodých prvků nejenže nezměnilo původního rázu života i ducha slovanského, alebrž časem svým i zesílilo jej. Že pak Maďarové sami jediní nepotkali se s osudem všech těchto předků svých, alebrž že uhájili národnosti své uprostřed Slovanstva, jest jistě skutek památný, jehožto příčina pohledávati se musí netoliko ve větší jejich síle národní, ale i v jiných okolnostech zvláštních. Císař Leo Moudrý, jenž první je do Podunají proti Bulharům byl pozval, poznamenal to,[1] co svéráz ve způsobu jejich váleční, že nebývalo jim dosti jako jiným národům poraziti, podrobiti aneb zapuditi nepřítele, ale kdykoli vítězství se jim dostalo, že nepřestávali dotírati na něho, než až ho konečně zahladili. První tedy jejich nával byl ještě krvavější a záhubnější nežli někdy Hunů i Avarů; a obyvatelstvo zemí někdy avarských, po pádu říše jejich ještě vždy na počet slabé, nebylo jimi podrobeno, ale vyhnáno aneb vypleněno.[2] I to také velice napomáhalo k zachování jejich, že byli poslední nájezdníci v Evropě, kteřížto když vlnobití všeobecného stěhování již se bylo utišilo a národové všickni pokřesťaněním již byli své vlasti sobě osobili, teprv mezi ně se vetřevše, brzkým také ku křesťanstvu přilnutím vyzuli se včas a vhod ze vší další proti sousedům pohrůžky.
V prvém však poloustoletí zakoušena těžce přítomnost jejich v Evropě. Pád říše moravské a slabost krále Ludvíka Dítěte otevřely plukům loupežným brány do Němec, Itálie a Francie. Každoročně vídati je bylo, ježto na rychlých koních lehce zbrojení, avšak i když utíkali, nebezpeční, vyjížděli na kořist a vraceli se nepotrestaní: 908 do Sas i Durynska, 909 do Šváb, 910 do Bavor a do Frank (kdežto německý král sám k ročnímu poplatku se jim zavázal), 912 do Frank i Durynk, 913 do Šváb, 915 až pod Fuldu a Brému, 917 do Švejcar, do Elsas i Lotrinska, 919 do Itálie i Francie, 922 do Itálie, 924 přes Itálii do jižné Francie, též do Sas a k Rejnu, 926 opět k Rejnu, do Elsas i do Švejcar atd. Kvapem nenadálým, všezáhubně, co ledovití mraci bouřívali přes vlasti a zmizívali opět, dříve než těžká zbroj německá uměla shlučiti se proti nim; nehledajíce než plenění a loupeže, nebavili se dobývaním pevných míst, ale míjeli je a vyhýbali se větším bitvám, aby jen vrátili se s kořistmi domů. Není pochyby, že i Čechy, leževše jim na cestě do Sas a Durynk, nejednou od nich probíhány a pleněny byly, ačkoli chudé věku tohoto památky nic o tom nepovídají.
Vypravovali jsme již nahoře, kterak vévoda český Spytihněv I., Bořivoje I. syn a nástupce, brzy po Svatoplukově smrti dal se v ochranu krále Arnulfa i říše německé (roku 895). Kdyby trůn moravský odolal byl návalu maďarskému, vzdorný skutek ten uraženého citu byl by zůstal bez následků a Čechové, okolnostmi puzeni, byli by tím spíše připojili se opět ku příbuzné Moravě, čím méně lze bylo slabému Dítěti chrániti je po smrti Arnulfově. Aniž pak v celé první čtvrti 10. století nachází se jaké znamení, že by králové němečtí Ludvik IV. († 911), Kunrat I. († 918) a Jindřich Ptáčník před rokem 928 byli s Čechami cokoli činiti měli:[3] ano děje roku 928 samy dosvědčují, že Čechy až po tu dobu byly nepodlehlé i samy sobě zůstavené. Ale po zahynutí Moravy a po obnovení německé síly a vlády skrze krále i císaře z domu saského nemohly také Čechy, pokud o sobě ouzce obmezeny zůstávaly, uhájiti nadlouho své samostatnosti: co bezprostřednému sousedu Němců bylo jim aneb samým v sobě tak se vzmoci, že by síla jejich byla dostoupila rovné váhy se silou německou, aneb nutno bylo podlehnouti této. Ono bylo by se jen tím podařilo, kdyby vévodové čeští byli uvedli všecky okolní kmeny slovanské pod žezlo své a obnovili tudíž celý někdejší způsob a důklad říše moravské v Čechách. To však byla již věc tím nesnadnější, že od té doby všecky bezpostředné svazky s Římem a Carhradem co zřídlami osvěty a křesťanství jim skrze Maďary přetrženy jsou, oni tedy napotom, jako všickni Polabští a Pooderští Slované vůbec, samou potřebou náboženství vázáni byli k Němcům co jediným prostředníkům. Úsilí prvních Boleslavů ale zvláště proto nezdařila se, že jim chyběla podpora samostatné, národní, od samého Říma bezpostředně závisné církve.
V pokřesťanění záležela oné doby životní otázka všech národů slovanských. Křesťanská Evropa byla, shodou bohem danou, osobila sobě dědičně všecku někdejší vzdělanost Řeků a Římanů. Jakkoli časem znuzena i zkalena, byla přece vzdělanost tato sama v sobě takové dokonalosti schopna i nade všecky jiné výtečna, že nad ni a vedle ní žádný jiný způsob osvěty dařiti se a prospívati nemohl. Bylo tedy Slovanům aneb přilnouti k ní dobrovolně, aneb zahynouti v boji s ní konečně. Po vpádu maďarském byli Němci, jakož již řečeno, jediní zvěstovatelé a zástupci křesťanství u Polabských Slovanů. Pohříchu ale jim při šíření křesťanství vždy ještě více bylo činiti o šíření panství jejich; dary nebeské, které přinášeli, měly sloužiti spolu i lakomstvu jejich, apoštolování mělo jim ploditi daně a roboty.[4] Je-li se čemu diviti, že Slované zpěčovali se proti darům takovým? že násilím křestěni bývavše, od víry zase odpadávali a slepým vztekem sápali se proti dobrodiní, které jim přestalo dobrodiním býti? A zoufalý zápas takový, po celá století prodloužen i vždy obnovován jsa, mohl-li jináče ukončen býti nežli ouplnou zkázou a záhubou národů těchto?
Že Čechové znikli osudu Obodritů, Luticů, Ratarů a jiných pokrevenců svých, za to nejvíce děkovati mají včasnému a upřímému pokřesťanění svému. Křesťanstva vůbec počalo se již roku 845 v Čechách způsobem mírnějším ujímati; a učitelé slovanští, hledavší duchem právě apoštolským ne jmění a panství, ale jen spasení duší, zasloužili proto zvláště vroucí a věčné díky celého potomstva českého, že vyučovavše rozumným slovem i písmem spolu, obrátili novou víru, aspoň v domě knížecím a u předních národu hlav, hned i v ouplné srdečné přesvědčení. Tak rozsíváno a hlídáno byvši símě evangelium, rostlo napotom v zemi silou vlastní, která nedala jemu více zahynouti. Již svatá Lidmila sama pečovala o to, aby vnuk její, svatý Václav, vyučován byl záhy ve slovanském písmě, a tudíž i v nauce křesťanské;[5] a tehdejší vévodové čeští neměli opravdu nic většího ani důležitějšího činiti nežli dokonati počaté křesťanění národu svého.
Spytihněv I. a jeho bratr i nástupce Vratislav I. byli, zdá se, pobožná knížata, jenž starali se méně o rozmnožení a rozšíření moci své vně nežli o rozšíření a upevnění křesťanství doma. Onen vystavěl mimo jiné kostely zvláště chrám sv. Marie před sídlem svým, takřečeným Tejnem v Praze, a chrám sv. Petra na hradě Budči; tento založil a nadal kolegiátní chrám sv. Jiří na hradě pražském, tam, kde později povstal známý klášter jeptišský.[6] A totě vše, co se dá vypravovati o knížatech těchto z dobrých pramenů a tudíž s celou jistotou. Ani léta panování a smrti jejich nedají se s důvodem určiti; podobné však jest, že onen umřel léta 912, tento 926. Matka jejich, svatá Lidmila, přebyla životem oba syny své.
Vratislav I. měl s manželkou svou Drahomírou, kněžnou lutickou, tři syny, Váceslava, Boleslava, Spytihněva,[7] i čtyry dcery. Kníže Váceslav neboli Václav, nástupce otcovského trůnu, byl při otcově smrti teprv 18 let stáří; hrdá i panovitá Drahomíra zmocnila se tedy vlády zemské a poručenství nad synem. Oumyslům však jejím ctižádostným Lidmila byla na závadě. Tato neméně rozumná nežli dobrá i tichá paní, horlivá křesťanka i matka chudých, požívala v lidu více úcty a přízně nežli nevěsta její; vychovavši knížete Václava, roznítila v něm smysl nábožný a horlivost křesťanskou, i získala také veškeru vnuka svého lásku. Pro takovýto vliv ale stará tchyně zdála se býti nové vládkyni nebezpečnou; a možná že k tomu připojilo se i bažení po vdovím statku jejím.[8] Nadarmo Lidmila odříkala se všeho oučastenství ve vládě a správě zemské; nadarmo uchýlila se na svůj hrad Tetín, chtíc tam podál hluku světského sloužiti samému bohu a pečovati jen o spasení duše své: Drahomířina nenávist a nedůvěra i tam ji stíhala. Houf ozbrojenců uveden do Tetína; jeho dva náčelníci vpadše do komnaty Lidmiliny, udávili ji, ana se modlila, jejím vlastním závojem dne 15. září 927.[9] Na pokání za tak hříšný čin dala Drahomíra potom dům, ve kterém ta vražda se stala, přestaviti ve chrám ke cti Michala archangela; mučedničino však tělo převezeno později z Tetína do Prahy a tu v někdejším klášteře sv. Jiří na hradě pochováno bylo.
Drahomířino vládnutí nebylo zemi prospěšno, ana popudila na sebe nepřítele, kterémuž odolati neuměla. Statný král německý Jindřich I., příjmím Ptáčník, sužoval Slovany Polabské, zejména Bodrce, Lutice, Dalemince, Ratary a jiné, krutými válkami tak, že pomalu všichni jemu a říši německé se podrobili. Zdá se, že Drahomíra ve všeslovanském tom boji poslala pomoc jakousi krajanům svým Stodoranům, kmenu lutickému, kterýž králi velmi silný odpor činil; aspoň neví se o jiné příčině,[10] pro kterou král onen počal Čechy stíhati válkou. Sebrav zajisté ze všech krajin německých silné vojsko, přitáhl s ním roku 928 až ku Praze.
Zde mezitím Váceslav, ačkoli teprv asi dvacetiletý, sám se vlády byl ujal. Zdali a jak chránil zemi a město před mocí tak náramnou, o tom nemáme žádné zprávy. Poddav se, jak se zdá, bez krvavého boje, zavázal se k roční dani 500 hřiven stříbra i 120 volů a slíbil králi německému věrně oddán býti.[11] Neníť se čemu diviti, že vévoda tento, kterémuž rozšíření křesťanství a ustanovení pevných řádů církevních v zemi tak velice na srdci leželo, hledal především pokojného s tou říší obcování, která jediná mohla oné doby jemu nápomocna býti k dosažení oučelů jeho. Čechy, neměvší ještě vlastního biskupa, nemohly již odjinud než z Němec, anebo z Itálie skrze Němce, nabyti hlasatelů evangelium a tím spolu státi se oučastny všech dobrodiní novoevropejské vzdělanosti. Patře na důležitost věci té mel kníže Václav politickou nepodlehlost země své tím méně vážiti, čím větší čáku podávalo jemu jeho přilnutí k Němcům i ohledem na obranu proti Maďarům. Protož také vždy pevně držel se Jindřicha I., nedav se v tom mýliti reptáním ani předních lechů, ani vlastní rodiny své.
Nedorozumění a různice v domě knížecím zdá se že vypukly hned na počátku panování Václavova. Bratr jeho Boleslav, jinoch panovitý a smělý, obdržel byl v ouděl krajinu tu, kde podnes města Stará i Mladá Boleslav připomínají jeho jméno;[12] a mělť sice poslušen býti staršího bratra i knížete svého, avšak jako by pánem byl a nikomu nepodlehlým, jal se všeliké zádavy a nátisky činiti lidu svému. Byltě zajisté takořka opak bratra svého, chtějícího i tam mírnosti a vlídnosti, kde bylo přísnosti potřebí. Co vlastně mezi bratřími a matkou jejich se zběhlo, neví se; museloť však býti dosti vážné, protože Václav, byv i v to domnění uveden, jako by Boleslav a Drahomíra spolu o jeho bezživotí byli ukládali, vypověděl matku ze sídla svého; avšak brzy zase, o nevině její přesvědčen, přivedl ji s velikou ctí sám nazpět.[13]
O náboženství dbal svatý Václav netoliko za příčinou pravé a zdravé politiky, ale i za puzením srdce a celé duše své. Dav ve všech městách stavěti kostely, ozdobil i nadal jo hojně a povolal k nim kněží ze všech zemí křesťanských; na hradě pak pražském položil základ ku kostelu sv. Víta, tam, kde až podnes stojí stolice a hlava všech církví českých. Takž tu, dle slov staroslovanské legendy, „bez přítrže služba šla bohu po všecky dni, jako i ve velikých národech, způsobením dobrého i spravedlivého panovníka Václava; i vzložil bůh milost takovou na knížete, že uměl knihy latinské jako dobrý biskup aneb kněz, a když vzal knihy slovanské, pročítával je naskrze bez ouhony. Netoliko pak že knihy uměl, ale víru naplňoval: všem ubohým pomáhaje, bídné krmil a odíval, vdovám a sirotkům ublížiti nedal, vězně a paroby prodávané, zvláště duchovního stavu, na svobodu kupoval, pohostinným dobře činil, i lidi vše chudé i bohaté miloval a o ně se staral.“ S tím však dvořané a páni čeští méně spokojeni byli, že čas svůj trávil raději v modlitbách a nábožných obřadech nežli v důležitostech státních; a sobkové s nelibostí na to zřeli, an kníže jmění a důchody své obracuje především na potřeby církevní. Protož aby zniknul všech pomluv od nich, obětovával čas noční k vykonávaní skutků křesťanské pokory a nábožnosti, jakovýchž požadoval věk tehdejší. V průvodu jediného slouhy, podtají a nepoznaný chodívav do polí a vinic, žal tam pšenici a sbíral hrozny a vykonával vlastní rukou všecky práce, kterýchž potřebí bylo ke zhotovení hostií a vína ke mši pro kněze.[14] Nespokojení ale zemané a páni čeští počali přemýšleti, kterak by proměniti mohli tento jim tak nemilý věcí stav; a dle toho, co později se stalo, podobá se pravdě, že někteří také odstraněním knížete Němců poslušného chtěli navrátiti zemi její nepodlehlost. I obrátili se o to k Boleslavovi, předtím již nedočkavému zmocniti se žezla nad národem celým.
Svatý Václav navštěvovával města říše své ve výroční čas posvícení kostelů jejich. Pročež přišel ke dni sv. Kosmy a Damiána (27. Sept.) roku 935 také do sídla bratrova Staré Boleslavi, aby oučasten byl slavné služby boží v kostele tam ke cti oněch dvou svatých vystaveném. Po skončení liturgie chtěl hned zase vrátiti se do Prahy: ale ku prosbě Boleslavově, aby neodjížděl od připravených již hodů, zůstal tam přes noc. Když pak vsed na kůň počal hráti a veseliti se s druhy svými na dvoře, vystřežen jest sice o bratrově zlém oumyslu, ale nechtěl tomu věřiti. „A tu noc sešedše se bojovníci ve Hněvsův dvůr, pozvali k sobě Boleslava i uložili tam radu vražednou, jak by zabili pána svého. Řekli pak: půjdeť na jitřní, tehda ulovíme jeho.“
Dne následujícího, v pondělí 28. Sept. 935,[15] když zvoněno jitřní, pospíchal Václav jak obyčejně do kostela. Ve vratech potkav Boleslava, pochválil ho za to, že ho dobře častoval včera. Tento pak tasiv meč, seknul Václava do hlavy a řka: „Tak tě chci dnes lépe častovati!“ Václav ale silnější jsa, chopil se bratra, i vyrvav mu meč z ruky, povalil ho na zem a dí: „To ti bůh odpusť, bratře!“ Když však Boleslav, jako by jeho vražditi chtěli, o pomoc volati počal, přiskočivše služebníci jeho Česta, Týra i Hněvsa, obořili se zuřivě na Václava, jenž již raněný utíkaje do chrámu, v jeho dveřích mečem Hněvsovým probodnut na zemi klesl. Potom jali se stíhati „mládence“ čili dvořany jeho a zabili všecky ty, kteří rychlým outěkem nezachovali života svého; také „boží slouhy zloupili, vyhnavše je z města, a ženy jejich za jiné muže vdali“. Matka Drahomíra uslyševši, co se děje, přiběhla i padla s pláčem na mrtvé tělo syna svého: avšak znamenajíc, že vražedníci ukládají také o její bezživotí, utekla i ona do země charvatské,[16] an zatím Boleslav pospíchal zmocniti se veškeré vlády zemské v Čechách. Tělo Václavovo dlouho ležeti zůstalo ve dveřích chrámových, až konečně kněz jeden, jménem Chrastěj, odvážil se je zdvihnouti a nejprve v domě svém, potom i prostřed chrámu poctivě položiti a ochrániti.
Boleslav vzpamatoval se sice brzy v nešlechetnosti skutku svého a činil zaň pokání, avšak vlády jím nabyté proto se neodřekl. Přikázav nejprve pochovati v Boleslavi tělo mrtvé čestně, potom po třech létech dal je odtud přivézti do Prahy a uložiti tu v kostele sv. Víta, kterýž někdy Václav sám byl stavěti počal. Syna, kterého manželka mu právě ve dnech oné vraždy a bouře byla porodila, Strachkvasem nazvav, ustanovil ho k duchovnímu stavu, podávaje ho jakoby v oběť bohu za těžký přestupek svůj.
Václav pobožný a spravedlivý, utrpěvší konečně za svou horlivost o náboženství, považován a vyhlášen jest od veškerého lidu hned po smrti své za mučedníka svatého. Dříve nežli věk minul, ano ještě pokud bratrobijce seděl na trůnu, roznesla se pověst o zázracích u hrobu jeho zběhlých až do dalekých zemí. Avšak Čechové sami ctili památku jeho co nejsvětěji: ano úcty k němu v jejich vlasti přibývalo vždy po celá století; národ vzýval ho jakožto „dědice země české“, jakožto předního přímluvce a orodovníka u boha za všecky věrné Čechy; knížata i panovníci kladli obraz jeho na peníze, pečeti a korouhve své; množství chrámů i oltářů postaveno v čest jeho jména po všech krajích: ano konečně vše, co národ náš chtěl ve cti míti jako své vlastní, to až podnes „svatováclavským“ nazývati obvykl. Takž samo jméno výtečného panovníka tohoto jako před stoletími, ještě i nyní nepřestává buditi v milionech srdcí českých city a oumysly nábožné.