Dějiny hudby v Čechách a na Moravě/Počátky zpěvu náboženského od 9. do 14. věku

Dějiny hudby v Čechách a na Moravě Josef Srb
Doba prvá. Úvod	Počátky zpěvu náboženského od 9. do 14. věku	Doba Karlova

Údaje o textu
Titulek:	Dějiny hudby v Čechách a na Moravě
Podtitulek:	sestavil J. Srb (Debrnov)
Autor:	Josef Srb
Zdroj:	SRB, Josef, Dějiny hudby v Čechách a na Moravě, Praha 1891 Online na Internet Archive
Vydáno:	1891
Licence:	PD old 70

Když křesťanství ujalo se v zemích českých, zaveden při bohoslužbách onen způsob, jejž z vlastí jihoslovanských na Moravu přinesli věrozvěstové Slovanští, bratři Kyril a Methoděj; neboť přizpůsobivše písmo řecké jazyku slovanskému a přeloživše nejdůležitější části písma svatého na jazyk slovanský, ustrojili litnrgii slovanskou po způsobu církve východní.^[1]

Kníže český Bořivoj, přijav křesťanství, založil první chrám na Levém Hradci u Prahy, kde bylo oblíbené sídlo knížecí, zasvětiv jej památce sv. Klimenta. Chrámy sv. Klimentu zasvěcené vystavěny byly po té ještě na Vyšehradě a v Litomyšli, a liturgie slovanská měla po celé zemi volný průchod.

V první této době křesťanství vznikla a rozšířila se v zemích českých píseň „Gospodi pomiluj ny“, nejstarší a nejvznešenější to památník zpěvu českého, zvaná též písní sv. Vojtěcha.

Dle svědectví nejstaršího kronikáře českého Kosmy zpívala se píseň ta od dob nepamětných při všech slavnostech národních a jiných příležitostech v Čechách i na Moravě, v míru i ve válce, v chrámě i pod širým nebem, zejména pak l. 973 při nastolení prvního biskupa Pražského Dětmara. Vznikla tudíž v době před působením sv. Vojtěcha, druhého biskupa Pražského, nejspíše na jihu slovanském a nebo za apoštolování bratří Soluňských a právem sluší ji nazývatì písní kyrilskou.

Píseň „Gospodi pomiluj ny“ jest rozvedení řeckého Kyrie eleison, nejkratší to modlitby, již první hlasatelé učení Kristova lidu obecnému vštěpovali, přeloživše Slova řecká lidu nesrozumitelná na jazyk slovanský.

Rozvedení Kyrieleisonu ve středověké hymnologii církevní nazýváno tropus, kdežto rozvedení Hallelujah zváno sekvencí, poněvadž po zpěvu liturgickém následovalo.^[2]

Ve zpěvích těch jevila se zvláštní Snaha po vyslovení pravdy a přesvědčení osobního a za tou příčinou staly se zpěvy ty u lidu mnohem oblíbenějšími, nežli hymny církevní ve všech zemích křesťanských.

Píseň kyrilská „Hospodine pomìluj ny“ stala se pravou písní národní v Čechách i na Moravě a zachovala se v zemích těch až na naši dobu. Nejstarší nápěv zachoval Jan z Holešova, mnich kláštera Břevnovského, v rukopise z l. 1397, k němuž obšírný výklad připojil a jejž Matěj B. Bolelucký otiskl ve svém díle „Rosa Boëmica“ l. 1668 vydaném. Nápěv ten vyniká jednoduchostí, prostotou, vřelou pravdivosti a jeví vůbec vlastnosti, jakými vyznačovaly se zpěvy církve východní. Druhý nápěv podle probošta Šimona Brože z Hornštejna († 1642). S překladem latinským zachoval v témže spise M. B. Bolelucký a jej otiskl Matěj Václav Šteyr v kancionale l. 1683 vydaném i Dr. Ambros ve svých něm. Dějinách hudby. Nápěv ten jeví již vliv římského choralu a vznikl v době pozdější.

Třetí nápěv písně kyrilské, jenž tvoří přechod od prvního nápěvu k druhému, zachoval se v rukopise z 15. věku pocházejícího a psán jest ležatou nemensurovanou notou chorální na čtyřech přímkách.

Liturgii slovanské vyučovalo se v Čechách v prvních dobách křesťanských na Vyšehradě ve zvláštní škole, neboť zde učil se sv. Václav i sv. Prokop knihám slovanským. Ale již za panování knížete Spytihněva I., nástupce a syna Bořivojova, zavedena v Čechách liturgie latinská, jež čím dále tím více se šířila.

Kníže Spytihněv vystavěl chrám sv. Petra na Budči,^[3] při němž založil školu latinskou a l. 910 vystavěl chrám Mariánský ve dvoře Týnském v Praze, neboť byl horlivým ochráncem liturgie latinské.

Bratr a nástupce jeho kníže Vratislav 1. vystavěl chrám sv. Jiří na hradě Pražském, a Syn jeho kníže Václav I. založil l. 928 chrám sv. Víta, na jehož místě Karel IV. zbudoval velkolepý chrám ve slohu gothickém.

Ačkoliv vlivem biskupův řezenských šiřila se v Čechách liturgie latinská, zachovala se vedlé ní liturgie slovanská. Kníže Václav učil se návodem své báby kněžny Ludmily knihám slovanským na škole Vyšehradské a potom teprve poslán dle vůle otcovy na školu Budeč, aby naučil se tam žaltáři (t. j. knihám latinským) u kněze jménem Uenno.

Po Václavovi vládl bratr jeho Boleslav I. (935-967) a poraziv Maďary, dobyl celé staré Moravy i se Slovenskem a připojil země ty ke své říši.

Jeho syn kníže Boleslav II. nastoupil vládu I. 967 a rozšířil hranice české ještě více na východ. Když pak 1. 973 založil v Praze samostatné biskupství, stal se prvním biskupem Dětmar, rodilý Sasík, s nímž do země přišlo množství kněží německých, jichž přičiněním liturgie latinská a zpěvy římské utvrzovaly se vždy více v zemích českých.

Téhož roku založil kníže Boleslav II. při chrámě sv. Jiří první klášter v Čechách pro jeptišky dle řádu sv. Benedikta, a sestra knížete Mlada stala se první abatyší. Svatý Vojtěch, druhý biskup Pražský, jenž byl horlivým šiřitelem liturgie latinské, založil v Břevnově u Prahy 1. 993 první mužský kláster v Čechách pro řeholi sv. Benedikta. L. 1048 založen klášter Rajhradský na Moravě, od Břevnovského závislý, a l. 1063 založeno pro Moravu samostatné biskupství v Olomouci. Působením kněžstva římského od knížat českých podporovaného rozšířila se liturgie latinská po celé zemi a liturgie slovanská obmezena byla ve věku 11. na klášter Sázavský,^[4] poslední své útočiště, až l. 1096 úplné zanikla.

Ve věku 11. a 12. založeno v zemích českých hojně klášterův latinských, jež opatřeny byly hojnými požitky a v nichž zpěv bohoslužebný dle obřadu římského pěstoval se dnem i nocí se zvláštní horlivostí. V klášteřích provozovala se řemesla a pěstováno umění, opisovaly se knihy bohoslužebné a vyučována mládež v umění literním. Kolem klášterův mýtěny byly lesy, vzdělávány pustiny, vznikaly role, zahrady a vinice, stavěny domy a zakládány osady.

Za dob tehdejších byly vůbec kláštery střediskem vzdělanosti, sídla osvěty a práce, stánky míru a bohulibých ctností, jež o rozvoj vzdělanosti získaly si zásluhu svrchovanou; neboť životu klášternickému oddávali se většinou toliko lidé zbožní a mravně zachovalí, kteří věnovali se horlivě svému povolání. Vůbec nebylo za oněch dob vedlé církve žádného ústavu, jenž by tak všestranně byl působiti mohl na zdokonalení společnosti lidské, jako ona; neboť církev působila vzdělavatelně nejen jako ústav náboženský, nýbrž pečovala též o potřeby společnosti lidské, zakládajíc školy, pěstujíc vědy i umění a jsouc pomocníci státu při vykonávání spravedlivosti a ve správě světské. Duchovenstvo mělo také mezi sebou vždy muže učené a umělce různého druhu a tím způsobem mělo značný vliv na lid obecný. Se zvláštní pečlivostí přihlíželo vyšší kněžstvo ke školství, jež co nejtěsněji s církví bylo spojeno a školy zakládány byly při chrámech kollegiátních, jakož i při klášteřích, kde vyučování zpěvu bohoslužebnému náleželo k obecným naukám školským.

Vedlé sídel biskupských v Praze a v Olomouci, kde byli chrámové kapitulní, založeny byly chrámy kollegiátní u sv. Jiří na hradě Pražském. u sv. Václava v Staré Boleslavi (1052), u sv. Štěpána v Litoměřicích (1059), u sv. Petra a Pavla na Vyšehradě (1070), u sv. Apolináře v Sadské (1117), u sv. Petra a Pavla na Mělníce a u sv. Petra v Brně (1296) na Moravě, při nichž byly též školy.

Žáci škol těch obstarávali veškeré služby kostelní a při chrámech kapitulních mívali stálé opatření, zvláště při kostele Pražském a Vyšehradském bývalo dvanáct žákův (scolares), jichž povinností bylo na kůru prozpěvovati, žalmy říkati a jiné potřebné služby konati. Nad nimi ustanoven byl mistr pacholat nebo dozorce mláďátek (magister puerorum) zvaný.

Prozpěvovati žalmy při službách božích pokládáno za oněch dob za povinnost všech vyznavačův víry křesťanské i rodem nejvznešenějších, a hodnostáři církevní věnovali oboru tomu pozornost největší. Za tou příčinou šířil se zpěv liturgický dle obřadu římského čili choral římský po celé zemi.

Největšího rozšíření nabyly v prvních dobách křesťanství vedlé evangelia žalmy starého zákona při obřadech bohoslužebných.

Národové totiž na víru křesťanskou obrácení rozuměli spíše mluvě básnické v žalmích obsažené, nežli výkladům věroučným a zejména mezi národy slovanskýmí, nad jiné zpěvu milovnými, byla potřeba podati lidu náhradu za obvyklé druhdy zpěvy ku poctě bohům zpívané. Z počátku zpívány žalmy latinské, ale brzo uznali kněží, že jest nutno dáti lidu knihy bohoslužebné v jazyku národním, má-li se dosáhnouti výsledkův trvalejších, a proto staly se žalmy v prósu rozplynulé modlitbami a byvše prodlením času stroficky uspořádány, písněmi chrámovými, jež zpívaly se pak nejen při bohoslužbě, ale i v zátiší domácím. Zpěvy ty uváděny později ve sbírky a ve věku 15. sestaven již úplný kancional.

Lid obecný prozpěvoval písně nábožné nejen ve chrámě, ale také při různých slavnostech mimo chrám, zvláště při volbách biskupův, při nastolení knížat českých a při jiných příležitostech.^[5]

Zpěvy římské po celé zemi s neobyčejnou horlivostí pěstované měly značný vliv na rozvoj domácího zpěvu českého. Dokladem toho jest druhý památník Starodávného zpěvu českého „Píseň svatováclavská“, jež vznikla bez pochyby ve věku 13. V uspořádání nápěvu písně té jest větší rozmanitost a formálná dokonalost, nežli v písni kyrilské, čehož příčinou byl choral římský. Přísná nálada zpěvův římských splynula s prostomilou prosebností a vroucností zpěvův českých v nerozlučný celek a tím nabyl původní zpěv domácí rázu úplně nového. Také na místo starších tónův tvrdých nastupovaly tóniny měkké a v melodickém rozvoji jevila se větší rozmanitost; vlastnosti ty shledáváme také při písni Svatováclavské. Nápěv nejjednodušší podává Matěj B. Bolelucký ve spise „Rosa Boëmica“ l. 1668 vydaném. První tři Sloky^[6] písně jsou původní, ostatní vznikly za doby pozdější. Dějepisec Bohuslav Balbín připisuje píseň tu arcibiskupu Pražskému Arnoštu z Pardubic; ale kronikář Beneš z Veitmile (l. 1344) praví, že píseň tu Čechové zpívali od starodávna. Z čehož plyne, že vznikla před působením Arnoštovým.

Jako píseň Kyrilská náležela i píseň Svatováclavská k nejoblíbenějším zpěvům staročeským a zachovala se až na naši dobu.

Jakou měrou u lidu českého byla oblíbena. dokazuje to, že dle ní skládány písně podobného obsahu, totiž „Ó milý Svatý Václave“, „Ó ty zdobo země české“, „Svatý Prokope, zástupce země české“.^[7]

Velkou zásluhu o zvelebení zpěvu církevního v Čechách získali si dva hodnostáři církevní při chrámě sv. Víta V Praze, totiž děkan Vít a kanovník Eberhard, žijící ve věku 13. Děkan Vít narozen z rodičův zámožných, věnoval se od mladosti službě církevní, učiněn l. 1235 kanovníkem, l. 1250 děkanem kapituly a zemřel l. 1271. Maje důstatek vlastního jmění, staral se s neobyčejnou horlivostí o nově stavby chrámové v Praze i na venkově, o mistrné malby a o zpěv církevní. Při chrámě Pražském zjednal nové knihy zpěvné, zejména antifonáře, psalteria a hymnaria,^[8] poněvadž staré knihy věkem již byly opotřebovány, a léta 1255 dal postaviti při chrámě sv. Víta nové varhany za 26 hřiven stříbra. Vedlé opata Božetěcha zaujímal děkan Vít první místo v oboru umění českého.

Kanovník Eberhard, jenž zemřel 1. 1259, založil při chrámě sv. Víta nadací na chování dvanácti hochův zpěvákův, zvaných „bonifantes“, jichž povinností bylo přisluhovati při hodinkách církevních, a dle příkladu toho zakládány podobné nadace i při jiných větších chrámech.

Po skončení válek křižáckých dostoupil v západních zemích evropských názor křesťansko-romantický svého vrcholu a vznikl kultus marianský, jejž duchovenstvo římské všemožně podporovalo, vidouc v něm prostředek, jímž by živel světský s církví úžeji byl spojen. Šířením kultu toho stala se Marie matka boží nejmilejším předmětem básnění a umění křesťanského. Všelidsky krásné a dojemné pojilo se s tímto pravzorem ženské krásy, jemnosti a čistoty, a brzy zaznívaly ve Vlaších a ve Španělích, později i v ostatních zemích křesťanských nadšené zpěvy na počest nejsvětější panny Marie.

Básnictví to nalezlo stoupence své i v Čechách, kde vedlé patronův českých ctěna byla matka boží s největší vroucností, a vzniklo zde množství písní Maríanských, v nichž jemnost a lahoda živlu národního spojila se v utěšený celek s přísným živlem římským.

Již l. 1282 ustanovil biskup Olomoucký Dětřich, aby v chrámě kathedrálním zpívala se slavné mše o panně Marii před svítáním a dle příkladu toho zaváděny byly Mariánské zpěvy i v chrámech jiných.

Léta 1326 ustanoveno místo bonifantův při chrámě sv. Víta deset kněží, kteří zvláštními zákony se řídili a při obřadech přisluhovali. Povinností jejich bylo obcovati hodinkám, vigiliím, mším a službám kostelním, zvláště pak měli prozpěvovati ob týden po pěti při mši, jež se zpívá při rozednívání.

Tímto způsobem vzniklo množství písní duchovních, jež nezaznívaly sice při obřadech v chrámě, nýbrž tím hlučněji přede mší, při procesích a pohřbech, při poutích a jiných slavnostech. Ke zjevu tomu chovalo se duchovenstvo z počátku trpně, ale ve věku 14. počalo samo skládati zpěvy české, čímž obor ten značného dosáhl rozvoje v době Karlově.

Nejstarší spis o hudbě pojednávající, jehož původcem byl muž ze zemí českých rodilý, jest „Discantus vulgaris positio“, vzniklý asi l. 1260, jejž sepsal Jeronym Moravský (Hieronimus de Moravia), mnich žijící v klášteře sv. Jakuba v Paříži. Druhý spis o hudbě jednající a ve věku 14. vzniklý sepsal Václav z Prachatic na základě spisův předního mensuralisty a učence francouzského Jana de Muris.

Zvláštní druh milostných písní, rondellus zvaný, přinesl z Francie do Čech nejspíše Guillamue de Machaut,^[9] trubadur, básník a skladatel, jenž v letech 1316-1346 byl sekretářem krále českého Jana Lucemburského.

Jediným nástrojem při bohoslužbě užívaným byly varhany, jež sloužily k udávání tónu, jakým zpěv počíti měl. Varhany za doby oné byly nástrojem těžkopádným, neohrabaným a nalézaly se pouze ve větších chrámech, teprve prodlením času byly zdokonaleny a zřizovány ve všech chrámech.

Václav II., král český, založil 1. 1291 klášter cisterciácký na Zbraslavi u Prahy a postaviti dal v něm též nové varhany. Jsa horlivým milovníkem zpěvův nábožných, býval prý denně na mši svaté, při níž slavným způsobem se prozpěvovalo.

Ve věku 14. počalo se vedlé varhan užívati též jiných nástrojův hudebních k doprovázení zpěvu církevního, což vysvítá ze zákazu, jejž proti těmto novotám vydal arcibiskup Arnošt z Pardubic již v první době svého úřadování. Mimo to vznikly při zpěvu církevním též různé způsoby okrašlovací, jmenovitě kroucený, divadelný způsob při zpívání evangelií, protahování zpěvu a hraní písní rozpustilých na rozličné nástroje. Hodnostáři církevní horlili také proti nezpůsobům těm, kárajíce nepříslušnost toho počínání při osobách duchovních, ale jak ze žalob pozdějších zřejmo, nemělo horlení to valného úspěchu.

K závěrku doby té připomínáme, že jakožto skladatel písní světských ve věku 13. uvádí se Záviše z Falkensteina, muž postavy ušlechtilé a výtečného ducha, jenž skvěl se neobyčejnou vzdělanosti a uměním básnickým. Pravíť se o něm, že složil mnoho pěkných písní, když na rozkaz krále Václava II. uvězněn byl l. 1288 v Bílé věži na hradě Pražském.

Šafařík, Geschichte d. slav. Sprache u. L. Prag, 1869, 95.

Palacký, Dějiny nár. č. I. č. 1. 155, 819, 855, 358, 403.

Šembera, Dějiny středověké I 408.

Ambros, Gesch. d. Musik 1881, II. 114, 318, 377.

Konrád, Dějiny posv. zpěvu č. 1882, 26 a n.

Obrazy života 1861, 354, 383. Staroč. básnictví Marianské.

Slovník Naučný VI., 987. Č. Č. M. 1878, 880. 1880, 464. 1878, 78

Wocel, Velislavova obrázková bible 1871, 59 pozn.

Tadra, Cancellaria Arnesti, Wien 1880, 227.

Oefelius, Rerum Boicarum Script T. II, 539.

---

1. Knihy liturgické v církvi východní jsou žaltář, paramejnik, časoslov, služebnik, trebnik a nejdůležitější pomůcka při zpěvu bohoslužebném oktoich či osmoglasnik.
2. Sekvence byla rozšířené neuma čili řada tónův zpívaných na poslední slabiku hallelujah v hymnách církevních. Řada tónův těch rozšířena později na časť samostatnou a opatřována zvláštním textem, v němž obsažena chvála svatých a nebo jímž bol vyslovován. Z velikého počtu sekvenci, ve středověku vzniklých, zachovaly se „Stabat mater“ a „Dies irae“.
3. Budeč, kde zachoval se chrám sv. Petra v původní podobě, leží nad Kováry u Zakolan nedaleko Prahy. Nynější chrám na Levém Hradci u Žalova nad Roztoky pochází z 12. věku.
4. Zakladatelem kláštera Sázavského byl Prokop, jenž po smrti své za svatého prohlášen, stal se patronem země české. Narozen v Chotuni u Českého Brodu, vyučil se knihám slovenským na škole Vyšehradské, odešel l. 1009 do zemí východních a tam zdokonalil se v písmě slovanském. Vrátiv se po té do vlasti, založil na Sázavě klášter, do něhož uvedl slovanské mnichy. Vynikaje vzděláním a horlivosti náboženskou, stal se prvním opatem kláštera, při němž založena škola, v níž vyučováno knihám slovanským. Prokop pěstoval sochařství, malířství, přepisoval evangelia a jiné knihy posvátné pro potřeby klášterní. Když l. 1053 zemřel, vypudil kníže Spytihněv II. mnichy slovanské z kláštera, ale za panování jeho nástupce, knížete Vratislava II., vrátili se mniši opět do kláštera a sloužili Bohu hlaholem slovanským. Za doby té byl opatem Božetěch, nejslavnější umělec své doby v Čechách, a klášter zkvétal měrou neobyčejnou. Umění soustavně bylo pěstováno a díla krasoumná byla v Čechách oblíbena. Avšak po smrti Vladislava II. uspíšili mnichové samí záhubu liturgie slovanské a pád kláštera svou hašteřivostí. Kníže Břetislav II. rozmrzev se nad nesvorností mnichův, vypudil je z kláštera a uvedl do něho l. 1096 mnichy latinské z kláštera Břevnovského. Knihy slovanské po většině byly zkaženy a pouze jedno evangelium dostalo se za doby Karla IV. do kláštera Slovanského na Novém městě Pražském, jejž on byl l. 1347 založil.
5. Letopisci vypravují, že lid a plesající sbory dívek a jinochů vítali tancem, hudbou a zpěvem, píšťalami a bubny Břetislava II., nově zvolené kníže české (l. 1092). V krvavé bitvě u Chlumec, svedené l. 1126 s německým králem Lotharem, prozpěvovali bojovníci čeští písně české, a l. 1283 vítal lid radostně starodávnou písní „Hospodine pomiluj ny“ krále Václava II. přicházejícího do země. Že pak zpěv pěstován nejen od jinochův, než také od dívek českých, toho dokladem jest Velislavova Obrázková bible z věku 13. zachovaná; neboť v ní vyobrazeny jsou čtyry odrostlé dívky, any hrají na žaltář, na loutnu, na citharu a na violu.
6. 1. Svatý Václave, 2. Nebeské jest dvorstvo, 3. Pomoci tvé žádámy –
7. O písni Kyrilské a Svatováclavské psali A. Voit „Vom Alterthume und Gebrauche des Kirchengesanges in Böhmen“. Abhandlungen d. Ges. d. W. 1775, 200-221. – P. A. Klar „Die beiden ältesten böhm. Choralgesänge“, Libussa 1858, 375. – W. Ambros „Der Dom zu Prag“ 1858, 358-362; Geschichte der Musik II. 1881, 114. – Hanuš „Malý výbor z lit. č.“ 1863, 64, 66. – Jireček „Hymnologia bohemica“. – Cyrill 1880, 81; 1882, 20. – Konrad „Dějiny posv. zpěvu staroč.“ 1882, 26 a n.
8. Nejstarší z knih obřadných u nás jest notované troparium, pocházející z l. 1235 a uložené v knihovně kapitulní u sv. Víta v Praze.
9. C. Č. M. 1878, 78. – Ambros G. d. M. II., 232.