Dějiny hudby v Čechách a na Moravě/Členové při dvorní kapele v Praze
| Dějiny hudby v Čechách a na Moravě Josef Srb | ||
| O mysteriích a moralitách | Členové při dvorní kapele v Praze | Doba druhá. Úvod |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Dějiny hudby v Čechách a na Moravě |
| Podtitulek: | sestavil J. Srb (Debrnov) |
| Autor: | Josef Srb |
| Zdroj: | SRB, Josef, Dějiny hudby v Čechách a na Moravě, Praha 1891 Online na Internet Archive |
| Vydáno: | 1891 |
| Licence: |  PD old 70 |
Císař Rudolf II., panovník umění milovný, nashromáždil na hradě Pražském veliké množství starožitných a vzácných památek uměleckých a vydržoval při dvoře svém četnou hudební kapelu, jejíž členové byli většinou Nizozemci a Vlachové. Umělci ti, žijící odloučeně od hudebnikův českých, neměli na rozvoj umění domácího v Čechách valného vlivu a l. 1612 odstěhovali se do Vídně ke dvoru císařskému.
Za panování Rudolfa v letech 1576-1612 byli při kapele císařské vrchními kapelníky:
Philippus de Monte, žák Orlanda de Lasso, jenž narodil se 1521 v Monsu nebo v Malíně v Nizozemsku. L. 1568 stal se kapelníkem při dvoře císaře Maxmiliana II., jímž zůstal i později a zemřel 1603 v Praze. Proslul jako slavný skladatel vícehlasých mši, motett, madrigalův a franc. chansonův.
Lambertus de Sayve, narozen asi l. 1575 v Lieži, byl kapelníkem v letech 1600-1612, vynikl též jako skladatel a zemřel 1614 ve Vídni.
Jacobus Gallus čili Haendl, narodil se 1550 v krajině, byl kapelníkem biskupa Olomouckého a později při dvoře Rudolfa II. v Praze, kde 4. července 1591 zemřel. Složil více skladeb pro různý počet hlasův, z nichž některé tiskem vydány byly v Praze.[1]
Místa druhých kapelníkův zastávali:
Giovanni de Castro od l. září 1582 do 30 května 1584.
Camillo Zannotti v letech 1586-1591, po té odešel z Prahy.
Jacobus Regnard, byl členem kapely od l. 1575, stal se 1. června 1598 druhým kapelníkem, zastával úřad svůj až do smrti a zemřel l. 1599 v Praze.
Allessandro Horologio byl kapelníkem v letech 1603-1612 a léta následujícího dán ve Vídni na odpočinek.
Místa varhaníkův zastávali:
Vilém Formellis (1564-1582), Vilém van Mülen (1567- 1585), Pavel de Vinde (1570-1596), Hans Lemmens (1594-1599), Jacob Haesler (1602-1611), Liberalis Zanchi (1596-1612), Kašpar Raickenroy (1607-1612) a Carolus Luyton (1582-1603).
Vedlé těch bylo při císařské kapele v letech 1577-1600 v Praze 14 basistův, 13 tenoristův, 12 altistův, 6 diskantistův. Dle seznamu z léta 1612 bylo 5 komorních hudebníkův, 7 basistův, 5 tenoristův, 3 altisté, 1 diskantista, 1 notista, 1 concordero, 2 učitelové zpěvu a 16 hochův zpěvákův.
V oddělení instrumentalním bylo v tu dobu 6 houslistův, l surmista, 1 klavirista, 1 lautenista, 20 trubačův, l bubeník, 5 až 12 žákův na trouby a na varhany. Počet hudebníkův těch arci každým rokem se měnil a když po smrti císaře Rudolfa II. l. 1612 ujal vládu bratr jeho císař a král český Matyáš, stala se Vídeň sídlem dvora císařského a kapela dvorní odstěhovala se z Prahy do Vídně, přicházejíc do Prahy pouze ke zvláštním slavnostem dvorním, jako se to stalo l. 1627 při korunovaci Ferdinanda II. za krále českého.
Hlučný život na hradě Pražském úplně zanikl a střediskem hudebního života za doby následující stala se Vídeň.
Nejslavnějším členem dvornl kapely v Praze byl Carolus Luyton rodem prý Angličan, jenž skladbami svými nad ostatní proslul. Jmenován 18. května 1576 členem kapely dvorní v Praze, l. ledna 1582 varhaníkem, 21. července 1603 dvorním skladatelem, setrval v úřadě tom až do l. 1612 a zemřel prý ve vysokém věku v Praze. Složil a vydal 29 šestihlasých zpěvův „Cantiones sacrae“ v Praze 1603 u Jiřího Nigrina. „Opus musicum in lamentationes Hieremiae prophetae“ v Praze 1604 u Jiřího Nigrina, „Madrigalia“ ve Vlašských Benátkách 1603 a velké dílo „Liber Missarum VII. vocum“ v Praze 1609 ve folio u Mikuláše Strausse, jež věnováno bylo císaři Rudolfu II. Dílo to zavírá v sobě devět čísel vícehlasých skladeb církevních, z nichž jest první číslo 7hlasé, tři následující čísla jsou 6hlasá, dvě 5hlasé, dvě 4hlasé a jedno 3hlasé. Skladba ta vydána po druhé tiskem ve Frankfurtě n. M. l. 1611. Mimo to složil báseň na erb pánův Berkův z Dubé a „Popularis anni jubilus“, vydaný ve Frankfurtě n. M. již l. 1595.
Zpěvákem a později kazatelem při dvorní kapli byl skladatel Jan Síxt z Lerchenfelsu, jenž l. 1617 jmenován proboštem kapituly Litoměřické a dne 3. listopadu 1629 zemřel.
Zedler, Universallex d. W. Halle Leipzig 1738.
Dlabač K. L. II. 240.
Draudius, Biblioth. Class. p. 1627 & 1636.
Gerber, Lex. d. Tonkünstler, Leipzig 1813, III. 279.
L. von Köchel, die Hofmusikkap. in Wien, 49, 110, 126.
Dalibor 1874 č. 37, str. 291; 1875. str. 58.
Vedlé hudby chrámové pěstována ve věku 16. také hudba světská, arci v poměrech obmezených, o čemž svědčí sborové trubačův a pozaunářův v některých městech vydržovaní, provozující hudbu při slavnostech, při svatbách a v určité dny k obveselení občanstva v městech Pražských.
Jakým způsobem hudba světská za oněch dob se provozovala, dozvídáme se z instrukce vydané l. 1585 pozaunářům Pražským od pánův Staroměstských.
Pozaunáři, jichž bylo pět, provozovali na radnici Staroměstské veřejně přiměřené skladby pobožné na svoje nástroje času zimního každou neděli a každý svátek jednou denně o polednách, času letního pak dvakráte denně v dobu ranní a večerní.
První z pozaunářův starati se měl o to, aby členové sboru v umění dobře byli vycvičeni a zároveň, aby řád mezi sebou ustanovený ode všech dobře byl zachováván. Vykonavše povinnost svou na radnici, mohli pozaunáři i jinde v městě dáti se potřebovati při poctivých sňatcích a slavnostech, ale přes pole nesměli bez svolení purkmistrova dáti se najímati.
Pražští pozaunáři povoláni byli ke svatebnímu veselí pana Petra Voka z Rožmberka s Kateřinou z Ludanic, jež konalo se slavným způsobem na zámku Bechyňském po sv. Jiří l. 1580.
Mimo to nařízena k tomuto veselí též muzika židovská z Prahy, „která velmi libě k tanci hrála“.
Ve službách pana Viléma z Rožmberku na Krumlově byl v letech 1567-1580 trubač Řehoř Šamper a při dvoře pana Petra Voka z Rožmberka na Třeboni připomíná se kapelník Jan Štolcar Švestka, jenž 1. března l. 1604 slavil svatbu s pannou Julianou z Velešína. Hudební sbor na Třeboni skládal se z dvanácti trubačův a z jednoho bubeníka.
Na Horách Kutných připomíná se pozaunář a trubač Zikmund Zíka l. 1619 zemřelý, též v Kolíně připomíná se trubač či pozaunář, jenž městskou hudbu obstarával a za to měl týhodně platu 18 grošův č.
Hudba světská provozována též na sídlech pánův českých, jak o tom svědčí hudební nástroje na hradě Pecce nalezené, kde žil slavný český pán Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, velký přítel umění hudebního, jenž sám složil několik skladeb vícehlasých. Narozen l. 1564, vychován byl pečlivě v umění literním i hudebním a podnikl l. 1598 dalekou cestu do zemí východních, již jazykem českým popsal. Od léta 1600 byl komořím při dvoře císaře a krále Rudolfa II. na hradě Pražském a po jeho smrti l. 1612 vzdálil se na svůj hrad Pecku u Nové Paky, zanášeje se zde hospodářstvím a uměním hudebním.
L. 1619 přistoupil ke stavům evangelickým, jmenován presidentem české komory a po té velitelem vojska stavovského, s nímž postoupil až k Vídni proti Ferdínandovi II. Po přemožení stavův byl jat, odsouzen hrdla i jmění a 21. června 1621 odpraven mečem na náměstí Staroměstském.
Veškeré jeho jmění bylo skonfiskováno a komise císařská, jež toho roku na hrad Pecku se dostavila, aby zabavila pozůstatky movité, učinila popis všech svrchkův tam se nalézajících, mezi nimiž bylo také více nástrojův hudebních,[2] jichž užívalo se zde při provozování hudby domácí. Zajisté i na jiných sídlech pánův českých byla množství různých nástrojův hudebních: bohužel, že veškeré tyto památky z dávnověkosti české roztrouseny a zničeny úplně v dobách pozdějších.
Při chrámě Božího těla na Novém městě Pražském,[3] jejž l. 1382 vystavělo bratrstvo ke slavnému konání služeb božích, založen hudební spolek, jehož přednostou l. 1594 zvolen Jakub Chimarrhaeus, výtečný zpěvák, houslista a ředitel kapely císařské.
Jiný hudební spolek, „Collegium musicum“, zřízený v Praze l. 1616, skládal se z dvanácti členův, kteří se scházelí pravidelně jednou ve čtrnácti dnech u jednoho z členův, nazvaného ordinarius, kde se cvičili ve zpěvu skladeb většinou vokálních. Spolek ten spravoval se zvláštními pravidly, ale potrval sotva do bouří válečných brzo po té vzniklých. Při založení učiněn představeným čili seniorem jeho Melichar Teyprecht, jenž l. 1621 uvězněn s ostatními provinilci a po té vypovězen, odešel do ciziny.
O nástrojích hudebních v zemích českých zachovala se nejstarší zpráva z věku desátého, v níž se praví, že u Slovanův nalézají se hudební nástroje dechové i struněné.
Varhany připomínají se poprve l. 1255, jež děkan Vít zříditi dal v chrámě sv. Víta na hradě Pražském.
Ve spisech středověkých uvádí se veliký počet různých nástrojův, z nichž nejdůležitější byly žaltář, loutna, cithara, viola, křídlo, mimo to píštaly, pozouny, trouby a bubny. Prodlením doby počet nástrojův se měnil, některé zanikly a jiné opět byly vynalezeny.
Ve věku 17. připomínají se: Loutna, housle diskantní, housle altové, viola, viola basová, cinky, šalmaje, klavichord, theorba a lýra. Ve věku 18. rozmnožil se počet nástrojův, zvlášť dechových a hudba instrumentální obdržela vrch nad hudbou vokální.
Co se týká písma notového, užívalo se v zemích českých těch značek, jako v zemích západoevropských, kde z písma neumového vyvinulo se prodlením doby notové písmo chorální a mensurované a písmo nynější. Knihy liturgícké a breviáře klášterní v Čechách psány jsou mušími nožičkami a písmem hřebíčkovým.
Neumy, jež podobny jsou novověkému písmu těsnopisnému, skládaly se z různých bodův, teček, kroužkův a spřežek a psaly se nad slova mezi řádky; nebyly vlastním písmem notovým, nýbrž pouhou pomůckou paměti pro pěvce cvičené, kteří zpěvy znali z paměti. Ve věku desátém psaly se neumy na dvě přímky, ve věku jedenáctém položen základ k osnově notové o čtyrech přímkách, což učinil Guido Aretinský (990-1036) a neumy psal na přímky i do prostor mezi přímky, čímž výška jejich určité byla vyznačena. Ve věku dvanáctém vznikly z těchto původních značek tvary hranatější a určitější, tak zvaná nota čtverhranná, jíž psány zpěvy chorální či gregoriánské; když pak ve věku čtrnáctém počaly se noty měřiti dle doby čili trvání, vznikla z noty chorální nota meusurovaná čili měřená.
Památky archaeol. III. 38; VIII. 548; X. 423.
Č. Č. M. 1878, 520; 1880, 219.
Mareš, Život Petra Voka z R., 1880, 80, 206, 267.
Paměti Dačického, II. 193, 220. Literární příl. k Věnci 1843, 73.
Rukověť k děj. lit. č. I. 228. Vávra, Dějiny města Kolína.
- ↑ Jméno Gallus neuvádí Dr. L. von Köchel mezi kapelníky císařskými.
- ↑ Na hradě Pecce nalezeny byly tyto nástroje: Viola bassa, druhá viola v pouzdře, housle altové, housle diskantní, tři pozauny tenorové, dvě cinky, dvoje knihy, jak se z nich komponuje, a dvě šalmaje. - Ve světnici pro paní bylo klavichordium malé a velké, regal s dvěma mutacema a dva páry vlašských bubnův. Ve sklepě v zelené almaře byla bibliotheka a všelijaké partes do kostela.
- ↑ Kaple či chrám stojící uprostřed Karlova náměstí, jež l. 1798 veřejnou dražbou byla prodána a po té sbořena. (J. M. Schottky, Prag, p. 421.)