Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v Pusté Arábii - Díl první/Kapitola 42.

O původu a rozličnosti rytířův všelijakých v křesťanstvu.

Počátek rytířstva u Římanův. Rozličná rytířstva. Rytíři zlatého rouna a jiní. Rytíři hrobu božího, Maltezští, Templáři. Rytíři panny Marie a jiní. Rozličná rytířstva.


Začátek rytířův pošel u Římanův s počátku panování jejich za Romula, léta od počátku světa 3230. a před narozením Krista pána 730., kdyžto dvojího stavu, totiž z radních pánův a z obce, všecko množství bylo; a začavše s okolními mnohé války vésti, těm, ješto sobě rytířsky počínali, znamení jisté udatnosti přivlastnili, totiž aby zlatý prsten na prstě nosili, a žádný jiný, kdoby ním darován nebyl, aby ho nenosil. Čímž Římané tak mnoho udatných vojákův spůsobili, že v brzkých časích veliké množství z lidu obecného se našlo, kteříž prsteny zlaté nosili. Pročež když to skutkem poznávali, že jim zemí a království skrz udatnost rytířův přibývalo : aby čím dále tím více mysl hrdinskou v lidu vzbuzovali a stálou správu spůsobili, nařídili, aby ti, ješto zlatými prsteny obdarováni byli, vyššího stavu, nežli obecný prostý lid, užívali, a slouli equites, totiž „jízdní“, a nynějším porušeným slovem českým „rytíři“ [nebo od jezdění a německého slova Reiter aneb Ritter to slovo „rytíř“ pošlo, proto že ti sami tehdáž na koních v bitvách jezditi mohli a jízdní byli], a prostředního stavu mezi radními pány a lidem obecným aby byli; tak že tehdáž třetí stav rytířský u Římanův nastal.

Po časích počal býti rovný radních pánův stavu, původem Bruta, kterýž za vyhnání Tarquinia krále živ byl, a jiných, jako Caja Graccha, Livia Drusa, tribunis plebis, to jest „starších obecních“, s nimiž zároveň rady zavíral a věci zemské řídil a spravoval. Naposledy nad radní pány mnohá zvláštní obdarování měli, totiž že žádný jiný mimo rytíře nemohl do království a zemí Římanům poddaných za vládaře představen býti; že císařův Římských starých maršalkové bývali, a někteří jiní přední úřadové samým rytířům příslušeli, a mnohá jiná privilegia atd. Ano i manželkám jejich rozdílný oděv a zlata i stříbra užívání mimo jiné dovoleno bylo. O tom píší Titus Livius hist. Rom., Plinius lib. 33. cap. 2. lib. 22. cap. 3. 4. 5., Macrobius Saturnal., Appian., Alexandr. lib. 5., Polydorus Virgil. lib. 2. c. 21. de invent. rerum, Alexander ab Alexand. lib. 2. genial. cap. 29.

Křesťanští Římští císařové a mocnářové zdědili túž náklonnost k lidem rytířským, a jim mnohá obdarování činili, čehož příkladů zanechali v právích psaných císařských, kdežto kniha 12. Codicis Justiniani zcela a zúplna o vojenských a udatných lidí poctění, obdarováních a všelijakém opatření, a titul zvláštní 32. též 12. knihy: de equestri dignitate, to jest „o rytířské důstojnosti“; item šesté knihy Cod. Theodos. tit. 36. a Synopsis Basil. 6. tit. 35. se nacházejí.

Posledních časův, když v křesťanstvu rozdílní králové, knížata atd., v svých zemích a plným právem panujíce, povstali, také rozdílných jmen a řádů rytíře, vedlé líbosti a potřeb vlastních, vyzdvihli a ustanovili. Vedlé čehož vůbec a obšírně rozdělené trojnásobně tuto pokládám, totiž : že jsou jedni obojku aneb řetězu, druzí kříže, třetí ostruh rytíři; kteréž všecky po letech a starožitnosti jejich vyčítati budu.

Rytíři obojku jsou čtveří: jedni Garteriorum, totiž „podvazku“, tak řečeného, proto že na zlatém řetěze dole visí uzel pletený z hedbávné šňůrky, a na něm visí obraz svatého Jiří. To rytířstvo začal Eduardus III. král Englický, léta 1351., jakž to obšírně a důkladně vypisují Bernhardus Girardus hist. lib. 15. fol. 185., Polyd. lib. 19. Anglicae histor., Genebrardus in Chronico, Balaeus cent. 5. cap. 100. in appendice. Statuta a zákony toho řádu vypisuje pěkně Sansovino lib. della origine de Cavallieri. A to ten byl, kterýž císaře Karla, toho jména čtvrtého, pana otce totiž krále Jana, když jsa slepý na obě oči, králi Franckému na pomoc s velikým lidem táhl do země Francké, ano i do bitvy se vésti dal, spolu s králem Franckým porazil, a našeho krále Jana zabil, druhého pak živého jal. Inventaire de France du Monsieur Serres.

Druzí jsou nazvaní della nunciata, aneb annuntiationis beatae Mariae, ta jest „zvěstování panny Marie“, proto že ten obraz na řetěze dole visí. Ustanovil ten řád [1] Amedeus, kníže Sabaudský, léta 1409. dědu svému ku poctivosti, kterýž byv mistrem Rhodizským, ten ostrov před násilím tureckým. kteříž jej oblehli, vysvobodil, a jiné věci dobré křesťanstvu zřídil, a na památku toho tento řád ustanovil. O čemž více píší Claudius Paradinus, Gabriel Simeon in Symbolis, Pontus Heuterus lib. 4. Burgund. rerum, a Philippus Pingonius in arbore gentil. Princip. Sabaudiae. Pravidla a zákony toho řádu poznamenal Francisco Sansovino lib. della origine de Cavallieri.

Třetí slovou rytíři zlatého rouna, latině aurei velleris, nařízení od knížete Burgundie Philippa, příjmím Dobrého, léta 1429., a to na příklad oné udatnosti Jasona reka znamenitého, kterýžto byv králem Thessaliae, krajiny země Řecké, dal se s některými mladými jonáky na lodí Argos řečenou (odkudž slouli Argonautae), a plavil se s velikým nebezpečenstvím na ostrov Colchos řečený, kdež naschvál pro dosažení rouna ovčího, kteréž zlaté býti mělo a v kostele viselo, kdež od draka lítého a jiných potvor pilně hlídáno bylo, táhl; kteréžto s pomocí Medey, dcery krále Colchos (kteráž slitovavši se nad jeho krásou a spanilostí, jej zamilovala, a jemu radu a pomoc, jakby draka spánkem ukojiti a jiné potvory přemoci mohl, dala), dosáhl, tak že dostav toho rouna, je i dceru Medeu s sebou z Colchos do království svého dovezl a ji za manželku pojal; jakž o tom šířeji Apollonius Rhodius a Vallerius Flaccus a jiní píší.

Že pak na základ dotčeného rouna Jasonis aneb Jedeona (o čemž v písmích svatých Judicum 6. kapitole zmínka se děje, že znamení od boha žádal, pokudžby rouno vlhké bylo a humno suché přes noc, žeby zajisto Madiánské poraziti měl) tento slavný řád jest ustanoven, ukazuje to list knížete Burgundského Philippa, zakladatele toho řádu, jímž ten řád vyhlašuje a vynáší, léta 1431., jehož dátum jest v městě Eseulan anebo Salin. Kteréhožto přípis a články, jichž do 94 pokládá, i jména rytířův do toho tovaryšstva do léta 1559. přijatých, Gvicciardinus historia Belgica dostatečně obsahuje, a Sansovinus della Origine de Cavall. Byl a jest posavád v největší podstatě a slávě tento řád, nejprvé proto, že na nejpřednější rod ve všem křesťanstvu, totiž dům Rakouský z domu Burgundského starého i s zemí Burgundií nápadem, podlé krevnosti, přišel. Druhé, že nejpřednější křesťanští mocnářové, začnouc od J. M. C. pána, pána nás všech nejmilostivějšího, a předkové Jeho Milosti slavné a svaté paměti, králové, arciknížata atd. v tom tovaryšstvu byli a jsou. Třetí, že vždycky u veliké vážnosti držán jest, a v obyčej dáván nebyl. Jakož pak císař Karel toho jména V., když ho kdo zaň žádati směl, tuto odpověd dával: že ačkoli z moci císařské a královské knížata, markhrabata atd. činiti může, však za rytíře rouna zlatého že přijíti žádného nemůže bez povolení a usouzení jiných spolubratří svých, jimiž se spravovati povinen býti uznává.

Čtvrtí rytíři, řečení svatého Michala archanděla, od Ludvíka XI., krále Franckého, léta 1469. vyzdvižení, kterýž na památku otce svého, že obraz svatého Michala v válkách na praporcích za znamení šťastné užívati obyčej míval, a to z příčiny zjevení se neb vidění archanděla na mostě města Orleans, když město bylo od Engličanův těžce obleženo, a před jich mocí osvobozeno skrz pannu Johannu, nad míru udatnou, a nepřátelům ve zbroji na tom místě vidění osobně a rytířsky odpírající; jakž Bernardus Girardus o též panně obšírně píše 21. a 22. libr. histor. Gallicae, de la pucelle Iheanne. Pravidla toho řádu vyčítá Sansovino nahoře jmenovaný a jiní spisovatelé francouzští.

Ačkoli byli před časy jiní obojku rytíři, a velmi vznešení v historiích, jako rotundae tabulae, totiž „okrouhlého stolu“, léta 470. od Artusa, krále Englického, nařízení (Heuterus lib. 4. Burgund. rer.); item rytíři stellae, to jest „hvězdy“, třem králům zjevené, léta 1351. od krále Jana vyzdvižení; potom della banda, totiž „obvazku“, léta 1258. od krále Alfonsa Hišpanského původ mající: ale poněvadž na ten čas více nejsou a sešli, obšírněji jich připomínati nechci.

Rytíři kříže jsou mnozí. Přední jsou rytíři hrobu božího, kteříž povstati měli za času patriarchů Jerusalémských, když svatá Helena místa svatá vyčistila a spravila, a jim hrob boží k opatrování dán býti měl; a však aby v tak velikém počtu a v jistých pravidlech, jako potom léta 1099., když od králův Jerusalémských potvrzeni a v jistý řád uvedeni byli, stkvíti se měli, toho se nenachází. Nicméně nejpřednější a nejstarší byli a jsou před jinými, tak jako nad jiné nejsvětějšího místa v zemi Svaté, totiž hrobu božího, rytíři; také nejvíce proti nepřátelům víry křesťanské bojovati zavázáni jsou, a na to nejvyšší znamení a nejdražší pěti ran Krista pána spasitele našeho, pět křížů červených na svých znacích a oděvu sobě přivlastněné mají; jakž to vše z ustanovení doleji položených důkladně se vyrozumí.

Potom pak, když od žoldánův Egyptských z země Svaté vyhnáni byli, přestěhoval se jejich commendator do Vlach do města Perusia řečeného, a tam sídlo své měl; až potom léta 1485. vida papež Innocentius VIII., žeby malá naděje byla hrobu božího dosáhnouti (a žoldán jim, pro strach jejich udatnosti, hrobu božího hlídati nedal, než toliko samým mnichům řádu sv. Františka, a to v jistém počtu, kteřížby jejich vicarii byli, ho hlídati dovolil), spojil je s rytíři sv. Jana, tak aby spolu bojujíce proti víry křesťanské nepřátelům, týchž nadání, panství a bohatství společně užívali, a Rhodizští tehdáž, nyní Maltezští rytíři slouli, však svého znamení pěti křížův užívali. Henricus Pantaleon, Jodocus a Meggen, Volaterranus lib. 21. Anthrop. a jini o tom píší.

Po nich povstali hospitalarii sancti Johannis, německy Spitalherren, jináč Rhodii aneb Rhodizští, nyní Maltezští. Ti počátek vzali po dobytí Jerusaléma od Gotfrida z Bullionu (jakž nahoře doloženo), kdyžto křesťané z zemí západních u velikém počtu na východ do Jerusaléma míst svatých navštěvovati táhli, a mnozí z nich u veliké chudobě přitáhše, tam kde bydleti, ani co jísti a jiných potřeb dostati nemohli. Z té příčiny povstali někteří, kteříž se vydali na to, aby almužny a jiné dobré skutky těm poutníkům prokazovali, A k tomu vystavěli kláštery dva, jeden ku poctivosti blahoslavené panny Marie, a druhý svaté Maří Magdalény; v prvním byli muži a v druhém ženy. Ti osoby svého pohlaví přijímajíce je přátelsky a darmo přechovávali, a slouli tehdáž hospitalarii, jakoby řekl „špitálníci“. Potom vystavěli jiný špitál ku poctivosti sv. Jana Křtitele, od něhož potom Johannitae, sv. Jana rytíři, nazváni byli. A tehdáž mezi sebou jistý řád s dovolením patriarchy Jerusalémského a potvrzením od papeže Honoria II. nařídili, léta 1127.; na oděvu nosí bílý kříž, na levé straně ruky přišitý.

Léta 1306. pohané opanovavše zemi Svatou, dotčené rytíře z země vypudili; kteřížto vytáhše odtud na armádě a v silném počtu, nenadále udeřili na ostrov Rhodum, Tureckému císaři náležitý, a ten po dlouhém ho obležení a bojování s pomocí některých jiných křesťanských knížat obdrželi léta 1308. a v něm se osadili, od čehož potom Rhodizští nazváni byli.

Na tom ostrově velmi platní byli křesťanům po moři se plavícím, a armádám tureckým i zemím veliké škody a příkoří činili pročež za to po čtyrykráte od vojska císaře Tureckého obleženi byli, ale vždycky se statečně a zmužile obránili; až léta 1523. Soliman, císař Turecký, na ně s velikou sílou přitáhl, dřív nežli se toho nadáli, a je po šesti měsících pod moc svou přivedl; že se mu poddati musili, však s takovým poddáním, aby je do křesťanstva beze škody dovezti dal, což se i stalo. A nemohše pro velikou nesvornost křesťanských mocnářův tehdejších pomoci v svém obležení užiti, dosáhli jí teprv po vyhnání svém od císaře Karla V. Nebo když jednák v Candii, potom v Benátkách, zase v Nicei městě, v krajině Piemontu při moři ležícím a knížete Safojského, opět v Siracusis v Sicilii, své přední sídlo a správce předního měli (latině slove magister summus), a všudy sobě udatně počínali, daroval jim dotčený císař Karel ostrov Maltu, latině Melita řečený, aby jej k dědičnému a vlastnímu jmění drželi, a králům Hišpanským toliko sokola jednoho, na znamení vděčnosti, každoročně posílali; v kterémžto jsou podnes, a s té strany jako bašta pevná křesťanstva zůstávají; a však mimo to na rozličných místech v křesťanstvu statky a důchody veliké mají a jich pokojně užívají. Píší o nich: Vilhel. Tyrius bello sacro, Jacobus de Vitriaco hist. Hieros., Aemilius lib. 8., Volaterranus lib. 12., Polydor. lib. 7., Gigas, Cranzius lib. 9, cap. 7., Stumphius in Helvet. ann. lib. 5., Jacobus Fontanus de bello Rhodio, Fasciculus temp. fol. 76., Sansovino della orig. de Cavallieri, kterýž jejich pravidla i přijímání pěkně vypisuje.

Templáři byli třetí, kteříž lidi po zemi Svaté provázeli a od násilí loupežníkův chránili, a aby každý tím spíše k nim se uteci mohl, nejprvé u chrámu hrobu božího bydleti obyčej měli, léta 1103. Pročež od tehdejších králův Jerusalémských důchody a mnohými výsadami nad jiné obdarováni, a léta 1128. od papeže Honoria II. potvrzeni byli; nosili oděv bílý, a červený kříž na něm. Ti ačkoli s jinými křesťany od pohanů z země Svaté vytištěni byli, však z štědroty mocnářův křesťanských a svými pletichami tak mnoho zboží a bohatství dosáhli, že všem knížatům v očích leželi a strach dávali.

Pročež léta 1210., za panování císaře Jindřicha Sedmého, původem papeže Klimenta V. a krále Franckého Filippa Krásného, z mnohého zlého obviněni a odsouzeni byvše, téměř jednoho dne ve Vlaších a zemi Francké pobiti, a statkové jejich na díle Maltezským dáni, a z většího dílu dotčeným dvoum přivlastněni a v pokutě pobráni jsou.

V Němcích a v Čechách jich nezabíjeli, ale když svou nevinu provedli, aby vždy decret o jich zrušení zpátkem nešel, k jiným řeholám vedlé líbosti se oddati, a statky týmž rozdati musili. Platina in vita Clementis. Raphael Volater. lib. 21. Polydor. lib. 7. Mathaeus Parisien. Johan. de oppido. Ranulph. lib. 7. polichr. Jacobus de Moguntia. Nauclerus. Anto. Sabellicus. Enn. 9. St. Antonius hist. par. 3. tit. 15. Volaterr. lib. 21. Cranzius lib. 9. c. 6. Gagvinus lib. 7. Ursperg. Fulgos. Paul. Aemilius. Z kterýchžto spisovatelův větší díl se nachází, ješto jim žádné jiné viny nedávají, nežli že příliš mocní byli a mnoho pěkných statkův měli, tak osvědčujíce, jakoby se jim křivda před bohem i lidmi státi měla.

Sanctae Mariae ira Hierusalem rytíři, ač píší někteří, žeby zároveň s Templáři povstati měli (Volater. lib. 21., Polydorus Vergil. lib. 7., Paulus Aemil.), nicméně Cranzius lib. 7. Metrop. a lib. 8. Saxoniae, Trithemius in Chron. Hirsaugiensi, Funius lib. 10. com. in Claronol. suam a jiní podstatněji a vlastněji to prokazují, totiž že léta 1190. příčinou nějakých měšťanův měst Bremen a Lubeku v zemi Německé, kteříž když město Ptolomais spolu s jinými křesťany oblehli, a svých krajanův množství na červenou nemoc zahynouti viděli, udělali stany z plachet plaveckých, a pod nimi nemocných hlídali, je opatrovali a darmo zase, když ozdravěli, propouštěli, až se ta jejich dobročinnost nejvyšším vojska donesla; pročež ku pochvale a příkladu těch dobrých sousedův král Jerusalémský jim špitál v Jerusalémě „svaté panny Marie“ nazvaný oddal, a aby slouli „panny Marie“ nařídil; jakož pak i císař Jindřich VI. je schváliv, za rytíře panny Marie vyzdvihl a v jistý řád uvedl, což potom i od papeže Coelestina III. potvrzeno bylo. Nicméně poněvadž z samého Německého národu lidí do svého řádu přijímati měli, Teuthonici; totiž „Němečtí“ obyčejně slovou.

Když pak naposledy léta 1220. z země Svaté vytištěni byli, s pomocí císaře Fridricha Druhého táhli na pohany do Pruské země, kteříž okolním křesťanským zemím a zvláště Conradovi knížeti Mazuviae veliké škody činili; ty po mnohých porážkách sobě podmanili a k vile křesťanské přivedli, vystavěvše město Marienburg, kdež svou stolici přední mají. Na bílém oděvu kříž černý nosí.

Na ten čas jest administrátorem nejvyšším mistrovství v Prusích, a mistrem řádu německého v Němcích a ve Vlaších, nejjasnější kníže a pán, pan Maximilián, arcikníže Rakouské atd., J. M. C. pána, pána nás všech nejmilostivějšího, pan bratr.[2]

Svatého Jakuba de Spatha, totiž s mečem, nařídil král Hišpanský léta 1170. ke cti svatého Jakuba v Compostelli městě, a jest posavád ten řád rytířův u veliké vážnosti; nosí na svém oděvu kříž červený, a rukověti od kordu. Volater. lib. 21. Polydor. lib. 7. cap. 5. Panvinius in Chron.

Calatrava rytíři, řečení od místa, kde nejprvé povstali proti Mouřenínům v zemi Hišpanské, nařízení jsou léta 1160. od krále Santia z Toledu, a nosí prostý červený kříž na černém oděvu. Panvinius in Chron.

Rytíři Alcanthara, od města jednoho v Hišpanské zemi tak nazvaní, kdež svou stolici mají; nosí kříž zelený. O nich Volater. lib. 21. Antrop. píše.

Rytíři sanctae Mariae de redemptione, totiž „blahoslavené panny Marie vysvobození“, aneb de mercede, totiž „ze mzdy“, od Jakuba krále Arragonie léta 1212. nařízení, aby zajaté od pohanův vyplacovali a vysvobozovali; nosí na bílém oděvu černý kříž. Volater., Polyd. a Panvin. v místech nahoře položených.

De Montesia rytíři, od místa v Hišpanské zemi nazvaného tak řečení, kteréž týž král Jakub Arragonský léta 1214. nařídil; užívají kříže červeného na šatech. Viz dotčené spisovatele.

Jesu Christi, totiž „pána Krista rytíři“, povstali léta 1319. v Portugallii proti pohanům těch krajin, a nosí kříž červený na černém oděvu. Marianus Scotus, Platina in vita Johan. XX. papae, Nauclerus Gen. 44., Volater. a Polyd. in locis allegatis.

Lasaritae, svatého Lazara rytíři, kdy by povstati měli, zajisto se neví; ti kříž zelený nosí. Sansovino sup. alleg.

Svatého Štěpána rytíři, povstali léta 1561., od Cosma knížete Florentského učinění, a nosí červený kříž zlatem otočený. Panvin. in appendice ad Plat. Sansovino della origine. Svatého Ducha rytíři, léta 1579, od Jindřicha III., krále Franckého, nařízení. Genebr. in Chron.

Rebatinorum, totiž „Rebatinští“; o nich píše Jovius lib. 33. hist.

Lunae, totiž „měsíce rytíři“. Tilius in Francica hist. Philib. Pingon.

Gladiferorum, to jest „kordíkův rytíři“. Cranzius lib. 7. Franc. Modius.

Sanctae Trinitatis, to jest „svaté Trojice rytíři“. Boëthius lib. 13. Ti a jiní mnozí sešli a zahynuli.

Ostruh rytíři, jináč a obyčejně slovou prostě „rytíři“, bez jiného jména, latině equites aurati, vlasky cavallieri a sprond’oro, jsou, ješto z týchž počátků jako první i druzí pocházejí, totiž že pro udatné činy a služby, knížatům platně činěné, od nich obzvláštně rytířstvím obdařeni, a za poctěné osoby vyhlášeni bývají.

To se pak děje od knížat a pánův, kdy se jim koli zalíbí, buďto při korunování aneb jiné slavnosti jejich, buďto v čas války aneb jindy v čas pokoje, buďto v kostele anebo v pokojích domácích, však s obřady podstatnými; ano čím větší kníže a mocnář jest, kterýž ho pasuje, tím poctivější a přednější před menších knížat rytíři místo a jméno má. Nebo obyčejně řetěz zlatý takovému s obrazem toho pána, kterýž jej pasuje, na hrdlo se zavěšuje, meč a ostruhy pozlacené se připasují a připínají atd.; toliko ten rozdíl jest, že žádného znamení řádu nějakého zvláštního a pravidly jistými obmezeného na řetěze s závazkem na to činěným nepřijímá, a podstata toliko na ostruh připínání záleží, tak že pozlacené ostruhy vždycky i krom cesty nositi na nohách může, a obyčejně je nosívají. Pročež žádnému ničímž povinen nebývá, nežli tomu, kterýž jej tou poctivostí a dary přitom zvláštními z milosti zvelebuje.

Má pak takový obdarování vedlé povolení sobě učiněného od knížete svého rozdílně : nebo některému dána bývá odměna jisté sumy do jeho živobytí; jinému statek darován; jiný může doktory, [kteřížto však pro rozdíl těch, ješto pořádně s předešlým a mnohým zkoušením v academiich bývají přijímáni, bullati slovou, jakoby řekl listovní, totiž samým listem, kteréhož pod pečetí toho, od něhož jest za doktora volen, za snadné peníze dosahuje], notarios, básníky věnčené potvrzovati, z nepoctivého lůže pošlé poctivé činiti; jiný dle vůle své jiné na rytířství pasovati anebo do vládyckého stavu přijímati, ano i comites palatinos, totiž hrabata, vysvědčovati a činiti: jakž každému takovému rytíři ostruh list a patent pod pečetí daný té milosti, v sobě ze jména obsahovati a vysvědčovati má a musí; čehož v Říši a ve Vlaších hojnost všudy se nachází, a jim takoví rytíři více nežli nám Čechům známi jsou.


  1. Amedeus, kníže Sabaudský.
  2. Administrator nynější mistrovství v Prusích, kdo ?