Údaje o textu
Titulek: Kapitola 14.
Autor: Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic
Zdroj: [1]
Národní knihovna České republiky
Vydáno: Praha : Řivnáč, 1854
Licence: PD old 70

O přijetí do města Rámy, a při tom vypsání téhož města.

Ráma. Jebneel. Lidda. Hospoda v Rámě. Bylina aloës. Sangiach. Plat Turkům. Města jménem Ramah. Vlast Samuele.


Když jsme nahoru od moře upřímo k Rámě vyjeli, jakž jsem v předešlé kapitole položil, tu mohlo se viděti, kterak veliké a slavné to město Joppen bylo. Nebo množství zdí kostelních a palácův nákladných opodál od moře stojí, a nyní mezi těmi rumy zahrady a pole zdělané jsou.

Nedaleko po těch rovinách, asi na dvě míle vlaské, jeli jsme mimo zříceniny městečka starožitného a za časův Josue v 15. kap. známého, jménem Jebneel, majíc je po pravé ruce.

Potom asi druhé dvě míle vlaské, po levé straně, viděli jsme od cesty na čtvrt míle české rumy a zdi města někdy slavného, jménem Lidda, v jazyku židovském vykládá se „užitečné“, od Joppen dvou hodin cesty, o němž mnoho píše Josephus 20. ant. 8. 2., bel. 23. 3., bel. 2. 5., bel. 4. a sv. Hieronymus in loc. Hebr. Také zmínka se činí o tom městu v I. knihách Machabejských 11. kap., kdežto je král Demetrius s městem Rama Jonatovi, synu Machabea, daroval. V něm sv. Petr Eneáše dnou zlámaného, a do osmi let z lůže nevstávajícího, uzdravil. Act. 9. Potom bylo od Cestia Římana a hejtmana vojska jejich vydrancováno a zkaženo za času zkázy Jerusaléma. Pasc. itin. 177. Josephus, supra alleg. Sv. Jeroným píše, že po časích nazváno bylo Tigrida. Pokládají někteří, že v tom městě sv. Jiří sťat byl a pochován, jakož od dávních časův hrob jeho v něm se ukazoval, vedlé čehož císař Justinian Konstantinopolitánský slavný kostel tomu mučedlníku ku poctivosti vystavěti, a město Sv. Jiří jmenovati dal. Byla v něm stolice biskupská, však suffraganea. Gvilh. Tyrius 7. bel. sac. c. 2. Vitriacus, Salignac. tom. 6. cap. 4. Breidenbach. Julii.

Na ten čas koliks chalup tam viděti, ale posavad Turci na místě kostela meschitu (a jakž jiní obyčejně, však nevlastně po vlasku moschea říkají), to jest kaplu sobě vystavěli, a v ní hrob sv. Jiří jakožto rytíře ctí a u veliké vážnosti maji; kdoby se ho dotekl a tam putoval, sobě to za štěstí pokládá.

Okolo hodiny na noc v soumrak k městu Ráma, od Joppen deset mil vlaských, našich pak dvě míle, jsme přijeli a před městem s oslův ssednouti musili; neb oni se domnívají, žeby je křesťané a jiní, kteří mahumetanského náboženství nejsou, sedíc na oslích aneb koních poškvrnili, pro jeho, kterouž pokládají, svatost, z té příčiny, že v něm residencí jest fachi aneb fakichi, to jest biskupa aneb proroka jejich; ale kdo dolů ssedne a pěšky jde, jest jakoby poctivost a vážnost k tomu místu prokazoval. Podobně všudy, kde jsou hrobové jejich, i v městě Jerusalémě, kteréž za posvěcené drží, šetřiti se toho musí, jakž o tom doleji položeno bude. Náš pak trucelman, jda před námi, a my řadem jeden za druhým po něm, vedl nás skrze některé ulice do jakéhos starodávního domu skrze nízké dvéře, sotva půldruhého lokte zvýší, proti východu stojící. Jest zajisté ten dům nejonačejší a největší ve všem městě, někdy skrz jedno kníže Burgundské jménem Filipa naschvále od pohanův koupený, a místo hospody k dobrému poutníkům nákladem jeho s dovolením žoldána Egyptského vystavený.

V tom domě jest plac aneb dvůr čtverhraný, vůkol jeho jsou sklepové klenutí a dvéře do nich otevřené. Při jedné straně ku poledni stojí pěkná hluboká studnice z tesaného kamene zděná, a v ní dobrá studená voda. Zadu pak za těmi sklepy jest jiný dvůr, okolo něho zed stará a něco sklepův pobořených.

Na tom dvoře, jako i jinde po zahradách při Rámě, roste mnoho koření drahého aloës, jak pro lékařství živým potřebné, tak také pro zachování mrtvých od zkázy a smradu; jakož čteme u sv. Jana v 19. kap., že Josef z téhož města Rama myrrhy a aloës do sta liber k hrobu Krista pána přinesl. Jest bylina silné vůně, a listí má na tři prsty i víc tlusté a do půldruhého lokte dlouhé, kterouž také J. M. Císařská v zahradě své při zámku hradu Pražského, též tlustosti a dlouhosti míti ráčí; sice dosti draze se prodává a vzáctná jest.

V tom tedy prvním dvoře ubytovali jsme se do jednoho z dotčených sklepův, neb nás toliko sedm bylo, a v něm jsme našli několik rohoží; store vlasky řečených, po zemi roztažených, jichž jsme místo peřin a loží požívati musili.

Tu nám křesťané de la centura i Turci obyvatelé Rámy do domu kuřat, slepic, vajec, chleba za laciné peníze hojnost přinesli, a ty nám náš trucelman v svém domě připraviti dal, a za to s námi na těch rohožích při svíčce povečeřel, zvláště pak toho dobrého Cyprského vína, co ho nám oni Turci v Joppen nechali, ochotně vypiti pomohl, až jsme se do vody dáti musili, a tou, když vína nebylo, ač velmi neradi, zalívali. Po večeři trucelman odšel domů, a my, jaký kdo měl tlumok, sobě pod hlavu podloživše, do rána jsme tu odpočívali.

Nazejtří, 2. dne měsíce Září, procházeli jsme se po těch sklepích a na dvoře, kdežto onde i onde mnoho jmen a erbův rytých a rudkou na kamení štukovém psaných, vše poutníkův, kteříž tu před námi byli, a to nejvíce z národu Německého, jsme spatřili, a k nim i naše pro památku přidali.

Po obědích vyslal k nám do toho domu sangiacho, to jest nejvyšší správce města, jakéhos subassi s jinými Turky, a tomu před jedním sklepem pěkný turecký koberec rozestřeli, na kterýž se on samotný posadil, nohy křížem, co u nás krejčí, složil, a skrze našeho trucelmana od nás od každého obzvláštně po desíti cikyních (jest mince Benátská aneb Benátský dukát, kterýž tak mnoho platí co u nás uherský), s tím zakázaním, že nás bezpečně do Jerusaléma doprovoditi, jizdu za osly zaplatiti a pod svůj průvod přijíti chce; jináče že tam nebudeme moci, ale zpátkem domů že se vrátiti musíme, proto že to jeho právo jest a sobě od velikého pána (císaře Tureckého míně) moc danou má. Ale když jsme naši chudobu a nemožnost předstírali, naposledy jsme ho k tomu naklonili, že od osoby po šesti dukátích aneb cikyních přijal a od nás odšel; sice, aby byl v nejmenším poznal, že peněz více, nežli jsme se stavěli a pošmourně na sobě znáti dávali, máme, bylby nás jináče natáhl, nerci-li neslevil, ale něco jiného vymyslil, aby příčinu měl větší sumu žádati, a z nás jí, nemohl-liby dobrou myslí, tedy pohrůžkami, vězením a bitím vymohl; jakž to oni dobře umějí, a na jiných provedli.

Jest pak město Ráma starožitné, za starého zákona Levítům za vlastní oddané, na hoře Sophim v pokolení Ephraim; pročež na onen čas sloulo Ramatha Sophim, 1. Reg. 1., jináče Ramula, a jakž sv. Matouš v svém židovskou řečí psaném evangelium pokládá, Haramathaim, to jest „na výsosti“, odkudž Arimathia v jiných řečech slove, v kapit. 27.

Bylo pak několik měst mimo to, kteréž také Ramatha neb Ramah sloula, jmenovitě Ramah v Gilead, kdežto král Achab byl prostřelen, 2. Paral. 18. Ramah, jedna ves na cestě Hebron blízko Thecua. Ramah blízko Sephet zámku v Neftalim. Ramah u města Silo, kdež někdy Archa boží za dlouhé časy byla, totiž od Mojžíše až do Samuele, Jud. 18. 20., 1. Reg. 1. 2. 34.; o němž Jeremiáš prorok v 31. kap., Ozeáš v 5., Math. 2. „Hlas v Ráma slyšán jest,“ od Jerusaléma 40 honův vzdálí. Joseph. ant. 8, cap. 12. Ramah na hoře Ephraim, dvě míle od Jerusaléma na půlnoci, kdež onen Levita s ženinou svou bydlel, a ji, pro nešlechetnost Gibeonských, mrtvou na 92 kusů rozsekal a po dvanácti pokoleních israelských, žádaje jich za pomstu, rozeslal. Jud. 20. Ramah nedaleko Bethlema Efrata v zemi Zuf, kdež Samuel prorok, když k němu starší lidu israelského do Arimathie přišli a prosili ho, aby jim krále volil, do toho města přišed, krále Saula ustanovil. 1. Reg. 8. 10. Ta tedy města všecka, proto že na vrších ležela, Ramah, to jest „vysokost“ sloula.

Ale v tomto našem Rama narodil se prorok Samuel, a tu jako v vlasti své nejčastěji bydlel, až i umřel a pochován jest, 1. Reg. 1. 2. etc.; a však po časích, totiž za císaře Arcadia, byly jeho kosti vykopány a do Constantinopole zavezeny a tam slavně chovány. Sv. Hieronymus adversus Vigilantium.

Z toho města byl onen tejný učedlník Krista pána a senátor Jerusalémský Josef z Arimatie, kterýž Krista Pána ukřižovaného s kříže sňal a v hrobě svém pochoval. Math. 27., Luc. 23., Joh. 19. Bylo dosti veliké, i za časův křesťanského držení, a pevné, stolice biskupská, a biskupu s Liddou městem vlastně náleželo; ale nyní, ač prostřední velikosti zůstává, však otevřené, pobořené, a chatrně jako jiná v těch zemích města a městečka vystavené jest. Kostely dva křesťanské obrátili Turci v své meschity, a znáti že jsou musily nákladné býti, jako dosti jinde v zahradách a zříceninách znamení starých a pěkných stavení se nacházejí. Bydlí v něm Turci, Arabi, Mouřenínové snědí a křesťané de la centura. Brocardus, Breidenbach, Salign., Vilhel. Tyrius a jiní.

Když se k večerou schylovalo, oznámil nám trucelman, abychom se strojili, že po půlnoci k Jerusalému vyjedeme. Tak tedy nakoupili jsme sobě provázků co malý prst tlustých, a z nich sobě třmeny, jak kdo uměl a rozuměl, dělali. Nebo z Joppen dosti těžce jsme toho zakusiti musili, když jsme v těch tak (jakž nahoře oznámeno) neohebných sedlách bez třmenu jeli a na oslích se ubírali. Také jsme sobě potrav od chleba a na tvrdo vařených vajec opatřili, a ve jménu božím tím zážeji na odpočinutí šli.