Údaje o textu
Titulek: Kapitola 1.
Autor: Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic
Zdroj: [1]
Národní knihovna České republiky
Vydáno: Praha : Řivnáč, 1854
Licence: PD old 70

V níž se vypisuje počátek cesty z Čech skrze díl země Německé až do města Benátek ve Vlaších ležícího.

Bystřice. Landshut. Rozenhaim. Hall. Vaření soli. Inspruk. Císař Maximilián První. O císaři Maximilianovi. Obrazové předkův domu Rakouského. Brix. Trident. Concilium Tridentské. Simeon. O vysvědčeních v času morního nakažení. Příhoda směšná.


Když se psalo léta páně 1598. v pondělí po Provodní neděli, to jest 30. dne měsíce Března, vyjel jsem z zámku Bělé od urozeného a statečného rytíře, pana Diviše Markvarta z Hrádku na Bělé, Nekmíři a Trpistech atd., na ten čas J. M. C. rady, a přijel do města Plzně na noc k urozené paní Lidmile Markvartové z Chudenic atd., při kteréžto tehdáž mých dvé dítek, totižto : synáček jménem Vilém Humprecht, šesti let stáří, a dcerka Lidmila Kateřina, okolo let devíti, hned od smrti dobré paměti mé milé manželky a paní mateře jich se zdržovalo, a však potom léta 1599. 13. dne Octobris, po mém z cesty zase do království Českého se navrácení, toho času, když J. M. C. pro přímoří v městech Pražských dvorem v Plzni býti ráčil, obé dvé, jedno po druhém, v šesti dnech s mou velikou žalostí z tohoto bídného do onoho věčného života prostředkem smrti vykročilo.

Druhého dne, totiž v úterý posledního měsíce Března, vyjev z Plzně přijel jsem na Bystřici. A tu jsem podlé společného našeho o tom snešení a zůstání shledal se s urozeným a statečným rytířem, panem Heřmanem Černínem z Chudenic, na ten čas J. M. C. komorníkem, též cesty mé mým věrným spolutovaryšem a pravým Achatem na mne očekávajícím. Na zejtří ráno, totiž ve středu 1. dne měsíce Dubna, strojili jsme sobě potřeby a věci na tak dalekou a nebezpečnou cestu náležející. Po obědích vida pan Heřman Černín nemalý počet z panstva a rytířstva, příbuzných i nepříbuzných, s námi se žehnati úmysl majících, zamyslil všelijaké kratochvíle, až i k kroužku, dav na vyhranou v dar pozlacený koflík, honbu držel.

Ve čtvrtek ráno, to jest 2. dne Dubna, vyjel jsem ve jméno boží se panem Heřmanem Černínem a jedním služebníkem, všickni tří na koních, z Bystřice. O polednách přijeli jsme do Nových Kostelů, německy Neu-Kirchen, a tu se [1] začíná dolejší Bavorská země aneb dolejší Bavory, kdežto poobědovavše dojeli jsme na noc do města Kauby. Na ráno podávajíce se dále do země Bavorské, jeli jsme skrz některá pěkná a veselá města, jako Straubingen, při řece Dunaji ležící, léta páně 1208, od knížete Ludvíka Bavorského vystavené; potom skrze Landshut.

Leží pak Landshut při řece Isr, latině Isera řečené, větší díl jeho na rovině, něco pak při vrchu vystaveno jest, na němž velmi ozdobný a nákladný zámek knížete Bavorského stojí. Za tím zámkem jest velmi pěkná a rozkošná zahrada, v níž všelijaká cizí a divná koření, kvítí a byliny, mistrovští labyrintové, obrazy a sochy, mnohé stromoví a zvláště ze všelijakého ovoce nákladní plotové a hradby se spatřují; neb tu někdy na větším díle kníže Bavorské obyčej míval se zdržovati.

V městě stojí velmi vysoká věž, na kterouž jsme až do kranclů neb pavláčky vylezli. Chtějí tomu, žeby se nad tuto v Landshutu, Vídeňskou a Štraspurkskou vyšších a nákladnějších věží ve vší Říši nenacházelo. A však jednékaždé z těch jiná vlastní obzvláštnost nad druhou se pokládá, totiž že se Vídeňská za nejpevnější, Štraspurkská za nejpěknější a Landshutská za nejvyšší drží.

Z Landshutu jeli jsme k Rozenhaimu, až k zemi Tyrolské, k Kopfšteinu, zámku a městu tak řečenému, klíči a pevnosti z té strany země Tyrolské. Odtud přijeli jsme do města Švacu, kdež jsou znamenité stříbrné hory, mezi nimiž nám nejpřednější dva doly, Falkenstein a Erbstollen, kteréžby dnem i nocí znamenité kyzy vydávati měly, chválili.

Potom jsme se dostali do města Hall, kteréž neveliké jest, ale pěkně vystavené. V něm jest dům veliký a nákladně stavený, německy münzhaus, totiž mince, kdež všelijakou stříbrnou tyrolskou minci bijí, a to tímto u nás a jinde neobyčejným spůsobem. Nejprvé ukují množství stříbrných šínův, dlouhých na dva lokty a na tři prsty širokých; ty potom odtud, kdež je kují, do jiného místa při zemi snášejí, a tu jsou kola mistrovská, vodou se jako mlýnská točící, kdež jeden šín po druhém kladou mezi ty kola, kteráž zhůru dolů ustavičně jdou a v jistém místě se scházejí, majíce vnitř ráz arciknížat z obojí strany, svrchní i spodní, rytý, tak že dřív než jeden šín prostrčíc vytáhnou, do čtyrmecítma rázů na každém šínu tolarových vytlačených se najde; a to tak rychle od ruky jde, že tím spůsobem do několika set tolarů za hodinu vytisknouti se může. Odtud zase do jiného pokoje se nosí, a tam jsou dvě přes celý pokoj tabule, na jedné jsou železní presové, jimiž se tolary z těch šínů vedlé rázu okrajují a krouží, a potom na druhou tabuli již hotoví tolaři přenášejí; okrajkové pak zase se na šíny šmelcují. Co se pak tkne menší mince, jako krejcarův a malých peněz, kteří firer slovou (platí jich pět za krejcar), ty opět jináč dělají. Jest vodní kolo, které vždycky se vodou táhne a točí, a podlé toho připravená jakási váha železná aneb sphaera, na sáh zdýlí, při ní na koncích jsou dvě železné koule, a to železo aneb váha se obrací rovně jako při hodinách sphaera, a jest k té váze přidělaný pres s rázem, a když se ta váha jednou obrátí, vyzdvihne se ten pres a podloží pod něj plech, z kteréhož krejcary dělají, a tak se vytiskne krejcar anebo ten firer peníz, odstrčíc jej jen prstem pryč, kterýž na tabuli padne; a než dobře váha zase na druhou stranu se obrátí, podložíc plíšek hned se zase jiný vytiskne. A tak jim to velmi spěšně od rukou jde, že se jich veliké množství za den nadělati může.

Za času mého při dvoře a v službě Jeho Milosti Arciknížecí Ferdinanda slavné a svaté paměti se zdržování skoro každé dvě neděle jsem s Jeho Milostí do Hallu jezdíval, kdež Jeho Milost svou pannu sestru královnu Magdalénu, dceru císaře Ferdinanda, kteráž se v Hallu v klášteře, aneb jak tam slove : stift (nadání) jménem navštívení svaté Alžběty, až do své smrti zdržovala, často navštěvovati a k minci a jiným svým důchodům dohlídávati ráčil; a pamatuji se, že jsem sám v též minci několik tolarů tím svrchu psaným spůsobem okrojil aneb vystřihl, což vše každému velmi lehce činiti přijde.

V témž městě také dobrá a pěkná sůl se dělá a k nám do Čech vozí, kterouž jmenujeme velkou, pro rozdíl té, již my malou nazýváme a z Salcpurku k nám dochází. Veliký pak dostatek tuto se jí vaří, a to v několika velikých pánvích, pod kterýmiž oheň přes celý rok se neuhašuje, kromě tří výročních svátkův, totiž o vánocích, o velikénoci a o sv. Duše. Do těch pánvic z hor nákladně vedená voda slaná a studená teče, a zaraziti se aneb zastaviti může vedlé potřeby, když se do pánví napuštěná voda sama vyvaří a sama sůl bílá zůstane; potom se vynáší a do velikých hlubokých prostic vysypá a natlačí, a tak nedaleko ohně při teple, aby vyschla, se zanechává, i bude tak v hromadu spečena. K tomu jsou jistí pacholci nosiči, salzträger řečení, ti ji z těch puten aneb prostic v celosti tak spečenou vykládají, a majíce na ramenou k tomu své přípravy k nešení, na sebe každý ji z té jedné prostice naloží, a na jiné místo vynášejíc na hromady sypají. Ti pak nosiči tak silných ledví jsou, že jí obyčejně tři i půlčtvrta centnéře jeden unese. Také jsem nejednou vídával a na kováře aneb kotláře v jiných zemích zpomínal, když tuto při těch solních hutech pánev opravují a hřeby nytují, že věc k víře nepodobnou činí, a to tímto spůsobem: postaví se čtyrmecítma pacholků okolo pánve, každý v rukou na dlouhém topořišti veliké kladivo drží, tím jak první udeří, hned jiní po něm tak pořádkem spěšně a místně na hřeby bijí, že než první zdvihna své kladivo dle spěšné možnosti k ráně zase přijde a udeří, již jsou oni všickni vybili; u nás pak a jinde kotláři a jim podobní, když tři neb čtyry spolu tepoucí tovaryše mají, dosti činiti se vidí, aby pořádně bez překážky a spěšně tloukli.

Také jsem tuto dosti často slavného kuchaře prostě, bez velikého nákladu ryby aneb pstruhy strojiti vídal, i jeho strojení požíval. Nebo arcikníže Ferdinand, když sobě zalíbiti ráčil, kázal čerstvých pstruhů v keseru přinesti, a dada je vykuchati, sám je v témž keseru do pánve vřelé vody slané vložiti a tam tak dlouho držeti ráčil, až dobře a s pěknou barvou se uvařili; týmž spůsobem raky i vejce. Potom tak za tepla sám přítomně jísti a ostatek svým komorníkům dáti ráčil.

Odtud přijeli jsme do města Inspruku, kdež arciknížata obyčejně dvorem a sídlem bývají, a já se tu za slavné paměti arciknížete Ferdinanda při Jeho Milosti dvoře také drahně let z mé mladosti choval.

Město Inspruk leží v hrabství Tyrolském při řece In, latině Aenus, a netoliko pro dvůr arciknížat v něm stálý, ale i pro soudy vrchní té země jest hlavní město celého hrabství. Ta země vůkol jest úrodná, zvěří jak srstnatou tak pernatou, nejvíce pak od kamzíkův, kteříž se při vrších a na horách nejvyšších, na větším díle přes celý rok sněhy pokrytých, zdržují, v hojnosti vedlé pitomého dobytka obdařená. Na důchody, z hor stříbrných a z mědí pocházejících, může se dobrému knížetství přirovnati. Mezi jiným stavením v městě jest radní dům hodný spatření, a má ven na náměstí výstupek aneb pavlač, s střechou nákladně pozlacenou, nákladem svaté a slavné paměti císaře Maximiliana toho jména prvního. Tento slavný mocnář nejvíce se v tom městě zdržoval, a to pro lov kamzíkův, jichž sobě velice vážil, tak že pro následování jich na horách nejednou u veliká nebezpečenství života svého přišel, jakož toho až podnes věčná památka dvou mílí vzdálí od města při městečku Cirl, kdež kříž dřevěný vysoko v skále hory, na místě takového velikého nebezpečenství postavený, dotčeného císaře zůstává. A sám císař Maximilian I. v knize své, kterouž v rytmích německých sepsal a Thewerdanck (drahý dík) tituloval, mnoho o svých nebezpečenstvích vypisuje. Jest pak kniha ta tištěna in folio, tehdáž i nynějšího času v pravdě hodna, aby ji knížata a velicí páni pilně čítali; neb v ní přivozuje dvě osoby, jednu jménem závist, a druhou všetečnost, a tu, co mu se kdy z závisti nepřátelské, co z všetečného věku mladosti na vodách, na zemi, v bitvách, v turnajích a ve všem životě až do věku sešlosti jeho odporného a nebezpečného (jaká kdy při tom boží ochrana a pomoc byla, a jeho síly prozřetelnosti a rozumu ochotnost) přihodilo.

Příběh zajisté oznámené památky kříže dřevěného jest takový : Když se od města Inspruku proti řece nahoru na dvě míle vzdálí jede, tu na jedné velmi vysoké a na spůsob zdi příkré, skalnaté stráni po pravé ruce spatřuje se díra veliká, k jeskyni podobná, a v ní kříž neb crucifix dřevěný, čtyřidceti noh zvýší postavený, od těch pak, kteříž pod ním cestou a silnicí jdou aneb jezdí, sotva se zdá býti dvou aneb tří noh zdýlí. A jest z těchto příčin tam postavený:

Císař Maximilian toho jména první, Fridricha císaře syn jediný, jsa tehdáž věku mladého a mládencem smělým, po lovu kamzíkův dnem i nocí dychtící, jednoho času tak se dlouho a daleko za jedním kamzíkem sháněl, že jako oslepený zapálenou žádostí nemnoho dolů, ale po něm vždy nahoru leza hleděl, až dál jíti nemohl a kamzíka dolů srazil. Tu teprva dolů shlédši spatřil a poznal, že příliš vysoko se vydal, nebo pokoušeje dolů lezti, nemohl; nahoru výš lze nebylo, proto že vyšší a přes něho se hrozně chýlící, jakoby hned padnouti měly, skály, a to velmi příkré, viděl; a soudil sám, že jinému za ním tou aneb jinou cestou a až k němu lezti možné není, ani aby mu se jaká pomoc od nástrojův a příprav dodati mohla, lečby se byla stezka k němu od někud po straně vytesala, kterouž by však několik mužův za čtyry neděle udělati nemohlo. Dole, a to velmi daleko, viděl služebníky své s množstvím lidu shromážděného, žalostivě volajíce a kvílíce, nejinák než jako pána a jediného císaře Fridricha synáčka a dědice, jižjiž hladem bídně a jim v oči skonati majícího, želejíce a žádného spomožení nevědouce.

Dva celé dni a dvě noci nebohé kníže mladé v tom zarmouceném spůsobu trval, a jakouž takouž naději vysvobození měl, zvláště když viděl, že mnoho lidu dole přebývalo, jakoby se některý nějakým jemu spomožitelným obmyslem vydařiti mohl. Neb i veliké množství z okolní krajiny k té zarmoucené příhodě mladého pána svého z vyšších i nižších stavův v místo dotčené se shrnulo, a tu nemohouc jináč, modlitbami dnem i nocí jemu nápomocni byli, a při tom obávali se, aby i pana otce jeho, císaře Fridricha, hořem nad ztrátou syna svého neztratili. Kníže vida, an se žádný ku pomoci jeho nemá, ztratil všecku naději lidské pomoci a počal volati i znamení dávati, aby kněz s velebnou svátostí přijda, jemu ji tak z důli a z daleka ukazoval, aby aspoň očima, co ústy nemohl, přijímal. Což když se stalo, pánu bohu se poručil a na smrt oddal, i lid, an se s ním s pláčem velikým a křikem žehná, viděl. V tom již poslední hodiny očekávaje dotčené kníže Maximilian, uslyšel za sebou jakýsi chřest; načež když se zpět obrátil, spatřil jonáka mladého, v sedlských šatech oděného, an se k němu po těch skalách dere, veliké kamení s cesty sráží, škuliny a rozsedliny jimi zamítá a cestu až k němu prodělává. Kterýž jak se k knížeti dobral, podal mu ruky řka: „Milý kníže, buď dobré mysli a raduj se nad tvými cnostmi, neb ten, jenž tebe vysvobodí, tobě přítomen jest. Nestrachuj se, ale následuj mne, já tebe brzo na místo bezpečné přivedu.“ Tou řečí se kníže velice potěšil, strach smrti od sebe pustil a nad přirození a povahu z tak dlouhého postu jakési posilnění při sobě poznal, tak že za tím jistým jonákem s radostí dolů chvátal, nemoha se nad divným a vtipným dolů scházením a se vedením dosti nadiviti. Než téměř dolů sešel, hned ho přední jeho dvořané a páni obklíčili, jeden přes druhého ruky mu podávajíce a s ním se radostně vítajíce, tak že ani kníže ani kdo jiný na toho vůdce jaký pozor dáti, ani. se pro veliké množství lidu volně ohlídnouti mohl, nemysle jináč, než že jej lid z druhé strany mezi sebou má a pro odplatu do města přivede; nýbrž jsa strachem a hladem zemdlený, na koně vsazen a do města s radostí veden jest. Potom po některé hodině když poodpočinul a lépe k sobě přišel, dal se po tom svém vůdci ptáti, ale nijakž se ho doptati nemohl; z toho každý soudil, že ten jistý byl anděl od boha k němu poslaný. Pročež díky a chválu v kostelích i jinde pánu bohu vykonavše, kníže na to místo, kdež v tom nebezpečenství stál, jmenovaný kříž postaviti dal, aby tudy putující lidé jak při něm velikou milost boží stalou poznati, tak sebe v budoucích potřebách touž milostí boží těšiti a k ní se tím důvěrněji utíkati mohli.

Nyní zase k městu přistoupíme. Jest v něm kostel nejpřednější řádu sv. Františka, v kterémž stojí hrob mramorový císaře Maximiliana Prvního, a vůkol toho hrobu jsou z mosazi odlívaní obrazové pozlacení všech předkův slavného domu Rakouského, v mustru od šatstva, zbrojí a krojův, který kdo z nich sobě obliboval, a to v každého vlastní postavě, v podobě obličeje i velikosti osoby; mezi nimiž někteří do desíti noh zdýlí se nacházejí, maje každý obraz své jméno, věk atd. na tabulce vyryty. A nachází se mezi jinými i ten udatný rek Gottfrid de Bullion, první král křesťanský v Jerusalémě, železnou korunou korunovaný, o němž doleji něco více psáti se bude. Jest v témž kostele kapla nákladná po pravé straně, když se do něho vejde, po mnohých stupních nahoru, v níž arcikníže Ferdinand a Filipina v bílém mramorovém hrobě pohřbeni leží.

Spatřuje se také při městě arciknížat Rakouských znamenitý zeughaus aneb zbrojnice, kdežto se od věcí tureckých drahých a křesťanských válečných nástrojův nákladných veliké množství chová.

V Inspruku tedy málo poodpočinuvše, jeli jsme dále, a hned od Inspruku skrze hluboká údolí, z obojí strany převysokými horami a skalami ohražená, místem pěknými zámky a besídkami okrášlená, až právě do města Brixu, u prostřed hrabství ležícího.

Jest pak Brixu položení v místě rozkošném a zdravém, tak že tu ani přílišným horkem, jako ve Vlaších a jinde k straně polední a východní, země nevyhoří, ani jakou ukrutnou zimou, jako málo dál odtud v horách Alpes výš ležících, nemnoho pomrzne, nýbrž velmi mírné povětří se nachází, všelijaké zemské úrody, byliny a koření tu výborné jsou, jakož pak znamenité červené víno tu vůkol města roste, že je toliko k samým knížecím a panským stolům prodávají. Také v tom městě stolice jest biskupská.

A poznavše tu lepší příhodnost a bezpečnost na poštýřských koních skalnatým cestám zvyklých jeti, prodali jsme naše z Čech vzaté koně, a odtud potom skrz město Poc až do Tridentu jsme šťastně přijeli.

Město Trident leží právě na pomezí Benátského panství, v údolí rovném, vůkol vrchy od sněhu na nich přes celý rok se bělícími co zdí nějakou obehnané. [2] Vedlé města běží řeka neveliká, německy die Etsch, latině Athesis, rozkošným tokem, z níž do města a do všech ulic strouhy jdou, a těmi se město čistí. Dostatek má od hovad, ovocí, oleje, vína, obilí atd. Jest v něm biskupská stolice a zámek slavně vystavený, biskupovo sídlo obyčejné. Domy má pěkné, jakoby teprv v nově vystaveny byly. Měšťané užívají německé a vlaské řeči jednostejně, vrchnost mají na díle arciknížata Rakouská, na díle biskup, ač před lety všecko k říši a císařům Římským německého národu přináleželo, o čemž na ten čas dosti buď povědíno.

Slove pak Tridentum od tridente, slova latinského, to jest: vidlic o třech špicích, kteréž za času pohanstva modle své Neptunovi místo sceptrum přivlastňovali, jakž toho někdy obraz s týmž tříhranným sceptrum při kostele sv. Viglia z té strany náměstí ukazoval.

Za našich časův věku posledního to město nejslavnější učiněno jest skrz concilium v něm shromážděné a držané, léta 1546. začaté, a léta 1564, dokonané. K němu se sjelo sedm kardinálův, patriarchové tři, arcibiskupův třidceti tři, biskupův sto třidceti pět, mistrův sv. Jana Jeruzalémského sedm, opatův, theologův, doktorův a jiných prelátův do sta čtyřidceti a šesti, a s čeládkou všech čtyry tisíce osob.

V kostele německém sv. Petra řečeném leží tělo děťátka, půl třetího léta stáří, jménem Šimona neb Simeona, mučedlníka nevinného, těžce a ukrutně od některých Tridentských Židův tehdáž, totiž léta 1475. dvanáctého dne měsíce Dubna, zamordovaného, potomně kanonizovaného a za svatého vyhlášeného, kteréž jsme v celosti až podnes s rozeznáním ran jeho zůstávajícího viděli. Jest pak o tom skutku v pravdě pověst taková:

Někteří přední Židé, ze jména tito : Israel, Samuel, Thobias, Moyses, Simon, Magir, Seligman, Vital, Angel, všelijak o to pečovali, aby slavnost svou (phase) velikonoční přicházející nějakou křesťanskou obětí posvětili a sebe ve zlosti proti křesťanům potvrditi mohli. Vyšetřili naposledy pacholátko, synáčka jednoho ševce, člověka dobrého, blízko jich ulice obydlí své majícího, kteréž vídali často na ulici i před svými domy vycházeti a hrávati. Tobiáš žid spatřiv jednoho času to pacholátko, an z domu otce svého vyšlo, a neviděv tu tehdáž žádného z křesťanův, k děťátku se přilísal a z daleka jemu jablko ukazujíc je k sobě přivábil, a to když se k němu přiblížilo, pod dlouhý plášť svůj vzal a do synagogy aneb školy židovské přinesl, a tu jiné výš jmenované židy a starší svolati dal; kteříž jak přišli, hned z nich čtyři to děťátko za ruce a za nohy chytili, a jiní je špicemi a šídly za živa po všem těle bodli, a hrdlo jemu šátkem, aby nekřičelo, zatáhše a ústa zacpavše, s mnohými rouhavými při tom mluvenými řečmi krev do medenice z něho cedili, až i po dlouhém trápení tak v rukou svých umořili a usmrtili. Potom nočním časem to mrtvé tělo ven vynesše do řeky uvrhli, za to majíc, že do rána pryč uplyne; ale zmýleni byli, nebo je někteří sousedé z města u břehu nalezli a před vrchnost položili, velice se divíce ukrutnosti těch, kteříž je zamordovali. Po brzkém od vrchnosti města uvážení bylo domnění, vedlé podobně přivedených a jinde od Židův spáchaných příkladův, že toho žádný neučinil nežli Židé; protož usoudili, aby na ně od práva tuze bylo nastoupeno, zdaliby se k tomu přiznali. I stalo se tak, a než se některých přísnými slovy počali dotazovati, hned k tomu všemu se přiznali. Začež potom dotčení vražedlníci hodnou mzdu smrti vzali, jiní pak Židé všickni z města vypověděni a na věčnost vyhnáni jsou. Od toho času žádných v tom městě netrpí, a žádá-li který do města jíti aneb má-li v něm co činiti, přes tři dni se v městě zdržovati nesmí. Svědčí tu historii kniha Aetatum mundi řečená, v níž podobným spůsobem psaná stojí, a tištěná jest okolo těch časův.

V Tridentu jsme koně poštýřské pustili, a nájemné, jimž vlasky cavalli a vettura říkají, najali, vzavše od jistých osob k tomu nařízených cedulku vysvědčení, odkud a kde jsme jeli, i že z dobrého povětří jedeme, na cestu jsme se vydali; nebo ten jest obyčej v zemích vlaských a jiných okolních, že když v kterém městě aneb vesnici dosti opodál mor jest, tedy žádného jinde bez vysvědčení, vlasky fede, k sobě nepustí, aby tím spůsobem před těmi, o nichž slyšeli, žeby nakaženi byli, stříci se mohli. Ano není na tom dosti, když někdo od nejbližšího města, že z něho třebas té hodiny jede, vysvědčení ukáže; ale musí, jak dlouho jel, odkud a z které strany světa (zvláště ti, na nichž po řeči a spůsobu poznati mohou, že buď cizozemci aneb z daleka jsou), skrze kterákoli města, jak v nich dlouho se zdržoval, na jiných cedulkách vysvědčení předložiti, jinák mu s helepartnami zpátkem cestu ukáží a jako před čertem z daleka se křižovati budou. Pakli vždy do města chce a vjíti musí, tedy nemůže prvé leč se za čtyřidceti dní (slove la quarantana) opodál od města v nějakém buď špitále ( il lazaretto u nich), aneb kde mu jinde vyměřeno bude, pozdrží a vyčeká, aby nikam jinam nejezdil. Toho když svědectví ukáže, teprva jej pustí.

Podávajíce se tedy z Tridentu blíže k Benátkům a moři Benátskému, nejprvé jeli jsme skrze malá městečka jménem al Borgo, Cofel aneb covolo, jest clausa a klíč druhý z té strany země Tyrolské; jest pak vrch velmi vysoký a příkrý, po jehožto stráni cesta úzká vytesána jest, a pod ní údolí hluboké, skrze něž řeka Etsch strašlivě pro kamení a skály hřmotem teče. Nad tou cestou vysoko nahoře jest ta clausa, pevnost v skále vytesaná pro některé sto vojákův, a v ní studnice vody čisté a stálé. Do té klauzy není odnikud přístupu, ani s hůry, ani po stranách aneb naproti, ale od spodku, kdo do ní chce, musí vsednouti na dřevo příční po provaze dolů spuštěné, a tak vrtidlem dáti se nahoru táhnouti; a jest dobře opatřená a bezpečná, nebo samým kamením dvadceti pacholků může celé vojsko zastaviti a zpátkem zahnati. Svědčí o tom i Bembus lib. 19. Ven. hist.

Potom jeli jsme dále skrze jiná městečka: Basian, Castel franco, kdežto jsme přes noc zůstali. Odtud nazejtří přijeli jsme do Mastris o poledni; tu posnídavše najali jsme lodičku, vlasky gondoly, a skrze Mastre po vodě, kteráž tudy do moře Benátského vchází, až k samému moři jsme se připlavili.

Majíce se na moře až k Benátkám pustiti, větší lodí jsme zjednali, a prvé než jsme se vypravili, osoby k tomu nařízené strany vysvědčení nás se dotazovali a podlé obyčeje výš položeného vyptávali. Na to jim pan Černín, tovaryš můj, vysvědčení naše ukázal, kteréž když jeden Vlach k sobě přijal a četl, řekl: kterak jest to, že tři osoby jsme pospolu a na všecky nás to vysvědčení potahujeme? on že v něm nenachází nežli dvě osoby, totiž : Signor Hermanno Czernin de Chudenicz col uno servitore, to jest: pana Heřmana Černína z Chudenic s jedním služebníkem. Poněvadž tedy pravíme, že jsme vždycky pospolu byli a jeli, to vysvědčení na nás nesvědčí, nýbrž se v nemalé podezření dáváme; a kdyby sobě nevážil a dle povinnosti své k nám se zachoval, žebychom u velikém nebezpečenství byli. Protož abychom zpátkem se navrátili, a odkud jsme přijeli, z Tridentu, odtud také na tři osoby, chceme-li do Benátek, vysvědčení přinesli. - Kdo se tedy více leknouti měl, jako já i všickni tří spolu neb jsme poznali, že tak bylo, jakž on pravil; ale na cestě jsme toho nešetřili, aby jaký omyl nedostavením mého jména býti měl, až tu teprva pozdě, kdežto nemálo jsem se zarmoutil, žebychom do Tridentu, na 15 mil českých, zpátkem pro jiné vysvědčení jeti musili. Avšak nevím, jak mi v tom rychle na mysl přišlo, zdabychom chytrostí touto sobě pomoci mohli : I počnu se vesele stavěti, a řka k tomu Vlachu, že se velmi mýlí a nerozumí co čte, aby ještě jednou četl, nebo jsem toho prvé nešetřil. On počne čísti: Signor Hermanno Czernin, v tom já ukážíc na pana Černína, oznamuji jemu, že to jest ten pán zúplna dostavený. Dále aby mé jméno četl. On čte: de Chudenicz, col uno servitore; tu já na sebe ukáži a na služebníka, a že jsem de Chudenicz jemu jistím, a tak doložené i služebníka že vidí; z toho poněkud jsem se i na něj potužil, žeby nám byl křivdu svým neumělým čtením učinil. Což on slyše spokojen byl a nás propustil, s velikou naší radostí i kratochvílí, že jsem tak snadně jméno jedné osoby na dvě potáhl a tudy nám pomohl. Nebo tím snáze nám toho věřil, proto že u nich není obyčej, aby kdo dvě aneb tři příjmí měl, aneb z několika panství se psal jako u nás, a zase nečasto jména vlastní dokládají, než prostě jméno rodu aneb sídla; a tak ač mého vlastního jména neviděl, na příjmení de Chudenicz jako páně Heřmanovu přestal a toho nevážil. Po propuštění nás ten den jsme do Benátek šťastně přijeli a do hospody, slove „u Bílého lva“, 19. dne měsíce Dubna se uchýlili, jsouce již na té vší cestě z Čech za sedmnácte dní, odkudž do Benátek naší cestou 94 českých mílí učiní.


  1. Bavorské dolejší země počátek.
  2. Athesis řeka u města Tridentu.