Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v Pusté Arábii - Díl druhý/Kapitola 9.

O putování našem z města Cairu k Červenému moři, do pusté Arabie a na horu Sinai.

Ležení arabské u Matharie. Karavana. Moře Červené. Pevnost Suez. Dvanácte studnic Mojžíšových. Jízda skrz veliké pouště. Hory strašlivé. Gazely. Přístrachové na poušti. Příjezd do kláštera sv. Kateřiny.


Dne osmého měsíce Října, shotovivše se na cestu, došli jsme k panu consulovi, a při rozžehnání se s ním jemu naše peníze a všecky věci k věrné ruce svěřili a schovati dali, nevzavše s sebou nežli po třech neb čtyrech dukátích, toliko pro dání z nich almužny v klášteře pod horou Oreb; kromě já bez vědomí všech, jakkoli mi praveno bylo, že se konečně na té cestě někde s Araby potkáme a od nich oloupeni budeme, přece jsem dvamecítma cikynův, totiž dukátův, v tlustém nebíleném plátně na spůsob opasku zašitých s sebou vzal, a tím jsem se přes levé rameno pod košili nejvýš opásal, mysle na to, kdyby se v nepřítomnosti naší consulovi od Turkův co přihodilo a naše věci k zmaření přišly, abych dokonce o všecko nepřišel. Pan consul povolal před sebe mouřenína Araba, velbloudníka našeho, jemu nás pilně poroučeje, aby nás v takovém spůsobu ve zdraví zase přivedl, a dav mu polovici smluvených peněz, druhý díl až do navrácení se za sebou zanechal.

Potom majíce oslíky zjednané, pan Černín, já a služebník pana consula, nám za tlumočníka na náš groš přidaný, okolo půl druhé hodiny před večerem, i s potravami od biskotů, chleba čerstvého, sýra a něco málo vína jsme se vypravili, a cestou do Matharie z počátku jeli, až jsme se nedojíždějíce tam na pravou ruku k východní straně uhnuli, od Cairu na čtyry míle vlaské vzdáli. Po levé straně viděli jsme nedaleko od nás ležení bašovo, kterýž toho dne, jakž dotčeno, z Cairu vytáhl, a mnoho pěkných stanův rozbitých, na spůsob nějakého nevelikého polního ležení měl; kterýž toho úmyslu byl, aby na tom místě až do druhého neb třetího dne zůstal. My přece naší cestou jsme jeli, až v samý večer do arabského ležení, kde caravana naše byla a náš mouřenín své velbloudy měl, přijeli, okolo šesti mil vlaských od Cairu; kdež jsme vedlé stánku chatrného naše věci na hromadu složili, a sami okolo nich sobě večeři s sebou přivezenou vyložili, jedli a mouřenínu také něco udělili, a potom na modracích (majíc každý z nás jednu s sebou) obalíc se do nich až do rána odpočívali.

To ležení arabské bylo, v němž jim nejblíže Cairu bydleti dovoleno jest, a tu jsme viděli, že ženy, děti a všecko hospodářství, místo stánků aneb chalup, na holech do země vstrčených z tlustého plátna plachty aneb rákosy rozprostřené měly, a bylo jich množství tu bydlících, i náš mouřenín tu svůj byt, ženu i děti měl. A tak bych soudil, že to položení do dvou mil vlaských v sobě obsahovalo. Jaká v něm správa byla, vyrozumí se doleji, kdež o jejich životu a krajině obzvláštně vypisovati budu.

Devátého dne téhož měsíce, totiž v pátek den svatého Diviše, okolo dvou hodin sjížděla se na jisté místo před ležení caravana, s kterouž jsme jeti měli až do Suez města k moři Červenému, a shromáždilo se jí okolo 300 velbloudův, všecko obilím naložených, pro opatření pevnosti a města Suez. My tedy nemeškali jsme své věci na naše tři velbloudy naložiti, a sami se po jednom na každého navrch posaditi a ven do pole vyjeti, kdež náš mouřenín před námi bosý v košili, pasem širokým přepásaný kráčel, a v ruce dlouhou hůl do dvou sáhů, na konci s železnou špicí nesl. Odtud jsme pomalu jeli až do dobrého poledne, a když se caravana zastavila, my také stranou dolů ssedli nedaleko od zátoky z Nilu vycházející, a tu jsme posnídali a vodou se na cestu opatřili. Mají pak tam místo soudkův, lahvic aneb jiných nádob kožené nádoby, sprosta z vytažených koží nevydělaných, tak jak je s hovada třebas ještě za tepla stáhnon; ty jináč nejsou připravené, nežli kde konce jsou, tu provázky zatažené mají, a vody do nich naberouce zaváží vrchní konec, a tak s srstí zevnitř obrácenou na velblouda přiváží.

Po půl hodině vypravili jsme se za caravanou, směřujíce k východní straně, a tu jsme již všudy po píscích a písčitých rovinách až do samého večera jeti začali. Kdež potom v píscích jsme noclehovati musili, a sotva travičky uschlé nasbírati mohli pro maličký ohníček, jímž by sobě člověk mohl kaši ohříti, totiž mouky do vody nasypaje a to spolu zmíchaje, toliko málo pozahříti a tak místo lahůdky pojesti. Arabové pekli sobě chléb, o němž doleji psáti budu.

Dne desátého téhož měsíce, hodinu přede dnem, z stanoviště našeho nočního jsme vyjeli, a ten celý den trvajíce v nesmírném horku slunečném, po píscích zahřitých a prach horký z sebe vyrážejících ustavičně až do noci jeli a tolikéž v písčitých místech noclehovali.

Jedenáctého dne téhož měsíce hodinu přede dnem jsme vyjeli, a proti východu cestou se brali. Poznávajíce pak, že caravana ne tak spěšně táhne, jak bychom rádi chtěli, dali jsme s naším mouřenínem Arabem skrze tlumače jednati, aby se s námi z caravany vytrhl a napřed pospíšil, že mu mimo smlouvu rádi na spropitný přidati chceme; neb nám k cestě naší málo času zbývalo do odjezdu lodí neb náví křesťanských z Alexandrie. Což on rád uslyšel, a s námi samotnými, totiž třmi osobami a s tolika velbloudy napřed se pustil.

I jeli jsme velikými pustinami a písky, nic jiného nevidíce nežli nebe a zemi písčitou, tak že se nám spravedlivě stýskalo, a vedlé přísloví: Chi aseni cazza, puttani mena, e corre per l’ arena, non esce mai d’ afano edi pena, totiž „kdo žene osla, kurvu s sebou vede a po píscích putuje, není bez různic a bez těžkostí,“ tak my netoliko vády a nebezpečenství, ale i práce těžké jsme zakusili. Abych pak o obojím něco dotekl: Když bylo okolo poledne, viděli jsme po levé ruce jakous tureckou pevnost v píscích, však od kamene čtverhraně vystavenou, na spůsob prostřední tvrze u nás, kteráž od města Suez do pěti mil vlaských leží. V té pevností chová Turek vojáky pěší i jízdné, a to pro přístav u Suez, a jest místo hradby zemi Egyptské z té strany od moře Červeného. Když jsme pevnosti minuli, vyšli proti nám tři Turci a nás zastavili, chtějíce abychom jim peníze dali. My jsme se jim vymlouvali, že žádných peněz nemáme a jako chudí že z almužny putujeme. Oni potom, abychom jim vína dali, že je u nás čijí; a dali se sami do štárání a kůže, v nichž voda byla, ohledávali, až vždy na džbán vína, kterýž rákosím opletený byl, přišli, jejž jsme hned odvázati a jim ho podati musili. Ale nemeškali se dlouho, pili jeden po druhém tak spěšně, že se do vůle, až víc nemohli, napili i nežrali, a poté s veselou a pokojnou myslí od nás odešli; však zisku nám na víně nechali podlé přísloví : dal robar al restituir se quadagna trento per cento, totiž „po loupeži navracováno bývá, když se co málo zanechá, jakoby úroku z jednoho sta třiceti přijal, tak vzácné bývá“; aneb naproti tomu, místo hlavní sumy když někdo toliko úrok s těžkostí dostává. Tak i tuto, když jsme se jináč nenadáli, nežli že je nám všecko vyžerou a v čas největší potřeby nás o ně připraví, byli jsme vděčni, že ho nám trošku zanechali, jakoby je nám darovali. O jiných nebezpečenstvích doleji oznámím.

Největší pak těžkost jsme nesli od horkosti toho písku, kterýž se nejmenší, jak vlastně latiníci aura, totiž libý větříček, jmenují, nahoru kopytami velbloudovými vyrážel, a na nás padal co jiný nejjemnější prach, že se nám zdálo, jakobychom v nějaké peci plné popela horkého byli.

Okolo nešporu jeli jsme nedaleko moře Červeného, však až k samému jsme nedojeli, jakož i města Suez na dvě míle vlaské stranou jsme nechali, a vždy moře před očima majíc až do noci jeli a tu se v píscích složili, a našemu mouřenínu, jak velbloudům jísti dával a je opatroval, se dívali: totiž slože s nich břemena (k čemuž oni kleknou, proto že jich žádný dosáhnouti nemůže), dal každému drobet bobu asi s půl klobouka, a píti jim nic nedal, tak že jak jsme z Egypta vyjeli, až do té chvíle nic nepili, a také jsme k žádné sladké vodě nepřijeli.

Dvanáctého dne toho měsíce vstali jsme tři hodiny přede dnem, a jeli jsme dávajíce se na pravou stranu, totiž mezi východ a poledne, majíce moře Červené po pravé ruce vzdáli od nás tří neb čtyř mil vlaských. Ta cesta naše nebyla obyčejná, jakž náš mouřenín pravil, a proto se stranou z silnice s námi vydal, abychom obloupeni nebyli; nebo věděl, že tu při silnici Arabové své stanoviště mají: což nás potom, když jsme zase zpátkem tou silnicí jeli, nechybilo.

Když se rozednívalo, přijeli jsme k jakýms loužem, kteréž slovou dvanácte studnic Mojžíšových, v nichžto černá voda byla a tak smradlavá, jako u nás při hnoji bývá. Tou vodou náš mouřenín nás od mnoha mílí těšil, a že ní vaky naše kožené naplníme, naději dával. Když pak nám oznámil, že to ta voda čerstvá jest, velmi jsme se lekli a jemu věřiti nechtěli. On pak netoliko nám o ní potvrzoval, ale ještě za svatou a velmi vzácnou vyhlašoval, že jsme hned soudili, že musí býti ta, o níž se zmínka činí v písmích starého zákona v druhých knihách Mojžíšových v kapitole 15. těmito slovy: „I přišli do Elim, kdež bylo dvanácte studnic vod a sedmdesáte palm, i rozbili tu stany při vodách.“ O nichž se také v čtvrtých knihách Mojžíšových v 33. kapitole připomíná.

Náš tedy mouřenín opravdově se k té vodě měl, velbloudy ní napojil, a to nejprvé na vší té cestě, a sám také s chutí zjedné se napil; potom se svlékl a do nejhlubší z nich, kteráž do půl kolenou zhloubi nebyla, se položil, aby se vychladil a svou cikánskou kůži obmyl; po kteréžto lázni také nádoby naše prázdné snímal a do té vody se zase navrátě, v ni se posadil, a nemaje čím jiným, do koží hrstí vody nabíral a do nich kalnou a svým šplícháním, když se v ní koupal, pohnutou nalíval a nám ku pití přichystával. Tu každý může toho povážiti, jakou chuť jsme k takové vodě míti a jak se ní občerstvovati mohli: ješto mnohý čtenář, čta tuto řeč mou o ní, mohl by sobě ji zoškliviti. My však když jsme ten žert pravý býti poznali, na to jsme se oddati a ji teplou z těch nevydělávaných koží píti rádi musili, zpomínajíce na povědění : Varonilmente suffre lo que la necesidad trae, „abychom zmužilé srdce měli v tom, co nouze a potřeba dává.“ A nedivili jsme se Tatarům, o nichž se píše, že v čas potřeby koňům svým žílu zatnou, a teplou krev píti obyčej mají. Nicetas Chron. lib. 2. de reb. Manuelis Imp. Niceph. Gregoras hist. Rom. lib. 2. Nebo ta nikoli tak nesmrdí, ani pokažená nebývá, jako naše voda byla.

Pozdrževše se u těch nechutných louží za půl hodiny, jeli jsme odtud a začali viděti před námi hory a vrchy skalnaté a holé; k nimž když jsme se po některé hodině přiblížili; mezi ně jsme vjeli, a odtud až k hoře Sinai vždycky takové hory a vrchy skalnaté jsme měli; když pak noc byla, mezi skalím a pískem jsme odpočívali a leželi.

Dne třináctého téhož měsíce vyjeli jsme dvě hodiny přede dnem, a měli jsme velmi zlou cestu ten celý den, jako i ostatní k hoře Sinai, proto že jsme na větším díle s jedné hory a skály jednak dolů a zase hned nahoru, anebo v údolích úzkých a po stezkách ostrých velmi nebezpečně jeli, a nad námi hory na upadnutí visely, že strašlivé bylo ze všech stran na ně hleděti. Tu žádného stromoví ani trávy nebylo viděti, leč něco bodlavého a nehodného. Zeměplazů pak rozličných, hadů a ještěrek jedovatých množství bylo; a zvláště drakové velicí, a někteří s křídly létající, tam se zdržují, jakéž jsem vycpané v Cairu prodávati viděl.

Viděli jsme také po těch skalách běhati a skákati jakási velmi pěkná a milostná zvířátka, srstí nápodobná kamzíkům, však rohy mají delší a rovnější nežli kamzíkové, a jsou něco menší i krotčejší, ale snad proto, že jich tam mnoho nehoní a neplaší; jsou k jídlu chutného masa, a jedl jsem je v Alexandrii. Slovou pak vlasky Gazelli, latině Orix.

Tou cestou bez zastávky až do noci jsme jeli, a když kdo jísti chtěl, vzal sobě kus biskotu z pytle a jeda pojídal, a na svém velbloudu svou láhev měl, z níž se té smradlavé vody do vůle napiti mohl, K tomu měl obyčej náš mouřenín, když se mu stýskalo jíti, že zastavil některého z velbloudův, kteréhož nejčerstvějšího býti poznal, a jemu návěští jistou řečí dav, k tomu ho že klekl přivedl, potom naň vlezl, a před námi ruce a nohy v hromadu před sebe co opice slože a zadek proti nám obrátě, se posadil. Po té dal se v zpívání, a to z obyčeje starodávního, o kterémžto někteří píší, že to činí Arabové, aby velbloudům tím ochotnější chůzi učinili, a že vedlé zpěvu, jak kdo rychle aneb nespěšně zpívá, velbloudy vycvičené mají, že tak spěšně aneb nespěšně kráčejí. Bellon, lib. 2. obs. c. 5. 4. Ale náš za časté oběma konci píšťaly pouštěl: Cantava da due parte, jakoby žáby kukaly; přes to jeho hřbet stýkal se s tváří naší, od něhož dosti smradu kozlového jsme pocítili, až nás v oči čpělo, a to tak trvalo hodinu, dvě i více, že se přísloví naplnilo : Non semper violce; nec semper lilia florent, že ne vždycky fiala a lilium kvetne, aby se k němu vonělo.

Dne čtrnáctého téhož měsíce vstali jsme tři hodiny přede dnem, a opět ten celý den až do noci mezi vrchy a kamením bez odpočívání jeli, a potom mezi skalím jako dobří poustevníci spali.

Dne patnáctého vypravili jsme se o půl noci při měsíci, kterýž tehdáž plný byl a jasně svítil, pustinami a vrchy až do samého večera bez zastávky jsme jeli, a tu k jakési louži smradlavé vody se dostali, v níž mouřenín velbloudy napájel a nám jí do kozích koží nabral, a odtud s námi dále jel okolo míle vlaské, pro strach Arabův, kteříž tu blízko té vody v jeskyních a rozsedlinách skály se zdržují, aby přijdouce pro vodu nám nějaké těžkosti neučinili.

Majíce pak po tak veliké cestě od půl noci až do samého večera trvající odpočívati, stala se nám překážka, že náš Arab nevěděl kam dále nás vésti, a dokonce ani po slunci ani po měsíci na dobrou cestu se vpraviti nemohl. Nebo na té vší cestě ani stezky, ovšem pak cesty, anobrž ani šlépějí, po nichž by se poznati mohlo, že tu lidé putovali aneb hovada chodily, znáti nebylo a nebývá, a to netoliko proto, že tam nemnoho putují, ale že písek tak jemný a lehký jest, že nercili od nejmenšího větříčku pohnut, ale často od nesmírného horka jako pozdvihován bývá, nímž se hned všecky šlépěje zanesou. Pročež obyvatelé těch pustin ve dne sluncem a v noci měsícem, strany cesty své, spraviti se hledí, a jiní poutníci caravanami, a kupci compassem jako na moři se řídí.

Z té příčiny nemálo jsme se ulekli nad tou nesprávou našeho vůdce, a veliký strach na nás přicházel, zvláště kdybychom zavedeni byli, abychom tu bídně hladem, jakž se to jiným poutníkům před námi přiházelo, zahynouti nemusili, aneb abychom naschvále od toho lotra mezi ty loupežníky Araby uvedeni jako do léče do věčného zajetí, aneb k prodaji divokým národům vydáni nebyli. A zvláště dal se nám v podezření, když od nás v noci do hor odšel, tím úmyslem, aby některého Araba k ukázaní nám cesty pohledal; a my jináč nemyslili, nežli že tu své náhončí shledává, aby nás obloupili, a vždycky jsme se, jak se co nejméně chřestlo, lekali a pánu bohu poroučeli, a již všeho oželeli, chtějíce raději hrdla svá ztratiti, nežli těm zhovadilým národům v moc a poddanost přijíti. Tak tedy majíce spáti, ani oka jsme zavříti nemohli; ač se pak po třech hodinách k nám s jedním Arabem zase navrátil, a při nás oba bezpečně se položíce spali však předce jsme mu nevěřili, domnívajíce se, kdyžť jest jednoho našel, žeť jest jich také více shledati mohl, a snad že pro lepší vyzvědění nás tento s ním přišel. Až když bylo ráno 16. dne téhož měsíce, v pátek na svatého Havla, vidouce že se k cestě mají, a dvě hodiny přede dnem nás vyburcovali, tu jsme se poněkud v dobré naději ustavili, však nedokonale, obávajíce se, aby snad některého místa lstně neopanovali a nám cesty nezastoupili, v kterémžto strachu jeli jsme největšími horami a nejhorší cestou až k nešporům; a tehdáž zahlídli jsme skrze údolí klášter svaté panny Kateřiny, kdež jsme teprv všeho strachu pozbyli, pánu bohu z jeho milostivé a božské ochrany a pomoci děkujíce, že se nám beze vší zlé příhody šťastně k tomu místu tak žádanému dopraviti dáti ráčil. A nepotřebujíce víc toho najatého Araba, a poznavše to, že nás dobře vedl a ochotný byl, dali jsme mu na dobré spropitné, a k tomu něco biskotův, neb byl hladovitý pacholek, a pokojně jsme ho od sebe propustili.

Po půl hodině dostali jsme se před klášter, a ssedše dolů s velbloudů, přede dveřmi naše věci jsme složili a na klášter zatloukli, žádajíce do něho puštěni býti. I vyhlídli k nám mniši řečtí kalojeři přes zdi dolův, a nás se vyptávali, kdo jsme a odkud jedeme atd., načež jim náš tlumočník zprávu dostatečnou dával, s tím doložením, že psaní od patriarchy z Cairu s sebou neseme, z něhož všemu vyrozuměti moci budou; oni pak nám naposledy takovou odpověd dali, abychom malé strpení měli, že jak se Arabové rozběhnou, nám rádi otevříti chtějí. Nebo v tom čase, co jsme tloukli a spolu mluvili, sběhlo se k nám mnoho Arabů s ženami a dětmi, a ti na nás zevlovali. Mniši pak jim nic nevěřili, proto že s nimi v nějakém nedorozumění byli, tak že málo dní před tím útok činili ke dveřům klášterním, a nemohouce jich pro sílu jejich (nebo závorami velikými dobře opatřené a železnými tlustými plechy obité byly) dobyti, chtěli je vypáliti. Ale že mniši vnitř hasili, nic dovesti nemohli, však znamení toho všeho patrné pozůstavili. Obávali se tehdy mniši, kdyby nám otevřeli, aby se oni s námi tam nevetřeli aneb dveří nezaskočili.

Ti pak Arabové odtud se také odjíti nestrojili, až v samý večer, nevím z jaké příčiny, přišli mezi ně dva jejich hejtmané, capi od nich nazvaní, kteříž všemi Araby okolo hory Sinai vládnou; ti když k nám přišli, byli od nás žádáni, aby ty jiné odtud vypravili, že na spropitné míti budou. Což oni nemeškali učiniti, a toliko něco málo v svém jazyku zkřikli, hned se to množství preč odtud bralo, že ti sami dva capi zůstali. Pročež nám mniši otevříti nemeškali a nás ochotně a přívětivě do kláštera přijali, s velikou naší radostí, že po tak velice těžké a nepřístupné cestě jako k dobrému přístavu jsme se dostali, a zvláště mimo obyčejné putování v těch zemích do 400 mílí vlaských, našich 80 velkých z Cairu, co jiní ve dvanácti neb třinácti dnech sotva vykonati mohou, my v osmi dnech s pomocí boží, totiž od 8. dne měsíce Října až do 16. téhož měsíce jsme ve zdraví bohdá s dobrou pochvalou vyřídili, proti přísloví : Veggiar alla luna, e dormir al sole, non fa ne pro, ne honore, totiž: že „kdo při měsíci jezdí a na slunci spí, prospěchu ani cti žádné z toho nemívá;“ ješto jsme téměř vždycky při měsíci jeli, a nevyspavše se v noci, třebas v největší horko slunečné jedouc vyspati se musili. Z čehož pán bůh pochválen buď!