Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v Pusté Arábii - Díl druhý/Kapitola 5.

Jak jsme se do Damiáty dostali, co v něm předse brali, a přitom vypsání téhož města.

Turecké páteře. Konsul a vicekonsul. Lampert veselý. Rvačka s mnichem. Město Damiáta. Ludvík král franský. Nil řeka rybnatá.


Když jsme k břehu toho města přijeli, nesměli jsme z lodí vystoupiti, až jsme viceconsulovi krále franckého, kterýž se v tom městě zdržuje, náš příjezd v známost uvesti dali. Kterýžto nemeškal po malé chvíli sám k nám a pro nás přijíti, a velmi přívětivě nás přivítav, do příbytku svého skrze město vedl.

A však nejprvé skrze jakýsi starý dům jsme šli, v němž mnoho Turkův bylo; před nimiž jsme tlumoky naše na zem položiti a jim je k otvírání a přehledávání dáti musili. Však nic nám z nich nevzali, ale nás propustili; kromě jeden z nich dobře oděný a snad i z důstojníkův, ten když vyložili z karnýře jednoho našeho poutníka křížky a páteře v Jerusalémě koupené (jakž v první knize o tom doloženo), velmi se nad nimi jako užasl a hněvem pohnul a zlořečil v jazyku svém, až i naposledy na ně při přítomnosti naší plil; a my jsme jemu nic proto říci, ani se na odpor proti němu postaviti nesměli. A však podivili jsme se té jeho nevážnosti, že mimo obyčej jiných Turkův tento sám těch věcí nic sobě nevážil. Nebo jiné jsem Turky viděl, kteříž na takové věci laskavi jsou (krom křížkův a obrázkův, o čemž doleji položím) a poutníkům je rádi berou, aby je sami na hrdle neb na rukou nosili a po nich své páteře říkali: však přitom po každém zrnu své Subana hala, totiž: „Bože obrat se ke mně hříšnému,“ přivěsí, a tu modlitbu stokrát, pokaždé vedlé páteřů, říkají.

Odtud nás viceconsul vedl upřímo do svého příbytku, v kterémž samotný s svým služebníkem bydlel, a sotva sám pro sebe komoru v něm měl od země jedné podlahy zvýši, a nám pod ní dole v síni, kdež jsme jedli i ležeti musili, vykázal.

Aby pak každý věděl, kdo jest ten viceconsul, věděti sluší, že někteří křesťanští mocnářové, kteří s Turkem ustavičný pokoj mají a obchody své vedou, jako král francký a Benátčané, v některých předních tureckých městech, jako v Konstantinopoli, v Tripoli, v Halepu, v Kairu, v Alexandrii a jinde, vyslané své mají; a ti, poněvadž tam za příčinou pokoje činění, aneb pro jiné brzké některých věcí vyřízení, po němž by se s odpovědí domů vrátili, nejsou jako Ambassatores, Oratores, anebo poslové a legáti, neužívají také těch jmen, ale Consules, totiž starostové nazváni bývají. Kteřížto v dotčených místech řádně své sídlo mají, k tomu jsouce nařízeni, aby mezi křesťanskými kupci, kteříž tam na mnoze pro obchody své dojíždějí, řád, pokoj a všecko dobré zachovali; když by se co od Turkův jim přihodilo, buďto žeby se nová cla a jiné nové neobyčejné věci na ně ukládali, mimo smlouvy a privilegia mezi jich mocnáři smluvená a utvrzená, buďto žeby jim kdo z lidu tureckého ubližoval, ti Consules povinni jsou o to se domlouvati a svým vrchnostem, jest-li že by se jim to nenapravilo, o tom věděti dáti mají.

Jsou pak u Turkův u vážnosti, a od tureckých císařův mnohými obzvláštnostmi obdařeni. Od své vrchnosti a kupeckých obchodův mají poctivé vychování; tak že místy veliký dvůr vedou, své stráže turecké, totiž některého Janičara, vždycky při sobě mají, kteříž jich v domích hlídati, a po ulicech před nimi jdouce provázeti, a před zběří tureckou, jako před bašemi místo dělati musejí. K tomu veliké komonstvo kupců křesťanských slavně a v pěkných hedbávných šatech připravených za nimi jde a jim velikou podstatu při těch národech činí, tak že se dobře o nich říci může : onza di stato, libra d’oro, totiž, že „ouřad nemýlí.“

K těm pak dvoum vrchností křesťanských starostům přiznávají a přivinují se jiní národové, jako k Benátskému ze všeho jejich panství poddaní, Raguští atd.; k franskému Němci, Nizozemci, Angličané, z města Genue, Florencie, z Luky atd. kupci a poutníci, kteříž všickni svého starosty poslušni býti musejí.

Pro lepší pak jurisdikcí a zachování řádu mají sobě od Turkův oddané domy veliké, řečené Fondiques, jakoby u nás v Praze Kotce byly, a ty místa dosti nákladné tak od starodávna vystavené jsou; v těch consul a kupci i s zbožím a krámy bydlejí, zavírajíce se v noci a stráž majíce, jakž potom níže něco o nich dotknu.

Abych pak o našem viceconsulovi oznámil: ten byl tu v Damiátě consula z Cairu místodržící a nařízený; a však poněvadž tam Fondiquy a obchodů valných křesťané nevedli, také malé vychování a podstatu měl, a spíše křesťanských poutníkův, z Jerusaléma obyčejně tudy do Egypta putujících, hospodářem, a pro skupování rýže a jiných některých věcí, Alexandrinských křesťanův jednatelem nazývati se může.

My tedy k takovému člověku se dostavše, vděčni jsme toho byli, že nás k sobě přijal, s námi vlasky mluviti uměl, a přitom dobrý a upřímný člověk byl, rád a ochotně ve všem se nám propůjčoval.

Přede vším pak byvše po cestě od hladu zemdlení, ptali jsme se na víno, a od něho přezvěděli, že ho ve všem městě najíti a ovšem dostati možné není; a však že pro svůj nápitek dobrého vína z ostrova Cypru něco málo má, kteréhož že nám rád chce uděliti, dokud postačí. Přijavše tu jeho dobrou vůli a skutek s poděkováním, prosili jsme ho za brzkou večeři, s kterouž také dlouho nemeškal, ale po malé chvíli dal nám pečených i vařených kuřat, ryb a vaření v hojnosti, a k tomu toho dobrého vína, tak že jsme sobě tu zase dobře po předešlé nouzi naší nahradili, jakž se v přísloví říká : dobrá vůle koláče jí, zlá hlavu tepe, a řídký pivo pí. Pročež také někteří z tovaryšstva sobě povolili a veseli byli, di viso sereno; až když dobře pozdě bylo, prostřevše sobě modraci a houně na zem a někteří na stolice (neb jsme tu na stolicích za stolem po křesťansku seděli) na odpočinutí jsme se odebrali.

Náš pak Lampert ten obyčej míval, že když dobrého vína dopadl, ním se rád podnapil, a po té rozličné písně v svém nizozemském jazyku pobožné i světské zpívával, podlé přísloví: l’aequa fa male, il vin fa cantare, „víno zbuzuje k zpěvu a voda k hněvu;“ čehož tehdáž také neobmeškal, jak jsme svíčku zhasili a se utišili, dal se nám do zpívání hlasem, a my se mu zticha smáli poslouchajíce ho. Mnich pak, snad že s chutí povečeřel, tím více snem obtížen byl, chi ben cena, ben dorme, nemohl ho snésti, ale okřikl ho vlasky: Lamperto taci, „Lamperte mlč.“ Pročež Lampert nedozpívav verše začatého umlkl, neb se ho bál. V tom jeden z tovaryšstva, neměv veliké chuti k mnichu, zvolal na Lamperta : Lamperto canta, totiž : „Lamperte zpívej.“ Takž Lampert maje zástupce, a že ho posilovali, che gl’i facevan spalle, začal tím hlasitěji zpívati. Mnich proti tomu zase ho okřikl, aby mlčel. Lampert uposlechl ho. Ale po té hned zase byl k zpívání ponoukán, i dal se teprv právě do zpívání; až mnich vida, že ho hrubě za kápi (jakž říkáme) táhne, vztýčil se z ležení vzhůru a na Lamperta s hurtem a křikem, aby ho bil, pospíchal. Někteří z tovaryšstva poznavše to, nemeškali Lampertovi na pomoc přispěti a proti mnichu se postaviti. I potkali se po tmě s mnichem, a místo vlaského přísloví: una parola tocco l’altra, že „jedna řeč druhou stíhá,“ tak že tuto jedna pěst druhou potkávala. Nebo mnich vida, že žertů není, jsa osoba vysoká, dlouhých ramen a silného oschlého těla; udatně sobě počínal, bil, pral okolo sebe, jako by dvěma kordy v hromadě šermoval, a zase z tovaryšstva po tmě často místo mnicha v sobě byli, podlé přísloví : Chi vade notte, trova spesso delle botte, „kdo se v noci toulá, často buchty dostává.“ Až viceconsul slyše tu pranici, neb nad námi ležel, přiběhl s světlem dolů všecken zděšený mezi nás, prose pro boha, abychom sobě pokojně počínali, tak že jsme my ostatní, ješto jsme se té hře dívali, jemu jich rozvesti napomáhali. Ale mnich jsa hněvem rozpálený, nemohl se spokojiti, nýbrž ještě k tomu na ulici vyběhl, volal, křičel, aby mu Turci na pomoc přispěli, že ho loupí a mordují; ale nemohl se tak rychle žádného dovolati, proto že pozdě a v první usnutí bylo, a viceconsul ho s mou pomocí, k našemu velikému štěstí, do domu násilně vtrhl; nebo by sebe i nás třebas do věčného vězení aneb u velikou pokutu peněžitou byl přivedl. Pánu bohu bud chvála z ochrany jeho svaté ! Tu po velikém křiku sotva jsme toho mnicha spokojili a té pranici konec učinili; neb byl tak zapálený, žeby byl nedbal všecka nebezpečenství podstoupiti, ješto ač dílu svého dostal, však on vždy více nebohému Lampertovi, vytrhv mu po levé straně téměř polovici jeho vousův na bradě, a některým jiným ublížil, tak že jest z toho žertu dosti mnoho strachu přišlo. Il molto, el poco, rompe il gioco. Naposledy jsme se všickni upokojili.

Dvacátého devátého dne měsíce Září, to bylo v úterý den svatého Michala archanděla, hned jak jsme vstali, tovaryšstvo se radilo, jak by toho mnicha pozbyli, jakožto nerovné spřeže; a zase strany excommunikací (vyobcování z církve), kterouž v té šarvátce také hrozil a své odporníky do klatby dal, že jsou na pomazaného a Clerica rukama sáhnouti směli, jakž o tom mnoho v právích duchovních c. si quis suadente 17. q. 4. juncto c. non dubium, et c. veniens, et c. ad eminentiam, c. cum illorum, c. religioso et c. de sentent. excom. tit. lib. 6. vyměřeno jest.

I ač jsou mnohé příčiny měli, aby na tu jeho excommunikací nedbali, jako předně, že jest té moci neměl a osobě své vedlé zákonu, kterýmž se toho dovoluje, přivlastňovati nemohl, c. corripiantur 24. q. 3. c. visis 16, q. 2. glossa in c. nemo episcopus, 3. q. 2. dicti tit. c. cum ab ecclesiarum, de off. c. ord. Hostiens. ibid. atd. ačkoli tedy to tichým duchem mohlo pominuto býti, nicméně přece jsem tovaryšstvo k tomu měl, aby se s mnichem smířili a to v zapomenutí uvedli. La olvidenza es el remedio de las injurias. Jakož jsem také s mnichem do některých ulic na procházku vyšel a jeho napomínal, aby se s tovaryšstvem spokojil, že mu to k dobrému bude, a že oni spíše bez něho, nežli on bez nich v těchto nepřátelských zemích budou moci býti. Olvidar lo que sabes, algunas vezes trae provecho, „v zapomenutí uvedení některých věcí že úžitečné bývá.“ Čemuž mnich neodporoval, ale hned se ke mně omlouval, abych nemyslil, aby on mne v excommunikací své mínil, že on se mnou dobře spokojen jest; a že jest svého dobře pomstil, a jim to rád odpouští. A v tom mi plnou hrst vousů nebohého Lamperta ukázal, kteréž ve spodkách schované měl, jimž jsme se dosti nasmáli.

V tom přišel čas snídaní, a my sobě dali třiceti vajec sazených na velké pánvi připraviti; pročež vedl jsem mnicha s sebou k stolu, a on chtěje s námi jídla účasten býti, dal požehnání všem, a po té zase jsme spolu veseli byli; však někteří s mnichem mluviti nechtěli.

Po obědě na žádost naši zjednal nám viceconsul Dziermu, kteráž by nás do Bulako města a přístavu blízko Kairu dovezla, a smluvil od jedné osoby po cechinu Benátském.

Mnich vida, že se to bez něho jednalo, a také mu oznámeno bylo, aby se jak může opatřil, že ho s sebou míti nechtějí, velmi nerád tomu byl; a nemoha sám nic pěknými slovy spraviti, vždy jinde přímluvy hledal, vedlé toho : Meglio se vince la cosa per il conseglio, che per l’ira, zdali by mohl co pokorou a dobrou radou, spíše nežli hněvem získati. Nebo vyjednal sobě přímluvu od Sangiacha toho města, kterýž k nám vyslal osoby jisté, žádaje nás, poněvadž jsme mnicha s sebou přivedli, abychom jej zase odtud odvedli, nechceme-li dále, toliko do Cairu. A však když tovaryšstvo poníženou omluvu svou učinilo, že sobě slíbili, aby ho v tovaryšstvu netrpěli, žádajíce ho, aby jich při tom zanechal, na té odpovědi přestal a mnichu se spokojiti poručil, tak že jest nás prázen býti musil; a my sobě přísloví toho potvrdili, kteréž napomíná, varovati se příliš zdravých krmí, příliš velikého štěstí a příliš dobrých lidí; aneb jak jiní říkají: Dio te guardi da cingue F: Fame, Fumo, Fiume, Frate, Femine.

Dne 30. a posledního měsíce Září, čekajíce na našeho plavce až se shotoví, procházeli jsme se po městě, kteréž jest starodávní a sloulo někdy Pelusium od Pelea otce Achillesa, jináč Eliopolis od Elia Pertinace, kterýž je vystavěti měl.

Bylo před lety dvojí zdí cihelnou a dvojími příkopy obehnané a opevněné, tak že když léta 1246 král francký Ludvík, příjmím Svatý, přitáhv do země Svaté, aby Jerusalém a křesťany vysvobodil, pustil se do Egypta po vojsku k tomuto městu nejprvé, a přes celý rok je oblehl a útokem ho dobyti nemohl; ale když pohané bezpečně sobě v něm počínali a hodujíce spali, tehdáž s svým obmyslem jednu bránu dobyl a města s velikým bohatstvím a loupeží dostal.

Ale nedlouho užil toho vítězství. Nebo chtěje upřímo k městu Cairu táhnouti, zdržoval se příliš na cestě, až čas přišel, že řeka Nilus z břehu vystoupila a zemi vůkol zatopila. O čemž král Ludvík nevěda, lidu svého časně opatřiti nemohl, tak že jest všecko ležení vojska jeho v vodě stálo, pastev a potrav nemělo a zpátkem do Damiáty, ani z Damiáty k nim přitáhnouti možné nebylo. [1] A v tom žoldán egyptský s lidem velikým na něj přitáhl a jemu na sucho vystoupiti bránil, až i pro vlhkost místa mor v ležení nastal, tak že chtěl-li jest král dokonalého zahynutí ujíti, musil se žoldánovi i s lidem svým poddati, však s takovými výminkami : že má do Damiáty i s lidem propuštěn býti a města se vším příslušenstvím žoldánovi postoupiti, a přes to všecko osm tisíc liber zlata ranzionu, totiž výplaty položiti. Čemuž král i žoldán potom zadosti učinili. Chron. de temporibus aetatibusque mundi. Joh. Titius. Gvagninius. Inventaire du Jan de Serres. Nyní samým položením, že v rovině a při vodě Nilu leží, pevné jest; ale zdí nemá, než co domové pořád stavení zavírají. Položení jeho jest obdloužní od strany půlnoční až k polední a jako půl měsíce nakřivené, kudyž hlavní tok Nilu mimo samé město teče, a jest od jednoho rohu k druhému asi míle vlaská a zšíři na půl míle se táhne. Stavené jest na větším díle z cihel na slunci pálených, pro nedostatek kamení; ulice nečisté a pusté má, avšak proti tomu obyvatelé města toho znamenitou zvůli a kratochvil mají, proto že při něm množství rozkošných zahrad jest, do nichž ze všech stran z Nilu vodu pouštějí a v nich od limounových, citronových, pomorančových, granatových, fíkových, olívových, palmových, kassiových štěpí, od cukrových třtí a rajského stromoví veliký dostatek mají. Vaření všelijakého hojnost jiným zemím dodávají, zvláště pak rýže, o kteréž nám viceconsul vypravoval, že, se jí z toho města do roka za million aneb desetkrát sto tisíc vyveze, avšak ne jakoby tu zrostla, ale z okolních měst a vesnic že se do něho přiváží a dodává.

V tom městě jest také znamenitá hojnost od množství dobrých ryb z Nilu i z moře. Nebo ač jako u nás s mnohými přípravami, totiž měchy, košíky, víchy, čeřeny atd. nic neumějí aniž o nich co vědí, však ledajakous malou sítkou aneb udicí znamenitých ryb dostatek chytají. A viděl jsem to v městě Damiátě i jinde výš po Nilu, že ledakdos přivázal na provázek kus hřebíku špičatého a k němu kus chleba, a hodiv to do vody velmi brzo dobrou a velkou rybu vytahoval, jakoby ji na nejlepší udici chytiti mohl. A mohl bych říci, že tato řeka nad jiné v světě na ryby nejhojnější jest, a to z příčiny její tučnosti a kalnosti, o níž doleji potom psáti budu. Athen. starý spisovatel lib. 7. cap. 29. dobrotu i velikost ryb z Nilu vypisuje.

Ještě toho dne, nejsouce úmyslu Lamperta našeho dále s námi vésti, smluvili jsme s viceconsulem, aby mu do ostrova Cypru dopomohl, aby mohl odtud do Benátek se dostati. A tehdáž hned na jednu Caramusalu se vyptav, jej na ni opatřil; a my zaplativše co od plavení přišlo, i co tu s námi protrávil, ještě jsme mu na cestu my sami dva, totiž pan Černín a já, s potřebu peněz udělili a připsání k otci Gvardiánovi do Cypru učinili, aby mu všecky naše věci u něho zanechané, totiž truhly, modraci a jiné věci od šatstva vydal a jemu propustil.

V pravdě nerádi jsme ho pozbyli, pro jeho kratochvilné a veselé posuňky, jichž bychom byli na poušti Sinai k obveselení našemu dobře potřebovali, nebyvše nežli samotní, pan Černín a já; nebo

    Un bon compagno per la via te porta a cavallo;
    Un cattivo non t’aiuta, ma te far tirar la caretta.

    Dobrý tovaryš na cestě jest za vozík, věz zajistě;
    Máš-li zlého, k tomu lháře, jest jakoby s ním táhl v káře.

Po vyřízení toho nakoupili jsme sobě za laciné peníze potrav od vajec, slepic, ryb pečených i vařených, chleba, biskotů, kromě vína, kteréž jsme v hospodě naší všecko vypili a ještě před odjezdem počali vodu z Nilu píti. Po té jsme se rozžehnali s viceconsulem a jej pěkně spokojili, mnicha a Lamperta s ním v městě zanechali a sami v pěti osobách se k lodí vypravili, kdež jsme přes noc čekajíce na dobrý vítr odpočívati musili, ale velmi málo spali, pro k víře nepodobné ryb se házení, metání, o lodí naši otírání, že jsme se někdy lekati musili; a tu jsem také u toho města delfíny viděl, o nichž v první knize psáno jest.


  1. Žoldán Ludvíka krále Franckého u Damiaty náramně soužil.