Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v Pusté Arábii - Díl druhý/Kapitola 25.

Stručné vypsání země mouřeninské, jináč Abyssinské.


V první knize, kdež jsem rozdílných národův náboženství, v městě Jerusalémě při hrobu božím vykonávané, vypisoval, pominul jsem o Abyssiních psáti, proto že jsem je až k této kapitole poodložil; výš pak proto, že při zemi Egyptu leží, zmínka o nich učiněna býti musila: ale tuto, již zcela o tom národu a zemi v kapitole této vypisovati jsem umínil.

Země Mouřeninská od starodávna slove latině Athiopia, nyní obyčejně Abyssinia, a národ ten Athiopes aneb Abyssini, totiž Mouřeninové, kteříž od velikého horka nejčernější a nejopálenější mimo jiné lidi na světě jsou. Leží ta země v Africe a mezuje k straně východní od začátku bran moře Červeného při Oceanu až k Suaquem městu tureckému k Egyptu náležejícímu; však tu toliko jediný přístav Ercoco řečený drží, ostatní někteří králové Mouřeninští a pohanští, však na díle Turku poddaní, v své moci mají, a Turci před padesáti lety některé jejich přístavy opanovali. K straně půlnoční leží Egypt a Nubia poušť; k straně polední moře Oceanus, však nedochází moře, ale leží mezi tím několikera království svobodná, jako Mon. hemuge, Adel etc.; k straně západní pouště a hory Afriky, k té straně Libia. Damianus a Goes.

Někteří historikové, jako Horat. Malaguccius, Marc. Ant. Sabellicus a jiní vyčítají do 60 království, nad nimiž žeby měl král Abyssinský [1]. panovati, a za nejmocnějšího na světě jej pokládají; což však těchto časův, když tam Španělové dojíždějí a obchod provozují, jináče se nachází, že toliko země hořejší Athiopie jemu náleží, a vůkolí do 4000 mil prostředních českých obsahují. Edoard Lopez c. 10. descr. Congo. Však nic méně král ten předce tím titulem, jakéhož před lety, pokudž všecky v něm obsažené země držel, užíval, se chlubí a píše; nejprvé jmeno křtěné napřed postavuje, potom slovo od slova takto: „Když jsem království a žezlo přijal, vzal jsem jmeno David, jsa od boha milovaný, sloupem víry, z pokolení Judova, syn Davida, syn Šalomouna, syn sloupu Sionu z semene Jakoba, syn z rukou Marie, syn Nahu přirozeným zplozením; císař vyšší i nižší Mouřeninské země, mnohých velikých království král, Noa, Caffate, Fastigar, Angote, Breu, Baaliganze, Adea, Vangue, Goiame, kdež se Nilus začíná, Amara, Baguamedri, Ambea, Vagne, Tigremahon, Sabaim, odkudž pošla královna Sába, Barnagages; naposledy pán až do Nubie k samému Egyptu, a jiných mnohých zemí, kterýchž tuto nepočítám atd.“ Až potud titul jeho.

Ta země jest úrodná, žita, ječmene, pšenice, vaření rozličného, ovoce, pomorančí, citronů, limounů atd., medu, cukru hojnost a dostatek se v ní rodí; vaří pivo z ječmene; víno mají, však musí míti na ně od císaře dovolení; zvířat, slonů, koní, mezků, jelenů a jiných pitomých i divokých hovad; zlata, stříbra, mědi, železa a jiných kovů, toho všeho dostatek u nich jest, ale neumějí s tím zacházeti, aniž takových příprav k dobývání a roztápění nemají jako u nás; pročež všecko povrchně a odpolu vyhledávají a dělají, ano tak hloupí jsou, že neumějí ptáků lapati a ryb loviti, než co zastřelí a rukama polapí, to jest jejich. Thomas Junta. Paulus Polus. Daně a platy králi svému dávají z úžitku země, jak jim co kde přináší: kde zlato mají, dávají zlato; kde pastvy a lesy pro dobytek, tu dobytek; kde sůl, tu sůl, a tak dále o jiných zrostech zemských; a není žádný bohatý ani chudý, veliký aneb malý osvobozený, každý jest přímo císaři poddán; není tam stavův vyšších aneb nižších, všickni jsou sobě rovni v poslušenství a poddanosti, a není žádného rozdílu osob, mimo úřady, a k těm přicházejí skrze hrdinské činy a vzácné služby králům prokazované.

Dvoje léto a dvojí zimu mají, kteréžto ne zimou aneb teplem rozeznávají, ale samými prškami a jasným časem. Povětří a krupobití, kteréž by škodilo na úrodách, tam nebývá : však naproti tomu mívají tam kobylky veliké a v tak velikém množství, že celé krajiny vyžírají a v tak velikých hejnách létají, že když se usadí, na několik mílí zemi přikryjí a osadí, od nichž každého roku znamenitou škodu snášejí. Mince žádné nemají, a rázu žádného na zlato aneb stříbro nebijí, toliko kusů zlata čtverhraných na loty, víc neb méně, užívají.

Země jest prostředně lidná. Měst málo mají, a ta všecka nehražená jsou jako vesnice, jichž tam mnoho jest; největší město okolo 2000 domův má, a ti jsou prostě staveni. Než kostelův slavných, velikých a nákladně stavených, jak na vrších tak i v údolích veliké množství jest, a dělí se na kláštery, fary i kaply jako u nás; a mají-li u nás důchody a platy nadané, mají u nich ještě větší; a mnichů, řehol mnoho tisíc, kteříž nad sebou nejvyššího biskupa mají, Abna řečeného, tím se spravují, a ten vším jako papež vládne. Nejvíce lidu se drží a nachází při dvoře císaře, aneb jakž jej obyčejně nazívají: presbyter Johannes, totiž „kněz Jan“, kterýž vždycky pod stany bydlí a všecken jeho dvůr s ním, tak že několik mil v okršlku obsahují; náměstí, ulice a jiné věci pro obecní potřeby všecky tak pořádně se nacházejí, že každý z nich, jakoby v městě bylo, ví kde co najíti. Ačkoli často z místa na místo kněz Jan s dvorem se hýbá a s ním všickni se stěhují, však tomu již zvykli, nic jim stížné není a dobrému řádu nepřekáží; hned vše postaví jako na předešlém místě, z kterého se stěhovali nejináč nežli jako ležení vojenské. Na velbloudích a mezcích přenášejí stany a své hospodářství, jichž do 50.000 pokládají, kromě koní, kterýchž hrubě šetří pro potřebu v čas války. Angota

Když se hnouti má, vyšle napřed stan svůj jeden hedbávný bílý na znamení, že se tu osaditi míní; a tu se hned všecko k tomu místu stěhuje, však každý ví jak daleko od vůkolí stanu, tak že v brzkých dnech tábor osadí.

Potom když se sám na cestu vypraví, tu hned napřed jedou úředníci jeho dvorští, a pokaždé o polednách a k večeru, kde by zástavu míti měl, zastavují se a jeho, až přijede, očekávají (neb někdy 5, 6 i více dní cesty daleko se stěhuje), až k tomu bílému stanu přijíždějí; tu stany ostatní knížete svého rozbijí, pro kněžnu, pro přední úředníky, pro kostel, kuchyni, šatnici a jiné dvorské potřeby, a každé stany, jak kteří k sobě přináležejí, pospolu přistaví a čalouny rozličnými z bavlny aneb hedbáví jako zdí obtáhnou a obmezí, vůkol pak všeho dvoru plot z dříví opletou aneb koberci obtáhnou na míli i dáleji. Po té nesou na hlavách lidé, jichž několik tisíc bývá, šaty, tkaniny, klénoty, zlato a jiné drahé věci v košících na zámky zamčených; při těch jest nařízená stráž, a komu nenáleží, žádný se k tomu zástupu jako i k prvnímu přimísiti nesmí pod hrdlem. Za nimi v některé míli jede na koni aneb na bílém mezku kníže, zlatou korunu na hlavě maje a kříž zlatý v rukou, za záslonami pěknými; tak podobně také kněžna, kteréž žádný, leč třikrát v roce na slavnosti, viděti nemůže. Před nimi vedou mnoho pěkně připravených koní a mezků, mnoho jede pánův a rad tejných, kněží a co jiných jemu a kněžně přisluhujících pacholíkův urozených a panen : však z těch ho žádný nemůže viděti, nežli koliks málo osob, kteří s ním za záslonou jeho jdou; nebo ani ti, kteří záslony nesou, ho viděti nemohou. Stráže pak některý tisíc osob vůkol na míli jedou po tlupách, a žádnému blízko k té tlupě knížecí přiblížiti se nedají. Zkrátka u veliké slávě a cti jest mezi tím nebohým lidem, nemenší tolikéž moc svou nad nimi má; nebo tak jsou jemu poddáni, by komu třebas kázal, aby se sám zahubil, tedy na pouhý rozkaz jeho neobmešká toho učiniti, a tak veliký pán jako chudý v jeho moci jest a v ničemž se mu protiviti nesmí, nýbrž jako boha ho poslouchají, a spíše přísahu pod jeho jmenem nežli božím vyplní. Šířeji o jeho řádu a obyčeji při dvoře a správě neb vládě a jiných věcech vypisovati byloby dlouho; ale poněvadž již má cesta k konci svému pospíchá, také takové šíře ukrátím, a jen toliko o tom dvém, totiž o hoře divné a náboženství jich doložím.

Jest hora v jeho zemi v krajině Angota řečené, kteráž má vůkolí některý den cesty, ze všech stran skalí na spůsob zdí vysokých nepřístupné; toliko po třech cestách nebezpečných, branami a strážnými osazených a upevněných, tam vjíti se může. Jsou nahoře městečka, vesnice, potoky, lesové a jiní vrchové a údolí, a všecky vůbec příležitosti k životu vezdejšímu potřebné.

Na té hoře pro její bezpečnost všickni synové a krevní přátelé knížete bydleti, a pokud jsou živi, zůstávati musejí, Tam se spolu cvičí ve všem dobrém, tak aby, když by kníže umřel, z nich někdo k vládě hoditi se mohl, a tu nešetří toho, buď on synem aneb vnukem a jiným příbuzným knížete : když toliko jest z rodu toho a ctnostným, toho od země vyslaní odtud vyzdvihnou a za pána volí. A tou příčinou to království od mnoha set let při pokojném spravování zůstává, jeden přítel druhému nepřekáží, lidu po sobě nepotahuje, o bezhrdlí a korunu druhého nestojí, a tak mnohému krve prolití lidu i příbuzných, zhoubě země se uchází. Tam pak na té hoře se žení a vdávají a své vychování poctivé i zvůli mají, tak že ačkoli hlídáni bývají a dolů nikam nemohou, však nikoli se odtud sami od sebe nehýbají, aniž se zdráhají tam pospolu ve vší radosti a rozkoši přebývati. Nicméně aby vždy větší bezpečnost stolice královské byla, přes to všecko jest, jakési údolí na též hoře, do něhož jediný přístup se nachází; tam jsou palácové a vesnice některé, a všecky jako na vší hůře příležitosti: tu nejbližší k koruně krevní přátely chovají a jich z toho údolí mezi jiné nepouštějí, tak že se není obávati, aby, ušel-li by který z něho, z druhého průchodu hory ujíti mohl.

Nahoře při vypsání země Arabské zmínku jsem učinil toho, že Mouřeninové, kteříž pod knězem Janem jsou, po dnešní den o tom vypravují, kterak by královna z Sáby, kteráž králi Šalomounovi dary přinesla, slouti měla Maqueda, a že od krále obtěžkána byla a syna z něho porodila Mejlecha jmenem, kterýž v Mouřeninské zemi po smrti královny mateře své kraloval, a potomky krále těch zemí až posavád zanechal, jakž z napřed psaného titule, kterýmž se chlubí, znáti se může. Protož od té doby zachovávají obřízku a obřezují netoliko pacholíky ale i děvečky, čehož však Židé nečinili; a však obřízku na ten čas nedrží za potřebnou, aby opuštěna býti nemohla, nežli z obyčeje, jakožto věc starodávního tajemství plnou.

Víru křesťanskou, praví, že přijali skrze kázaní svatého Matouše, jakž jim toho nasvědčuje Dorotheus Synopsi; a protož za křesťany se vydávají. Však křest dvojí mají, totiž křest vodou a křest ohně, ješto proti tomu čteme v skutcích apoštolských v kapitole 5., že svatý Filip apoštol komorníka Candaces královny Mouřeninské ne ohněm ale vodou pokřtil. Ale oni původ čtení svatého Matouše v 3. kapitole berou, kdež mluvení svatého Jana Křtitele přivozuje : „On“ prý „křtíti bude ohněm a duchem svatým“ Item z skutkův apoštolských v kapitole první: „Jan křtil vodou, vy pak duchem svatým pokřtěni budete.“ Kteréžto řeči o Kristu pánu mluvené byly míněním takovým; že on sám bez přičinění lidského křtíti bude duchem svatým, ohněm pravým, srdce a mysl lidskou zapalujícím; což také na den letnic, když duch svatý v ohnivých jazycích na apoštoly sstoupil, se viditedlně naplnilo, a podnes u vnitřnostech vroucností k bohu v poznání víry pravé, lásky a naděje atd. rozněcujíc, to své svaté dílo koná.

Spůsob pak ohnivého křtu takový zachovávají : mají olej achalecynte řečený, v tom omačují rafiji, a nakladouce na to kadidla, zapalují, a nechávají některé krůpěje dolů spadnouti, kteréž kůži zaškvrknou, a předce jakéhosi znamení na jich černé kůži nechají; což po třikráte ve jmeno Trojice svaté opětují. Nejedí také žádných pokrmův Židům v starém zákoně zapověděných, a světí sobotu jako Židé; místo neděle křesťanské.

Vodou křtí děti; když jsou 40 dní stáří, avšak každého roku, dokud živi jsou, křest opětují na jistý den; kdežto v každé krajině rybníky k tomu připravené mají, a tu se shromáždíc lidu množství, do naha se svléci musejí a do vody vstupují, kdež je kněz znovu křtí s jistými slavnostmi; což i kníže jejich se vším svým dvorem, v místě zvláštním záslonami zastřeném, zachovává.

O duchu svatém velice bloudí, nevěříce aby pocházel od syna, než toliko od otce. Svátostí pod obojí, posluhují. O biřmování, posledním mazání nic nedrží.

Spůsob oddávání takový mají: před domem ženicha, a kdo chce, před kostelem aneb v kostele, postaví lůže záslonami obestřené, kdež se ženich s nevěstou posadí; potom přichází kněz, zpívá Alleluja a některé jiné verše, a po dokonání zpěvu ustřihne ženichovi drobet vlasů s hlavy a nevěstě též, a ženichovy, omočíc je v medu a víně, posadí na místo vystřižené nevěstě na hlavu, a zase nevěstiny ženichovi; po té jim oběma pokropí hlavy vodou vonnou a svěcenou, a odtud se domů s veselím a radostí doprovázejí. Rozloučení dovolují z ledajakýchs špatných příčin, když toliko uloženou sumu manželé složí. Kněžím manželstvo dovolují, jakož pak i patriarchové jejich někteří manželky mívali, však spůsobem Řekův, umře-li jim manželka, tedy druhé nepojímají.

V jiných artikulích víry na větším díle s Řeky drží a též učení mají. Kdo více o tom národu věděti chce, ten sobě může čísti Don Franc. Alvarez Viag. nell Etiopia, Ludov. Rom. navig. Athiopia.


  1. Abyssinský král má do šedesatera království