Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v Pusté Arábii - Díl druhý/Kapitola 14.

O zemi Arabské a národu v ní přebývajícím.

Arabie popsání. Moře písčité. Žid pískem pokřtěn. Eremus, poušť. Poustenníci rozliční. Život poustennický. Klášter nevědomý. Mana. Jednorožcové. Arabie šťastná. Města její. Sába město. Maqueda královna. Národ arabský. Oděv arabův a žen jejich. Jaké vrchnosti mají. Povaha Arabův.


Arabia, jináč Arab v hebrejském jazyku, jest krajina veliká, a všecky země v sobě obsahuje, kteréž jsou mezi Oceanem, totiž Velikým mořem, mezi Červeným mořem, mezi Perským mořem a mezi Židovskou a Egyptskou zemí. [1] Obyčejně dělí se na tré, a tak trojí jest: Jedna Arabia pustá, kteráž od půlnoci mezuje s zemí Mezopotamií, na východ s Babylonskou, na poledne s Arabií šťastnou a na západ s Arabií skalnatou. Druhá Arabia skalnatá, od města hlavního Petra, totiž skála, jináč Nabataa od Nabajoth syna Izmaele nazvaná. Esai. 60. Ezech. 27. Ta se začíná od půlnoci z té strany země Židovské, od poledne při moři Červeném, od východu při straně Arabie šťastné, od západu při zemi Egyptské. Třetí slove Arabia šťastná neb bohatá, v kteréž město a krajina Saba v písmích svatých leželo. Ta leží k půlnoci při dotčených dvou Arabiích, k polední při moři Velikém, k východu při moři Perském a k západu při moři Červeném. Cestius, epitome orbis terr.

Jsou pak dotčené dvě Arabie, totiž skalnatá a pustá, jedna od neúrodných skalí a hor, druhá od holých pískův tak vlastně nazvané.

Skalnatá obsahuje v sobě tato hlavní města, totiž Mecchu a Medinu, k nimž Mahometáni za příčinou náboženství svého každoročně putují, o čemž doleji připomenuto bude. Potom město Thor při moři Červeném ležící, ne tak pro svou velikost a množství lidu v něm, jako pro přístav a příležitost jeho vzácné i známé. Nebo jest jen jako u nás prostřední městečko, toliko že zámček chatrný něco větší a pevnější jest nežli u Sues, a to pro ochranu toho kraje při něm vystaven. Obyvatelé tam na větším díle jsou křesťané Maroniti, a mají tam svůj kostelík, v němž arabskou a armenskou řečí služby své konají. Byly v ní také za prvních let Erupa, Sora, Choca a Salma.

Pustá nemá žádného obzvláštního města, než toliko leckdes chalupy, jeskyně a stany Arabův v místech nejistých, jak se jim kde zlíbí. Před lety byly v ní města Lysa, Lydia a Adra, o nichž viz Cosmogr Petri Apiniani. Jest pak tato téměř z těch tří největší, však nic jiného než holý písek, bez vody, bez stromoví a beze všech bylin zemských, až hrozno na ni hleděti, ovšem skrze ni putovati. Hier. in epist. Paula. Není tam žádné jisté cesty ani stezky, v pravdě jakž kdo téměř nohu z šlépěje vyvleče a málo poodjede, hned se pískem zavěje a zanese; ano také vítr přes jednu noc navěje písku na jednu hromadu tak mnoho, že bude co nějaká veliká hora, a zase hory přikryje pískem bílým, jako u nás sněhem, tak že jsem já jináč ponejprv nemyslil, než že jsou to sněhové hory, až mi tlumočník náš oznámil, že jsou od větru pískem přikryty; a na druhý neb třetí den viděl jsem též hory neb skalí bez toho písku, železné barvy, jakž pak tam ty skály všecky takové jsou. Od čehož slove ta poušť i jiné pouště v skalnaté Arabii moře písčité, proto že jako v nějakém moři semotam vítr pískem zmítá. A jakož vlnobití na moři zatopuje lodí i lidí, tak toto co zastihne v své vichřici, to zasype a tak náhle a násilně přikryje, že pod ním udušeno býti musí. A když pak jest nejmenší větříček, tehdy tím pískem tak drobným, jakéhož my užíváme v sypacích hodinkách, a ještě drobnějším vzhůru jej vznášejíc chumelivá, odkudž potom rovně jako v čas mlhy u nás taková mrákota bývá, že tovaryš tovaryše přes něco málo krokův neuhlédá, a v takové mrákotě přihodí se někdy den, dva i víc putovati. Však toho prostředku lidé užívají v těch krajinách, když do Bagdetu a z té strany pusté Arabie táhnou, že mají na velbloudích po dvou truhlách; a v každé jeden čistě a volně seděti i v ní položiti se může; do těch truhel jsou okénka, aby skrze ně světlo do vnitřka šlo, a však zahražená. A takž tím spůsobem se opatrují před pískem, kterýž nejvíc očím škodí, a mnozí od něho o zrak přicházejí. Nicméně však přes to všecko musejí jako na moři kompasem a pravidlem se spravovati, a při jízdách svých neb karavanách lidí těch míst povědomých, jako na moři při loďstvech užívati; a jako na moři před bouří často kompas nic neprospívá, tak tuto když vichřice veliká jest, tedy je se vším i s kompasem zanese neb zasype. Ludov. Roman. navigat. 1. cap. 14. Mnoho lidí putujících tam hyne, a to od horka, žízně, písku a lotroviny.

Tu na té poušti zvláštní příhodu stalou vypisuje Nicephorus 3. Eccl. hist. cap. 37, kteréž tuto abych kratičce dotekl, za hodnou věc býti jsem uznal. Totiž za panování Marka Antonia císaře jakýsi Žid přes tu poušť s křesťanskými kupci po svých potřebách putoval, a jsa od horka zemdlený upadl v nemoc, tak že o svém dalším živobytí pochybil. Tou tedy příčinou hnut jsa v svědomí, prosil svých tovaryšův, aby ho bez potěšení neodcházeli, alebrž nemůže-li jaké jiné pomoci býti, aspoň ho tu pokřtili, že rád chce křesťanem býti a umříti. Proti tomu oni když se omlouvali, že mezi nimi kněze není a k tomu žádné vody nemají, on však nepřestával jich tak vysoce žádati a prositi, až jsou se uvolili tu žádost jeho naplniti, a poradivše se, jak by to vykonati mohli, kázali mu se z šatů svléci, a po té naň po třikráte pískem sypali, ve jmeno Otce, i Syna i Ducha svatého, a jmeno křesťanské mu dali.

Toho tak divného a neslýchaného tou svátostí přisluhování následovalo skutečné jeho při zdraví polehčení a vší nemoci pozbytí, tak že jest i hned s nimi se bera, ochotněji a čerstvěji nad ně tu cestu vykonal; oni pak přijevše do Alexandrie také tu věc na biskupa tehdejšího, jmenem Dionysia, vznesli, žádajíce v tom jeho rady a potvrzení; kterýž uradiv se s staršími církve, dal jej podle ustanovení Krista pána pokřtiti, a ten nedostatek napravil.

V těch dvou Arabiích pán bůh při onom lidu izraelském mnohé a veliké divy činil, jakž toho knihy Mojžíšové plné jsou; obzvláštně pak jmenují se třidceti dvě místa, při kterýchž se synové izraelští zdržovali. Jmenují se také zvláštními jmeny nazvané pouště, jako Pharan, Gen. 21. Num. 10. 13. 20., Deut. 1. 32. 28. 29., Elim, Exod. 15. Zin, Exod. 16. 19., Num. 13. 20. 26. 33., Deut. 32., Cades a Cadesbarne, Num. 13. 20. 16. Sur, Gen. 16. 19. a jiné, kteréž všecky obšírně v skalnaté a pusté Arabii se obsahují, na nichž synové izraelští třiceti osm let bydleli, a v tom čase nic nesili ani žali, ale měli manu a vodu od boha sobě dávanou v hojnosti, ani šaty jim nezetlely, ani obuví noh se nepotrhalo, a přes šestkráte sto tisíc mužův, kromě žen a dětí, tam zahynulých a pohřbených zůstalo, jakž o tom o všem místně vypravuje Sulpit. Sev. Aquit. hist. sacra.

Slouly ty oboje země před lety slovem řeckým Eremus, totiž pouště, a to z těch příčin, že když léta 252 za časův Decia a Valeriana i jiných potomních císařů Římských veliké a hrozné soužení a trápení nad křesťany ukrutně provozováno bylo, i byli mnozí horliví a o svá svědomí se starající muži, kteřížto aby snad buďto z křehkosti těla pro náramné muky, anebo pro rozkoš a sliby k zapření víry křesťanské přivedeni nebyli, opouštěli statky a všecko své jmění, a ucházejíce toho nebezpečenství utíkali na pouště, mezi hory a kde věděli, že by před nepřátely svými sebou bezpečni býti mohli; tam sobě stánky, jeskyně a co kdo mohl stavěli, doupata v skalí lámali, řemesla svá všelijaká dělali; jiní zahrádky štípili a rolí vzdělávali, jak kterého místa příležitost byla. Potom pak ačkoli taková nebezpečenství přestala, však mnohým se ten život zlíbil a té samotnosti přivykli, že tam raději zůstávali a do svých vlastí, do měst ani k přátelům se nenavrátili. Niceph. lib. 8. c. 39. Sozom. lib. 1. c. 12.

Takoví tehdy na poušti bydlící lidé slouli Eremitae, totiž od pouště nazvaní poustenníci, a ti byli trojí : Jedni slouli vlastně Eremitae, jináč Anachoretae, totiž ustupující z prostředku lidí na poušť. Rabanus lib. 4. c. 6. de prop. ser. Pyamon apud Cassian. collat. 18. c. 4. Druzí Coenobitae, totiž pospolu bydlící, jakoby česky řekl klášterníci; ti tolikéž na poušti bydlívali, však v klášteřích a v společnosti a v jistých místech. Evagrius de Palest. monachis. Třetí slouli Remboth, jakoby řekl opovržení, jináč Sarabaitae, oddělení, že se od jiných oddělovali a tři neb čtyři pospolu bydlívali v nejistých místech, živností všelijakých hledíce a obchody vedouce : však vše do spolku, sami svoji jsouce, dávali, a na to se vychovávali, žádnému nebyli poddáni ani koho poslušni. Vincent. in spec. hist, c. 54. lib. 17. Cassian. Isido. de offic. Antonius tit. 15. parag. 2. A z těch posledních povstali Circumcelliones, totiž tuláci, Gyrovagi, od jednoho města a místa k druhému putujíce a žebrotou se živíce, o nichž Anton. tit. 15. c. 1. Isid. lib. de offic. A byli tito vypověděni na sněmu Chalcedonském léta 453. c. 4.

V těch tehdy Arabiích bylo nerci-li na sta, ale na tisíce poustenníkův potomních časů, když se bylo zase křesťanstvo rozmohlo, jako za císaře Konstantina a jiných potomků jeho. Tehdáž zajisté kdo se bohu cele oddával, ten svět a marnosti jeho dokonce opouštěl. Jedni tedy pro světských marností vzdálení, bohu pak v čistotě a svatosti ustavičné sloužení na pouště se, oddávali; jiní pak vidouce kacířstva rozmnožení, i aby se ním nenakažovali, raději na pouště ucházeli, jako svatí Basilius, Nazianzenus, Augustinus, Hieronymus a jiní. Cassiod. tripar. hist. lib. 1. c. 11. Někteří pro příklady předešlé a následování předkův svých, jiní pro pokrytství, jiní pro zahálku, jiní z zoufalství (o nichž přísloví: desperatio facit monachum) vydávali se do těch pustin, a kde se komu líbilo, jak o kterém místě a tovaryšstvu slýchal (nebo mnohem známější věc byla tehdejším časům nežli našim), tam bydlel: ale však ne vždycky s pochvalou před bohem i církví, jakž o nich sv. Ambrož apud Gratian. distin. 40. c. illud autem, Řehoř papež ead. dist. c. quaelibet, a glossa ibid. Epiphan. lib. 3. tom. 2. haeres. 80. Hilarius Pictav. Episc. expl. psal. 64. Hieron. in Paulae epita. a jiní mnozí dějepisci církevní osvědčovali.

Prvního poustenníka praví byti Pavla z města Theby, kterýž že by léta 256 od 15 let věku svého do 113 let na poušti bydlel, žádných šatů na těle svém neměl, než jen rohož z listí palmového spletenou, jakž o něm obšírně Marul. lib. 1. c. 9. Anton. tit. 16, c. 1. et 2. Hieronym. in vitis patrum, Alvarez Guerrero thes. Chr. relat. cap. 57. vypisují. Po něm Antonia, Hilariona, Amona, Macaria, Raphuntia, Apollonia etc. za nejpřednější a nejstarší mají. Sozom. c. Suidas. Hieronym., kteříž mnoho o jich životu a obcování píší. Já pak tuto něco o potomních některých a jiných zvláštnostech krátce dotknu.

Bathaeus poustenník tak se (prý) hrubě postíval, že z jeho zubův červi lezli. Jeden syrský chleba za 70 let neokusil. Sozom. lib. 6. c. 34. Alas [2] 80 let chleba nejedl. Niceph. lib. 11. Acepsesma [3] 60 let v jeskyni své zavřený byl, aniž se dal viděti, ani s kým mluvíval, ale kdo mu co do jeskyně jísti hodil, to jedl a tím živ byl. Theod. lib. 4. c. 28. Didimus že 90 let samotný beze všeho lidského pohodlí bydlel a kořeny bylinné jídal. Socr. lib. 4. c. 23. Maria Egyptská, byvši někdy nevěstka zjevná a obecní, dala se na poušť pro pokání, 47 let samotná a beze všeho oděvu tam živa byla. Paul. Diac. in vitis patr. Johannes Egyptský 50 let v jeskyni na vysoké hoře zavřený zůstával, jen skrze okénko s lidmi mluvíval, a ponejprv když se tam dostal, tři léta stoje spával i jídal, a to vše pod jedním kamenem; v tom čase ani jednou nesedl, až mu potomně nohy otekly a se zahojily, tak že nechtěl-li jest od noh počínaje shníti, musil sedávati. Sozom. lib. 6. c. 34. Mikuláš z Antiochie nic nemluvíval, toliko jen rukama návěští dával, nikdy se nesmál, a měl podobného v svých obyčejích Dominica, o nichž Gerardus de Nazareth c. 37. 6. Jiný Dominicus pancířovou košili na sobě a pouta na nohách a rukou nosil, a každý den koštišťkem se mrskával, jakž o tom Surius tom. 5. de vit. sanctorum vypisuje. Simeon, ten na sloupě 40 loket vysokém bydlel třiceti let, nikdy dolů s něho nescházeje, a nerci-li komu jinému, ale ani své vlastní mateři se neukazujíc. Od něho původ vzali jiní, kteříž také na sloupích stávali a bydleli, a slouli Stylitae aneb Columnellae. Evagr. lib. 1. c. 13. Surius tom. 1. de vit. sanct., z nichž se připomínají nejpřednější: Daniel, tomu, praví, že když jedné zimy v noci vítr kápi s těla strhl, že on nahý ostal na sloupě a sněhem tak opršel, jako by se v led obrátil. Vincent. spr. hist. lib. 21. c. 51. et 52. Metaphrastes, Aloysius Lippomanes, Surius tom. 6. de vit. sanct. Item [4] Alipius, biskup Adrianopolský, ten 90 let na sloupě a na malé tabulce, na níž se posaditi, ovšem položiti nemohl, ustavičně stál, a pod sloupem s přístojícími mnichy a učedlníky svými žalmy zpíval dnem i nocí až do smrti. Surius tom. 6. vit. sanct. O těch a jiných mnohých lidech na poušti těla svá bědujících onde méně, onde zase více pamětí se nalézá, o nichž Hieronym. in vitis Patrum, Bigae salutis a jiné legendy obšírně vypisují. Kdo víc věděti chce o samotnosti a životu poustennickém i o jeho rozdílu, aneb co o něm smýšlíno, jaké jemu obcování býti by mělo, a kterých lidí starého a nového zákona, i pohanských mudrců příkladův následovati aneb jich vystříhati se sluší, čti o tom spis Franc. Petrarchae lib. 2. de vita solitaria.

Ale za našich časův takového tam není žádného. Nebo místo poustenníkův přebývají v těch jeskyních a skrýších Arabové, kromě kde ještě který klášter v celosti zůstává, jako při hoře Sinai svaté panny Kateřiny, a na poušti Thebaitské za Červeným mořem proti Thor svatého Macaria klášterové, kdež posavad caloierové bydlejí; a o té poušti i s klášterem svatého Macaria mnoho se v knihách de vitis Patrum píše, kdež žádostivý čtenář bude sobě moci přečísti.

Zatím také mnoho nám caloierové kláštera svaté panny Kateřiny vypravovali a jistili, že by v tom okolku hory Sinai nějaký nevídaný klášter byl, ale že náhodou naň připadají a začasté Arabové (z nichž že tu mnoho povědomých toho, a to domácích nahotově jest) do něho přicházejí, tam s mnichy jídají a mnoho jich tam pospolu vídají. A co ho naschvále caloierové i Arabové k tomu najatí pilně hledali, však že nikdy ho naleznouti nemohli; než dávají zprávu, že zvonění a zvuk několika zvonů po horách se rozléhající slýchají. Mimo to že časem z prostředku svého jednoho aneb dva v okamžení ztracují, a však to jistívají někteří Arabové, že když do toho kláštera se dostávají, tam je poznávají mezi jinými i s nimi mluvívají; odkudž jináč souditi se nemůže, než že z jednoho kláštera do druhého přenášeni bývají. A mnoho jiných obzvláštností o tom klášteru rozprávějí, kteréž já tuto příčinou krátkosti vypouštím.

Také se podnes na těch pouštích arabských mana, pokrm nejjemnější nachází, a když jsem byl v klášteře svaté panny Kateřiny, přinesli ji nám Arabové, kterouž jsme také jedli, i na cestě místem jsme ji nacházeli. (Té maně podobná pršela při městě Jerichu, kdyžto Židé velikonoc drželi; léta od počátku světa 2453, 16. dne měsíce Máje.)

Jaká by to věc byla, píše se v písmích svatých Exod. 16. 17., že byl pokrm, jenž z nejjemnější páry, horkem slunečným z země do povětří vytažené a tam horkem jako přepuštěné co nejlépeji se temperoval aneb připravoval, a nočním chladnem se stydna dolů na zem na kamení a na stromoví co rosa padal, a od lidu sbírán i požíván byl. Jest věc nábělelá v zrnkách co koriander, a chuti sladké co med, odkudž mel roscidum neb aereum, totiž med z rosy neb rosový a z povětří nazván jest.

Pokrm ten, kterýž jsme my jedli, byl velmi chutný a sladký. A však jakož těchto posledních časův všecky věci proměnu svou berouce, prvnější podstaty své pozbývají, tak i mana ta se pozměnila; než smýšlím, že za onoho zlatého věku zvláštním božím zázrakem jsouci, také lepší a chutnější býti mohla. Galereus píše, že za jeho času mnoho jí na hoře Libánu se nacházelo, a podnes svědčí to Juan Huarte lib. Examen de ingenios parallas scientias cap. 12. etc., že se jinde i v Hišpanii zhusta nachází, a vypisuje mnoho o její účincích, jako i Mesue lib. 2. kap. 16.

Nacházejí se v těch Arabiích jednorožcové, o nichž píší Breidenbach a Hons Werli von Zimber v svých putováních, že je po horách viděli běhati, dokládajíce, že tak velicí byli co velbloudové; píše o nich Plinius lib. 8. c. 21. Albertus, Arlunnus a jiní, že jsou velice náchylní k pannám; a protož že často je myslivci takovým spůsobem chytají: přistrojí krásného mládence do panenských šatův a vonnými věcmi tělo jeho namaží, a v noci jej na místo, kdež obyčejně bývají, postaví, a sami zalezou naň pozor majíce. Jednorožec když zdaleka učije vůni libou a šaty ženské zahlídne, upřímo k mládenci jde, a jemu hlavu svou na nohy položí a tou vůní se sytí, až i usne; v tom když on tak spí, mívají onino návěští sobě dané od mládence, a přiskočíce sváží ho a roh jeho mu upilují, a pustí zase svobodného, anebo beze škody vezmou jej, kde chtí. Praví o něm, že jest srsti a postavy koňské, noh slonových a hlavy jelení, roh některý na půldruhého lokte, někdy delší, dvou loket, uprostřed čela vyrostlý nosí.

Jak jest pak koli, však jistá věc jest, že jsou na světě toho pokolení zvířata, a ta báseň, že by jich nebylo, a před potopou vedeni byvše do korábu, že by samice jakožto plachá do vody vskočiti a se utopiti měla, a od té doby toliko ten samotný na světě zůstati a časem svým zahynouti měl, jest jistě smyšlená. Nebo předně Job v 39. kapitole zmínku o něm činí: „Svolí-liž jednorožec, aby tobě sloužil? připřáhl-liž by provazem jednorožce k orání atd.“ Lud. Barthema Itiner. c. 17. svědčí to, že při kostele Mahometovém v městě Meccha viděl dva jednorožce v ohradě postavy jako hříbě jednoroční, a dokládá, že byli žoldánovi darováni od krále mouřenínského, jináč Abysinského. Marco Polo lib. 3. c. 12. praví, že jich na východ v království Basma dosti jest, vypisujíc je jiným spůsobem nežli předešlí, a to tak, že je připodobňuje srstí k bůvolu, nohami k slonu, a hned dokládá, že žádnou měrou koni podobni nejsou, ani se skrze osobu v panenské postavě chytají; nýbrž že jest zvíře pokojné a rohem svým žádnému neubližuje, ale místo toho, když se rozpálí, že koleny strká, a koho porazí, toho teprva jazykem pere velmi tuze. Také v 2. knize kap. 43. píše, že v království Mien, item lib. 3. c. 28. že v království Guzzerat též se nalézají, jakž toho hojná svědectví máme, poněvadž mocnářové křesťanští, jako J. M. C., potom král hišpanský, francký, englický, polský, Benátčané i jiná knížata, celistvé, veliké a právě přirozené jich rohy po páru i více mají. Že pak na mále se jich dostává, není div pro veliké pustiny a nepřístupné hory, v nichž se oni zdržují, kamž nelze neb pro horka, neb pro nedostatek potrav a jiná nebezpečenství docházeti. Ač někteří smýšlejí, žeby místo jednorožců divocí oslové, onagri řečení (kteříž se tam také nacházejí), býti měli, a to pro roh, kterýž na čele vyrostlý mají; ale mýlí se, neb ten roh daleko menší nežli jednorožcův, a toliko jedné pídi zdýli jest, a velmi tlustý, a srstí i velikostí od sebe rozdílní jsou; jakž Victorius lib. 38. Var. lect. c. 1. obšírněji o něm píší.

Arabia šťastná jest nazvaná od dobré a úrodné své země; nebo v ní mnohá, pěkná, možná a dobře vystavená města jsou, k tomu mnohé řeky a hojnost vod pramenitých, jimiž se zavlažuje a úrodnou činí, tak že v ní od všelijakého obilí, ovocí, kteréž dvakrát do roka roste i vyzrává, ano i žeň také dvakrát bývá; item, hovad, též zvířat rozličných; mimo to převelmi vonných věcí, jako myrry, kadidla, drahého kamení nad jiná všeliká království hojnost jest. Píše Diod. Sic. lib. 2. c. 12., že i ta sama země vonnou páru z sebe vydává, a často že se taková hlína a země tu nachází, která nad míru libě voní, ano k stavení potřebována bývá. Dříví vonné a drahé místo jiného prostého pálí, kteréž by u nás u veliké vzácnosti bylo. Odtud pochází nejlepší ryzí zlato, kteréž samorostlé a vyčištěné nacházejí v kouskách jako žaludy, místy jako kaštany, tak že se z něho hned potřeby všelijaké dělati mohou. Diod. lib. 2. c. 13. lib. 3. c. 3. Sabell. lib. 3. Ene. 1.

Země ta dělí se na kraje zvláštní, a vedlé knížetství jistým rodům a pánům i jich poddaným, náleží. Nebo na větším díle má své pány, a císař turecký nejmenší díl jí drží a s těmi příměří zachovává, též některým, aby proti němu nebyli, poplatek dává.

Měst v té zemi jest mnoho, dosti nákladně od kamene vystavených, zdmi, věžemi opatřených a pro kupecké obchody velmi vznešených. Alexand. ab Alex. gen. die. lib. 5. c. 24. píše, že před lety, místy v některých místech, v přednosti postavení lidé střechy své na domích pozlacovati, slonovými kostmi vykládati a drahým kamením okrašlovati dávali; čehož na ten čas nic již tam není, nebo vědí sic kam jinam a nač zlato v obchodích obraceti, zvláště těch časů, když se k nim Portugalští dostali a s nimi tarmarčí a kupčí.

Nejpřednější i nejbohatší město jest Aden a má dva přístavy pro lodí; Turek je v své moci a dobře vojáky osazené má. Po něm jest Zibith, Tartaque, Taqui, Lasa, Nazua, Bayla, Manta, Calhat, Zaqui a jiná mnohá, o nichž více vypisují delle zelati. univers. de Giov. Botero, lib. 2. Summ. di tutti li regni etc. Orientali etc. Sába město arabské nade všecka města toho království té Arabie slastné se vychvaluje, jakož Diodorus lib. 3. c. 3. Plin. lib. 6. c. 28. píší, že za jich časův nádoby domovní všelijaké, ložní sloupy, stolečky, jež tripodas od tří noh tak byli nazývali, římsy nad okny, dveřmi a jiné potřeby domovní od zlata a stříbra, drahým kamením vysazované a obkládané mívali. To pak město, chtějí tomu, že tak velice hojné bylo od rozličných vonných věcí, totiž skořice, balsamu, myrry, kadidla, vonných palm, až se daleko po moři přes několik mil ta libá vůně větrem zanášela a tudy plavícím příjemná byla (Diod. lib. 3. c. 3.); než zase že někdy také těm obyvatelům tak škodlivá bývala, až od její prudkosti omdlívávali, a kdyby pryskyřicí aneb kozlovou bradou nebyli podkuřováni, že by mnozí od té silné vůně umříti musili. Strabo lib. 16. Diod. lib. 3. c. 3. Což jest-li že tak jest, tehdyť jest podobné i to, což se o jednom sedláku rozpráví, že když mimo jednu apatéku šel a z ní vůně ho zarazila, on omdlel a k sobě zas nepřišel po žádném vonných věcí užívání, až mu kdos trusem hnoje pod nosem natřel, od toho že zas okřál.

Proti tomu však nachází se Don Fran. Alvarez, Viag. della Atiopia cap. 37., kterýž projev ty země všecky, a jich dobře povědom jsa, ten proti obecnému smyslu světopisců píše, že město Sába nebylo a není v Arabii, nýbrž že bylo v zemi Mouřenínské, a že podnes zůstává i slove týmž jmenem. Ten pak spisovatel béře svůj základ z jedné knihy, kterouž (prý) v království Chaxumo v městě Sabaim, podnes tak řečeném, v jednom kostele křesťanův abyssinských týmž jazykem psanou viděl, a v té že se dokládá při začátku, že ta kniha nejprvé židovskou řečí sepsána, a potom teprva zase do jejich řeči přeložena byla. Začátek té knihy že vypravuje, kterak královna jmenem Maqueda, slyševši o moudrosti, slávě a stavení Šalomouna krále Judského, s velikým množstvím velbloudův, zlato a jiné drahé věci nesoucími, do Judstva se vypravila, a mnohem víc všeho o Šalomounovi pravdivého shledala, nežli jest v svých zemích z pověsti slyšela. Ta že by toho času, když v Jerusalémě byla, s králem Šalomounem manželsky obcovati a počavši s ním plod, potom po navrácení se domů časem svým syna, jmenem Meilecha, zploditi měla, a toho že potom k otci, aby spolu mezi jeho jinými syny vychován a v dobrém zveden byl, odeslala; jehož, když již svá léta měl a nad jiné sobě královsky a skvostně vésti chtěl, že král Šalomoun zase mateři jeho s komonstvem královským vypravil. Ten že po smrti mateře své kraloval, a potomci jeho, kteříž nyní králové Abyssinští aneb Mouřenínští slovou, až do těchto časův že by zůstávali, a v té knize od mnoha set let životové jejich vypsáni jsou; ano i titul králův Abyssinských to zřejmě ukazuje, když se píší a titulují podnes z pokolení Judova rodu Davidova a syny Šalomouna, z semene Jakoba atd., jakž toho více doleji doloženo bude. Také podnes při dvoře krále Abyssinského že se nalézají rodové a pokolení židovská z těch, kteříž tehdejšího věku od Šalomouna za přední rady a jiné dvorské důstojníky synu jeho přidáni a do jeho země propuštěni byli, a těch potomkové že v těch úřadech posloupně zůstávají i u veliké vážnosti je mají; jakž to týž Alvarez cap. 138. ibid. píšíc vypravuje. Těchto (prý) let město Sabaim s příslušející zemí k správě jednomu z krevních přátel krále Abyssinského, kterýž slove král Tigremahon, postoupeno jest. Idem cap. 41.

Navrátím se k Arabům. [5]Národ ten arabský nejprvé pošel z Izmaele, z děvky Agar od Abrahama zplozeného (v 2. knihách Mojžíšových v 16. kapitole. Josephus lib. 1. c. 21.), a slouli před lety Agareni; však k tomu se znáti nechtěli, nýbrž Saraceny, jakoby z Sáry pravé manželky Abrahamové pošli, sami se nazívali. Byl národ všech časův divoký a bojovný, jakž o Izmaelovi sám bůh to prorokoval; a nemnoho cizím králům neb národům poddanosti dokázali, sotva za času Trajána císaře Římského pod mocí římskou a poplatníci jejich byli. Eutropius brev. lib. 8. Cassiodo rus. Ač před tím přemoženi byli od Oktaviána císaře, však platu a daní dávati nechtěli. Sext. Rufus. Nejvíce s jízdou zacházeli a udatní rekové na koních byli (z jakýchž také i Marcus Julius Philippus císařem Římským učiněn jest. Pompon. Latus in vita ejus); nebo mají velmi rychlé koně a trvánlivé, a k tomu zvyklé jednomu toliko obroku za den, tak že na nich, jsouce sami trpěliví a těla tvrdého, mnoho zharcovati mohou.

V Arabii pusté a skalnaté napořád, v šťastné na větším díle v šírém poli pod stany aneb v horách a jeskyních bydlejí, a obyčejně dělí se jmeny, totiž že ti, ješto v městech jsou, Mouřenínové, a kteříž krom měst, Arabové slovou. [6] Ti pak Arabové tuláci nebydlejí na jednom místě, ale tak dlouho se na jednom zdržují, dokavadž jim jejich pastvy a vody dobytkům stačí a všeho tu nevypasou; potom hned dále táhnou s ženami, čeledí, s dobytky a se vším, co mají, a tak z rok do roka po tlupách sem i tam se trmácejí, a zvláště blízko silnic, jako k té straně Eufrates řeky, kudyž z Alepu, z Damašku, z Turek, aneb do Bagdetu, Balsary, Persie a Indie kupci jezdívají; a z druhé strany při moři Červeném, kudy caravany k Mahometovému hrobu do Mediny a do Mecchy a jinam táhnouti musejí. Tu všecko ustavení jejich jest, aby zjezdili co káně všecku zemi, hledajíce koho by, s čím napadli, aby ho obloupili. Nebo sic potrav, ani chleba pečeného, ani jiných věcí od jídla nemívají, leč co vyderou kupcům; než mlékem a masem živi jsou, a mnohý dokud živ chleba ani jiné jaké věci od pokrmů nám obyčejných nezakusí. Bohatství jejich jest míti množství koňův, velbloudův a jiných hovad; též od zbraní, jako oštipcův, šavlí neb bodáků, terčí a lučišť: takové věci jeden po druhém dědí a v dědictví je prodávají aneb postupují, rovně jako u nás se děje s pozemky a jinými zdědilými věcmi. Protož žádnému sousedu víry nedrží, nýbrž kde mohou, země a města blízká i daleká zjevně i zrádně v tlupách často i na tisíce přepadají, a co uchvátnou, tím se do vystačení živí, a sumou s koho jen mohou býti, žádného nešetří a nelitují.

Oděv jejich obyčejný rovně takový jest, jakýž u nás Cikánův; hlavu oholenou jako jiní Turci nosí, sukně bez rukávů, dlouhé do kolen bez otevření, kromě kudy hlavy prostrkují, a ty žíněné jsou aneb soukené; pod sukněmi nosí košili, u ní široké otevřené rukávy, jichž nezavazují, ale čím širší rukávy nesou, tím za nákladnější je mají; na to jsou opásáni ledajakýms širokým koženým pasem aneb rouchou, na níž bodák neb šavle zavěšena jest.

Obecní pak chasa jen v samé košili chodí a místem nazí, toliko ňákým hadrem s předu obestřeni bývají. Ženy jejich nosí gatě uherské z plátna bílého neb modrého, dlouhé až do kutkův, a majíce někam jíti, tedy jdou s tváří plátnem přikrytou, toliko díry v něm prodělávají, aby skrze ně hleděti mohly; a když se nejpěkněji ušperkovati chtějí, tehdy páteřů korálových, akštejnových a sklenných, a co k tomu podobného míti mohou, toho na tkanici naváží a pověsí sobě přes tváře po stranách vedlé uší, pídi zdýli, a to když se jim okolo tváři a očí čistě klátí a chřestá, tomu ony jsou velmi rády; a které s to býti mohou, ty sobě prsténků s drahým kamením najednají a na prsty nastrkají. Místo střevíc přednější mezi nimi obyčejně chlupatou kozí kůži okolo noh obvázanou nosívají, a jiné chudší bosy běhají. Anobrž také mezi nimi téměř napořád obojky mosazné aneb stříbrné, s jaké mohou které, býti, na nohách nad kotníky mívají.

Vrchnosti mají rozličné; nebo někteří mají své jisté krále po rodech, jako ti, kteříž okolo Eufrates řeky bydlejí. Těch král jest mocný a možný, Turka se v ničemž nebojící, anobrž on sám ustavičně téměř proti Turku válčí, tak že Turek, chce-li aby kupce jeho svobodně přes pouště pusté Arabie propouštěl a zboží nepřejímal, dává jemu každoročně platu do 60.000 dukátův. Ten jako jiní Arabové v poli přebývá pod stany a mnoho tisíc Arabův při sobě chová, však každý se živí jak může. Na větším díle bydlí u řeky a průchodův, kdežto veliká cla od kupectví béře a své poklady do některých pevností, jako Jabar, Saphet a jiných shromažďuje. Královské nádhery a dvoru žádného nevede, nežli prosté šaty hedbávné jedny neb dvoje mívá a ňáký obojek zlatý na hrdle; v jiných věcech téměř svým možným Arabům jest podoben.

Jiní potom nejsou žádnému jistému poddáni, nežli koho sobě za capa a vůdce z rodu starožitného zvolí, toho sobě vysoce váží; nebo když on někdy komu místo průvodu šavle zapůjčí aneb něco z svých zbraní, tedy jich sobě tak váží, jakoby on tu sám přítomen byl, a nic proti jeho poručení nečiní.

Jiní jsou dokonce bez vůdce a hlavy, a ti netoliko v Arabské zemi, ale i v jiných tureckého císaře okolních zemích, jako v Syrské, Židovské, Egyptské atd. zemi, kde se jim nahodí, aneb dokud jich nevyženou, všudy se potulují a prolezou, a na kohoť něco majícího přijdou, všeť mu poberou, buď on Turek neb kdokoli, ani tomu neodpustí; a chtěl-li by některý baše proti nim co předse vzíti, neví který zástup viniti, proto že jich mnoho zástupův po různu jest, a který co zlého učiní, ten jinam odtáhne; anebo by se mstili, tak žeby napořád třebas všecky země turecké, z těch stran všudy beze všech pevností jako otevřené, plenili a hubili.

Ty i druhé všecky Araby ač jest se nejednou pokoušel císař Turecký pod svou moc přivesti, nikdy však toho dovesti nemohl; nebo tím samým jej umdleli, že do hor a pustin před ním odtáhli, kamž jeho lid za nimi pro hlad, žízeň, horko atd. nemohl dostačiti, a mezi tím onde i onde skrze vpády mnoho jemu lidu pobili, tak že musí na ten čas jim jejich svobody nechati a s nimi v dobrém srozumění býti. A ten jejich rozdíl od jinud nepochází, nežli z veliké nesvornosti, kteráž mezi nimi jest, a vedlé toho, proto že hrubě daleko v cizích zemích roztrženě bydlejí. Nebo před některýma sty lety, dokud svého vrchního vůdce a krále měli, drželi se více pospolu a mnohé války vedli, i mnoho národův sobě podmanili, jako celou Numidii, Barbarii, a mnoho jiných království v Africe, až odtud i do Hišpanie se dostali, a několik set let královstí Granata v držení byli; ale ničehož nezdrželi, nebo všecky pevnosti těch zemí jim odňaté jsou, ale z hor a z krajův vytištěni nejsou, nebo nejvíce v nich se po tlupách toulají, nejinák než jako v své vlasti Arabii, a ze mzdy králům těch zemí slouží, anebo někteří dokonce v poddanost uvedeni jsou. O čemž mnoho píše Giov. Lioni Afr. 1. parte dell’Africa.

Těchto let že žádných válek v těch zemích za dlouhý čas nebylo, tím jest to, že nic pořádného začíti neumějí, leč kde koho množstvím přemohou, a po tatarsku utíkáním a zase se navrácením škodí; a na krádež jsou tak doskoční i opovážliví, žeby pro kus chleba do ohně skočili, a tak chytře a bystře s ní zacházeti umějí, žeby, jakž se říká, pod slepicí vejce, an by neučila, ukradli.

Za starodávna, zvláště za Římských a křesťanských císařův, byli milovníci umění mudrckého, Aristotele, Platona a jiných sobě vážili, a podnes nejpřednější umění lékařského spisovatelé z jejich národu pošlí, zvláště tejných umění, jako cabalistských, thalmutických a hvězdářských, před rukama jsou. O nichž Pic. Mirandula lib. 1. vanit. gent. etc. lib. 8. c. 6. in astrolog., item Artis Cabal. Joh. Pistorii etc. Jakož potom ti a takoví, když Mahomet mezi nimi povstal, mnohých básní a bludův příčinou byli, a mnozí z nich svým mudrováním tak mudrovali, až na větším díle Epikureové učinění jsou a po mahometsku se obřezují, ač před Mahometem za času apoštolův příkladně Židův obřízky užívali. D. Clemens lib. 8. ad Jacob. Frat. Domini. A však v rymování se cvičí a v rytmích své činy na myslivosti, v bitvách provozované a milovánky vypisovati se snažují, jakž o tom Leoni Africano sub. all. vypravuje.


  1. Arabia, jest trojí: pustá, skalnatá a štastná.
  2. Alas poustevnik chleba 80 let nejedl.
  3. Acepsesma poustevník.
  4. Alipius biskup Adrianopolitánský.
  5. Arabia, národ její pošel z Ismaele a jest národ šílený; nechtí slouti Agareni ale Saraceni.
  6. Agarenův neb Saracenův obydlí.