Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v Pusté Arábii - Díl druhý/Kapitola 12.

Vypsání kláštera svaté panny Kateřiny, co jsme v něm působili a jak jsme se na cestu strojili.

Kde se bůh ve kři hořícím ukázal. Tělo sv. Kateřiny. Vyjití z kláštera. Vypsání kláštera S. panny Kateřiny.


V tu chvíli, co jsme před klášterem stáli, připravili nám večeři, podobnou oné první, jakž jsme se tam dostali, kterouž jsme my bez mnohého na dotázky na nás činěné odpovídání (vedlé přísloví : Inanis venter non audit verba libenter, totiž : „žaludek jsa hladovitý, nemá slov kdy poslouchati“) za vděk přijíti musili a bezděk jedli. Zatím jsme mouřenínu našemu vzkázali po trucelmanovi, aby tím raněji pohotově byl, že míníme odjeti. Také jsme caloierův žádali, aby nám tím dříveji tělo svaté panny Kateřiny ukázali, což slíbili učiniti, a v tom jsme šli na odpočinutí.

Ráno 19. dne téhož měsíce, to bylo v pondělí po svatém Havle, vzbudili nás caloierové tři hodiny přede dnem, a jak jsme se přistrojili, vedli nás do svého velkého kostela, a tu v řeckém jazyku mši zpívali, a to na tom oltáři, na kterémž tělo svaté panny Kateřiny pochováno bylo, v straně kůru, když se jde do kostela, po pravé ruce. Po dokonání mše, maje každý v rukou hořící svíci, šli jsme s processí do kaply, kteráž jest na levé straně kůru, když se vchází do kostela; před tou, dříve nežli jsme do ní vešli, s noh svých jsme obuv szuli a bosi tam kráčeli. Tu po mnohém řečí řeckou slov říkání a divně konaných ceremoniích povídali nám, žeby to místo té kaply bylo, na němž se bůh v ohnivém kři Mojžíšovi ukázal a k sobě přistoupiti nedal, lečby s noh obuv szul, mluvíc o něm, žeby to místo země svatá byla, jakž o tom více psáno jest v druhých knihách Mojžíšových v 3. kapitole.

Pomodlivše se tam, vyšli jsme zase ven a šli jsme k oltáři již jmenovanému, na němž mši sloužili; tu s novými ceremoniemi a zpěvy vytáhli jakousi příhradu po straně oltáře, v kteréž leželo tělo svaté panny Kateřiny. Po dlouhém zpívání před tou příhradou teprva po dvou caloierové jedni po druhých s častým klaněním a v prsy se bitím přistupovali a hlavu její líbali, jináče se jí nedotýkajíce, a po té šli zpátkem s týmž klaněním vždy s obrácenou tváří k ní, a jak opodál od ní odešli, zase se navraceli a hlavu její políbili a týmž spůsobem zpět kráčeli, i potřetí to též učinili, a po té stranou se postavili a jiným dvěma přístup dali, až i na nás přišlo, jichž jsme v tom obyčeji jejich následovati se nezdráhali. Po vykonání toho dali jsme oběti po dvou cikyních Benátských do medenice, kteráž tu naschvál od nich postavena byla, a těmi jsme je za všecky pocty jejich odbyli. A v tom jsme zase bez ceremonií k samé příhradě přistoupili a sobě volně na tělo té boží mučedlnice pohleděli.

I viděli jsme samu o sobě hlavu, jak sťatá byla, od těla oddělenou, kůži na ní černou, jak po tváři tak jinde po hlavě bez vlasův, oči zavřené, tvář obdlouženou měla; nosu, úst téměř znáti nebylo. Ruka levá bez mála do půl lokte v celosti a s kůží i s nehty zůstává. Okolo ní bylo pěkných červených a velikých korálův nemálo jednonásobně navázaných, a na prstech s drahým kamením několik prstenů, ostatek pak těla jejího samé kosti byly a pořád na dýl v té příhradě ležely. O té ruce levé povídali nám, že byla jednoho času odtud vzatá a do Persie zavezená, ale že pro jisté zázraky pro ni stalé, i pro jiné zlé přišlé na ty, kteříž ji odtud odvezli, zase navrácena býti musila. Nám pak na památku a za svátost udělili drobet bavlny, kterouž byla hlava obkladená, a tu jsme s sebou do vlasti přivezti chtěli; ale když jsme byli od Arabův zase zpátkem jedouce obloupeni, ta bavlna také podlé jiných věcí nám se ztratila. Píší nahoře dotčení spisovatelé, kteréž při vypsání života svaté panny Kateřiny jsem přivozoval, a svědčí to vedlé nich i Cas. Heisterbachensis lib. 8. cap. 83. hist., žeby z kostí jejích olej vonný měl časem tekávati, anebo co pot na nich se vyrážeti a proti mnohým neduhům a nemocem dobrý býti; ale tam jsem toho nic neslyšel ani neviděl, tak smýšlím, kdyby co toho kdy se bylo stalo, žeby caloierové, mimo to dosti pověrní, nám o tom vypravovati byli neopominuli.

Po vykonání našich modliteb vyšli jsme z kostela, kterýž jest pěkně od kamene vystavený a plný malování příběhův svatých, a tu hned na cestu se strojíce, co nám něco málo chleba na cestu dali, a biskoty z Cairu přivezené, kterýchž nám několik zbylo, i naše jiné věci jsme složili, a zvláště vody do koží nabrali; též co nám z lásky arcibiskup daroval, totiž malou nádobku z tykví pálené vody, kterouž jsme se chladiti a občerstvovati měli, rozžehnali jsme se se všemi caloiery, a v tom co nejtišeji vyšli z kláštera, zavřevše oni dvéře po nás, jináče jsme se nenadáli, nežli že hned vsednem a pojedeme. Ale nenašli jsme tu žádného; až po dobré chvíli, když již den nastal, přišel náš mouřenín s některými Araby k nám a stěžoval sobě do těch Arabův přítomných, že jemu jeho velbloudy zajali a propustiti jich nechtějí. My chtějíce vyrozuměti, z jaké příčiny naše velbloudy zadržují, ptali jsme se jich skrze tulmače; i oznámili, že ten mouřenín neměl toho práva a takové svobody, aby měl a mohl poutníky do jejich reviru a končin na svých velbloudích voditi, proto že jim ty země náležejí, že oni sami z nich úžitek bráti a míti chtí, a protož že jest je jako v kontrabantu propadl. Tu se teprva křik začal, náš mouřenín jim odporoval, a oni ještě více křičeli, že chtíce my konec takového hašteření viděti, dali jsme je za to pěkně žádati, aby nás nezdržovali, že máme sobě v Cairu dovoleno moci jeho užívati. Proti tomu oni po dlouhém křiku dali se slyšeti, abychom vedlé jejich práva na jejich velbloudích, kteréž nám přivedou, jeli, a tomu mouřenínu jeho že chtějí prázdné propustiti, a my abychom s nimi znovu až do Cairu za cestu smlouvali. Tu jsme opět jiné zaneprázdnění měli, prvé jsme dosti draze smluvili v Cairu, a těmto abychom dvojnásob platiti měli, bylo nám to obtížné; pročež myslili jsme sobě, že kdyby ti lotři jaká hovada měli, žeby je dobře časně přivedli a nám o tom včerejšího dne něco říkali (neb mezi nimi výš oznámení dva capi byli). I poručili jsme jim oznámiti, aby nám hned svá hovada přivedli, že s nimi smluviti chceme, však že dříve viděti je musíme, abychom vedlé hodnosti jich platili. Což oni uslyšavše, velmi od předsevzetí svého ulevili, a my to poznavše, počali jsme se již také proti nim zpurně stavěti a vždy je napomínati, aby nás nemeškali, ale hned co mají přivedli, vědouce přísloví: Il villano fa carezze a chi lo ponge, e minaccia achi lo onge, Totiž : „Více-li se chlapci modlíš, tím ho více na se dráždíš.“ Tedy oni dali za odpověd, že nám chtí naše propustiti, abychom je od nich vyplatili; a my vidouce že od toho posledního podání neupustí, vedlé přísloví : Meglio e dar la lana, che la pegora, totiž „lépejiť jest vlnu dáti, nežli celé ovce zbýti,“ smlouvali jsme s nimi až do jednoho cikynu, kterýž jsme jim dali a zato naše velbloudy přijali. Pak byla-li jest s naším mouřenínem a nimi jaká o to námluva, nevím: sic jest věc jistá, že vespolek tak dobří byli, že na nich kůže (jakž říkáme) praskati mohla, a bylo rozuměti, že sobě tak nenáviděli, jako když pes psu blechy vybírá.

Abych pak kláštera vypsání neopomíjel, věděti náleží, že klášter svaté panny Kateřiny leží pod horou Oreb, zdmi pevnými jest ohražený, a jakž Adrichom. in Pharan num. 92 svědčí, že jej císař Justinian založil i vystavěti dal. Zdi jsou tak vysoké, že v něm, pro ně žádných domův před klášterem viděti nelze, dvéře dvoje dobře opatřené, a mohlo by se v něm v čas potřeby i proti střelbě odporovati. Vnitř jest mnoho domečkův z hlíny a z kamení naplískaných. Osob řeckých caloierův, řádu aneb regule svatého Bazilia, tehdáž (prý) bylo do osmdesáti, a co jich tam již zemřelo, přes deset tisíc pokládali; mizerně a chudě živi jsou, sýra, másla, masa nejedí, vína nepijí, jen toliko ryby, vaření a ovoce jedí. Kteréžto však věci dodávají se jim odjinud, od spolu jednomyslných a téhož náboženství křesťanův; nebo patriarcha z Cairu každého roku podlé strážných caravanu, kteráž jim obilí, mouku a egyptské vaření přináší, dodává. Tentýž ode všech řeckého náboženství, v jakkoli dalekých končinách, almužny a pomoci na to sbírá, a tu v Cairu jim potřeby v hojnosti skupuje. Tolikéž obyvatelé z města Elthor a jiní okolo Červeného moře ryby na slunci sušené jim posílají. Nebo tam za mnoho hned mil nic neroste, co by k vyživení bylo, kromě zahrady napřed jmenované, v níž sobě vařeníčko, jmenovitě hrách, bob, saláty a něco tomu podobného málo mezi štěpím sázejí, ale i to jim na větším díle kobylky aneb Arabové požerou a roznosí. Přes to pak všecko musejí přes sto Arabův z rok do roka den po dni s ženami i dětmi jejich vychovávati, kteříž vyslípáním takovým od nich to míti chtějí, že (prý) tu bydlejí v jejich zemi, nemajíce k ní práva jako oni Arabi v ní zrození, a protož že jim za to plat ten a jakýkoli jiný uložený dávati povinni jsou. Ti bydlejí tu vůkol a blízko kláštera v jeskyních a ledajakýchsi skrýších, každý den přicházejíce pro svůj úplatek, kterýž se jim z kláštera vydává, jmenovitě jednomu každému buďto mírku nařízenou a smluvenou mouky pšeničné neb samé pšenice, buďto v jisté míře pecník chleba, a to dolů skrze okno po provaze v nádobě naschvál k tomu připravené. A že téměř přes celý den s tím pouštěním práce bývá, jsou k tomu jisté osoby z jich prostředku nařízené, kteréž nic jiného nedělají, nežli těm Arabům toliko potravy spouštějí, a coby který z nich vedlé toho kdy žádal a mimo to; což mu náleží, potřeboval; to aby vyřizovali; jakož jsem pak toho byl tehdáž přítomen, že na žádost některých jehly a niti dolů spouštěti musili: jináče pro nejmenší věc a špatné příčiny začnou s mnichy různici a nevoli, že častokrát ubozí mniši nevědí co činiti, aby je spokojili, a pokaždé s nimi příměří a nové i těžší nežli prvé byly články smlouvati musejí. Pročež jak toho zprávu dávali caloierové, že již nejednou myslili z kláštera se vystěhovati a dokonce ho prázdni býti, však že pokaždé, když Arabové viděli, že mniši nežertují, zase je, aby zůstali, naprosili; jim mnoho slibujíce, potom však málo toho plníce. Zajisté kdyby tu caloierů nebylo, i oni by se tu déle zdržovati nemohli, lečby chtěli hladem zemříti.

Kromě těch v skalích bydlících Arabův vychovávají ještě jiné v klášteře, a ti jim za stravu ve všem posluhují a jako chlapi jejich jsou, jež oni takto stravují : totiž nalejí jim do velikého škopku ledajakýchs matlanin od šupin bobových, a málo něco bobu mezi tím, drobtů chlebových a co tak jiného od vaření zbude a caloierům se nehodí; okolo takové krmě zasadí se na zem (ne tak jako Turci sedají, totiž podobně jako u nás krejčí na pracovně, kteříž nohy křížem přeloží před sebe; ale onino kleknouce na kolena, tak na ně se posadí, že paty zadu vystrčené a vzhůru obrácené mají, jakýž spůsob v sedění všickni Arabi zachovávají) a po té berou hrstí, až jim zase skrze prsty piští aneb se trousí, anebo majíce kus chleba, tím nabírají místo lžíce, však bez pokálení a zmáčení všech prstů to nebývá. V pravdě u nuzného člověka u nás mají se psi lépeji, ano chrtům neb vohaříkům při dvořích úpravněji tluč a kusy chleba se dávají; nežli těm lidem, a kdyby takovou pesskou našich psů stravu měli, za hody by sobě to pokládali; a může se o těch všech Arabích říci: Spalle d’ asinello, bocca di porcello, orechie di mercante, totiž : že jsou „mocného hřbetu a k dílu co osel, ústy že se rovnají sviním a ušima kupcům“ na doslýchání a pozorování, kde by co vyzvěděti mohli.

Na zavírku kapitoly této výpis z originálu v řeckém jazyku sepsaného testimonium, to jest vysvědčení spečetěného, nám od arcibiskupa toho kláštera z nás jednomu každému obzvláštně daného, přiložiti jsem dal, v českém výkladu takto:

Všechněm pobožným křesťanům pozdravení.

Známo budiž vám vůbec, že přítomný tento urozený pán, pan Kristof Harant z Polžic atd., Čech rozený, k nám jest tím pobožným úmyslem přišel, aby spatřiti i také vážně poctiti mohl ta slavná samého boha tu na onen čas putování místa na svaté hoře Sinai, kdežto Mojžíšovi bůh na sebe patřícímu svaté dsky zákona do rukou vydávati ráčil. Item, kdež také to převeliké tajemství onoho kře ohněm hořícího avšak neshořujícího se ukázalo. Kdež tolikéž to strápené, mučedlnické, vonné a svaté tělo veliké té mučedlnice nejosvícenější literního umění mistryně panny Kateřiny jest pochováno. Item, kdež se také bylo množství jiných divných zázrakův, o nichž v pismích svatých jest zapsáno, dálo. Protož svrchu oznámený pan Kristof atd. ta svatá místa všecka poklonou náležitou i také pozdravením jich poctiv, a maje úmysl zase se do vlasti své navracovati, od nás jest tohoto listu (pro jemu toho, co jest tak koli v skutku u nás spatřil, uvěření a pravdy potvrzení) se vší ponížeností žádal, kterýž jemu vlastní naší rukou podepsaný a větší pečetí kláštera našeho spečetěný dán jest.

Stalo se léta M. D. XCVIII. měsíce Října dne XVIII. Z Egypta.
Ponížený arcibiskup Vavřinec, a nejvyšší na svaté hoře Sinai a Orebě.