Údaje o textu
Titulek: O vyjetí našem z města Jerusaléma až k městu Ráma.
Autor: Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic
Zdroj: [1]
Národní knihovna České republiky
Vydáno: Praha : Řivnáč, 1854
Licence: PD old 70

O vyjetí našem z města Jerusaléma až k městu Ráma.

Předmluva. [1]Začátek vypravování. Velká rosa. Svaté trní. Cedrenus, ačkoli krátce, však vlastně rozličné povahy spisovatelův a kněh jejich vypisuje těmito slovy : „Kdo knihy píše, činí to (prý) anebo proto, že sobě commentarium, totiž pamět věcí rozličných shromažďuje, aneb pro nějaký zvláštní úžitek, aneb někomu k vůli, aneb pro to oboje, a naposledy buďto z přinucení aneb jiným na ublížení.“ Aby pak někdo nemyslil, jakobych já tímto spisem svým ke všem položeným od Cedrena příčinám se přiznával, a zvláště podlé rozličnosti mnohých divných věcí, národův, zemí, řádův, měst, řek velikých, zvířat a potvor, o nichž v této knize mnohém více nežli v první vypisovati míním (jako Terent. in Eun. přivozuje osobu, o níž praví: Plenus rimarum sum, hac alque illac perfluo, aneb co doleji položil: negat quis? nego; ait? ajo), třebas ledajakés nedůvodné a vymyšlené věci zbytečně poznamenával; aneb co chamaleon zvířátko všech barev vlastnosti, když se na ně posadí, tak já všech těch věcí rozličnost sobě samému, jakobych osobně povědom byl, sobě přivlastňoval: a protož čtenáři pobožnému přes úmysl můj, v předmluvě na první díl oznámený, ještě tuto dalšího jeho otevření předložiti pominouti nemohu:


Předně, že příběhův a věcí paměti hodných, cizích i domácích, netoliko doslýchám, ale sobě v pamět skládám a jimi svůj život řídím, k tomu se znám. Příkladu jiného byť nebylo, jej od včeliček přirozený mám, kteréž ač na rozličné kvítíčko připadají a z nich rozličné moci a podstaty sbírají, však vždy jednu a túž podstatu, vlastnost a dobrotu medu mistrovsky udělají. Tak potřebí jednomu každému, v těchto posledních předivných časích věku tohoto, všelijakým dobrým věcem se učiti, rozličným povahám zvykati, jimi se spravovati, a z těch ctné, dobré a prospěšné zvolovati a sobě přivlastňovati; čehož potvrzuje Demosth. in 17. proe.: „Za povinnost mužův rozumných to mám, aby túž pilnost a prozřetelnost o věci své jako o cizí měli, a netoliko přívětiví ale i opatrní vidíni byli.“

Zisku ani úžitku žádného jiného nevyhledávám, nežli toho, o němž Mimus píše: Beneficium dando accepit, qui digno dedit. Beneficium dignis ubi das, omnes obligas. Španělové totéž v přísloví mají : Beneficio quién dio al digno dandolo, recebielo. Beneficios dando a los dignos, obligas a ti a todos; totiž : „Kdo co vděčnému dal, již za to dobrodiní přijal. Když vděčným dobře děláš, všecky sobě zavazuješ.“ Nebo pobožnému čtenáři tuto svou práci obětujíc tím úmyslem to činím, aby pro ctnou dobrotu svou, tou sobě i jiným dobře prospíval; a protož ctností to čině, za to odplatu ctnosti vzdělání a dobročinnosti sobě pokládám.

Lásky a [2]přízně, leč pravdou a upřímnou věrností, dosáhnouti se nestrojím, maje dosti na tom, co Plautus in Amphitr. pověděl: „Ctností má se přízeň vyhledávati, a ne pochlebenstvím; dosti každého času příznivcův má, kdo dobře činí, věříš-li těm, v kterýchž ta věc rukou jest.“ Obojího toho společně tak šetřím, totiž aby můj bližní spolu se mnou v historiích a příbězích mně stalých tím více se cvičil a příkladnějším učiněn byl. Nebo vedlé propovědění sv. Augustina všickni z počtu těch býti máme: qui scribunt proficiendo, et scribendo proficiunt, to jest: „píší prospívajíce, a psaním prospívají.“

Abych komu svým spisem ubližovati chtěl, toho se jako poctivý pán snažně vystříhám : spíše se mně toho dostane od mnohých, kteříž mně na zlou stranu vykládati budou; ale jak Pláto těší: „Lépe jest křivdu snésti, nežli ji učiniti“, na to málo dbáti budu; snad se jim naposledy steskne a přihodí, co Mimus svědčí Etiam qui faciunt, odio habent injuriam, totiž: „I ti, kteříž křivdu činí, křivdy nenávidí.“ Presto esta da arrepentirse el que juzga de ligero. Aun los que fazen injuria la aborescen; čehož bych všem žádal.

[3]Naposledy maje dosti příčin tohoto druhého dílu buď dokonce zanechati, aneb jej běžně přeběhnouti, poznav, mimo počatý úmysl můj, první díl příliš prodloužený a pracný býti, a zvláště jsa za příčinou služby své dvorské a jiných zaneprázdnění k takovému spisování a vydávání kněh nespůsobný; přes to ohlédaje se na povědění Seneky: „Kolikrát co píšeš, věz, že tvých obyčejů a umění jistotu od sebe dáváš;“, kteréžto věci nyní, co Mimus poznamenal: in judicando est criminosa celeritas, to jest: „souditi lidé s útržkou spěšní jsou a s tím se více nežli s čím jiným obírají,“ a zvláště kdež se všem zachovati a ve všem dokonalým býti možné není; nýbrž jak svatý Jeroným píše, přihází se obyčejně, že „každého jeho vlastní psaní svodí, a od původa mnoho přehlídnuto bývá: avšak jako synové nezdární otci přece milí jsou, tak jednakaždá práce spisovateli svému se dobře líbí.“ Menander kratičce toho též dotekl: „Jiné souditi umíme, sami toho, co přehlídneme, nešetříme.“ Del defecto de otro el sabio enmienda el suyo. A jak Demosthenes (Olynth. 3.) kratčeji pověděl: Facillimum est omnium sese decipere, že nejsnáze sebe člověk oklamá. Avšak nadto nadevšecko od některých vzácných pánův mne k té práci probuzováním dohnán jsem, že jsem od svého předsevzetí ustoupiti a mimo sepsání příhod i míst putování mého v Egyptě, na poušti arabské atd. i jiné vypsání mnohých východních království, jako abyssinského, perského, španělského v Indii, tatarského a jiných východních zemí, obyčejův lidí v nich a mnohých věcí paměti hodných, vedlé tureckých zemí (kteréž že jsem vedlé Gregoria Nazianzena napomenutí: Praclarum est mentem historiarum cognitione instructam habere, tak jakž jsem se na to těch, kteříž se v těch zemích rodili a v nich obchody své vedli, a zvláště v Kairu a v Egyptě vyptal a sobě pro pamět poznamenal) mimo vůli svou dotýkati musil. Snad mne proto k tomu měli, co Isocrates vypravuje, že „co neobyčejného jest, to nad jiné věci oblibováno bývá.“

[4] Pročež k té práci s tím ohlášením přistupuji : že nic o své ujmě a z svého mozku nepíši, než to, nač jsem se, byv blíže těch všech krajin a s větším počtem lidí z těch krajin rodilých i odjinud, v nich živnost vedoucích, vyptati a s jinými hodnověrnými spisovateli, kteříž o tom nemálo vypisují, srovnati mohl. Ač snad někdo co onen Philemon řekne, že „mnohé věci nepotřebné, zbytečné i také k víře nepodobné vypisuji.“ Nato já s Plautem in Menachinis odpovídám : „Když mi se toliko líbí, byť pracné bylo, sobě v tom dosti činím.“ Poněvadž jest úmysl můj takový, abych svým dobrým pánům a přátelům to k vůli učinil a své milé vlasti posloužil, na tom dosti mám, podlé přísloví: No estudies complazer a muchos, mas a quales, „nehleď se všem zachovati, než toliko těm, kterýmž náleží.“ Denegar se ala patria es padescer destierro, „vlasti nechtíti posloužiti, jest se jí odepříti.“ Zase pak rozličné věci mysl občerstvují, jakž Lucianus pověděl: Illud quod semper sui simile est, celeriter adferre satietatem. Ninguna cosa es alegre, sino laquela variedad farta. latině Varietas delectat, totiž „rozličnost přináší rozkoš.“ Spíše by se čtenáři stesklo věci běžné, jednostejné a známé čísti, nežli tak rozdílné avšak pravdivě stalé, jakž mimo mnohé osoby hodnověrné, kteříž mne v tom potvrzovali, i některých spisovatelů při každé věci dotknouti neopominu.

Naposledy aby věcí cizích známost jakákoli, zlá i dobrá, neměla prospívati, tomu na odpor, co jsem v předmluvě prvního dílu poznamenal, nepokládám, ale přitom zanechávám, a toho dokládám, co Basilius, řecký císař, v knížce kefalaia oaranelika o úžitcích historií synu svému předkládá: „Nebuď tobě za obtížné v historiích se probíhati : nebo tam najdeš, co jsou jiní s velikou prácí sebrali; odtud poznáš i dobrých lidí ctnosti, i zlých nešlechetnosti, a těch se budeš vystřihati, jako oněch následovati. K tomu spatříš rozličné lidského života proměny a v něm všech věcí sem i tam přemítání, světa tohoto nestálost, království a panování náhlé pády.“ Aura el hablar effecto, si hablamos honestas cosas, totiž, že „řečmi prospíváme, když o poctivých věcech mluvíme.“

[5]V prvním dílu bylo vypravováno, kterak strojíce se z Jerusaléma odjíti, conventu jsme almužny přes 120 dukátův dali a pomalu se rozžehnali, až i náš Lampert po receptu od guardiana přijatém, jakkoli se stavěl, jakoby nikam nemohl a shrbený obcházel, však přece s námi vypraviti se musel.

Již pak oznámím, že tu sobotu po památce svaté Lidmily, to jest 19, dne měsíce Září, když jsme se přihotovili, okolo času nešporního šel s námi [6]guardian se vším conventem do kostela, a tam některé modlitby vyříkav, nám na cestu požehnání dával; a potom s každým obzvláštně i jeho mniši a pan Antonio Donato (kterýž tu pozůstal, aby jinou cestou skrze zemi galilejskou a Damašek do Tripoli, a odtud do vlasti své jeti mohl) se rozžehnal a nás propustil.

Nás tedy šest s sedmým mnichem řádu sv. Dominika, o němž jsem prvé zmínku učinil, vzavše každý svůj tlumok, vyšli jsme před klášter, kdež nás turečtí mucari, totiž sedláci s osly čekali, a tu jsme se ještě jednou s guardianem a všemi jeho rozžehnali. Poté každý z nás osla svého za uzdu chytiti a skrze město tou cestou k bráně, skrze niž jsme do města vešli, vyvesti musil. Vicarius pak a jeden mnich vyprovázeli nás až za město na jakési pole, kdež jsme se společně pod olivovím (jehož tu mnoho bylo) zastavili a na trucelmana (slove také dragoman), kterýž za námi z Jerusaléma přijeti měl, očekávali.

Byl pak týž trucelman z Rámy, kterýž nás do země Svaté nejprvé uvedl, a proň jsme na svůj groš do Rámy poslati musili; kterýž po vyřízení svých věcí v Jerusalémě (neb ač pro nás tam přijel, však při té příležitosti svých věcí a prospěchů nepominul) na oslu k nám přijel, a my také hned na naše neohebné a dlouhouché podsedlníky jsme vsedali, a vicaria, rozžehnavše se s ním, opustili; sami pak ve jménu božím okolo dvou hodin před večerem k straně západní se obrátili.

I jeli jsme s počátku dosti dobrými cestami až do noci, a měli jsme lepší cestu, nežli když jsme nejprv do města z Rámy jeli, a touto jinou nás trucelman vedl, kteráž na levou stranu, a předešlá na pravou šla.

V noci napomenul nás trucelman, abychom tiše jeli a nerozprávěli, že blízko cesty jsou stráně skalnaté, na nichž Arabové jeskyně a boudy mají a v nich přebývají, tak aby, že tudy putujeme, nezvěděli a nás neobloupili. Pročež s velikým strachem vespolek jsme jeli, až jsme těch strání minuli, na nichž jsme nemálo ohňův páliti viděli i psy štěkati slyšeli; což se stalo okolo čtvrté hodiny na noc.

Potom jsme mezi jakési vinice přijeli, kdež nám trucelman ssednouti kázal, a Turci oslům obrok dali. Mezi tím vběhli někteří do vinic a nám mnoho velikých hroznův dobrého vína přinesli, jehož jsme s chutí pojedli, a potom se na zemi položili a pospali. Sotva hodina minula, trucelman nás zase zbudil a vsedati velel; což když se stalo, bylo každému z nás divné, že jsme povrchu šaty vlhké a mokré, jakobychom zmokli, měli, a noc jasná beze všeho mračna byla. O čemž nám trucelman zprávu dal, že se stalo za příčinou tichého času, a že větru nebylo, a tehdáž že rosa hrubě padá a k zrůstu obilí, vína a jiných věcí velmi nápomocna jest; sice žeby všecko od denního horka vyhořelo a vyschlo.

Od toho místa jeli jsme zlými cestami pro vrchy, skály a rokle, kteréž se tu začaly, a trvaly až do hodiny přede dnem; kdyby byl měsíc nesvítil, byli bychom bez úrazu a většího nebezpečenství z nich nevyjeli.

Potom když se rozednilo, jeli jsme pěknými rovinami mezi rolím zdělaným a olívovými i jiného ovoce lesy, a tu jsme nejprvé viděli jakési husté [7] bodlačí s velikými ostny co prostřední špendlíky, však tlusté a mocné, žeby skrz nejlepší šaty snadně prošly, a toho bylo místo plotu a trní podlé cesty plno; kterémužto když jsme se divili, že tak velice bodlavé a mocné jest, dal nám zprávu trucelman, že z takového Židé Kristu pánu korunu spletše, na hlavu vsadili a do kůže vtiskli. Kdež jsme se více ukrutnosti židovské podivili; neb tak špičaté a dlouhé ostny, nejináč než jako hřebíky, těžkost a bolest velikou Kristu pánu učiniti musili. Od čehož podnes Vlaši tomu trní Spina santa, totiž „svaté trní“, Arabové Alhansegi, latině Rhamnus říkají. Bellonius observ. Toho bodlačí po těch cestách až do Gázy mnoho se nachází.


  1. Začátek vypravování o naší cestě další.
  2. Přízeň se má cností vyhledávati a ne pochlebenstvím.
  3. O čem se píše v druhém dílu knihy této.
  4. Užitek čítání historií.
  5. Almužna od nás konventu Jerusalémskému na odchodné dána.
  6. Gvardian dával nám na odchodné požehnání.
  7. Spina santa, totiž svaté trní.