Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v Pusté Arábii/Díl první/Kapitola 37.

Údaje o textu
Titulek: Kapitola 37.
Autor: Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic
Zdroj: [1]
Národní knihovna České republiky
Vydáno: Praha : Řivnáč, 1854
Licence: PD old 70

O vyjití našem do kláštera sv. kříže, odtud navrácení se do kláštera sv. Salvátora; a o druhé chůzi do kostela hrobu božího, až i o hostině, kterouž jsme konventu připraviti dali.

Klášter sv. kříže. Druhé propuštění do kostela hrobu božího. Hostina nových rytířů. Hody společné u starých v potupě.


V úterý po památce povýšení sv. kříže, to bylo 15. dne měsíce Září, ráno když bylo po mši, vicarius s trucelmanem a my poutníci šli jsme pěšky ven z města skrz bránu Joppenskou k západní straně, na půldruhé míle vlaské od Jerusaléma, cestou rozkošnou mezi vinicemi a zahradami, až do jednoho kláštera, „sv. kříže“ nazvaného.

Když jsme před dvéře nízké, plechy železnými obité přišli, na ty vicarius kamenem zatloukl; kdežto nám otevřeli a nás do kláštera pustili. I šli jsme do kostela dosti prostranného a pěkného, klenutého a kamenného, až k oltáři, kterýž na východ stál, a ten obcházejíce (neb se vůkol něho jíti může) ukazovali nám pod ním díru, a v ní kmen stromový, jejž pravili palmovým býti, a z toho že díl kříže Kristu pánu odťali a udělali. Ačkoli někteří píší, žeby kříž Krista pána z čtverého dřeva udělán býti měl: totiž peň do země z cedrového dřeva, aby neshnil; to což z země vycházeti mělo až na výš, z cypřišového, proto že vysoký a rovný strom jest; příční kus z palmového, aby se proroctví písně Šalomounovy naplnilo: „Vstoupím na palmu, a natrhám ovoce jejího“ (cap. 7.); nápis pak z olivového udělán byl. Montevilla, Johan. Schwallart a jiní.

V tom kostele byly malované osoby některých patriarchův, prorokův a apoštolův, při nichž jména jejich napsána byla; ale málo se jich vlastně pro starost přečísti může.

V tom klášteře jsou křesťané Georgiani, vlasky Zorzani, o nichž níže psáno bude, kdež také svého biskupa stálým bytem mají a před útisky pohanskými bezpeční jsou; nebo ačkoli neveliký jest, však velmi tlusté a vysoké zdi má.

Ten jejich biskup nás přívětivě přivítal, jakož potom, když jsme klášter spatřili, nám fíkův a vína v hrozních čerstvého dal; my pak majíce k tomu s sebou přinešený chléb, sýr a víno, tu jsme chvílku poseděli a posnídali, potom zase jim poděkovavše, do Jerusaléma okolo poledne jsme se odtud navrátili.

V čas nešporní gvardian s mnichy, a z nás tří poutníci toliko, jmenovitě pan Heřman Černín, pan Antonio Donato a já třetí, vyšli jsme z kláštera přímo před kostel hrobu božího, a tu jsme Turky na nás očekávající, aby nám dvéře kostelní otevřeli, shledali; neb to před tím dnem gvardian skrze trucelmana objednal. A však dříve nežli nás do kostela pustili, od každého z nás o polovici méně, nežli jsme ponejprvé dáti musili, totiž toliko pět dukátů vzali, krom mnichů, totiž sv. Františka bosáků, kteříž po všem tureckém panství nic nedávají. Jiní duchovního řádu, jakéhokoli náboženství, polovici toho, co jiní světského řádu křesťané, berní a daní tureckých platiti musejí. Kdoby pak chtěl, aby za mnicha řádu sv. Františka prošel, toliko pleš sobě na hlavě udělati dá, bude za takového přijat; však byl-liby od koho Turkům prozrazen, bez milosrdenství život ztratí, a to u nich obyčejnou ukrutností na kůl za živa vbit bude.

Přijavše peníze počtli nás všecky pořád, a pustivše nás do kostela, v něm nás zavřeli. My pak šli jsme nejprvé před kapličku hněvu božího, a klekše pomodlili jsme se. Odtud povstavše šli jsme do kaply blahoslavené panny Marie, v kteréž podobně, jak jsme do ní vešli, modlitby naše jsme vykonali.

Potom gvardian s mnichy začali zpívati complet, po vyzpívání ho šli jsme s processí vnitř vůkol kostela, bosýma nohama po místech svatých po pořádku s týmiž ceremoniemi, totiž s zpíváním hymnu a s svící hořící atd., krom že se s námi na každém místě gvardian dlouho nezastavoval, a o každém místě řeči obzvláštní jako při prvnější processí nečinil.

Po processí chodili jsme semotam po kostele, jej vedlé vůle své spatřujíce. Potom zavolali nás mniši do refectorium, s nimiž jsme trochu salátu a chleba pojedli, a po nápitku vína se napili, a brzo na odpočinutí do výš vypsaného sklepu se odebrali.

V středu den památky svaté Lidmily, to bylo 16. dne měsíce Září, ráno jak se počalo rozednívati, přišel pro nás vicarius do sklepu, s kterýmž jsme ven do kaply blahoslavené panny Marie vyšli, a odtud se gvardian se všemi mnichy a námi nahoru do kaply Calvariae aneb Golgata vedl, kdež na se vicarius roucho mešné vzal, a my stáli bosýma nohama, majíce svíce hořící v rukou; přistoupil pak k oltáři, který naproti východu stál, při straně polední, na místě, kde Krista pána na kříž přibíjeli, a tu nám mši četl. Po mši gvardian na se jiné mnohem pěknější roucho mešné vzal, a šel s námi odtud dolů do kostela až k jeskyni hrobu božího, kterouž jsme, mniši napřed, vicarius s gvardianem za nimi a my zadu, pořádně po třikráte vůkol obešli, zpívajíce hymnu nahoře dotčenou.

Potom všel gvardian do jeskyně se dvěma mnichy, z nichž jeden epištolu a druhý evangelium zpíval. Byl pak na hrobě božím přistrojený oltář, na němž p. gvardian mši sloužil, a my mezi mnichy vně před kapličkou hrobu božího latinskou mši zpívali.

Když bylo po pozdvihování, vedl jednoho každého z nás tří popořád vicarius do kapličky před oltář hrobu božího, a tu nás p. gvardian s mnohými ceremoniemi (jakž to v obzvláštní kapitole níže poznamenám) na rytířství hrobu božího pasoval a světil.

Po vykonání toho všeho vyšli jsme zase ven do velikého kostela, a tu s svícemi hořícími opět po třikrát kaplu hrobu božího obešli a Te deum laudamus zpívali, až se čas domův navrácení přibližoval, v kterémž přišli Turci a nám kostel zase otevřeli, a jednoho po druhém čtouc, na dvorec před kostel vypustili, a to bylo okolo času poledního. I vracovali jsme se s radostí do kláštera, a tu s chutí obědvali, a ten den v klášteře zůstali.

Ve čtvrtek po památce sv. Lidmily, 17. dne měsíce Září, my tří v nově pasovaní rytíři, majíce o tom zprávu, žeby ten obyčej byl, že novotní rytíři conventu nějaké hody a hostinu přistrojiti dávají, také jsme se na tom snesli, že se podlé obyčeje toho zachovati chceme. Pročež uznavše k tomu vicaria nejpříhodnějšího pro známost a vzáctnost jeho býti, dožádali jsme se ho za radu a pomoc k shotovení potřeb k takovému kvasu náležejících. O čemž on nám o všem upřímně, co a jakby to býti mělo, oznámil a to shotoviti připověděl, tak že jest se toho daleko méně, nežli jsme na to pomysliti uměli, vyhledalo; načež jsme mu koliks dukátů dali, a on za ně kuřat, slepic, koroptví (kteréž po třech majdyních, to udělá 8 krejcarů, bral) a jiného masa a ovoce všelijakého nakoupil, a to vše v kuchyni konventské připraviti dal.

Přede vším zvali jsme gvardiana, všecky mnichy i naše čtyry spolutovaryše, a je povolné shledali; přes to gvardian poručil své víno dáti, věda žebychom tak dobrého v Jerusalémě dostati nemohli.

O polednách, když čas obědu byl, od mnichů na třech tabulkách aneb štocích dlouhých v refectorium přistrojeno bylo, a přišed pater gvardian a jiní hosté, od nás přivítáni byli; kdež se p. gvardian s vicariem a jedním starým mnichem (kterýž před ním gvardianem byl) za jednu tabulku posadil, za druhou mniši, a my poutníci za třetí jsme se posadili.

Po té nám nosili jídlo na malých miskách, každému obzvláštně na jiné misce, začavše maso vařené, až i pečité, a to každému po jedné koroptvi, po kuřeti, a co tak drobného bylo po jednom kusu (že se každý dobře najesti mohl a najedl) dávali.

Mezi tím byli jsme všickni dobré mysli, a v tom convictu sobě dobře (neb na nás nepršelo) poseděli, proti některých starých radě a učení, kteříž hody společné zavrhovali a haněli. Jako císař Augustus Octavianus, ten zvání jednoho k druhému pro jídlo zapověděl, ale kdoby koho poctiti chtěl, tomu jídlo poslati a jemu je darovati měl, a to proto, že prý, jakož při hře obyčejně se bohu zlořečívá, tak při hodech o lidech nepřítomných se zle mluvívá. Svetonius Tranquillus. Cicero píše, že Cato censor soudil, že kdo jde k druhému k jídlu, svou svobodu tratí, pochlebuje a mnoho proti své vůli činí, čehož člověk srdce udatného podstoupiti nemá. Aeschines, řečník slavný, propověděl, že tři věci člověka chvály hodného činí, totiž : když kdo rád a s chutí do kostela chodí, na vojnu z potřeby, ale na hody ani dobrovolně ani z přinucení nechodí.

A však naproti tomu všech vlídných, ctnostných a dobrou správu a vládu zachovávajících národů ten obyčej byl, že netoliko obecních a obzvláštních hodův a kvasův nezapovídali, ale je nařizovali, odkudž v Říši (nad niž těchto časův správnějších obcí není) sbornice cechův neb pořádkův a jiná místa k společným shledáním a poseděním vystavená pošla. Nebo jakož se pokrmem a nápojem tělo posilňuje, tak duch a mysl svými krměmi, kteréž při tom obyčejné bývají a býti mají, totiž rozprávkami příhodnými, přátelskými a poctivými se občerstvuje, a od zlých aneb těžkých myšlení, hněvu, svárův atd. se vyprazdňuje, a z toho známost, přátelství a dobrá vůle, jakž o tom mnoho staří psali, pochází. Plutarchus convival. quaest., Athenaeus a jiní.

Národ Francký nad jiné tu chválu od dávních časův měl, že přátelé, příbuzní a známí často své doma přistrojené krmě k jednomu snášívali a spolu s radostí (s mnohým přitom rozmlouváním a kratochvílením) večeřívali, jakž se to posavád u nich skutečně a chvalitebně plní.

Kdo o kvasích a hodech pěkné rozpravy a zákony věděti chce, ten sobě Stephani Gvazzi convivium casalinum, Mensam philosophicam, de symposiis, a jiné knížky o tom vypisující přečísti může.