Cesta kolem měsíce/Kapitola desátá

Údaje o textu
Titulek: Kapitola desátá. Pozorovatelé měsíce.
Autor: Jules Verne
Zdroj: Cesta kolem měsíce. Praha: nákladem spolku pro vydávání laciných knih českých, 1870. s. 105–116.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: P. R.
Licence překlad: PD old 140

Barbikan dopídil se tudíž konečně příčiny, která jedině odchýlení dráhy mohla spůsobiti, a která jakkoli byla zpočátku nepatrná a od tří našich cestovatelů nepozorovaná, měla konečně přece značný výsledek a to velmi nevítaný. Odvážný podnik byl zmařen nahodilou okolností neb aspoň výjevem kromobyčejným a cíl tak žádoucí nemohl býti dostižen. Stane se snad přece tak velké přiblížení, že budou moci cestovatelé rozhodnouti záhadné otázky fysické a geologické měsíce se týkající? Tak se tázal jeden cestovatel druhého, avšak určitou odpověď nemohl nikdo z nich dáti. Co se osudu jich týkalo, nepřipustili si žádných starostí, ač je zanášela snad koule do samot vesmíru, kde jim zásoby vzduchu a potravy dojdou. Snad jim ještě souzeno žíti nějaký čas a udusiti se pak v bloudivé kouli pro nedostatek kyslíku. Však několik dní, to bylo pro ně jako několik století, a tím horlivěji věnovali každé okamžení pohledům na měsíc, jehož dostižení již padalo mimo všechnu naději.

Vzdálenost, která je dělila od měsíce, obnášela již asi jen 110 mil. Navzdor této malé vzdálenosti nemohli přece na povrchu měsíce ani tak zevrubné pozorování činiti, jako pozemští hvězdáři ozbrojeni mohutnými dalekohledy.

Jest známo, že dalekohled postaven v Anglii od Lorda John Bossa v Parsontownu, jehož zvětšení jest 6000násobné, přibližujíc měsíc více než na 9 mil; a což teprva dalekohled postavený od dělového klubu na Skalním Pohoří! Tím se přiblížil měsíc až na jednu a jednu desítinu míle a mohly se jím předměty na pět sáhů dlouhé již od sebe rozeznati!

Ze vzdálenosti tudíž, v níž se koule nacházela, nemohlo se na měsíci bez dalekohledů nic poznati, co by se země viděti nebylo. Oko bloudilo po rozsáhlých rovinách, poznamenaných od hvězdářů jménem „moří“, avšak vlastní povaha jejich nedala se odtud rozeznati. Výstupky hor zmizely v lesklé záři spůsobené odrazem slunečního světla a zrak pozorovatelů mimovolně se odvracel od zářivého povrchu měsíčného, kterýž měl podobu stříbra v ohni rozpuštěného.

Ardanovi byla však jedná zvláštnost měsíčného povrchu pořád nápadnější, nad čímž svůj obdiv hlasitě pronášel, totiž povrch ten vystupoval pořád určitěji v podobě nikoliv pravidelné koule, nýbrž ploché homole jako vejce.

― Totě podivně, zvolal Ardan, vždyť jest měsíc šišatý a ne kulatý! Mýlím se, nebo je vám již tento výjev známý?

― Ano, odpověděl Barbikan, již Laplace učil, že má průřez měsíce podobu ellipsy, a soudil z toho, že měsíc svůj oběh kolem země započal v stavu tekutém, a že země část jeho k ní obrácenu více přitahovala než části jiné, pročež průměr jeho ve směru k zemi musí býti delší nežli průměr kolmo na ten směr; prodloužení toto cenilo se na 160 sáhů.

― U porovnání s poloměrem měsíce jest to prodloužení velmi nepatrné a z toho by nemohla vejčitá podoba měsíce nastati, namítl Ardan.

― Máš zcela dobře, odpověděl Barbikan, příčina vejčité podoby jest také zcela jiná a byla teprva nedávno výtečnými pracemi Hansena důkladně objasněna. Hvězdář ten našel totiž ze svých počtů, že hmota měsíce není v soustředních pravidelných vrstvách kolem těžiště jeho uložena, nýbrž že těžiště, kteréž se nachází ve dráze měsíčné, jest od geometrického středobodu jeho vzdáleno o celých osm mil, a sice nachází se tento středobod o 8 mil blíže k zemi nežli těžiště měsíce, což znamená zrovna tolik, jako by na povrch měsíce k zemi obrácený byla nasazena horská báň 8 mil vysoká.

Výsledek Hansenových počtův potvrdil ruský hvězdář Gusev měřením krásných fotografií měsíce od Angličana Warren de la Rue ve dvou velmi rozdílných postavách jeho shotovených; dvě takové fotografie do stereoskopu umístěné ukazují měsíc plastický a Gusev první spozoroval, že vypuklost měsíce není kulovitá nýbrž vejčitá.

Přísným měřením obou obrazů a mathematickým rozborem těch výměrů našel vypuklost viditelného povrchu měsíce ještě větší nežli Hansen.

― Škoda, že jsme svou cestu nenastoupili dříve, prohodil Ardan, byla by nám připadla čest tohoto zajímavého odkrytí.

― Padneme-li přece na měsíc, odpověděl Barbikan, budeme míti příležitosti k odkrytí, o nichž pozemčané ani tušení nemají. Zvláště budeme moci rozhodnouti, zda-li domněnka Hansenova, již však jen mimochodem a běžně uvádí, se potvrdí, že totiž měsíc na straně od země odvrácené vzduch a vodu obsahovati může, anyť tyto pohyblivé hmoty následkem odstředivosti a následkem pošinutého těžiště na této druhé straně se prý nahromadily.

― Vidíte, co jsem říkal, že měsíc má přece vzduch a vodu! zvolal Ardan; schází-li na jedné straně, bude ho nazbyt na druhé; budeme tam jako doma a to zrovna v krajinách měsíčných, o nichž na zemi nikdo pranic neví.

― Jen drž svou obraznost více na uzdě, napomínal Nikol, dokázáno není posud nic, a nad to kdyby tam i vzduch a voda byly, nebude tam ani příliš pohodlný pobyt. Neb jako na straně k zemi obrácené bude tam po 14 dní pražiti slunce, a po 14 druhých dnů bude panovati krutá zima a neproniknutelná tma.

― To nebude snad tak zlé, pravil Ardan, budeme se držeti krajů měsíce, abychom podle libosti mohli přestupovati z tmavé poloviny na osvětlenou.

― Takové spekulace jsou marné, řekl Barbikan; k víře podobnější a proto zajímavější jsou však domysly, jež někteří přírodoskumci z jakých si obdob pohybů měsíčných s pohyby zemskými stran budoucnosti zeměkoule pronesli.

― Jaké to domysly?

― Domysly jejich jsou tyto. Měsíc obrací nyní k zemi stále tu samu stranu a proto se kolem své osy otočí teprva za čas jednoho oběhu svého kolem země. Avšak jesti k víře podobno, že se měsíc druhdy pohyboval kolem své osy v kratších lhůtách, až znenáhla následkem přitažlivosti zemské k jeho hmotě nastal nynější poměr.

Tak se to má prý také se zemí. Tolik aspoň jest nyní zjištěno, že se pohyb země kolem její osy znenáhla opozďuje a sice následkem přílivu a odlivu mořského, jehož vlny v protivném směru otáčení zemského kouli zemskou obcházejí, a od dob starořeckých za Hipparcha až do dneška obnáší prý to opoždění již dva dni. Nastane tedy doba, kde bude trvati otočení země kolem osy 30, 40 a více hodin, pak měsíc, čtvrt léta, a konečně půl roku, totiž otáčení země kolem její osy bude trvati zrovna tak dlouho, jako oběh její kolem slunce, a země bude tedy se nacházeti v témž poměru k slunci, jako nyní se nachází měsíc k ní, totiž bude k slunci obraceti neustále jednu a tu samu stranu. Co z toho bude následovat? Patrně to, že pohyblivé hmoty na zemi, totiž vzduch a voda se seženou pro odstředivost rychlého pohybu jejího kolem slunce, na stranu od slunce obrácenou, kdežto bude panovati věčná noc a krutá zima, tak že tam všechna voda zmrzne a ústrojné tvorstvo na zemi úplně vyhyne, nemohouc na straně k slunci obrácené obstáti pro horko a nedostatek vody, na druhé pak pro tmu a zimu.

― Pěkná to vyhlídka pro drahou planetu naši, pravil Ardan, a kdy pak se stane tato krásná proměna?

― Na štěstí pro pozemčany jest vzdálena ještě několik milionů let.

― To mne těší, odpověděl Ardan, aspoň nemusím míti prozatím o své bratry pozemské žádného strachu.

― Na každý spůsob jest zákon pohybů měsíčných velmi zajímavý a významu jeho počínáme teď teprva řádně rozuměti, doložil Nikol; i při vzdálených měsících Jupitra a Saturna jest prý také takový pohyb, totiž i ony měsíce otáčejí se kolem své osy za čas jednoho oběhu kolem svých planet, tak že v těch pohybech vládne nějaké všeobecné pravidlo, jež musí míti fysickou svou příčinu, nejspíše přitažlivost hmoty, jak již Laplace se domníval.

― Ten vzduch a ta voda na druhé straně měsíce nejdou mi z hlavy, řekl Ardan; mne se to nyní zdá býti tak pochopitelné, že se divím, proč hvězdáři již dříve na tu myšlenku nepřipadli, aby aspoň jednu stranu měsíce oživili; neb představiti si měsíc jen co pustou, holou skalní kouli, která by neměla jiného účelu, než v noci zem osvětlovati, to mi takřka není možno.

― Hvězdáři měli k tomu své důvody, odpověděl Barbikan, neb zadní strana měsíce není jim úplné neznáma; celkem viděti ze země 4/7 povrchu měsíčného, a sice 3/7 vždycky, jedna sedmina pak podle librace brzo na jednom, brzo na druhém kraji jeho; druhé 3/7 jsou však na vždy zakryty. Na oné sedmině viditelného povrchu zadní strany měsíce nebylo však posud určité stopy ani vody ani vzduchu odkryto.

― Librace? co to znamená, tázal se Ardan, mluvili jsme již o nutaci a nyní máme zase libraci.

― Nutace a librace musí se od sebe rozeznati, vysvětloval Barbikan, ona znamená kývání zemské osy, tato však znamená kývání měsíce. Již Galilei pozoroval r. 1637, že jedna a ta sama skvrna na měsíci někdy ke kraji jeho se přiblíží, někdy zase od něho se vzdálí. Výjev ten vysvětlí se dosti jednoduše. Kdyby oběh měsíce kolem země byl tak dokonale jednostejný, jako otáčeni se jeho kolem osy, bylo by z jednoho a toho samého místa na zemi vždy viděti tu samou část povrchu jeho; avšak oběh měsíce není jednostejný, jednou je rychlejší, pak zase zdlouhavější, dílem pro elliptickou podobu dráhy jeho, dílem pro nerovnosti běhu spůsobené sluncem a planetami. Při rychlejším běhu měsíc zem jaksi předbíhá a pozorovatel vidí malou částku za zadním krajem, při zdlouhavějším běhu zůstává jaksi pozadu a pozorovatel vidí částku za předním krajem měsíce. Tím spůsobem pošinují se skvrny na měsíci až o 16 stupňů čili o 1/21 obvodu jeho.

Druhá příčina librace jest sklonek dráhy měsíčné k dráze zemské, jenž něco víc než 5 stupňů obnáší. Představme sobě, že země kolem měsíce obíhá a sice v té samé rovině, ve které se nachází rovník měsíce; pak budeme vždy viděti ten rovník co přímou čáru a měsíčné póly na obou protilehlých krajních bodech jeho obvodu. Ve skutečnosti však jsou obě zmíněné roviny k sobě nakloněny, t. j. země se nachází časem až na 6 ¾ stupně na jih, jindy zase o tolikéž na sever od rovníku měsíčného, a tedy vidíme rovník ten co oblouk a na jižní neb severní straně měsíce až na 6 ¾ stupně (1/53 obvodu) za pól do druhé polokoule. Librace první slove librací délky, tato druhá slove libraci šířky; obě dohromady spůsobují, že jest ze země viděti 4/7 celého povrchu měsíce.

Při těchto výkladech a hovorech minuly večerní hodiny a blížila se půlnoc, v níž měsíc dosáhl úplňku, okamžení to, kdežto měla koule povrch jeho dostihnouti. Měsíc ovšem octnul se na svém vypočítaném místě s takovou zevrubností, že by v oné půlnoci pozorovatel z hloubky děla na Floridě postaveného, zrovna na střed povrchu měsíčného mohl pohlížeti, avšak koule letěla pořád dále.

Cestovatelé odevzdali se s hrdinskou myslí svému osudu a věnovali celou svou pozornost krajinám měsíčným, kteréž se znenáhla stávaly zřetelnějšími.

Barbikan vyložil mapy měsíčné a připravil dalekohledy.

Zvědavost Ardanova dala podnětu k rozpravám o původu a významu těchto map a obsah těchto rozmluv jest v následujících řádkách stručně naznačen.

Již staří Řekové, podporováni průhledným blankytem oblohy v jejich vlasti a pozorujíce přírodu myslí nepředpojatou, měli dosti správné ponětí o povrchu měsíce. Agesianax ovšem domníval se, že skvrny na měsíci viditelné jsou obrazy zemských pevnin a moří na zrcadlové ploše měsíčné povstávající a toto mínění zachovalo se ku podivu posud v přední Asii. Ale Plutarch odmítá tento náhled a odvolává se na Anaxagora, kterýž prý poznal v hornatém měsíci druhou zem a první prý nakreslil mapu jeho; sám pak dokládá, že možno tušiti na měsíci hlubokých dolin a roklí, jakož i vysokých hor, jež vrhají dlouhé stíny, jako hora Athos.

Přece však teprva dalekohled potvrdil tyto domněnky, neboť jen pomocí jeho lze rozeznati na měsíci určitější podrobnosti. Již první pozorovatel Galilei, jenž obrátil právě vynalezený dalekohled (1609) tenkráte ještě velmi nedokonalý k hvězdnému nebi, spatřil žasnoucím zrakem nesčíslné předměty, viděl skvoucí měsíčné hory a dlouhé černé jejich stíny v šerých rovinách. Avšak pokusy Galilea i jeho vrstevníků o zobrazení toho, což viděli, byly ještě hrubé, že sotva některé hlavní rysy na nich lze poznati. První skutečnou, ač dosti hrubou a jen od oka (bez měření) sňatou mapu podal neunaveně pozorující purkmistr Kdánský Jan Hevelius. Roku 1647 vydal velký foliant, „Selenographia“ s 8palcovou mapou a se 40 výkresy rozličných fás čili světlojevů měsíce. Vyjímajíce místnosti spletené, pro něž slabé Hevelovy dalekohledy nevystačily, dá se podnes větší část vykreslených hor rozeznati, což jest důležito, poněvadž jest Hevel zakladatelem měsíčné topografie a nomenklatury, an přijav Keplerovo rozdělení měsíce na pevniny (světlé části) a moře (velké šeré skvrny) pojmenoval jednotlivé předměty názvy ze zeměpisu vzatými, ovšem v barbarské směsi biblické, klassické a nové geografie, na př. hora Sinai, poušť Hevila, hora Ajax, předhoří Acherusia, ostrov Korsika, hora Etna atd.

Toto názvosloví neudrželo se. Pater Riccioli vydal 1651 v Bononii dva velké folianty „Almagestum novum“ mající obsahovati základ a souhrn veškeré astronomie; v druhém díle jedná též o měsíci a přiložil mapu jeho od Grimaldi-a shotovenou, která se liší od Hevelovy jen tím, že jest špatnější a že má názvosloví zcela nové. Moře mají jmena od domnělých astrologických vlastností a mocností, na př. moře krisí, moře plodnosti, jezero smrti, močál snů atd.; ostatní části obdržely názvy od slavných mathematiků a hvězdářů dávnověkých (mezi nimi také Osymandyas král egyptský a Zoroaster) a souvěkých, mezi nimiž ovšem P. Riccioli sám sobě vybral hodně velkou a tmavou skvrnu na nejvyšším kraji měsíce; ano i paní jistou, ku které zvláštní úctu choval, ač o astronomii sotva měla nějakých zásluh, zvěčnil na měsíci, uděliv jedné z nejvyšších hor jeho jmeno Cattarina.

Celých sto let po Ricciolovi nestal se v měsícopisu žádný zvláštní pokrok; slavný hvězdář Cassini vydal sice r. 1680 20palcovou mapu měsíce, pěkně rytou avšak o málo lepší nežli Hevelovou, La Hire, slavný mathematik a kreslíř shotovil velkou mapu měsíce, která nebyla nikdy uveřejněna.

Teprva Tobiáš Mayer razil novou dráhu; od r. 1745 až do své smrti 1775 zabýval se měřením polohy měsíčných skvrn pro upravení nové zevrubnější mapy. Změřil zevrubně mikrometrem (drobnoměrem) odlehlost 27 hlavních skvrn od kraje měsíce a vložil je do síti složené z meridianů a parallelů jako na mapě pozemské. První meridian jde skrze póly měsíce a zdánlivý střed jeho povrchu, rovník od východu k západu taktéž středem, od něhož pak měřil délku na východ a západ, na jih a sever od 0° do 90°. Mezi body měřením ustanovené vložil ostatní podle výměru oka. Tato výtečná mapa vydána po smrti Mayerově má jen 7 palců průměru, avšak zůstala do r. 1836 nejen nejlepší, nýbrž i jediná.

Když v poslední čtvrti minulého století W. Herschel svými mohutnými teleskopy s výsledkem tak slavným pozorovati počal, nechal měsíc skoro bez povšimnutí. Velký tento muž zabýval se raději skoumáním hloubek nebeských, a k porovnání s jeho rozsáhlým bádáním v oboru stálic mají pozorování jeho těles planetárních jen menšího objemu, ač vše, co předtím známé bylo předstihují.

V tentýž čas vystoupil Schröter (v Lilienthalu u Bremů) co nadšený ctitel pozorovacího nebeznalectví. Opatřen mohutnými, pro dobu jeho výbornými dalekohledy zrcadlovými, jež z většího dílu sám shotovil, obral si skoumání hor měsíčných za předmět svého dlouholetého pozorování a uveřejnil je ve dvou dílech (1791 a 1802), k nimž na 75 tabulích několik set obrazů připojil; nové mapy měsíčné však nepodal, nýbrž otiskl ve své knize mapu Meyerovu.

Hlavní překážka ve zlepšení měsíčných map byla tehdejší nemotorná manýra kreslení hor v podobě vrcholů se strany nastíněných. Když pak Lehmann vynašel nyní panující spůsob kreslení hor (v tak zvané orthografické projekcí) čárkami, jichž větší nebo menší tlouška značí sklon a vrstevné jejich rozdělení výšku hor, byl saský geometr Lohrmann první, kterýž jal se mapovati měsíc podle téhož spůsobu jako krajiny pozemské.

Koku 1824 vyšly 4 listy ve kvartu, obsahující střední část měsíce (asi 1/9 viditelného povrchu) v znamenitě krásném a zevrubném výkresu. Celý měsíc měl míti 3 stopy průměru a měl vyjíti v 25 listech; než Lohrmann zemřel nedokončiv díla; jen generální mapa 15palcová, mistrovský to kus kamenorytectví, vyšla r. 1840.

Avšak již r. 1830 spojil se neznámý po tu dobu učitel krasopisu v Berlíně Jindřich Mädler (kterýž se později vlastní pílí a důmyslem stal znamenitým hvězdářem) s bohatým kupcem Beerem (bratrem hudebníka Meyerbeera), i začali tutéž práci co Lohrmann. Po sedmiletém namáhání dokončili šťastně své velké dílo a vydali (1834—36) mapu měsíce pod názvem „Mappa selenographica“ ve 4 velkých listech, obsahujících povrch měsíce s 3 stopami průměru.

Roku 1837 vyšla od nich všeobecná selenografie, silný kvartant, obsahující kritiku předchůdců, popis methody použité, seznam pozorování a podrobnou topografii viditelné strany měsíce. Tato výtečná práce, na níž vynaloženo 600 nocí, dosáhla toho, co Lohrmann zamýšlel, položila totiž pevný základ podrobnému měsícezpytu.

Roku 1837 vydal Mädler přehlednou mapu měsíce 12palcovou na jednom listu a r. 1839 krátký popis měsíce, výtah to z velké selenografie. Od těch dob větších selenografických prací není. Julius Schmidt, hvězdář v Athenách, zabývá se již mnohá léta podrobným zpytováním měsíce, a vydal r. 1856 pěknou populární knihu (Der Mond) o tom předmětu. Ve Francii vydali Lecourtier a Chapuis r. 1860 velmi pěkně rytou mapu měsíce, kteráž však Lohrmannovu a Mädlerovu mapu nepředstihuje.

Mimo mapy povrchu měsíčního byly shotoveny také globy, reliefy a fotografie měsíce. Měsíčný globus může obsahovati ovšem jen půl koule, a takový globus shotovil Russel v Londýně a Riedl von Leuenstern ve Vídni. Několik výborných reliefů povrch měsíce představujících shotovila paní Witte v Hanovru na základě svých pozorování a Mädlerových map, a Dickert v Bonnu vyobrazil (r. 1849) reliefem vypouklou polokouli měsíce v rozměru 18 stop v průměru, o kteréž práci Schmidt velmi pochvalně se pronáší.

První zdařilé fotografie měsíce shotovil Whipple v Bostoně (v sev. Americe); později pracovali v tom oboru Francouzi a Angličané, nejvíce Warren de la Rue v Londýně, jenž dospěl tak daleko, že zvětšil své fotografie až na průměr 3 stop. Přece však posud není viděti v nejlepší fotografii měsíce ani desítinu toho, co přímo dalekohledem; hlavní překážky jsou hrubost hmoty, na níž se fotografie přenášejí a vlnění ve vzduchu, tak že z několika set obrazů obyčejně jen dva neb tři úplně se zdaří.