Cesta do středu Země/6. Střed zemský

Údaje o textu
Titulek: 6. Střed zemský
Autor: Jules Verne
Zdroj: VERNE, Jules: Cesta do středu Země. Praha: Alois R. Lauermann, 1882. s. 33–43.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: J. K. J.
Licence překlad: PD old 140

Slova ta působila ve mne jako blesk. Ale vzmužil jsem se. Umínil jsem si, že se důsledně a statně zachovám. Vědecké příčiny snad strýce zdrží. A příčin bylo dosti.

Podniknouti cestu do středu zemského! Jaká to pošetilosť! Ušetřil jsem si námitek pro chvíli příznivou, a dal jsem se s chutí do jídla.

Strýc lál, vida stůl nepokrytý. Vysvětlili jsme mu všecko. Stará Marta, nabyvši opět svobody, spěchala do trhu, a za hodinu byl můj hlad utišen. Znova rozpomněl jsem si na svůj stav.

Při obědě byl strýc téměř vesel; žertoval. Ale žertův učeneckých netřeba se báti, nejsou nebezpečny. Po zákuskách pokynul mi, bych šel s ním do pracovny.

Poslechl jsem. V pracovně posadil jsem se k jednomu konci stolu, strýc ke druhému.

„Jsi vtipný hoch, Jindřichu,“ pravil dosti mírně, „prokázal jsi mi důležitou službu, když jsem přemýšleje již již pozbýval rozumu. Kam bych byl dospěl? Nikdo neví! Nezapomenu ti toho nikdy; budeš účastným slávy, jíž dojdu.“

Nyní je dobré mysli, domníval jsem se, že nadešla vhodná chvíle, bych s ním o slávě té pohovořil.

„Přede vším doporoučím ti úplnou mlčelivosť,“ pravil professor. „I mezi učenci je mnoho závistivcův, a mnozí podnikli by cestu, o níž nemají zvěděti, dokud jí my nevykonáme.“

„Myslíte, že je mnoho takových pošetilcův?“

„Ovšem. Kdož by se rozmýšlel dosíci slávy nehynoucí?“

„Kdyby listina byla známa, hrnuli by se zástupové učenců na Island, aby sledovali stopy Arne Saknussemmovy.“

„Příčí se to mému přesvědčení, milý strýče, neboť pravosť listiny není nijak dokázána.“

„Což pak kniha, v níž jsem pergamen nalezl?“ pravil strýc nevrle.

„Dobrá! Dopouštím tedy, že listinu napsal Saknussemm; ale je to zárukou, že cestu také podnikl a vykonal? Není starý tento pergamen klamem?“

Skoro jsem litoval, že mluvil jsem tak drze. Professor svraštil čelo. Obával jsem se pro další rozmluvu zlých následkův. Leč obavy mé nebyly podstatny. Přísný společník můj odpověděl lehce se usmívaje:

„Uvidíme.“

„Ah,“ zvolal jsem poněkud zaražen; „ale dovolte, bych podotkl vše, co lze o listině pověděti.“

„Mluv, milý hochu, zcela svobodně. Dovoluju ti, bys vyslovil své mínění. Nyní nejsi mým synovcem, nýbrž kollegou.“

„Tedy se vás nejprve táži, co jest Jokul, Snaefield a Scartaris, o nichž jsem nikdy neslyšel?“

„To je maličkosť. Nedávno dostal jsem z Gothy od přítele svého Augusta Petermanna mapu, jež se mi nyní právě hodí. Podej třicátý atlas ze druhé přihrádky ve velké knihovně, řada Z, oddíl 4.“

Vstav vyhledal jsem rychle dle přesného udaje žádaný atlas. Strýc jej rozevřel a pravil:

„Zde vidíš velmi podrobnou mapu Islandu, a sice od Handrsona; doufám, že nám pomůže z nesnází.“

Sehnul jsem se nad mapu.

„Pohleď na vulkanický tento ostrov, a spozoruješ, že je každá sopka označena slovem Jokul. Slovo to znamená v islandštině „ledovec“, a na stupni šířky severní, na němž leží Island, odehrává se většina vulkanických výbuchů pod ledovou korou.“

„Dobrá,“ pravil jsem, „ale co znamená Sneffels?“

Doufal jsem, že nebude moci odpověděti. Mýlil jsem se. Strýc pravil dále:

„Sleduj mne na východní pobřeží Islandské. Vidíš hlavní město Rejkjavik?“

„Ano.“

„Dobrá. Sleduj nesčetné zálivy rozervaného pobřeží, a postaň pod 65. stupněm severní šířky.“

„Co vidíš?“

„Poloostrov, ohryzené kosti podobný.“

„Přirovnání je vhodno, milý hochu; nevidíš na půlostrově tom ničeho?“

„Ano, pozoruju vrch, jenž jakoby vyrůstal z moře.“

„Dobrá. Tento Snaefields Jocul jest náš Sneffels.“

„Snaefields Jocul?“

„Tak jest. Vrch ten je 5000 stop vysoký. Jest jedním z nejpamátnějších vrchův ostrova, a zajisté nejproslulejším na zemi, poněvadž krater jeho vede do středu zemského.“

„Totě nemožno,“ pravil jsem krče ramenoma a vzpíraje se takovému tvrzení.

„Nemožno?!“… zvolal professor Lidenbrock přísně. „Proč?“

„Poněvadž je krater zaplaven lávou, skály rozpáleny, a potom…“

„A je-li to krater vyhořelý?“

„Vyhořelý?“

„Ovšem. Počet činných sopek páčí se nyní na 300; ale sopky vyhaslé jsou mnohem četnější. Mezi tyto patří i Snaefields, jenž za historické doby pouze jednou soptil, a to r. 1219. Od té doby se úplně ztišil, a nenáleží již mezi činné sopky.“

Proti určitým údajům těmto nepomohla žádná námitka. Chopil jsem se tedy ostatních nesnází, jež jsem v listině shledal.

„Co znamená Scartaris? Jak souvisí to s kalendami červencovými?“

Strýc se na chvíli zamyslil. Na okamžik vznikla ve mně naděje; ale jen na okamžik, neboť brzy mi odpověděl:

„Co je ti temnem, je pro mne světlem. Je to důkazem důmyslné starosti, s jakou chtěl Saknussemm objev svůj objasniti. Snaefield má několik kraterů; bylo tedy žádoucno, by ten, jenž ke středu zemskému vede, byl udán. Jak učinil to tedy učený Islanďan? Pozoroval totiž, že koncem června, tedy na počátku července, zastiňuje horský vrchol, řečený Scartaris, otvor záhadného krateru. I poznamenal to v listině. Bylo to nejpřesnější určení, tak že jsme-li na vrcholu Snaefieldovu nemůžeme býti na pochybách, kterou cestu máme zvoliti.“

Strýc zodpovídal tedy všecky mé otázky. Nahlédl jsem, že s důkazy o listině nesvedu ničeho. Proti té jsem tedy už nenamítal ničeho, a poněvadž mi bylo ho přesvědčiti, přešel jsem k námitkám vědeckým, jež jsem považoval za velmi důležity.

„Uznávám tedy pravdu výroku Saknussemmova. Tvrzeni jeho je jasno, nelze proti němu čeho namítati. Uznávám také, že listina zdá se pravdivou. Učenec tento sestoupil do Sneffelsu, viděl, že stín Skartarisu lemuje koncem června okraj krateru. Zvěděl též z různých pověstí své doby, že krater ten vede ke středu zemskému. Ale že by tam byl došel, že se z cesty své zase vrátil, tomu nevěřím.“

„A proč?“ otázal se strýc potutelně.

„Poněvadž všecky vědecké theorie dokazují, že podniku takového nelze provésti.“

„Všecky theorie to dokazují?“ pravil strýc dobrácky. „Ano, ale theorie špatné! Bídné theorie by nám sotva překážely.“

Pozoroval jsem, že se mi posmívá, leč nedbaje toho pravil jsem:

„Dobrá! Je dokázáno, že tepla přibývá pod zemí o stupeň na sedmdesát stop. Dejme tomu, že je poměr ten ve všech vrstvách stálý. Je tedy ve středu zemském teplota 200.000 stupňů, poněvadž poloměr naší země měří 15.000 km. Hmoty v nitru zemském jsou tedy proměněny ve žhavý plyn, neboť kovy, jako zlato, platina, ba i nejtvrdší kameny neodolají takému žáru. Táži se tedy, možno-li do podobných vrstev vniknouti.“

„Teplo ti tedy dělá starosti?“

„Ovšem. Došli bychom sotva na rozhraní kůry zemské, neboť tam je již teplota asi 1300 stupňů.“

„Tedy se bojíš, že se rozplyneš?“

„Ponechávám rozluštění této otázky vám,“ odpověděl jsem pichlavě.

„Povím ti tedy mínění své určitě,“ pravil professor Lidenbrock povýšeným hlasem, „ani ty, aniž kdo z lidí vůbec, neví, co děje se v útrobách naší země, poněvadž teprve asi dvanáctitisící díl poloměru jejího je prozkoumán. Proto je věda stále nerozhodnuta, a každá nová theorie vyvrací předešlou.

Až do Fouriera věřeno, že teploty ve vzdušné prostoře stále ubývá. Nyní však víme, že největší zima dostupuje ve vzdušných krajích 40—70 stupňův. Nemohlo by tak býti s teplotou v útrobách zemských? Proč by nemohlo přibývati tepla jen do určité hloubky, místo by dostoupila toho stupně, kdy roztápějí se i nejtvrdší kovy.“

Poněvadž strýc otázky ty dokazoval hypothesami, nemohl jsem čeho namítati.

„Nuže, řeknu ti, že praví učenci, jako Poisson a jiní, dokázali, že, kdyby byla v nitru zemském teplota 200.000 stupňů, vytvořily by se z roztavených látek plyny tak rozpínavé, že by tlaku jich povrch zemský nesnesl a dojista by se roztrhl jako parní kotel napjetím par.“

„To je pouze Poissonovo mínění, milý strýče.“

„Dobrá; ale je to mínění i jiných výtečných geologů, že nitro zemské není složeno ni z plynův, ani z vody, ba ni s těžších kamenu než jaké známe; neboť by pak byla země mnohem lehčí nebo těžší než vskutku jest.“

„Ó! číslicemi dokážeme vše, co jen chceme!“

„A není to zrovna tak i se skutky, milý hochu? Není dokázáno, že sopek od prvopočátku světa stále ubývá? A je-li nějaká střední teplota, nelze nám proto domýšleti se, že tepla stále ubývá?“

„Milý strýče, zakládáš-li důkazy své na domněnkách, pak nelze mi již ani mluviti!“

„A pravím dále, že mínění mužů v oboru tom vynikajících shoduje se s míněním mým. Pamatuješ se ještě, jaký pokus učinil r. 1825. slavný anglický chemik Davy?“

„Zhola ne; vždyť narodil jsem se o devatenácte let později.“

„Davy navštívil mě na své cestě Hamburkem. Rozmlouvali jsme dlouho, mimo jiné též o hypothese, jež dovozuje tekutosť nitra zemského. Souhlasil jsem s ním, že tekutosť není možna, a to z příčiny, na niž věda nemohla nikdy odpověděti.“

„A jaká je to příčina?“ tázal jsem se poněkud jsa zaražen.

„Poněvadž by tekutina ta rovnajíc se oceanu byla podrobena přitažlivosti měsíce, a tím jevil by se i uvnitř země dvakráte denně přítok a odtok, jenž by zvedáním a klesáním povrchu zemského působil periodická zemětřesení.“

„Ale nikdy nebylo lze pozorovati, že by povrch zemský byl kdy rozežhaven býval, a jest nám tedy uznati, že vnější vrstvy chladly, kdežto horko ke středu se stahovalo!“

„Pouhý blud a klam!“ zvolal strýc. „Země teprve spálením povrchu se rozežhavila; nic jinak! Povrch zemský složen byl z nesmírného množství kovů jako draslíku a sodíku, jež mají tu vlastnosť, že při pouhém sblížení se s vodou nebo se vzduchem se zapalují. Kovy ty vznítily se, když vzdušné páry v podobě deště na zemi spadly. Když pak vody trhlinami kůry zemské vytryskovaly, byly příčinou explosí a výbuchův. Odtud množství sopek v prvých dobách země.“

„Důmyslná hypothesa!“ zvolal jsem mimovolně.

„A Davy ukázal mi to zcela jednoduchým experimentem. Utvořil z kovův, o nichž jsem právě mluvil (draslíku a sodíku), kouli — úplnou podobu naší zeměkoule. Když kouli tu jemně pokropil, roztavila se, a povstala podoba jakéhosi pohoří. Na vrcholu otevřel se krater a nastal výbuch, jímž se koule tak rozežhavila, že jí déle v ruce neudržel.“

Důkazy professorovy počaly ve mne působiti; dokazoval s obvyklou vášnivostí a nadšením.

„Vidíš, Jindřichu,“ mluvil dále, „že geologové představují si stav nitra zemského každý téměř jinak; nic není dokázáno méně, než skutečnosť vnitřní teploty. Po mém soudu je nemožna, není jí vůbec. Ostatně uvidíme a dovíme se jako Saknussemm, čím jest se nám v otázce té říditi.“

„Nuže, ano!“ zvolal jsem počínaje sdíleti strýcovo nadšení, „uvidíme, jestli tam vůbec něco viděti lze!“

„Proč ne? Proč neužili bychom elektřiny, jež nám světla poskytne, ba samé atmosféry, jež na blízku středu zemského tlakem snad je svítiva?“

„Ovšem, ovšem,“ pravil jsem. „Bezpochyby je to možno.“

„Je to jisto!“ zvolal strýc. „Ale nyní ticho, rozumíš? Nikomu se nezmiňuj ani slovem! Nikomu nesmí ni ve snu připadnouti, by dříve než my střed zemský odhalil!“