Cesta do středu Země/24. Dále dolů

Cesta do středu Země Jules Verne
23. Jakubův potok	24. Dále dolů	25. Den odpočinku

Údaje o textu
Titulek:	24. Dále dolů
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	VERNE, Jules: Cesta do středu Země. Praha: Alois R. Lauermann, 1882. s. 150–154. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	J. K. J.
Licence překlad:	PD old 140

Ráno nevěděli jsme již o strastech, jež jsme byli přestáli. Divě se, že nepociťuji žízně, ptal jsem se strýce po příčině. Potok mimo mé nohy tekoucí mi bublaje odpověděl.

Snídajíce popíjeli jsme drahocenného moku. Cítil jsem se ku další cestě zase silným i odhodlaným. Proč nedošel by cíle sobě vytknutého muž maje takové přesvědčení jako strýc, s důmyslným průvodčím, jakým je Jakub, a s odhodlaným synovcem, jakým jsem já? Kdyby někdo mne nyní vyzval, abych se vrátil na povrch, vysmál bych se mu. Takové krásné myšlénky rodily se mi v hlavě.

Vždyť nyní budeme jenom slézati!

„Ku předu!“ zvolal jsem nadšeně, a sterá ozvěna mi odpovídala.

V pátek, v osm hodin ráno, pokračováno v cestě. Žulová chodba vinula se hadovitě s náhlými závity jako bludiště, ale ve směru jihovýchodním. Strýc pohlížel neustále na kompas, aby věděl, kolik a jakou cestu urazil.

Chodba byla téměř vodorovna, sotva dva palce sklonu na toisu. Potok plynul mimo naše nohy útulně bublaje. — Strýc proklínal vodorovnou polohu chodby. Cesta táhla se do nekonečné délky, a místo bychom šli podle poledníku, konali jsme, jak pravil professor, dráhu hypothenusy. Ale nemohli jsme jinak, a dokud blížili jsme se středu zemskému, nesměli jsme si stěžovati, byť i cesta byla zdlouhava. Ale sklonu přece čas od času přibývalo. — Potok ubíhal bublaje, a my sledovali jsme jej do hloubi.

Většinou byla naše cesta 8. a 9. července spíše vodorovna, a poměrně málo šikma.

Dne 10. července večer byli jsme dle výpočtu svého asi 300 km jihovýchodně od Rejkjaviku, ve hloubi asi 25 kilometrův.

Tu rozšklebila se před nohami našimi dosti děsná propasť. Strýc tleskal rukama vida kolmé její stěny.

„Ta povede nás daleko,“ zvolal, „a snadno, poněvadž tvoří skalní výběžky skutečný žebřík!“

Bjelke upevnil provazy tak, že nebylo se báti nehody. Počali jsme slézati. Netroufám si to nazvati nebezpečným, neboť jsem byl v podobných úkonech úplně vycvičen.

Propasť ta byla úzkou trhlinou v základech zemských. Podobné trhliny zovou se „faille“.

Patrno, že vznikla stažením jádra zemského když chladlo. Braly-li se hmoty ze Snaefieldu vyvržené touto cestou, nemohl jsem pochopiti, že nezanechaly po sobě stopy. Sestupovali jsme po jakýchsi točitých schodech, jež zdály se býti dílem lidské ruky.

Po čtvrť hodině jsme vždy odpočívali, až holenní kosti naše nabyly zase pružnosti.

Tu posadili jsme se vždy na skalní výběžek, svěsili nohy a rozmlouvali pojídajíce nebo vodu potoční pijíce.

Z „Jakubova potoka“ vytvořil se vodopád; objem jeho velmi se zmenšil, ale poskytoval nám pořád dosti vody, bychom žízeň svou uhasili. Ostatně tekl obyčejným tokem na místech méně srázných.

Příští dva dni uběhly nám cestou klikatými závity, i vnikli jsme zas o 20 km hlouběji do země; byli jsme tedy již ve hloubi 50 kilometrů pod hladinou mořskou. Ale dne 13. července k poledni nabyla chodba směru jihovýchodnějšího, za to sklonu mírnějšího, asi čtyřicetipěti stupňův.

Cesta byla potom jednotvárna a pohodlna; jinak nebylo také lze. Nebylo tu krajiny, v níž by se byly udály převraty.

Konečně ve středu, dne 15. července, byli jsme ve hloubi 70 kilometrů vzdáleni jsouce od Snaefíeldu asi 50 franc. mil. Ač jsme byli poněkud unaveni, bylo naše zdraví přece v pořádku; cestovní lékárny jsme ještě neužili.

Strýc zaznamenával si každou hodinu stav kompasu, manometru a thermometru, což později ve spise o cestě své uveřejnil. Měl tedy o stavu svém vždy určité známosti. Když mi oznámil, že jsme 50 franc. mil od Snaefieldu vzdáleni, nezdržel jsem se úžasem výkřiku.

„Co myslíš?“ ptal se.

„Nic, učinil jsem jenom poznámku.“

„Jakou, můj milý?“

„Je-li výpočet váš správný, nejsme již pod Islandem.“

„Myslíš?“

„Snadno se o tom přesvědčíme.“

Měřil jsem na mapě kružidlem.

„Nemýlil jsem se. Jsme již za Cap-Portlandem, a urazivše 50 franc. mil ocitli jsme se pod mořem.“

„Pod mořem !“ jásal strýc mna si ruce.

„Tedy máme nad hlavami ocean !“

„Ovšem, Jindřichu ! Netáhnou se uhelné doly u Newkastlu daleko pod mořem ?“

Proffesorovi zdál se stav věcí nesmírně jednoduchým. Mně činila však myšlénka, že cestuji pod nesmírnou spoustou vod, přece starosti. Ale jsou-li nad námi roviny nebo vysočiny Islandské, nebo vlny atlantského moře, v tom bylo celkem velmi málo rozdílu, jsou-li jenom žulové vrstvy pevny. Ostatně srovnal jsem se brzy s myšlénkou tou; neboť chodba, jež hned rovně, hned zase hadovitě se táhla, byla směru stále jihovýchodního a vedla vždy hloub a hlouběji. Po čtyřech dnech, v sobotu, dne 18. července, přišli jsme do jakési jeskyně; strýc vyplatil Jakubovi týdenní mzdu, tři dolary, a bylo sjednáno, že zejtřek bude dnem odpočinku.