Braniboři v Čechách (Tyl)/Předmluva

Braniboři v Čechách Josef Kajetán Tyl
	Předmluva	1.

Údaje o textu
Titulek:	Předmluva
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 257–260. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Hluboká byla rána, kterouž dostalo království české na den svatého Rufa r. 1278, když hrdinský král Otakar své věrné — a soudci Věčnému budiž to žalováno! i nevěrné zástupy své na Moravě do vražedné bitvy uvedl, aby svého práva uhájil. Jinak ale bylo uzavřeno od věčnosti, a vítězný pokřik rozlehl se po straně císaře Rudolfa.

Klesnutím velikého Otakara nastal i pád českého národa. Osiřelá země stala se rejdištěm domácích nespokojenců a vnadidlem po kořisti bažících cizinců. Nikdy neotřásla, ba nepřevrátila se tak rub na ruby skrze zahynutí panovníka, jako po smrti Otakarově.

Dědic a nástupce trůnu, Václav Druhý, byl sedmileté pachole; z té strany nedalo se tedy žádné pomoci očekávati. Vdova královna chtěla ji u Rudolfa hledati a odevzdati mu poručnictví nad synem i prozatím správu nad zemí; jinak ale smýšlel větší počet pánů, jižto nevěřili Rudolfovi, za pramen všech nehod jej považujíce.

Protivili se tedy smlouvě, kterouž královna s císařem uzavřela, a přidrželi se tím spíše Oty, markraběte braniborského, Otakarova sestřence, an jim Rudolf nemilými slovy hroziti začal, tento ale se čtyrmi sty ozbrojených jezdců k pomoci přitáhl a sám v čelo nově sebraného vojska se postavil. Avšak i Rudolf nelenil a vraziv do Čech, blíže Kutné Hory polem se položil. České vojsko stálo u Kolína a takž dělilo jenom něco málo země zase dvoje zástupy, ježto měly ještě jednou bitvou příští stav osiřelého království rozhodnouti.

Nepřišlo ale k této bitvě zoufalé; oběma stranám zdálo se býti prospěšněji, aby se pokojně smluvily, než aby v nejisté hře ztratily, co již měly, anebo aby dobývaly, čeho ještě neměly. I stala se tedy mezi nimi úmluva, dle kteréž poručenství nad mladým Václavem i se správou země na pět příštích let markraběti Otovi připadlo; císaři Rudolfovi ale dána jest náhradou Morava též na patero let, a děti jeho, Rudolf a Jitka, měly býti zasnoubeny s dětmi Otakarovými, s Anežkou a Václavem.

Ale tato úmluva nepřinesla zemi žádného zcela ulevení. Za posledních nesvárů mezi Otakarem a Rudolfem byli totiž někteří pánové čeští trestáni vypovězením a zbavením všech statků. Ti se začali nyní o to pokoušeti, aby svých bývalých majetností opět nabyli; jiní pak, jimžto byl druhdy zastavené královské statky Otakar pobral, pozdvihovali hlasu, o navrácení tohoto zboží volajíce, a jelikož nový zeměsprávce všemu podobnému požadování vyhověti nemohl a nechtěl, musely z toho rozličné spory, tření, sváry, nájezdy a krvavé potržky povstati. Ale právě ty všeobecné různice zdály se býti dlouhému Otovi kalištěm, kdež mohl pohodlně loviti. Alespoň ze všech činů jeho vysvítá, že byl zisk a obohacení vlastního měšce hlavní jeho cíl a snažení. Proto hleděl, aby se v Praze pevně usadil a odtud, ze srdce veškerého království, jako hladový pavouk nitky své roztáčel. I opanoval město a učiniv se při tom i pánem hradu, rozehnal posud hojný a bohatý dvůr vdovy královny, kteráž měla vlastně jako paní v Praze seděti a do zrostu syna svého v ní vládnouti. Na to však se neohlédaje, obsadil Ota celý hrad královský lidem svým a zmocnil se na něm všeho zboží jako vlastního nábytku, ano opovážil se také chrám sv. Víta přepadnouti a obránce jeho zavražditi. Při tom nalezl arci velikou kořisť; neboť nejen že byly poklady samého kostela bohaté, ale mnozí Pražané byli zde ukryli jmění své, doufajíce, že tady nejjistější ochrany naleznou.

I zděsila se Praha bohaprázdného násilí a v lidu povstalo veliké rozhořčení, a kněžstvo, jakož i jináče býti nemohlo, podněcovalo nenávist, i děly se veřejné sběhy; ale Ota vyhnal pak i boží služebníky z hradu královského, tak sice, že od těch dob po celá dvě léta žádná oběť ve svatyni hlavního chrámu se nekonala, všechny služby boží přestaly, ano i všeliké zvonění umlklo.

Vdova královna, zbavena byvši nejdříve svého komonstva, svých úředníků a služebníků, musela pak i osobní svobody oželeti a s dětmi svými život jako pouhý vězeň v truchlivé samotě tráviti. Konečně ale zdála se i přítomnost její v Praze Otovi nebezpečnou — vždyť pak ještě dýchala, dýchala uprostřed lidu, kterýž velikého manžela jejího oplakával a snadno ve prospěch její něco podniknouti mohl — musela tedy i s dědicem království Prahu opustiti a na pevný hrad Bezděz nechati se odvézti. Bylo to v mrazivé noci před 26. dnem měsíce ledna leta Páně 1279, když královnu Kunhutu a děti její z bran Pražských na sprostém voze vezli, kterýž byl obklopen od cizích pacholků.

Nehodné a nelidské toto nakládání s rodinou nešťastného krále naplnilo srdce pánů českých velkou hořkostí; i učinili sněm a pozdvihli mužných hlasů, aby Ota mladého panovníka i s matkou z vazby propustil, do Prahy nazpět uvedl a v přirozených právech ponechal.

Sliboval to sice Ota učiniti, vyplnění slibu svého pak ale den po dni odkládaje, projevil patrně, že nechce slovu svému dostáti.

Ale vdově Otakarově, jež byla ducha živého a hrdého, stala se mezi tím tuhá vazba nesnesitelnou, i hleděla z ní vyváznouti. Za tou příčinou vyžadovala si čas po čase malé vyjížďky do Hradiště, na Mělník i do Prahy, až i konečně syna svého na Bezdězi v rukou věznitelů zanechavši, na Moravu odjela a tam pomoci hledala.

Avšak Ota, aby snad nemusel ozbrojeným rukoum vydati, čeho na něm žaloby a prosby vymoci nemohly, odvezl královského pacholíka do Kladska, sám pak uchýliv se do svých Branibor, vydal na své místo do Čech Ebrharda, biskupa braniborského, aby v nich vládl jako pán.

Za tímto novým správcem země přihrnulo se nyní náramné množství rozličných dobrodruhů, vábených daleko rozšířenými pověstmi o pokladech české země za časů Otakarových. Tito hladoví přiběhlíci padli pak na český lid jako bič a metla; dovolovali si všeliké násilí, a páchajíce loupeže a vraždy, roznesli po krajích takovou hrůzu, že se nebranný člověk pouhého jména braniborského či brandeburského děsil jako pekla a všech jeho muk, až na to důvtipné hlavy i rozličné písničky skládaly.

Zatím se psalo již leto Páně 1280.