Braniboři v Čechách (Tyl)/13.
| Braniboři v Čechách Josef Kajetán Tyl | ||
| 12. | 13. | Doslov |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | 13. |
| Autor: | Josef Kajetán Tyl |
| Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 349–355. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Vysoko vystoupilo zatím palčivé slunce a svítilo na ten nevídaný shon po Praze, kdež to zrovna vypadalo, jakoby se bylo velikánské mraveniště zbouřilo; po ulicích se to jen hemžilo, lidé všeho stáří a stavu běhali kříž na kříž, dolů, nahoru, neboť nikdo dobře nevěděl, co se vlastně děje.
„Sedláci jdou na nás! zavírejte domy, uklízejte špižírny!“ volal na jedné straně houf ženských.
„I kdo vám nasypal tu hloupost do kotrby!“ křičely jiné. „Ti jdou na Brandeburky a připraví jim krvavou lázeň.“
„Na Brandeburky?“ ozvalo se několik jiných hrdel. „Hoj, to je dobrá! jenom na ně! a tuhle bydlí také jeden takový cizozemský hltoun! Posviťte mu! Zazvoňte mu, když nesmíme sami sobě zvoniti!“
A při těch slovech shýbali se po kamenech a v okamžení na to řinčela okna pěkného stavení.
„Ven, lidé, z děr! Na Brandeburky! Ven!“ volali zas jinde po ulici, a houf bosé mládeže skákal a vejskal při tom, jakoby se mělo jíti na hody; ale povážlivější osoby, nevědouce ovšem, co to znamená, trnuly, ustupovaly do domů a zamykaly dvéře.
„Hoho!“ volali však za nimi zas lidé, kteří prahli po šarvátce a dávno na den pomsty se strojili. „Co zalézáte jako myši? Ven z pelechu! sekeru do ruky — ven! nebo vám zapálíme hnízdo nad hlavou!“
„Přátelé, mějte povážení!“ napomínali zase druzí. „Vždyť nevíme, co se děje!“
„Že nevíte?“ křičeli jiní. „Ze všech končin přitáhli zástupové, aby udeřili na brandeburské svědomí, aby sklepali ty cizozemské pazoury, a rytířové přitáhli s nimi, co nemohou déle na vředovinu království českého hleděti!“
„A zejtra přitáhne sám nebožtík král!“ dokládal jiný s důležitou tváří, až se mu dali jiní do smíchu.
„Co se smějete?“ osopil se na ně první. „Snad že jsem řekl nebožtík? Však vy jste mi rozuměli, a víte pokaždé, o kom se mluví, když se v těchto bídných časech o nebožtíkovi rozpráví. Zní-li vám to ale k smíchu: tedy doložte zevrubně jméno Otakara a chystejte se, abyste ho zejtra přivítali. Bruste meče, strojte oštěpy, kdyby mu chtěli trní do cesty házeti.“
„Tedy je opravdu v té pověsti přece nějaké jádro?“ ptali se zase jiní. „Je Otakar ještě živ?“
„Živ a zdráv!“ křičeli druzí. „Bůh mu požehnej! Zejtra ho zde máme. Teď jenom na Brandeburky!“
A tak přeletovaly ty nejpodivnější řeči po městě, jako by je vítr roznášel.
I stalo se arci také, že podobné zbouření na sluch městské rady udeřilo, ale ta nevěděla i nechtěla v tu chvíli věděti, jak by měla náhle rozvodněný proud zase do starých břehů vtěsnati a shluknutí lidu ztišiti. Větším dílem přála si také sama napravení všech veřejných domácích věcí, i ustanovila tedy zatím tiše vyčkati, co se z toho hluku vykvasí.
Hlavní klubko bouřlivého shluknutí valilo se ale zatím rychle ku předu a zaměřilo zrovna na královský hrad; neboť tam byl kořen všech tehdejších neřestí.
Aby mělo však jistou cestu, odtrhnul se od něho Jiskra se svými kováři a pustil se z brány uličkami ku břehu a podle břehu k mostu, aby se zmocnil věže, nežli by tam stráž něco nebezpečného ucítila a hlučnému množství přejíti zabránila. Také se to statným tovaryšům šťastně povedlo; přepadli strážníky, nežli se tito čeho nadáli, zajali je po krátkém odporu, obsadili věž vlastním lidem a jakoby nic táhlo jich hned několik dále k Menšímu městu, aby i tam věž mostní opanovali. I ta přišla do rukou jejich, a takž byl nyní volný průchod velikému množství učiněn, ježto se hrnulo za Ctiborem i za jinými starými bojovníky, kteří se byli okamžitě k zástupu přidali a dle své zkušenosti jiným také hned všelijakou radu udělovali a na krvavý taneček se těšili.
Později přihrnuli se za tímto množstvím noví houfové s Chotounem, kterýž se byl u Zderazské brány s menším zástupem od ostatních oddělil a pustiv se na Staré město ke kotcům, pak dolů na velké náměstí, vysokým hlasem lid svolával, ničeho se neostýchaje.
„Vzhůru, Pražané!“ hlásal po lidnatých ulicích. „Bije hodina vysvobození! Zpomeňte si na tučné časy za Otakara a pozorujte naši hubenost! Opásejte bedra, klestěte cestu, aby se tučný věk zase navrátil! Vaše nouze volá! Dědic našeho království volá! Zedraný chodí, hubené ruce spíná a volá: Pomstěte se na vrazích, na škůdcích mého království, na hubitelích naší milé české země! Vzhůru na Brandeburky! Sláva jejich dochází a pomsta přichází! Meče do rukou!“ a za ním volalo totéž sto jiných hrdel, a při tom hluku zastavovali se arci také jiní houfové a poslouchali a chytali se naděje, ale dostávali také nový strach; řemeslníci odkládali nádobí a prodavači zavírali krámy, nevědouce ještě, čeho se od příštích hodin nadíti.
Kojata a Viktorin běhali ale zatím po městě a sháněli za Ctiborovy peníze, co mohli dostati, aby se nasytil lid z krajů přišlý a vyhladovělý, jinak sice bylo se co strachovati, že padne zoufale na vše, co mu přijde na oči, jakož se i vskutku již teď přihodilo, že bídáci jdouce s velikým zástupem, zlému pokušení odolati nemohli a pekařské krámy přepadali, aby dali žaludku, po čem již tak dávno toužil.
„Nebědujte pro několik bídných bochníků!“ volali při tom. „Do brandeburských mošen uteklo vám jich už víc, a tyhle jdou alespoň do poctivých českých rukou, kteréž budou za to vašim dříčům lebky mlátit, aby utekli, odkud přilezli!“
Ale oloupeným nezdálo se to být dostatečnou příčinou i nemyslili už jinak, nežli že se bídná luza jen proto sbíhá, aby drancovala. A to mátlo mnohým hlavy.
Zatím ale přitrhli první houfové shluklého lidu až k samým zdím hradu a shledali ovšem bránu zavřenou; neboť pověst o velikém bouření byla již nahoru dolítla, a strážníci vidouce po ulicích Menšího města podivné hemžení, zavřeli bránu a učinili zprávu hradnímu hejtmanovi. A zástupové rozestavili se po velikém prostranství před hradními zděmi, čekajíce, co se bude dále dít. Někteří vedli zvláštní rokování a hleděli již dychtivě po královském sídle; jiní ale povalili se bez starosti na holou půdu a hověli utrmáceným údům.
I Ctibor a několik zkušenějších sestoupilo teď do rady. Někteří byli toho mínění, aby se hnalo na hrad útokem, jiní zas radili, aby se čekalo, až jim z města ještě pomoc přijde, a to hlavně proto, že neměli ani žebříků ku slézání hradeb, ani zbraně k boření, ani střeliva. Toto poslední navržení zastával obzvláště Ctibor, i nemohl se jakési nenadálé bázně zbaviti, aby celá výpravá nešťastně nevypadla, neboť se mu teď přece poněkud překvapenou býti viděla, ačkoli vedle všech okolností ani jinak býti nemohlo.
Zatím však svolal muže, co byli nejlépe ozbrojeni, v první zástup nejblíže ku hradu, a velel jim býti pohotově, kdyby snad Brandeburci na ně vypadli.
Mezi tímto zástupem byl ovšem také mistr Jiskra, kterýž ale všeliké meškání velmi hořce nesl; neboť si zároveň s největším dílem shluklé chudiny myslil, že bude moci okamžitě se svými tovaryši na bránu udeřiti a pomstu svou nakrmiti. A za tou příčinou povstalo také brzo mezi množstvím divné reptání.
„Nač tu stojíme, hledíce Pánu Bohu do oken?“ mluvili někteří. „Z toho nám ani skýva chleba, ani pečené holoubě do hrdla nepadne. Proč nešturmujeme?“
„Čím pak?“ namítali druzí. „Pěstmi? či se chcete skrze hradby prohryzati? Čekejte, až nám opatřejí zbraň.“
„Ať nám dají tedy zatím jíst!“ křičeli zase jiní. „Bídu mohli jsme louskat po vesnicích, nemuseli jsme se hnáti do Prahy.“
I kvasilo se to pořád víc a víc, jakož při takovém znuzovatělém, se všech končin sehnaném, nedočkavém houfu ani jinak býti nemohlo, až to konečně i k hlasitému křiku propuklo.
A na jiné straně zmáhaly se zase divné pochybnosti.
„Kdož ví, jestli nás jenom na jatky nevedou! jestli nesedneme na krvavé vějičky!“ bručeli někteří, a Ctiborovi se klíčilo při tom srdce; onť si byl celé podniknutí jinak na mysli vytvořil, a teď se mu, hned po prvním kročeji, zdálo, že je nebude moci tak provésti.
V tom přirazil ale Chotoun s novým zástupem, a tu ulevilo tísni jeho, neboť doufal, že obratný člověk tento s lidem promluví a nepokoj jeho utiší. A sotva že Chotoun poznal, jaký duch se vůkol zmáhá, tuť vešel mezi nejhustější klubko malomyslných a pozvedl hlasu:
„Připravte se, přátelé v jednom utrpení!“ zvolal. „Uchystejte ramena a otužte mysl. Brzo uhodíme na hnízdo, kde se cizozemský jestřáb upelešil, vyhnav domácí holuby. Z toho neklesejte na mysli, že jsou brány zavřeny! Toť bývalo od početí světa a bude až do skonání, že se sama sebou žádná brána neotevře, za kterou sedí nepřátelská čeládka. Uhodit se na ni musí. Vždyť víte, že se tak vedlo již lidu židovskému, když dobýval Jericha, a to neměl přátel za zděmi, jakož my je vskutku máme. Ano, ano, jen koukejte a otvírejte ústa! Přátele máme na hradě, ovšem takové, že nemůže o nich vrabec štěbetat; ale jsou tam a my na ně spoléháme a oni nám pomohou. Jen se tedy zmužte! Pamatujte na mladého krále a na úrodné žně, kteréž nastanou, až ty brandeburské kobylky vytisknem.“
Ale všechna výmluvnost Chotounova nebyla by tenkrát posluchače tak rozehřála, jakož to učinily čtyry plné vozy všelijaké potravy, kterouž nyní Kojata s Viktorinem i s novým houfem sběhlého lidu přivezli. Byly to věci dílem koupené — dílem arci pobrané, jak to velká potřeba kázala.
Vesele zavýskalo celé množství a sypalo se okolo vozů, jako by sem bylo jenom za tou příčinou přitáhlo.
„Aj, tedy jim to dejte, ať se utiší!“ řekl Ctibor; „a my zatím hleďme, ať seženeme žebříky a dobrou zbraň. Nebude-li jinak, musíme udeřiti na obec.“
A vskutku hnul se pak houf dolů do města, aby sehnal, čeho bylo potřebí, nuzáci ale rvali se o potravu; jedni sahali po chlebě, druzí po mase, jiní po mouce, a začali ihned po palivu běhati a ohně rozdělávati, neboť byl Kojata i několik kotlů přivezl.
Ale mezi tím, co takto před hradem, zdálí co by střela z luku nedonesla, strakatina lidu hluk tropila, bylo živo také na hradě. Pan Ebrhard se na začátku ovšem skoro ulekl; vida však z hradní bašty, jaký to lid vůkol se rozložil, čekal ještě, co bude počínati; potom ale stáhl obočí a velel skoro s opovržením, aby se vypravil zástup oděnců, kterýž by to hejno krkavých havranů zaplašil.
Bylo již poledne a náramné parno tísnilo zemi. Zdáloť se, že musí bouřka přijíti. A vskutku počal se nyní větřík pohybovati a se země prach smítati. Za Petřínem vyvstávaly šedivé obláčky.
„Ven!“ poroučel Ebrhard lidu svému. „Teď je můžete ve stínu zahnati.“
Zástup se hnul, ale pohlížel jaksi starostlivě po nebesích. Brána se otevřela, most se spustil, a přes něj se vyhrnuli braniborští oděnci.
Strašlivě zkřikl Jiskra se svými tovaryši, když je spatřil, a vzchopil se a vzal meč do ruky a k boku si zavěsil krátké kladivo.
„Vzhůru, hoši, na pohřeb mé Marty!“ zvolal, zajiskřil očima a popošel ku předu; ostatní se hnuli za ním.
A s velikým křikem padly na sebe obě strany, ale tu chvíli počalo býti hlučno také nad nimi; jako ze řetězu utržený zaskučel vítr a hluboko zahřímalo, a v několika okamženích viselo nad Petřínem a hned i nad hradem, i nad celou Prahou mračno jako ohromný černý pták s ohnivýma očima; i blýskalo se, hrom hučel, a vítr porážel lid a vyvracel stromy a pak se začal sypati lijavec.
I byla vůkol tma a boj před hradem přestal; Braniboři běželi do svého hnízda jako zmatení, ale jenom čásť se jich tam vrátila, neboť Ebrhard velel bránu zavříti, aby se v tom hrozném zmatku i jiný lid do hradu nevetřel.
A ostatní se rozutíkali po městě, jakož učinilo i shluklé množství českého lidu, kteréž na vše strany u veliké hrůze prchajíc a zalézajíc, volalo:
„Běda nám! Nebe je s Brandeburky! To je metla na Čechy! Hospodine, pomiluj! Utíkejte!“
A tímto nenadálým pobouřením živlů, jakýchž toho léta několik zemi českou potkalo, roztříštila se výprava, kterouž Ctibor k ulehčení všeobecných těžkostí byl podniknul. Celá Praha zmalomyslněla, a po krajích si znova zoufali, neboť na mnohých místech byla i nadějná úroda zničena. A lid myslil, že musí břemeno braniborské ještě snášeti, a trpěl jeho tíže a bědoval, ale netroufal si pomysliti na pomoc.