Beneš Method Kulda
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Beneš Method Kulda |
| Podtitulek: | K jubileu druhotin kněžských, dne 6. srpna 1895, padesátileté činnosti spisovatelské, a pětadvacetiletého kanovnictví pro „Vlasť“ napsal Jan Halouzka. |
| Autor: | Jan Halouzka |
| Zdroj: | Vlasť. Časopis pro poučení a zábavu.. Červenec 1895, roč. XI. čís. 10. s. 870–880. Online na Internet Archive |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Beneš Metod Kulda |
 Související na Wikidatech: [[d:Q4246529|Beneš Method Kulda]] |
|
Dnes jasně poznáváme, jak šlechetných duší byli oni bohoslovci a kněží za let čtyřicátých, jimž záleženo bylo na osvěžení správné mluvy mateřské, proto jen, aby důstojně hlásati dovedli slovo Boží lidu svěřenému a nezneuctívali nejsvětější mluvou zpitvořenou. Nestrašil tehdy v hlavách nadšených kněží a bohoslovcův obávaný panslavismus, ale pravá láska k Církvi Kristově a svěřenému lidu hluboko zalehla do jejich srdcí.
Beneš Method Kulda vyznává v Oherálově Týdenníku (roč. 1848, čís. 4, str. 315): „Proto jsme se sami pracně přiučovali řeči, kterou jsme ve školách německých musili zapomínati, bychom aspoň úlohu svou jakožto rádcové, učitelé národu svědomitě plniti mohli.“
Zhoubný Josefinismus zplodil ono hříšné a do nebe volající ubíjení drahé naší mateřštiny, s jehož ovocem se obeznamujeme často i za dnů nynějších. A bylo by zajímavo: sbírati příklady, jak zázračně mnohdykráte výtečníci naši odnárodňující nákazy uchráněni, nebo ještě včas o bludu byli poučeni. Slavně slyne po boku Sušilově P. Tomáš Procházka, ve školách německých dočista národu svému odcizený, ale Sušilem poučený. Sušil vytýkal spolukaplanu P. Tomáši Procházkovi: „Člověk nemá povrhnouti svou matkou (slovanskou) a přidržeti se macechy (německé).“ P. Tomáš bránil se: „Matka má opustila mne a nepečovala o mne; macecha však ujala se mne a vyučila mne ve Školách německých.“ Sušil: „Matka okovy sevřená nemohla starati se o Vás, jak by sobě byla přála; a macecha, ježto byla matku spoutala, nikoliv z lásky vyučila Vás, ale aby pomocí Vaší rodáky naše podrobila sobě v otroctví.“ Takovými rozhovory poučen byl P. Tomáš o jiném. A tomuto P. Tom. Procházkovi děkujeme a žehnáme proto jeho památku, že byl zachován Církvi a národu slavný muž, jehož povzbuzením nesčetná řada slovutných vlastenců na pole práce církevní a vlastenecké s jásotem se odebrala — náš milovaný jubilár, v práci sešedivělý a osleplý literát katolický Beneš Method Kulda, kanovník vyšehradský, v památném roku 1895 tři jubilea slavící: 50leté kněžství, 50letou činnosť spisovatelskou a 25leté kanovnictví!
Velepamátný rok 1895 jest pro nás české katolíky rokem velikým, v němž o závod bychom usilovati měli o důstojné oslavení kmeta nám velice drahého, jehož jméno stejným stříbrozvukem zvučí po vlastech našich jako jméno Sušilovo!
Beneš Method Kulda narodil se 16. dne měsíce března l. Páně 1820 v Ivančicích na Moravě. Polnosti a řemeslo kožešnické živily rodinu Kuldovu. Rodiče Benešovi byli vzor rodičů katolických. „Otec, matka, starší sestra a bratří pilně pracovali za stolkem řemeslnickým při svíčkách lojových, kdy my mladší ještě jsme spali tak tuze, že nás neprobudily ranní zpěvy a modlitby pracujících v té samé světnici. V ustanovenou hodinu zbudila nás pečlivá matka. Beze vší odmluvy opustili jsme lůžka, polooblečeni myli jsme se a hned klečíce vykonali jsme společně a hlasitě ranní modlitby. Potom všichni zasedli za stůl k snídani, vykonavše před ním a po něm přiměřené modlitby společně a hlasitě. Tak ovšem bylo i v poledne i při večeři. Po snídani otec i matka šli každodenně na mši svatou. Školáci skládali své knížky a písanky, aby den co den obcovali školní mši svaté za přísného dozoru učitelů. Děti z druhé třídy mely psané knížky a z nich zpívaly zvučně a nábožně za průvodu varhan, ale nerozuměly tomu, co zpívaly; bylať škola ve druhém oddělení prvé třídy a ve druhé třídě německá, a žáci vesměs Čechové. Dobře pamatuji se, že nebylo slýcháno, aby bylo některé školní dítko v kostele nastydlo.“
Bolestně vzpomíná Beneš Method Kulda nepřirozeného vyučování cizím jazykem a dokládá, že největším neštěstím jest národní škola s vyučovacím jazykem cizím; jiným, ještě větším neštěstím jest buď nevěrec nebo jinověrec učitel, jak pro školní mládež, tak pro obec i národ.
Otec Benešův byl zvláště mistrný a snaživě přičiňoval se, aby výchova dítek byla přísně katolická. Za svátků vodil sám děti do kostela; v kostele bez ustání pozoroval, jak se chovají, doma dotazoval se, co sobě z kázání zapamatovaly. Setkal-li se otec Kulda s učiteli, přeptával se, jak děti ve škole prospívají. Trefně a jadrně vypravuje Beneš Method Kulda, jak byl za minulých časů učitel ctěn a vážen; tehdy prý žáci učiteli ruku líbali jako knězi. „A nyní?“ — pokračuje B. M. Kulda — „Stává se, že spatření pana učitele působí jako hozený kámen do davu vrabců; kde kdo utíká a ukrývá se. Inu ovšem! Děti po šest roků slyšely učitele své uctivě a přesvědčivě mluviti o svatých pravdách křesťanských! Slyšely je nábožně zpívati a modliti se ve škole a v kostele; vidívaly je na kolenou klečeti a s nimi k stolu Páně přistupovati; viděly, že to, co jim do mladých duší vštěpovati, také sami věrně plnili za všech poměrů životních. Vřelým slovem a stkvělým příkladem učitelů vštěpované pravdy náboženské jevily se po všechen život vděčnou úctou k nim.“
Největším přítelem Benešovým stal se P. Tomáš Procházka: „jeho působením poznal jsem sebe jako syna vlasti a národa českého.“ Pater Tomáš připravoval Beneše ke studiím gymnasialním, a to jazykem českým. Tenkráte již za školáckých let poznal Beneš Method Kulda učeného Sušila, kaplana Olbramovského, navštěvujícího P. Tomáše v lese Vedrovském, kdež v témdni jednou se scházeli na poloviční cestě. Upřímné přátelství Sušilovo s Paterem Tomášem utvrzeno bylo v Olbramovicích, kdež jako spolukaplani na jedné líše pracovali, odkudž byl P. Tomáš v téže hodnosti do svého rodiště (Ivančic) povolán.
Nadešla konečně chvíle, kdy měl Beneš rodný dům opustiti a odebrati se na gymnasialní studia do Jihlavy; v Brně přijat nebyl, poněvadž byl počet tamějších žáků omezen. Velmi dojemný a vážný byl okamžik, kdy P. Tomáš udílel požehnání a radu Beneši a druhu jeho Josefu Širokému v kostele Ivančickém. Rozepisuje se o tom Beneš Method Kulda takto: „Za soumraku po procházce, na níž P. Tomáš Procházka mně a mému spolužáku dával potřebné naučení, vzal z čeledníku na děkanství kostelní klíče a vedl nás oba kostelem ke stupňům u hlavního oltáře. Tam mluvil k nám klečícím pohnutým hlasem slova laskavá i vážná a jako pečlivý otec požehnal nám nábožný kněz na cestu do studií.“
Gymnasialní studia začátkem nevalně svědčila Benešovi. Pan profesor ukládal parvistům tak zvané komposice německé, pokud nedostihli první deklinace substantiv. Tyto úlohy pracovali žáci ve škole za dozoru profesorova. Jakmile zvonek hodinu odzvonil, odevzdali všichni úlohy, ať byly skončeny nebo ne. Příštího dne přinesl pan profesor opravené úlohy do školy a vykazoval dle výbornosti úlohy místa jednotlivým žákům. Už bylo několik žáků vyvoláno, ale jméno Benešovo se ještě neozvalo. Beneš počal trnouti a blednouti, div nezavrávoral, profesor ho jmenoval posledního. Okem slzou zalitým, rukou třesoucí přijal svou úlohu křížem přetrhnutou a zasedl na poslední místo. Druhá úloha nepovedla se ani za mák lépe. Spolužáci pohlíželi opovržlivě na pokořeného Beneše. Ale dlouho netrvalo toto zahanbení: třetí komposice byla již latinská. A tenkráte vykázáno Beneši panem profesorem první místo. Brzo vynikal Beneš tou měrou, že o něm veřejně p. profesor s chloubou vyznával: „Mein Lateiner!“ A jaká příčina byla nešťastného výsledku německé komposice, vykládá Beneš Method Kulda: „…po celých šest let mučen byv němčinou, vyšel jsem z ní jako slepý a blbý beze všeho užitku. Jinak bylo s latinou, jížto mne Pater Tomáš moudře učil mluvou mateřskou, a tudíž porozuměl jsem soustavě jazyka latinského v prvních základech a vynikal jsem v předmětu tom, kdežto s němčinou potýkati jsem se musil až do čtvrté latinské školy přes to — ba, právě proto, že byla škola ivančická německá. A přece doposud chovám odměny, jichžto se mi dostalo jako přednímu žáku školy ivančické; kteraký pak užitek ze školy nenárodní měli moji spolužáci o zkouškách nevyznamenaní?“
Z let studií humanitních zvláště utkvěl Beneši M. Kuldovi v paměti profesor Euk vos der Burg; znal prý všechny evropské jazyky, jen žádný slovanský! Pronesl-li student Čech některé slovo akcentem nepravým, zahromoval Euk francouzsky neb německy. Když jedenkráte z úst Eukových vyletěl německý hrom: „In zehn tausend Teufelsnamen, schon wieder der vermal… böhmische Accent!“ — vzpamatoval se, vida před sebou v lavici žáka, jména ne příliš lichotivého: Neunteufel. Od té doby hromoval francouzsky. Dětinnou láskou lnuli gymnasisté jihlavští ku katechetu Serchenovi. Studia gymnasialní vykonal B. M. Kulda s výborným prospěchem a odebral se na studia filosofická do Brna, to přesvědčení z Jihlavy odnášeje, že tamější gymnasium bylo ústavem germanisačním. Dnes ovšem vychovává se mládež jazykem mateřským, ale „hrozí začasté jiné nebezpečí. Podrývá se totiž zhusta víra katolická, jejímž duchem zachoval se národ náš mezi živými po celé tisíciletí!… Podaří-li se oloupiti národ český o víru katolickou, jazyk Svatováclavský oněmí a zanikne tak rychle, jako se téměř zázračně oživil během devatenáctého století.“ (Kulda v zápiscích.)
Z let studií filosofických (1839—1841) vzpomíná Beneš Method Kulda znamenitějších profesorů, jako: Řehoře Volného, Matouše Klácela, Frant. Diebla, Dra. Bedy Dudíka. Řehoř Volný byl výtečným profesorem německým; taktéž Dr. Beda Dudík, dokud nebyl Frant. Sušilem poučen. Nejoblíbenějším učitelem byl Matouš Klácel, kterýž učeností a vtipnou přednáškou dovedl posluchače úplně upoutati. Litovati jen, že Klácel zabředl na bludné cesty a bídně zanikl.
Léta Páně 1841 stal se Beneš Method Kulda bohoslovcem. V theologii jasně vynikla samostatná, odhodlaná, pevná vůle Kuldova, jakož i nadšenosť plná žáru ku vznešené dvojici, Církvi a vlasti.
Velemoudře zastával úřad knihárnický v knihárně českých bohoslovců a pečoval o její rozkvět. Byl velečinným zařizovatelem nedělních deklamatorních a pěveckých zábav. Česká knihovna a zábavy nedělní měly býti alumnům vhodnou příležitostí: naučiti se správně mluvě mateřské, o níž za dřívějších studií pramálo slyšeli. Mimo Kuldy stejně činnými byli: Jan Bílý, hr. Sylva Tarouca, Jan Táborský. Když pak šlechetná činnosť bohoslovců brněnských byla nařknuta z panslavismu, nedělní zábavy přestaly, knihovna uzavřena; poslednímu knihárníku Beneši Meth. Kuldovi klíče odejmuty, a teprv po letech úsilím Soukopovým a Orlovým byly zpět vyžádány. Veletrefně vzpomíná Beneš Method Kulda těch smutných dnů: „Ať nám řeknou ti, kdož z té doby ještě na živě jsou a bedlivým okem strážili každý náš krok, nebyl-li ten panslavismus jejich mátohou smyšlenou? Strážcové a strážení z těch let stoji sobě tváří v tvář! Nebylo by mnohem lépe, kdyby to, co bylo podezříváno a utiskováno, bylo se moudře a obětivě podporovalo? Ti, kdož měli tenkráte jasnější pohled v budoucnosť, zajisté s dobrým svědomím pohlížejí zpět na svou pouť a na vykonanou úlohu, a v tom dobrém svědomí svém mají odplatu dostatečnou pro čas vezdejší a mohou také nadíti se odplaty věčné, pro kterouž byli pracovali a se obětovali. Dejž nám to všem milý Pán Bůh!“
Z učitelů působili na B. M. Kuldu znamenitě: Sušil a Panšab. Onen slynul horoucí láskou k Církvi a vlasti, takže se o něm mohlo říci, že nosí Církev a celý národ ve svém čistém srdci; hluboká učenosť a poetičnosť ducha sršely z jeho přednášek. Panšab, rozhodný učenec, zosobněná dogmatika, byl sice pouhý Němec, ale nikdy nebyl národu českému nepřízniv.
Dne 6. srpna 1845 vysvětil nejdůst. pan biskup Antonín hrabě ze Schaaffgotschů Beneše M. Kuldu na kněze, a první působiště mu bylo vykázáno v Židlochovicích (1845—1848); nastoupil po Janu Ev. Bílém, kterýž přesazen byl do Brna ke chrámu sv. Jakuba, kdež se pilně připravoval na doktorát sv. theologie. Onemocněv, navrátil se do Židlochovic a obýval kaplánku společně s Kuldou. V Židlochovicích napsal Beneš Meth. Kulda první spis samostatně vydaný: „Kořaleční mor“. Četbu katolických spisů rozšířil mezi tamějším lidem a získal si nemalých zásluh o mravní zachovalosť celého okolí. Ze Židlochovic bylo se Beneši Methodu Kuldovi odebrati do Lodenice (1848—1850), kdež prožil bouřlivý rok 1848. Rázně vystoupil ústně i písemné proti obeslání sněmu Frankfurtského, hlásaje bez obalu, že vší mocí třeba usilovati, aby nešťastnou volbou poslanců do Frankfurtu nestal se mocný stát Rakouský a dům císařský odvislým od moci cizí! Byt sice za ono v pravdě loyalní a dynastické smýšlení poctěn komisí, kteráž však obhájení jeho musila uznati. Z Lodenice přestěhoval se Beneš Meth. Kulda do opuštěného Hobzí (1850 17/2 — 17/10 1850). Ale ani tam neustal pracovati. Brzo rozešla se pověsť po celém okolí o slovutném knězi Beneši Meth. Kuldovi, a za krátko již povolán byl z Hobzí šlechetným mecenášem hr. Bedřichem Sylvou-Taroucou do hlučného města Brna, jmenován byv duchovním správcem a katechetou v ochranovně pro zanedbanou mládež v Brně (1850—1859). Tehdy stal se, jak Dr. Jan Ev. Bílý praví, utěšený obrat v osudech energického kněze, a to k radosti všech přátel k blahu ústavu, k rozkvětu slovanské literatury.
Dr. Jan Ev. Bílý pěje:
Na vrcholu strasti
osudem Pán točí;
ve stfedu zas vlasti
Beneše Jan zočí:
Ta — ruka víc vrací
než se škodou ztrácí.
Kuldovu světničku v Brně popisuje † Jan Soukop takto: „Stolek, několik židlí, skříně na knihy, postel a malý divánek, to bezmála byl celý nábytek skromné té světničky, ve které, nebyl-li obyvatel jinak zaměstnán, přes celý den až hluboko do noci péro bleskem hvízdalo. Mimo nábytek vše naplňovala halda knih a nejrozmanitějších spisů, že sotva bylo lze dvéře otevříti. Malounká světnička byla tu pracovnou, redakcí, administrací, expedicí, přijímacím salonem, restauraci, kavárnou, sněmovnou a ložnicí pro Kuldu a četné navštěvovatele jeho z venkova. Z této nepatrné jizbičky vypravovalo se na sta, ba, na tisíce balíků s knihami, které Kulda vydával, a sám Bůh ví, kam rozesýlal; ze skromného příbytku toho proudilo se světlo Cyrillo-Methodějské po širé vlasti.“
Brno bylo pro Kuldu jako stvořeno. Povinnosti své jako duchovní správce ochranovny pro zanedbanou mládež plnil svědomitě a s výsledkem překvapujícím, takže nejednou dostalo se mu za to pochvaly a uznání velmi lichotivého. Prázdné chvíle využitkoval svědomitě. Jakožto jednatel Dědictví sv. Cyrilla a Methoděje a Ústřední jednoty katolické bez oddechu pracoval pro jejich rozkvět a zvelebení; a všechny ony slavné manifestace spolků těch vymyslila moudrá hlava Kuldova. Ne bez příčiny nazval † Dr. Jan Ev. Bílý Beneše Methoděje Kuldu „hereditatis Cyrillomethodianae columnam ac firmamentum“. Velkolepé sjezdy jednot katolických svolal v letech padesátých do Brna Beneš Method Kulda.
Korrespondenci jak Dědictví sv. Cyrilla a Methoda, tak Ústřední jednoty katolické obstarával sám; spisy dědictvím vydávané korrigoval sám. Kalendář „Moravan“ jest dítkem Kuldovým. Úřad jednatelský vykonával B. M. Kulda svědomitě, neohlédaje se na žádného, na zřeteli maje pouze všeobecné dobro spolku. Rozhodnosť svou dokázal V. Štulcovi, kterýž nijak nemohl dokončiti slíbený životopis sv. Cyrilla a Methoděje pro Dědictví Cyrillo Methodějské; nepomohla prosba ani ostřejší vzkazy; Štulc odbyl všechny domluvy vždy opětujícím se velmi šetrným slibem; bylť chuďas také prací přespříliš zahrnut. Z čista jasna zavítal V. Štulc do Brna; u hrab. Sylvy-Taroucy jej Beneš Method Kulda natrefil. Přivítal P. Štulce krátce a rázně: „Dnes se nám nevymluvíte, zavřeme vás tuto, a nesmíte ven, až životopis dokončíte.“ Od té chvíle byl V. Štulc vězněm hr. Sylvy-Taroucy tak dlouho, až dílo jmenované dopsal.
Beneš Method Kulda sám byl literárně činným a mimo to upravoval spisy jiných hierátů. Jak mnohého literáta písemnictví českému Beneš M. Kulda zachoval, mohl bych příklady a listy dotvrditi. Jakou měrou B. M. Kulda pracemi byl zabrán, posoudíme nejlépe z toho, že po drahný čas jen dvé hodin spával a ku spaní se ani nesvlékal. Pracoval u svého stolku tak dlouho do noci, až unaven klesl. Po krátké chvilce však zase vstával k dílu. Dobře říká náš lid: „odtud až potud“; od nadlidského namáhání upadl B. M. Kulda do povážlivé nemoci, z níž šťastně vyvázl, odevšad jsa napomínán, aby sil svých nadmíru nepřepínal.
Začátkem roku 1859 povolán byl Beneš Method Kulda na faru Chlumskou v Čechách; bolestně rozloučil se s drahou Moravěnkou. Ztráta pro Moravu nenahraditelná! Trpce naříká J. Soukop: »Kdo nahradí nám to místo, kteréž jste tak požehnaně zastával? Dálka zajisté a nový úřad zůstaví Moravana sirotkem,… Dědictví pozbude ruky pravé Synu, co jsi nám to učinil?“
Skopalík volá za odcházejícím Kuldou v nadšení: „Ve Vás ztrácí Morava apoštola právě slovanského, pravého Methoda dle jména i skutků… Kdykoliv budete u oltáře Páně jakožto orodovník za lid státi, ó, nezapomeňte i nás, svých rodáků, svých bratrů Moravanů, a proste s nebe požehnání o vzrůst a vznik dobrých mravů a osvětu pro bratry naše!“
Výbor Dědictví sv. Cyrilla a Methoda, jakož i Ústřední jednoty katolické podal Kuldovi písemná vyjádření o jeho neocenitelné a obrovské činnosti jednatelské za minulých osm let. Z péra Soukopova vytryskla svěží báseň: S Bohem! kterouž B. M. Kuldovi doručil výbor Dědictví sv. Cyrilla a Methoda na rozloučenou.
Ani na Chlumu (1859—1870) činnosť Kuldova neochabla. Již roku 1860 učinil Beneš Method Kulda podání jakožto člen přípravného výboru pro synodu pražskou, aby zakládány byly farní knihovny, a tiskem aby působilo se na vzpružení ducha katolického v lidu mnohdy ďábelskými nástrahami sváděném. Z podání toho soudíme zdravou prohledávosť Kuldovu; znal tedy dobře onu pravdu, že tisk jest mocností světovou. A tolik bychom si měli pamatovati také my: pokud nebudeme všichni muž vedle muže jako ulitá skála státi a obětivě podporovati a šířiti náš katolický tisk, dotud nevyšlehne ze tmavých mraků naděje na časy lepší!
Slavné jméno Kuldovo zazvučelo až do Prahy, a téhož roku (3. dubna) jmenován byl Jeho Eminencí sekretářem vikariatu Sedlčanského, a 5. září t. r. vikářem a okresním školdozorcem. Slovutnosť Kuldova letěla dál a dál, takže roku 1861 zvolen byl poslancem do zemského sněmu českého za okresy Sedlčanský a Votický. Pro churavosť vzdal se B. M. Kulda poslanectví roku 1863, ač Dr. Rieger sílu tak vzácnou a osvědčenou všemožně chtěl sněmu zachovati. Od toho dne stupňoval B. M. Kulda literární činnosť; roku 1864 počal vydávati v literatuře kazatelské velecenné dílo: časopis „Posvátnou kazatelnu“ a udržel ji až do roku 1893; když stihlo jej neštěstí, že oslepl, musil v díle tak záslužném ustati. Nebožtík biskup Valerian Jirsík, slovutný odborník, nejednou nazval „Posvátnou kazatelnu“ výtečným časopisem. — Roku 1864 jmenován byl B. M. Kulda pro svědomité plnění úřadů naň složených č. radou kníž. arcib. konsistoře Pražské! Na Chlumu zasedal B. M. Kulda v obecním výboru, jakož i ve výboru okresního zastupitelstva Sedlčanského.
Velmi prospěšně působil Beneš Method Kulda, vydávaje časové brožury k poučení lidu proti podvratným učením bezbožeckým. Roku 1868 vydal Kulda pěkný spisek Dra. Jana Ev. Bílého, faráře v Předklášteří: Církev a společnosť, pro niž byli autor i vydavatel pohnáni před soud pražský. Státní zástupce obviňoval spisovatele i vydavatele ze zločinu rušení veřejného pokoje a přečinu pobuřování, a radil, aby provinilci uvrženi byli do těžkého žaláře na osmnáct měsíců, postem zostřeného a zaplatili soudní útraty. Úchvatnou řečí přesvědčil však Beneš M. Kulda soudce o opaku tvrzení státního zástupce, takže obžalovaní slavně bezvinnými byli uznáni. Předseda soudu po vyhlášení rozsudku B. M. Kuldovi gratuloval. Odevšad hrnuly se gratulace statečným apoštolům! Nedlouho po rozsudku jmenoval Jeho Eminencí Beneše Methoda Kuldu (1869) osobním děkanem.
Neskonalých zásluh získal sobě B. M. Kulda o založení katolicko-politického časopisu „Čecha“. Kolik pobídek, provolání vyšlo z péra Kuldova!
K abrahamovinám Kuldovým (16. března 1870) zaslala Morava stkvostné album (100 podobizen), opatřené básní Soukopovou. Duchovenstvo vikariatu Sedlčanského darovalo B. M. Kuldovi zlatý prsten s vyrytou horou Kalvarskou, a uvnitř s obrázkem umučeného Spasitele. Učitelstvo téhož okresu, přátelé pražští, bohoslovci semináře pražského zaslali překrásné adresy, olomúčtí a brněnští theologové telegramy.
Dne 20. září 1870 zvolen byl Beneš Method Kulda kanovníkem vyšehradským. Jeho Eminencí vyjádřila se o volbě té takto: „Pergratum mihi fuit percipere, electionem sexti canonici residentialis recidisse in virum, quem merita non pauca ornant…, a quo plura adhuc ad gloriam Dei honoremque Capituli sperare fas est.“
Roku 1871 povolán byl B. M. Kulda do ankety pro opravu školských zákonů. Roku 1874 vyznamenán byl úřadem kníž. arcib. dozorce škol národních v obvodu Nového Města Pražského s Vyšehradem; roku 1883 ustanoven kníž. arc. komisařem gymnasialním. Školdozorská činnosť Kuldova stala se téměř nenahraditelnou; osvěžoval za inspekce netoliko mládež, ale i učitelstvo přátelským povzbuzováním a vhodným oceňováním svědomité práce. Následující příběh slyšel jsem z vlastních úst oslavencových: Kdysi visitoval národní školy. Vkročil do třídy a uviděl žáka státi před lavicemi. „Proč žák ten stojí před lavicemi?“ zněla první otázka p. školdozorcova. „Za trest“ — odpověděl učitel — „svou rozpustilostí ruší vyučování a hlasu napomínajícího nedbá.“ Chlapec zahořel hanbou. „Zkoušejte, pane učiteli, právě žáka potrestaného,“ zašeptal p. školdozorce učiteli. Žák odpovídal výborně. „Milý hochu,“ zahovořil pan inspektor, „vidím, že jsi chápavým; škoda — není ti toho líto, když před všemi dítkami tak zahanbena se vidíš? Jak pěkně mohl bys prospívati, jiným příkladem býti, radostí učitelů, i rodičů!“ Žák dal se do usedavého pláče. „Slíbíš mi dnes, že nikdy již se neproviníš proti napomenutím páně učitelovým?“ — „Slibuji, už nikdy se neproviním!“ — „Za to tedy, pane učiteli, račte mu trest ten odpustiti, a dovolte, aby se posadil na své místo.“ Ale chlapec nežli se posadil, rychlým krokem zamířil na stupeň ke stolku, obejmul p. inspektora a políbil ho. — Tak uměl Beneš Method Kulda působiti na mládež!
Katechetu Xavera Dvořáka zachoval Beneš Method Kulda poesii přátelskou pobídkou, o čemž sám Xav. Dvořák svědectví vydal, věnovav básně „Stínem k úsvitu“ B. M. Kuldovi, kdež takto napsal: „Bylo to v dobu, kdy jsem již chtěl ustati na dráze započaté; tehdáž šťastná náhoda přivedla Vás, Veledůstojný Pane, na školu naši. Ráčil Jste tehdy mluviti o svém mládí, o svých nejšlechetnějších snahách s takovým nadšením a s takovým zápalem, který i mne podivuhodnou mocí zachvátil. Pracoval jsem dále a ovoce? Leží tuto před Vaší Důstojností. Byl jsem povinen, a proto připsal jsem je z vděčnosti Vaší Důstojnosti.“ (6. prosince 1891.)
Pro chorobu byl Beneš M. Kulda nucen roku 1889 podati žádosť svému Nejdůstojnějšímu arcipastýři za propuštěnou z úřadu školdozorského v obvodu Nového Města Pražského. Prosbě Kuldově vyhověno vrchnopastýřským uznáním.
Léta Páně 1890 slavil B. M. Kulda dne 16. března sedmdesáté narozeniny. Ze všech stran zemí koruny Svatováclavské i z dálí hrnula se blahopřání na zlatý Vyšehrad — od nejdůstojnějších hodnostářů církevních, literátů, učenců, i lidu venkovského. Ze Slezska zaslal P. Ondřej Pavlík, administrator fary jaktarské, ze srdce vytrysklý vzkaz tohoto znění: „Milý Pán Bůh prodloužiž léta Vaše do nejkrajnějších mezí života lidského, abyste ještě dlouho tak blahodárně, jako posud, působiti mohl pro blaho vlasti, Církve a národa. Co Bůh spojil, toho člověk nerozlučuj; spojil nás Čechy, Moravany, Slezany v jednu rodinu! Slovutný Pane! Věnujte i na dále přízeň Svou a lásku Slezskému bratříčkovi Benjamínovi!“ — Leopoldina Uvírová, selka v Jaktaři: „K sedmdesátiletým narozeninám přeji Vaší Veledůstojnosti plnosť všeho dobra, časného i věčného; račte zůstati i na dále příznivcem našeho českoslezského lidu!“ Prof. Ševčík ve Vídni: „…jakožto Váš ctitel již z doby před r. 1848… Bůh dobrotivý zachovej k oslavě naší sv. Církve i národa!“ — Frant Krönes, kníž. arc. rada a assesor, diecesanní praeses spolků katolických tovaryšů: „Ihre grossen Verdienste um die slavische Literatur und den Clerus sichern Ihnen bei Allen, welche wie ich, Ihre Leistungen auf dem literarischen Gebiete zu würdigen wissen, den wohlverdienten Dank und Anerkennung. Mögen sich, Hochwürdigster Herr Canonicus, auch fernerhin des besten Wohlseins zu erfreuen das Glück haben, und im Bewusstsein, Ihre Lebenstage zum Wohle der Kirche und des Vaterlandes redlich ausgenützt zu haben, den schönsten Lohn für Ihr segensreiches priesterliches und schriftstellerisches Wirken finden!“ Dr. R. Horský, předseda družstva „Vlasti“: „S radostí nelíčenou blahopřeji Vaší Důstojnosti, že Vás Pán Bůh ve zdraví a nezlomené svěžesti zachoval; blahopřeji sv. írkvi, že dosud žije Jí syn, který jest Jí ozdobou i obhajcem neohroženým; blahopřeji českému národu, že mezi zdárnými dítkami svými chlubiti se může vzorem pravého kněze-vlastence; blahopřeji zlaté Moravě, že z hojnosti svých vzácných perel Čechám svěřila jednu z nejdražších!“
Brzy potom vyznamenán byl jubilant Nejd. p. biskupem Budějovickým titulem konsistorního rady.
Literární plodnosť Kuldova na Vyšehradě jen a jen se množila. S udivením patříme na neustávající činnosť v práci osleplého literáta, našeho Nestora básníka katolického! Nad to zdobí oslavence šlechetnosť obdivuhodná, štědrota a obětivosť neslýchaná! Dne 24. prosince roku minulého oblažen byl jubilant listem Jeho Eminencí knížete arcibiskupa Pražského, v němž vyjádřeno uznání, jak všechen život svůj službám Církve sv. zasvětil a pro Její blaho všechny síly své, ba i dar člověka nejdrahocennější — zrak svůj obětoval. — „S potěšením vyslovuji Vaší Důstojnosti vřelé díky za všechny záslužné práce Vaše, za všechno obětavé i požehnané působení Vaše a uděluji Vám z hloubí srdce vrchnopastýřské Své požehnání. František kard. Schönborn, kn. arcib. Pražský.“
Na 16. března 1895 připadly sedmdesátipětileté narozeniny Kuldovy. Narozeniny oslaveny byly tím, že byl Beneši Kuldovi věnován almanah „Pod jedním praporem“, jehož pořadateli jsou: P. Sigismund Bouška O. S. B., Xaver Dvořák, K. Dostál-Lutinov, Frant. Skalík. V almanahu zastoupeno jest 51 katolických básníků českých.
Zároveň s almanahem vydal osleplý jubilant „Díkůvzdání“ 51 básníkům a svému životopisci. Spis (u B. Stýbla tisknutý) začíná čtyřmi básněmi obecnými, a pak následuje 52 básní do památníků shora jmenovaných.
B. M. Kulda sleduje živým interesem rozkvět české literatury katolické a sám velečinně zasahuje do katolického ruchu literárního. Nasvědčuje tomu veledílo Legendy, Dar štědrovečerní a Díkůvzdání. Výplody čilého ducha svého napovídá do péra jinému; a neustává pobízeti nadšené pracovníky ku práci neúmorné a obětavé.
Soupis Kuldových spisů tiskem vydaných od roku 1846—1895 jest tento: Kořaleční mor, v Brně 1846; Všeobecný sjezd jednot katolických, v Brně 1851—1854, 4 svazky; Moravan, kalendář v Brně 1852—1860, 9 svazků; Krásné večery, v Brně 1852; Bibliotheka kazatelská, v Brně 1852 a 1853, 3 svazky; Moravské národní pohádky a pověsti z okolí Rožnovského, v Brně 1854; Národní pověry a obyčeje v okolí Rožnovském, v druhém vydání „Národních pohádek v druhém svazku“, v Praze 1875; Písně a bajky pro školy národní (diplomem vyznamenané na světové výstavě v Paříži), v Brně 1856; Horlivý a veselý Budíček, v Brně 1856—1858, 5 svazků; Sedmistoletá slavnosť poutního místa Maria Celly, v Brně 1857; První sv. zpověď, nejsvětější svátosť oltářní, sv. biřmování, v Brně 1858, 3 svazky; Životopis Tomáše Procházky, v Brně 1863 (vyznamenán diplomem světové výstavy Pařížské 1867); Posvátná Kazatelna, v Olomouci 1864—1893, 30 ročníků; Svatba v národě česko-slovanském, v Olomouci 1866, 1875, 1890, 3 svazky; Svátosť biřmování, v Praze 1867; Škola a Církev, v Praze 1868; Manželství, v Praze 1868; Radosti a žalosti papeže Pia IX., v Praze 1871; Poutník, kalendář v Praze 1874 a 1875; Kalendář Svatováclavský, v Praze 1874 a 1875; Vypsání 900letého jubilea založení Pražského biskupství, v Praze 1874; Svaté přijímání, v Olomouci 1880; Církevní rok, v Praze 1880 a 1881, 6 svazků; Deklamovánky pro školy a rodiny, I. řada, v Praze 1883; Deklamovánky, II. řada, v Brně 1884; Svatí patronové a ctihodní rodáci naši, v Praze 1886; Pravda a blud, v Praze 1888; Ježíšek, v Praze 1888; Sněm ptactva zpěvného a spojenců krákoravých, v Praze 1889; Deklamovánky, řada I., vydání třetí, v Praze 1891; Deklamovánky, řada III., v Praze 1891; Hanobitelé slavnosti Svatováclavské, v Praze 1873; Stoletá památka kostelíčka sv. Antonína v Kounicích, v Brně 1859; Moravské národní pohádky z okolí Olešnického, v Praze 1892; Moravské národní pohádky z okolí Kamenického, v Praze 1893; Legendy, v Praze 1894, 12 svazků; Dar štědrovečerní, písně a básně pro mládež, v Praze 1894; Díkůvzdání 51 básníkům a svému životopisci, v Praze 1895; Moravské národní pohádky Sloupské, v Praze 1895 (tisknou se) atd.; vydal tiskem spisy Dra. Jana Ev. Bílého: Církev a národ, v Praze 1868; Křesťanské vychování, v Praze 1868; Církev a společnosť, v Praze 1868; krom toho dopisoval do všech katolických časopisů. Obsáhlou sbírku příležitostných básní B. M. Kuldou za rozmanitých událostí napsaných chová pisatel řádků těchto již urovnanou, kterouž snad autor vydá tiskem. — Nemenší důležitosti jsou Kuldovy obrázky svatých a světic, k nimž napsal veršové texty. Vypudil tak z trhu zboží jarmareční, jméno české jen hyzdící.
Církevních, vlasteneckých a dobročinných spolků členem jest B. M. Kulda těchto: Dědictví sv. Cyrilla a Methoda; dědictví sv. Jana Nepomuckého; dědictví Maličkých; Musea království Českého; Matice České; Jednoty sv. Michaela; Jednoty pro dostavení chrámu Svatovítského; Jednoty sv. Josefa pro deficienty; katolického spolku tiskového; fondu pro katolické spisovatele ve družstvu „Vlasť“; Matice moravské; spolku pro hluchoněmé, kat. besedy; jednoty pošumavské; Ústřední matice školské pražské, opavské, brněnské; Radhoště; ochranovny brněnské; učit. spolku Budče Povltavské; zakl. členem okresního musea tamže, a spolku mužů a jinochů; protektorem spolku Záboj tamže; činným údem spolku pomologického a historicko-statistického v Brně; korrespond. údem archivu moravského; údem Moravsko-slezské jednoty hospodářské; členem družstva pro zařízení léčebného ústavu v Rožnově; konsortia Hlasu; spolku úřednictva žurnálů českých v Praze; jednoty pro obnovu kláštera bl. Anežky; akadem. spolku vídeňského; čestným členem katolického akademického družstva Arnošta z Pardubic v Praze; hospodářské jednoty kraje Píseckého; čestným členem veteránů Vyšehradských; protektorem dobročinné besedy Motýl v Praze; zakládajícím členem dobročinného spolku sv. Václava na Vyšehradě; zaklád. členem komitétu Jablonského; Národní jednoty severočeské; katolické jednoty tovaryšské v Bubnech; spolku „Jirsíkova nadání“; spolku pro zbudování pomníku Dobrovského v Čechách a Sušila v Nov. Rousínově na Moravě; Měšťanské besedy v Praze; bratrstva sv. Lukáše; bratrstva umělců v Praze; spolku pro učně katolické v Praze; spolku na zbudování pomníku † Ant. Marka v Libuni; spolku musejního v Ivančicích; bratrstva lásky k bližnímu na Vyšehradě, v Ivančicích; spolku pro kárance propuštěné v Praze; spolku Lidumil na Vyšehradě; spolku Růžencová výrobna v Praze; spolku sv. Mikuláše pro chudou mládež školní v Praze; spolku pro podporování vdov a sirotků po učitelích v Praze; spolku katol. tovaryšů v Praze; spolku paní sv. Ludmily v Praze; výpomocného spolku červeného kříže v Praze; spolku sv. Josefa pro dělnictvo a služebnictvo; jednoty pražských občanů; jednoty pro pořádání národních slavností sv. Janských na Karlově mostě; vlasten. spolku výpomocného ženského sv. Anežky pro království České; klubu historického v Praze; matice besedního domu v Brně; spolku sv. Vincence na Vyšehradě; spolku sv. Josefa z Arimathie, zakládajícím údem Našeho Domova a j.
V brzku zazvučí širou vlastí, že Nestor katolického písemnictví českého slaví trojnásobné jubileum! Ó bude to den veliký, kterýž učinil Pán! Jakým blahem zachvěje se zlaté srdce kmeta vyšehradského, když tak přemítati bude o zašlých letech, a když ta obrovská práce slavným výsledkem korunovaná rozzelená se pažitem květnatým před Jeho osleplým okem, na němž to šumí jarým životem, — a když k uchu Jeho zalehne vítězný hlahol zvonů zvoucích k požehnaným druhotinám!
Ó, zdaž nebude všechno kněžstvo české ruce spínati k nebesům u oltářů za Pěstitele, Obroditele moderní katolické literatury české?? — Spojme se do jednoho dne 6. srpna na modlitbách a vroucím vzpomněním pro vivis Oběti Nejdražší zaprosme Hospodina, aby nám Naši Chloubu, Naši Radosť ještě dlouhá léta zachoval! Tak přineseme vzácný hold oslavenci vyšehradskému!
Tisknu všem ruku a volám: Spojme se!