Bajky Lafonténovy/Věštba osudu
| Bajky Lafonténovy Jean de La Fontaine | ||
| Výhody vědomostí | Věštba osudu | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Věštba osudu |
| Autor: | Jean de La Fontaine |
| Původní titulek: | L’Horoscope |
| Zdroj: | Bajky Lafonténovy. Praha: Jaroslav Pospíšil, 1875. s. 90–93. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Emil Herrmann |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Často stihne nás osud právě na té cestě, na které vyhnouti se mu zamýšlíme.
Byl král a ten měl jediného syna, kterého nade vše miloval. Hned jak se narodil, povolal nejučenější věštce, kteří z postavení hvězd příští života běh předpovídají, aby z hvězd vyčetli, co usouzeno dědici trůnu. Jeden z hvězdopravců těch radil králi, aby princ, má-li uniknouti zkáze hrozící, pilně vyhýbal se lvům do dvacíti roků. Král z obavy o syna svého nařídil, aby nebylo mu dovoleno překročiti práh paláců. Mohlť mladý princ v zámku baviti se vším, co srdce jeho přálo si, dováděti se soudruhy stejného věku, hráti si s nimi, běhat a všelikou kratochvíli provozovat, tak že z počátku netoužil ani po vycházce z palácu. Avšak příroda udělila princi neodolatelný pud a touhu po volnosti a především náklonnost k honbě. Když dospěl věku, kdy bujarého mladíka nejvíce těší honiti zvěř, líčena mu byla honba co věc nepěkná a nedůstojná; avšak nebylo nic platno mluvení, radění a poučování, nic nebylo s to, aby zapudilo touhu princovu po rozkoších loveckých; bylť to jinoch ducha nepokojného, bujarého a odvážného; sotva mužněti počal, již práhl po té zábavě, a čím více kladeno mu překážek, tím mocnější byla tužba jeho, tak že mu konečně museli oznámiti příčinu přísného králova zákazu. Příbytek princův byl velmi nádherný, všude jevilo se bohatství, stěny byly pokryty čalouny, na nichž překrásné malby výtečnými malíři byly provedeny. Obrazy představovaly skoro jen honby a krajiny, na oněch bylo viděti zvířata, na těchto lidi; také lev tu byl vymalován. Mladý princ podívav se kdysi na něj hněvem zahořel. „Ha, obludo!“ zkřikl zlostně. „Tys to, pro kterého jsem u vězení držán jako zločinec spoutaný.“ Při těch slovech unesen vášní udeřil pěstí nevinné zvíře.
Avšak pod čalounem skryt byl hřebík vyčnívající, ten poranil ruku princovu; zánět byl toho následkem, a veškeré umění lékařské nebylo s to, aby zachránilo to drahé živobytí, které stalo se obětí právě té péče, jež měla ochranou mu býti.
Podobná opatrnost zahubila také Eschyla. Kdosi mu předpovídal, že zřícení domu bude zkázou jeho. Ihned opustil město a postavil lože své do pole šírého, daleko od domů. Tu stalo se, že orel nad ním unášel ve drápech želvu. Spatřiv Eschyla pokládal lysou jeho hlavu za kus kamene, i pustil na něj želvu, aby tak tvrdá její skořápka se rozbila. Želva padla Eschylovi na hlavu a zabila jej.
Z příběhů těch je zjevno, že věštba osudu vhání nás někdy právě do toho nebezpečí, jemuž abychom se vyhnuli u věštců rady hledáme.
Však neplyne z toho, že bychom věštbám měli věřiti. Neboť nelze si myslit, že by příroda byla chtěla sobě i nám ruce vázati v té míře, aby ze hvězd možno bylo vyčísti příští události. Všecko takové osudu věštění zakládá se na uvážení místa, osoby a doby, z čehož odvozuje se, co by asi v budoucnosti státi se mohlo.
Král a pasák zrodí se pod touž hvězdou, jeden z nich však určen pro žezlo, druhému pak souzena jest hůl pastýřská.
Kterak možno myslit si, hvězdy žeby míti mohly na nás vliv? vždyť by na ty oba, krále a pasáka, působily zcela opačně. Nekonečná dálka dělí od hvězd nás, jak možno soudit z nich o dráze člověka, kterou dechem posunouti lze?
Z příběhů vypravovaných jen tolik vysvítá, že věštec, jehož uměním jest zvěstovati lidem klamné věštby, mezi tisíci lžemi přece někdy slepě pravdu poví, sám to nevěda.