Bajky Lafonténovy/Mlynář a jeho syn
| Bajky Lafonténovy Jean de La Fontaine | ||
| Lev a osel | Mlynář a jeho syn | Vlk pastýřem |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Mlynář a jeho syn |
| Autor: | Jean de La Fontaine |
| Původní titulek: | Le Meunier, son Fils et l’Âne |
| Zdroj: | Bajky Lafonténovy. Praha: Jaroslav Pospíšil, 1875. s. 28–30. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Emil Herrmann |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Starý mlynář se svým asi patnáctiletým synkem časně na cestu se vydal do města; hnali osla na trh. Aby však osel se neunavil a byl svěžejším na trhu, svázali mu nohy, pozvedli jej na ramena a nesli jej otec i syn jako nějakou drahocennou skleněnou věc. První, kdo je potkal, dal se jim do smíchu: „Jaké to bláznovství tropí ti lidé! takové tři osly jsem posud neviděl, a ten, jejž nesou, není z nich nejhloupější.“
Mlynář slyše tato slova zastyděl se, a osla rozvázav postavil jej na nohy, a aby prázden nešel, poručil synkovi, aby na osla vsedl, sám pak kráčel za oslem.
Za chvíli potkali tři kramáře; ti jak podivný ten průvod spatřili, zdaleka již jeden z nich na klučíka volal: „Slez dolů, chlapče necitelný, a nech sednouti starce! nesluší se, aby šedý stařec kráčel za tebou jak lokaj.“
I stalo se jim po vůli, a syn šel otci po boku, jenž na osla se posadil.
Za nedlouho brala se cestou tři děvčata, a ihned spustilo jedno z nich svým ostrým jazykem: „Jaká to hanba, nechat pokulhávat vedle sebe to dítě, co ten starý troup na oslu si hoví a ještě o sobě myslí, že moudrý jest.“
Rozhněvaný mlynář není také líný na slovo, i rozpřede se hádka, jejíž konec jest, že mlynář uznává svoji křivdu. Aby svou chybu napravil, poručil chlapci, aby na osla přisedl.
Za chvíli přiblížili se k několika pocestným. „I hleďme,“ pravil jeden z nich, „jsou to blázni! vždyť ubohý ušák nemůže už s místa, zcepení pod nimi. Hej, jaký to spůsob tolik na zvíře nakládat? což nemáte útrpnosti se svým starým tahounem? Zdá se, že chcete na trh jen kůži jeho přinésti.“
„Toť věru šílencem by musel býti, kdo by myslil, že všem lidem se zachová,“ pravil mrzutě mlynář a i se synem s osla slezl. Neušli daleko a setkali se s chasníkem, který hlasitě se chechtaje volal: „I na mou milou, to jsem ještě neviděl, aby osel prázden běžel a nechal pána svého za sebou klusat. Divím se, že jste si ho ještě do bavlnky nezabalili a ve škatulce do města neodnesli.“
Však kmotr mlynář nedbal už na slova ta a myslil si kráčeje dále: „Dělej co dělej, světu se nezachováš; proto nejlépe jest jednati dle přesvědčení svého.“