Básně z roku 1865, svazek I./Lido

Básně z roku 1865, svazek I. Adolf Heyduk
Torcello	Lido	Parallela

Údaje o textu
Titulek:	Lido
Autor:	Adolf Heyduk
Zdroj:	citanka.cz Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Čarokrásná, jasná, milá noc to byla,
Adria když moji loďku pohostila;
večernice plným mírným světlem plála,
když se loďka moje k Lidu kolébala.

Zdálí juž mi ostrov stromovím svým kýval,
jehož milé břehy příboj vln umýval,
kde scirocco mírný uhostil se v sítí,
kde v pobřežním písku mořská hvězda svítí.

Kde jak já snad mnohý myslí zadumal se
a, kde štěstí bydlí mořských ptáků ptal se;
kde snad mnohá duše opuštěná nyla
nežli květy srdce v pestrý vínek svila. —

Tamo nazpět město hořem, smutkem jato
do tmy zahalilo kopulí svých zlato,
pohádka to velká, která v plné kráse
z hloubky moře k nebi vystupovat zdá se.

Chrámy jeho skvostné a paláce schudlé,
z pamětní to knihy listy, dávno zrudlé,
jak ta hrdá slova, — když byl ještě den tu, —
jimiž hlásán býval zákon orientu.

Vítej mi, ty místo drahé, tiché, milé,
veliký kde Byron bouřné trávil chvíle
a kde kolem náspů komoně proháněl,
když mu oheň vášně v prsou růže skláněl.

Vítej mi, ty místo, kde, juž mrtev z poly,
znovu rty byl vzkříšen krásné Guiccioli,
v chladnoucí kde srdce, v srdce věčných svárů,
vléval démon Shelley nových vášně žárů. —

Vítej mi, ty místo, tu, kde pod moruší,
vyzpívat chtěl celou velikou svou duši,
kde si přál, by někdy unylé to tělo
v zlatém Lida písku jednou pokoj mělo. —

Kdo, ach, najde stopu jezdce velikána!?
Mořem opláknuta, vichrem jest zavána,
a jen v mysli vidím na pobřežné hrázi,
kterak komoň jeho z nozder oheň hází.

Let komoně toho — bez meze a dráhy —
s jezdcem velikánem zahynul tak záhy,
komoň k nebi létl, v oblacích se ztrácel,
ach, a v Missolungách jezdec dokrvácel.