Básník Julius Zeyer nacionalista

Údaje o textu
Titulek:	Básník Julius Zeyer nacionalista
Autor:	Karel Pleskač
Zdroj:	Národní listy, roč. 74, č. 345. str. 7 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	16. 12. 1934
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Julius Zeyer
Související na Wikidatech: [[d:Q942980|Julius Zeyer]]

V letech šedesátých Václav Vitoušek z Hořiček studoval v Praze s Janem Zeyerem na české technice, onen inženýrstvím tento architekturu. Jan i Julius Zeyerové, z rodiny německé, v Akademickém spolku se počeštili. Oba bratří seznámili se s technikem Vitouškem. Tak dostal se on do rodiny Zeyerovy. Jan i Julius stali se mu nejdůvěrnějšími přáteli z mládí. Intimní přátelství to trvalo až do smrti Vitouškovy v r. 1896. Laskavostí Vitouškovy sestry, Amálie Exnarové, choti Václava Exnara, obchodníka v České Skalici, dostala se mi za jejího života do rukou celá řada dopisů pražské rodiny Zeyerovy z pozůstalosti Vitouškovy.

Julius Zeyer v důvěrných listech nazýval žertovně inženýra V. Vitouška Jovišem — hromovládcem — před kterým celý Olymp se třásl. Ve svých četných dopisech sledoval světové i politické události v Čechách, z nichž úryvky dovoluji si po smrti všech účastníkův zveřejniti.

I. Julius Zeyer v dopise z Prahy ze dne 24. VIII. 1871 Vitouškovi píše: „Ty můj milý Jovišku máš z pekla štěstí, že teď v Praze nejsi, to mi věř, každé to pruské vítězství bys musel draze zaplatit, na tobě bych si vylil kapitálně zlost, pořád mi tu cosi schází, nemám do čeho klovat, prosím tebe, přijď si brzo pro tu svoji porci… Každý chodí se svěšenou hlavou a čeká, kdy přece ten Němec dostane, co mu patří, ale ten je zrovna čertu zapsaný.“

II. 12. XI. 1871: „Ty škandály vídeňské vlády už beztoho ve Vaší Siberii znáte, tedy škoda slovo ztratit.“

III. 16. IX. 1871: „Potkal jsem ondyno „známýho“, který byl někdy mým náčelníkem v sokole, pak byl 2 léta v Belgii a teď je zde inženýrem… Velikánský hluk teď dělá „vyrovnání“, je totiž sněm a přišlo královské poselství, v kterém Franta povídá, že rád uznává práva a státoprávní postavení tohoto království — atd. Já tomu švindlu nevěřím, zdá se mi to být lep na ptáky a Češi jsou dost hloupí na ten lep sedat. Já ještě počkám trochu s radostí, až uvidím, jak tu bude dál.“

IV. 27. III. 1872: „Jak naše volby velkostatkářské dopadly, to nejspíš již víš, ta radost těch neřádných Němců nezná meze, ti neřádi teď skoro již zuby vytloukají na potkání. — Vypadá to velmi smutně, ale myslím si, všeho do času!“

V. 14. VIII. 1873 z Tegernsee: „Prokletí Němci, ty sloty, mne z Prahy vyhnali a proklínat je na věky již jen proto nepřestanu… Ach Jovišku, všude dobře, ale doma přece jen nejlíp, jsou to peciválské třeba náhledy, ale pravdivé proto přece.“

VI. 9. III. 1874 z Prahy: „Věř mně, že ti nezávidím tu Tvoji Vídeň, vzdor tomu, že o její kráse tak blouzníš, pro mne není protivnějšího hnízda na světě.“

VII. 16. IX. 1874: „Píšu ti ještě honem, než vztekem, zlostí a hněvem puknu, a k tomu nemám už daleko. Co se u nás v Čechách děje, o tom již nejlépe mlčet, raděj jazyk přikousnout. Ach, Jovišku, já se zalknu! Tos měl zase vidět tu loyální Prahu a „ten hodný náš, probudilí lid“, kterému, toť se rozumí, žádný na světě roveň není, co se osvícenosti a politické zralosti týče!“ To se všechno plazilo a paty lízalo, bůh ví, co by to bylo ještě s radostí lízalo, kdyby se bylo až tam dotlačilo. A proč? — proč? Jen proto Staří chtěli nejspíše dokázat, že nejen ti mladí jsou nekoneční troubové a holota, to k ničemu lepšímu, než abys jen kop, že oni jsou zrovna taková holota, a dokázali to slavně, už není pochybnost, to je jedna z těch věcí, která se jim podařila. — A ta národní hrdost, ta slavila triumfy! Teď Evropa nebude už nic mít na práci, než na nás koukat, „toť se ví, že v hlubokém podivu a též v úctě.“ Všude ti byly národní prapory, totiš tam někde v koutku, docela stydlivě, kde ještě trochu místa zůstalo — vedle černožlutých (a k neuvěření!!) bavorských!!! Ty naše prapory byly jediné jsoucnosti, které se ještě trochu červenaly studem. A ty koncesse za to lízání a plazení — teď jsme šťastni, ten voblezlej ráčil být v tej škatuli, která se nazývá divadlem, a vydržel tam celý akt, pak ráčil blahosklonně uznat, že Praha se zvedá (on tomu rozumí!) a přidal pak blahosklonně s božskou, vznešenou skromností, že to jen následkem instituc, které nám ráčil podat, idest ferfasuňku… Na, holoto, prý to kopnutí nám patřilo. — Jovišku, milý Jovišku, co as jsme provinili v onom světě, že jsme za trest se musili narodit mezi mezi tou bestiální slotou! Mluvme raděj o něčem jiném, a rychle, — sic je po mně!“ —

Karel Pleskač