Almanach na rok MCM/Aby nevěděli…
| Almanach na rok MCM | ||
| V tvou korunu, živote… | Aby nevěděli… | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Aby nevěděli… |
| Podtitulek: | (Kus pohádky) |
| Autor: | Jan Nebeský (jako Jan z Vojkovic) |
| Zdroj: | Almanach na rok MCM. Praha : Moderní revue, 1899. s. 81–84. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Zatím co dvůr jásal v slavnostech světel a princezny unylé a distinguované, princezny z příbuzenstva smály se způsobně a chladně, zatím co šuměly silně parfumované toiletty po sále při jemné hudbě delikátních valčíků a slonily se bílé zuby — zatím co běhali informovaní, rozčilení komorníci po mramorných, kobercovaných, osvětlených schodech: Opustil mladistvý princ šum dvora a vyšel do melancholie večera bez slavnostního hluku, jen s tím jeho tichým, velebným rozdechem přírody.
Vyšel, aby vyhledal chudou svou lásku, která měla jít s okovem pro vodu —
Bylo tak ticho večerem, kde hudba zanikala stromovou alejí.
Tady, tady mohl nerušeně snít sám a sám dobrodružství svého štěstí.
Miloval…
Její oči byly tak prosté a oddané a rozumějící, její ruce tak upracovaně mile a oddané, její tělo tak teplé, mladé a oddané, i duše její tak zcela prostá, ale oddaná a rozumějící.
Chodil mezi stromy pod rozklenutým nebem. Snil o ní. Snil, jak ji poprvé shlédl a zadíval se na ni, na její prosty účes, růžovou hladkou tvář, jak se na něho ona podívala nelíčeným, hned se poddávajícím pohledem.
Snil, jak se mu tenkrát něco zastavilo v srdci nad něčím, co se nerodí v zámcích a o čem se v zámcích ani nezdá, cítil, jak je mu na tom děvčeti všechno tak náhle milé — a pak se s ní seznámil — a pak — — —
Měla ho slaboučkého tak mocně, mazlivě ráda, jako děťátko…
Ale proč nepřicházela? Díval se stromořadím. Ještě ticho. — Proč nejde, vždyť ho to bolí. Snad už jest u kašny, baví se tam se stěží tlumenou vášní se silnými, plnokrevnými, hrubými muži, muži, kteří tak plně ukojí, tak prudce, tak snadno ukojí… A už ji viděl s těma její prostýma a oddanýma očima, s tím čistým a prostým a oddaným tělem, s tou trpící, měkkou, instinktivní duší, vzdychající v objetí některého toho muže — — —
Ach ano, ach ano, tak to bylo, tak to bude… Vždyť on ji nemůže pranic dát, pranic svou nevýslovnou, chudokrevnou láskou…
Šel tiše a smutně, raněný krutým bolem.
Až do pláče mu bylo…
A tu ji potkal.
Šla s okovem ke studni pro vodu, prostá, oddaná ve své milující starostlivé něze. Šel všecek šťasten podle ní, drželi se měkce za ruce jako dvě děti a mluvili šeptem.
Musela do světa, vyhnaná od své macechy do neznámých měst, překřičených řinčením oken, tlučením beden a dusotem koní, do ciziny, do služby k neznámým lidem, do neznámých poměrů, za neznámým osudem…
On musil také záhy pryč, nucen konvencí dvora do města podzimních mlh a padání sychravé melancholie.
Ale ona od něho nepůjde, ona bude stále u něho, bez těch slabých, bílých ručiček a těch smutných očí nemohla žít. Jest její. Jak by si moh’ vůbec myslit, že by ho opustila? Půjde za ním tajně, aby nevěděl dvůr a netušil král a ne nenáviděla královna. Budou tak šťastni ode dneška, tak rádi se budou mít, ona bude docela jeho, docela pro něho.
Půjde za ním, ona, chudá láska, za ním útlým a nemocným, ubohým a dobrým do města mlh a záhy rozžíhaných světel.
Vždyť ho má tak ráda, ráda, ráda…
A když osaměl princ pod těmi hvězdami zázračnými a hlubokými, sám a sám uprostřed tiché, velebné a teplé noci, pod stromy šumícími jako v šťastně vždy končící pohádce, v tiché když osaměl aleji, cítil, jak ji miluje, jak ji stále víc a více, jak ji nevýslovně miluje…
A blížil se k zámku… Ani se mu nechtělo jít domů. Byl by nejraději prošel zde tak celou tu teplou kouzelnou noc v pláči a štěstí, steskem a radostí šílený jako dítě…
A přece se blížil k zámku. Z dálky uviděl světla, kouzelně jemná hudba k němu přicházela do noci, nějak jinačí než dříve…
A tu tak neskonale cítil, až umřít se mu chtělo rozepjatým štěstím, jak by všechen ten šum a nádheru dal za věčné šepoty s ní v červených prachových peřinách a pak a pak — za něžné a usínající kyvy chudé kolébky.
Až umřít se mu chtělo — — —