Abeceda zdraví a nemoci/Abeceda nemoci/VII. Nebožtík v domě
| Abeceda zdraví a nemoci - Abeceda nemoci Milan Jovanović-Batut | ||
| VI. Po nemoci | VII. Nebožtík v domě | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Nebožtík v domě |
| Autor: | Milan Jovanović-Batut |
| Zdroj: | JOVANOVIĆ-BATUT, M. Abeceda zdraví a nemoci. Praha : Hejda&Tuček, 1901. s. 118-121. |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Karel Bulíř |
»Dnes jsme zde, a zítra kde!« (Přísloví.) |
»Kdo se narodil, musí zemříti.« (Přísloví.) |
291. Málo jest nemocných, kteří by pozbyli vší naděje v uzdravení. Ještě v posledních okamžicích mají důvěry v léky a pomoc. »Smrt jest hořký traňk« a tento svět tak krásný, že věru těžko se to s ním loučí.
292. I ti, kdož sami na smrt čekají a o ní, jako o dlouhé a krásné cestě vykládají, nejsou tak klidni, jak se na první pohled zdá. »Smrt v trampotách vyzýváme, a když přijde, zavíráme.«
293. Proto nemáme ani umírajícího opouštěti v jeho posledních chvílích. Pokud jedinou známku života v něm pozorujeme, neumdlévejme v pečlivém ošetřování; nebude aspoň v posledních svých tazích opuštěn a sám.
294. U lože těžce nemocného — zvláště mladšího — nemá se naříkati, plakati, aniž nemocnému smrt nějakým způsobem připomínati. Kdo nemá pevnou povahu ve své moci, ať raději se ani nepřibližuje k lůžku umírajícího. »Když dědic pláče, v srdci se směje.«
295. Na necitnou, nemilosrdnou povahu ukazuje též, mluviti již napřed o pohřbu, o vydáních s tím spojených a p. Chystáme-li se již k okamžikům posmrtným ještě za života umírajícího, má se to aspoň díti tajně, stranou. »Předviděná smrt strašná.«
296. Poslední okamžiky umírajícího máme dle možnosti ulehčiti a usnadniti. Různé obyčeje, které dosud tu a tam u lože umírajícího jsou ve zvyku, nesvědčí o příliš jemné povaze: umírající, zvláště je-li při smyslech, bývá zbytečně rozčilován, a klidu poslední hodinky zbavován.
297. Těžce umírá i ten, u jehož lože shromáždí se všechno příbuzenstvo, zvědavé sousedstvo a místo posvátného ticha a klidu, panuje ustavičný šum a nepokoj.
298. Nepředloženě jedná i ten, kdo mrtvého, jakmile poslední dech vypustil, hned z lože vynáší a do rakve připravuje. Tělo neumírá náhle; život prchá z něho volně a dlouho trvá, nežli všechny stopy života úplně vymizí. »Když počnou v hrdle hudci hráti, smrt stojí v hlavách.«
299. Nešetrné, surové zacházení bývá také někdy příčinou, že zdánlivě mrtvý, vzbouřen lomozem, povykem v okolí, ještě jednou své oko — naposledy — otevře. Takový ubožák, možno říci, umírá dvakráte.
300. V první chvíli po smrti má zůstati tělo mrtvého v klidu a míru na posteli. Teprve po půl hodině můžeme přikročiti k úpravě těla nebožtíkova a k přípravám pohřbu.
301. S pohřbem netřeba též pospíchati, ač nebyl zemřelý stížen nějakou nakažlivou nemocí. Jsou totiž známé případy — zvláště při náhlé smrti — že nebožtík byl jen zdánlivě mrtev a probudil se opět k novému životu.
302. Proto zákon nařizuje, že smí se mrtvé tělo pochovati teprve za 48 hodin, a že musí býti dříve lékařem ohledáno. Toho nutno se držeti.
303. Možnost, že nepoznání smrti zdánlivé mohlo by míti za následek pohřbení osoby živé, není úplně vyloučena. Omyl ten mohl by se nejspíše však přihoditi u dětí novorozených a pak při hromadném pohřbívání mrtvol v bitvě padlých.
304. Na pohřeb pohlíží se též leckde u nás se zvláštního, ne právě správného stanoviska. Ubohému mrtvému za jeho nemoci nekoupilo se z nemístné šetrnosti ani kuře, jež by ho posílilo, nebyl zavolán ani lékař, jenž by snad mohl pomoci; ale po smrti? Jak se vše obrátilo! Skvostná rakev, vyzvánění, zpěvy a hudba; poslední průvod musí býti co nejskvostnější, byť na to praskly poslední úspory, byť se i na to vydlužilo.
305. Hezký je to sice obyčej truchliti za svými milými a vyzdobiti, okrášliti jim poslední cestu, ale i zde dobře jest, zachovati míru i důvody rozumové. »Ten v zlatohlavě, onen v damašku, a my po prostu — po témže mostě.« Konejšíme-li se nad všemi vydáními tím, že »jest to naposled«, proč jsme si tak i dříve nepočínali? Zajisté jest milosrdnější i rozumnější, zadlužiti se pro vydání za lékaře, léky, ošetřování v nemoci, což vše snad mohlo i pomoci, nežli »pro pokoj duše« a »pro lidské řeči« vyhazovati zbytečně peníze na nádherný pohřeb.
306. Pravá žalost je skryta hluboko v srdci. Upřímný, čistý bol jest němý; neprolévá potoky slz a neběduje hlasitě. Bol takový jest též důstojnější ale i trvalejší.
307. Žal hluboký, upřímný nalezne také útěchu. Těžko je sice rozloučiti se se svými miláčky a od srdce odervati to, co úzce s ním srostlo; avšak »čas jest nejlepší lékař«, zhojí vše a zahladí stopy nejhlubší. A jadrná útěcha, plná pravé moudrosti lidové, obsažena jest také v přísloví, jež velí:
»Kdyby lidé nemřeli, koně se nedřeli, dávno by svět potřeli.«