Abeceda zdraví a nemoci/Abeceda nemoci/I. Neboj se nemoci, ale nezanedbej ji

Údaje o textu
Titulek: Neboj se nemoci, ale nezanedbej ji
Autor: Milan Jovanović-Batut
Zdroj: JOVANOVIĆ-BATUT, M. Abeceda zdraví a nemoci. Praha : Hejda&Tuček, 1901. s. 67-70.
Licence: PD old 70
Překlad: Karel Bulíř

»Kdo se smrti bojí, na kraji hrobu stojí.«

Přísloví.

»Dlouhá nemoc, hotová smrt.«

Srbské přísl.

1. Člověk, nešetří-li se, onemocní a strádá, a myslí potom nerozumně: »Je to vůle Boží« neb »osud«.

2. Vůle Boží chce, abychom rozumně žili, a tak byli šťastni a zdrávi. Kdybychom vždy rozumně uvažovali a moudrých rad byli poslušni, bylo by méně všelikého zla a zajisté i nemocí.

3. Nemoci nejsou snad původem a mstou zlých duchů, uřknutí, čar a jiných domyslů naší obrazotvornosti a pověry. Takých věcí vůbec není, a rozumný člověk v to nevěří a jen se takovým povídačkám usměje.

4. Nepůsobí též, jak někdo věří, na nemoci všeliké nešťastné dny. Lhostejno, onemocníš-li v pátek nebo v jiný den. Žádná nemoc také se tím neřídí; každá má svůj určitý původ a zákony přírodní.

5. Směšno jest — a také pošetilé — věřiti v některé náhodné zjevy a jich se lekati. Jen nerozumec může se domnívati, že někdo ve stavení onemocní neb umře, vyje-li náhodou na dvoře pes aneb houká-li na střeše sýček, praská-li tajuplně nábytek, spadne-li náhle obraz se stěny a p. Vše to jsou všední, přirozenými zákony snadno vysvětlitelné události, jež nejsou v nižádném spojení s nemocí nebo smrtí.

6. Nemoc je zcela obyčejný přírodní zjev; nic jiného než porušení pořádku, úkonů a pravidelností v našem těle.

7. I příčiny jednotlivých nemocí jsou namnoze snadno vysvětlitelny. Není to snad neštěstí nějaké, »metla«, »prst boží«, jemuž nelze se vyhnouti. Nejvíce viny máme obyčejně my sami, buď že jsme nevědomi, anebo že vůbec nechceme věděti.

8. Rozumný, spořádaný život, ano i příroda sama brání člověka před nemocí. O tom musíme býti přesvědčeni, a nikoli zbaběle na útěk se dávati, neb ruce malomocně do klína skládati.

9. A právě ten, kdo má největší strach, nejsnáze onemocní. V přehnané bázni nezná míry a důvodu, a provede právě to, co mu uškodí. »Dvakrát nikdo nezhyne, a jedné smrti nemine.«

10. Zděšení, nářky, úzkostlivá bezhlavost a malomocnost poděsí nemocného i pobouří všecko jeho okolí. Co by prošlo klidně a mírně, to stane se ze zmatku a ze strachu často původem velkých muk. »Bojácnost — pravá nemoudrost.«

11. Není také dobře, poddá-li se člověk všemu. Kdo při nejmenší nevolnosti na duchu klesá, i v těle oslábne a snáze podlehne. Silná vůle, neochvějné srdce, víra a naděje zmohou mnoho.

12. »Člověk — kamene tvrdčí« a snésti může mnoho. Nejde vždy o hlavu, byť i bylo často nebo zdálo se býti nad síly naše.

13. A je-li tolik síly v člověku, proč by se bál každé maličkosti, a proč by se poddával nepatrné nevolnosti? Rozumnému není ani smrť na postrach. »Smrt udatnému nestrašna«.

14. Avšak hrdinství přílišné a nedbalosť není na místě. »Smělcova máti nejdříve zapláče.« Není vždy místno říkati: »Na psu rána, na psu také zarostla«, nebo »Mráz kopřivu nespálí«. Není vždy pravda, že »nikdo neujde tomu, co mu souzeno«. Je to krásné věřiti ve svoji sílu a vyšší zákony, ale je lepší, mimo to ohlížeti se také po jiných silách sobě ku pomoci. Nepravíme zbytečně: »Pomoz si sám, a Bůh ti pomůže.«

15. Každá nemoc dá se překonati snáze na počátku nežli později, když již vzmohutněla a v těle se pevně zahnízdila. Z jiskry vzplane veliký požár, jejž později těžce hasíme.

16. Proto nesmí se žádná nemoc zanedbati. Kdo beře vše na lehkou váhu, může zle odpykati. Mnohý již celý svůj život litoval, že z počátku myslil, »že to nic není«, aneb »že přejde to samo sebou«.

17. Někteří nemocní — zvláště ženy a mládež — zanedbávají, zatajují nemoc z lenosti, nedbalosti, aneb i z nepravého studu. Teprve, když se celá věc zhoršila a není více k utajení, nastane spěch, zmatek, lomení rukou a nářek. Tu ovšem stává se již celá věc složitější, léčení obtížnější, vydání značnější a výsledek — ne vždy uspokojivý.

18. Mnohý muž, mnohá žena strádají pro svoji ješitnost anebo falešnou stydlivost. Nepřiznává se ku své nemoci, by se o něm neřeklo, že je »rozmazlen«; ukrývá často nebezpečnou nemoc jen proto, že stydí se přiznati, kdy a kde ji ulovil. Na ten způsob zmírá mnoho mladých lidí, zvláště žen.

19. Někteří lidé myslí, že mnohé nemoci se ani nesmějí léčiti. Je klamná domněnka, že nesmí býti léčeny dětské ouročky a jiné vyrážky proto, že by se »vrazily na mozek« nebo »na srdce«. To vše jsou pošetilosti; každá nemoc má se řádně léčiti.

20. Kdo čeká na nový měsíc, na úplněk, rovnodennost, a do té doby nemoc zanedbává, trpce obyčejně lituje svého nerozumu a pověrčivosti.

»Kolik děr, tolik věr, kolik mlynářů, tolik měr.«