Otevřít hlavní menu

Ženy a milenky slovanských básníků/Signora Rachela

Údaje o textu
Titulek: Signora Rachela
Autor: František Kvapil
Zdroj: KVAPIL, František. Ženy a milenky slovanských básníků. Praha: J. Otto, 1893. s. 61–72.
Licence: PD old 70
Související: Adam Mickiewicz

Z celé dlouhé pouti Německem obsahovaly Mickiewiczovy cestovní zápisky pouze slova: Německo. — Hamburk. — Beefsteak. — Výmary. — Goethe. — Brambory. — Sklepnice.

Stejným nepochybně způsobem byl by Mickiewicz charakterisoval také další cestu po Italii, kamž s druhem svým Odyňcem přes Curych, Rapperswyl, Chur a Splügen kroky své obrátil, kdyby svoji cestopiseckou horlivost nebyl určitě a neodvolatelně zanechal za nebetyčnými Alpami. V tom případě v řadě poznámek nebylo by dozajista scházelo slůvko: signora Rachela.

Bylo to na počátku října r. 1829, když oba přátelé hodlali odebrati se z Milána do Benátek. K tomu účelu zakoupili sobě dvě místa v povoze, zvaném vettura, jakého tehda v Italii na cestách povšechně se užívalo. Byla to obyčejná bryčka, mající uprostřed sedadla pro čtyři osoby, dvěma ještě bylo možno seděti napřed v kabrioletu. Vetturino jejich pak byl jednou z oněch zajímavých malebných postav, které rázem utkví v mysli a ve vzpomínkách každého cestovatele. Tlupa jich stála každého dne na milánském rynku s obrovským bičem v rukou, jakoby štítem a odznakem svého povolání. Jeden jako druhý, v ničem ani nejmenší odchylky, v krátké kamizole, v krátkých manšestrových spodkách, punčochy dlouhé až po kolena, střevíce s obrovskými přeskami. Na hlavě měli nízký špičatý klobouk s širokou přeskou a pentlí, jejíž konce splývaly přes okraj, krk nahý, košili staženou červenou stuhou, a rovněž červeným pásem byl každý přepásán.

Mimo naše básníky zasedly uvnitř ve vettuře ještě dvě dámy. Nebylo tudíž obávati se nudné společnosti, neboť každá z nich byla svým způsobem zajímavou, obě Vlašky, v povaze, v rysech, v chování se zjevy typické. Starší, paní Magdalena Sanpietro, mohla býti věku padesáti let, tvořila svojí postavou, řečí, posuňky a svým humorem nejdokonalejší ideál veselé a joviální kmotřičky. Druhá mladá, pěkného vzrůstu, vysoká, s černýma jiskrnýma očima, s černým milánským závojem kolem hlavy, tváře sličné, plné výrazu a živosti, nazývala se poeticky signora Rachela a jejím cílem byly taktéž Benátky.

Mickiewicz zaujal v povoze místo proti ní. Na cestách se lidé rychle seznamují, pročež byli oba záhy dobrými přátely. Odyniec krásné Vlašce prozradil, kdo jest její cavaliere a nadšeně jí líčil jeho literární slávu. Signora byla tím příjemně překvapena. Sama též nemálo své druhy zajímala, jevilať každým slovem ušlechtilého ducha a pečlivé vzdělání. Francouzsky mluvila plynně, ačkoli se zřejmým italským přízvukem, výborně znala dramatickou literaturu vlašskou a světovou a vůbec o divadle hovořila s velkou znalostí. Okolnost tato uvedla naše básníky v domnění, že jest herečkou, zvláště, že jak v toně, tak i ve slovech obrážel se při ní jakýsi nádech divadelní deklamace a sentimentálnosti.

S Mickiewiczem bavila se signora Rachela velmi živě. Odyňcovi bylo za vděk vzíti signorou Sanpietro, která jeho vlaštině, silně promíchané francouzskými frásemi, srdečně se smála, v témž okamžiku jej za to odprošujíc a udobřujíc. Jela k sestřenici do Vicenzy na návštěvu a svého druha okouzlovala hlavně zálibou v lahůdkách a výtečnou svojí zběhlostí v umění kuchařském. Mickiewicz nazýval ji v té příčině nepřekonatelným mistrem a hádal, že musí nejspíše býti majitelkou taverny. V ohromném koši, který neustále měla v ruce nebo na klíně, nalézal se skutečný sklad nejrozmanitějších salámů, sýrů, čokolády, pečiva, různých a různých jiných dolcezz, jimiž sama sebe i svoje sousedstvo vytrvale občerstvovala. Když jeli kolem vinic, při pohledu na krásné zrající hrozny tleskala v ruce s dětinskou radostí a volala: „Che uva! o! che uva!“ a vadila se s vetturinem, když chtěla od chlapců a děvčat, hrozny prodávajících, zásobu jich sobě nakoupiti a on s nechutí a nerad zastavoval.

Když bryčka dojela k některému hostinci v poledne aneb večer k noclehu, sama přede všemi starala se o posilnění. Sluší podotknouti, že cestovným platily se tehda zároveň obědy a večeře pasažerů, a tyto objednával vetturino. S ním hádala se signora Sanpietro pokaždé s příkladnou vzdorovitostí, co i jak zaříditi, a když z pravidla se stalo podle jejího přání, spěchala do kuchyně. S výrazem svrchované, samovládné domácí paní kuchaři i posluze ostatní rozkazovala, často rukávy si vykasala a kde bylo třeba pomáhala, a teprve když byl oběd hotov, vracela se v roli hosta. Umyvši sobě ruce a před zrcadlem upravivši svoje vlasy, zasedla pak v čelo stolu jako hospodyně. Všem nalévala minestru, všechny k jídlu vybízela, haněla nebo chválila dle toho, jak co zasluhovalo, a mnohdy z mis ostatním sama kladla na talíře.

Mickiewicz a signora Rachela ji časem dráždili, že nejlepší kousky vybírá Odyňcovi. Až k slzám se tomu smála, dávala si od něho celovati ruce a hladíc ho po tváři come una madre, též nezřídka na čelo jej políbila.

Radosti i nesnáze cestovní sdílel věrně s naší společností mladý párek manželský, který již v Miláně umístil se napřed v kabrioletu. Sblížili se však teprve při jízdě, když se dalo náhle do deště a Odyniec donně Annunciatě — tak mladá, jedva dětským letům odrostlá panička se jmenovala — postoupil své více chráněné místo uvnitř vettury. Poděkovala mu v jazyku velmi lahodném, kterého však neznal, a mileráda přijala jeho nabídnutí. Odyniec pak usedl do kabrioletu k jejímu muži. S ním brzy srdečně se spřátelil. Byl to pan Sekvens, rakouský důstojník v záloze, rodem Čech. Jak vypravoval, sloužil třinácte let ve španělském vojsku, tři léta z nich pobyl v Jižní Americe a obdržev hodnost majora, oženil se před rokem v Barceloně s donnou Annunciatou. Nyní vracel se do Čech, aby ujal nějaké dědictví po strýci. Mluvil všemi evropskými jazyky, s Odyňcem hovořil však nejvíce česky a tento polsky, při čemž velmi dobře sobě rozuměli.

V Trevigliu zastavili se na nocleh. Došlo ku vzájemnému představování a Mickiewicz blahopřál Odyňcovi v té příčině, že nikdy ještě v jediném dni jako tehda tolik milých známostí a nových přátel sobě nezískal.

Signora Rachela navrhla po večeři společnou procházku při měsíci a podala rámě svoje Mickiewiczovi. Major ujal se paní Sanpietro a Odyňcovi zůstala donna Annunciata. Nerozuměl jí ani slova, ona jemu takže, ale jinak bavili se rozkošně. Byl to ovšem jediný monolog půvabné Španělky, která vypravovala mu patrně cosi velmi zábavného, častým smíchem proud své řeči přerušujíc a na konec vplétajíc v hovor nějaké španělské popěvky. Odyniec odpovídati jí mohl pouze smíchem, v němž také ostatní, seznavše jeho situaci, čilé účastenství měli. Pan Sekvens ku konci vše vysvětlil. Donna Annunciata bavila svého soudruha vypravováním o svatbě jedné ze svých přítelkyň v Barceloně. Sama náležela k onomu druhu plnokrevných Španělek, které více méně by mohly říci o sobě s Lamartinem:

„Aimer, prier. chanter — voilà toute ma vie.“

Nicméně až do Verony neodstupoval Odyniec od jejího boku, zastávaje při ní s dovolením manželovým funkci pečlivého cavaliere servante.

Když jeli kolem Brescie do Rezzata, Mickiewicz s Odyňcem i s panem Sekvensem vystoupili, aby město z předu jmenované sobě prohlédli. Na to pěšky se vydali do Rezzata, čtyři vlašské míle vzdáleného. S donnou Annunciatou a signorou Rachelou však setkali se již as na míli před Brescií.

Obě vyšly jim naproti, ač nastal soumrak, a „jedna ani druhá nešla k vůli mně“, dí o tom žertem Odyniec. Signora Sanpietro zatím připravovala večeři, která byla velmi oživená a veselá. Bylo to pravé zmatení jazyků u věže Bábel.

Pan Sekvens s chotí mluvil španělsky, s oběma básníky polskými česky, tito mezi sebou polsky a se signorou Rachelou francouzsky; s paní Magdalenou mluvilo se konečně vlašsky a s donnou Annunciatou — posuňky. Všichni přítomní hosté i se sklepníky a hostinským hovoru jejich naslouchali s patrným podivením.

Vypravujíce o příhodách našich spolucestovníků, málem bychom se zřetele pustili vlastní účel tohoto stručného náčrtku. Míníme totiž vzájemný poměr Mickiewicze a signory Rachely. Ten stával se bez odporu každým dnem vřelejším a důvěrnějším. Když na cestě do Peschiery míjeli jezero di Garda a spatřili v něm krásný poloostrov Sermione, kde někdy bydlíval římský básník Catullus, mohl Odyniec příteli svému zaimprovisovati čtyřverší:

„Jak Sermione Catulla tak rovně
vždy pomni tebe dolina tvá v Kovně.
A Catullův duch snad se rozveselí,
tě vida po boku teď u Rachely.“

„Nevděčník,“ dokládá k tomu později v jednom ze svých listů, „chtěl mi za to vytahat za uši. Na štěstí neměl volných rukou: neboť pravici jí zrovna podával a v levé držel její cestovní košík.“

Skutečně Mickiewicz neodstupoval od signory Rachely ani na krok, což tato přijímala s neskrývaným potěšením. Byl jí stále po boku a cesta krásnými a požehnanými luhy byla oběma zdrojem dojmů a radostí, jež toliko bezstarostná mladost v lidském srdci vykouzliti dovede.

Před Veronou měla společnost nepříjemnou avanturu s vetturinem. Pohádali se s ním, ten práskl do koní a ujel jim do města. Hospodář jeho dal cestujícím však úplné zadostučinění a birbante musil za svou nezdvořilost odprositi. Ve Veroně krátce se pozdrželi a pan Sekvens byl všechněm ciceronem. Obdivovali se velikolepé areně z časů Dioklecianových, obrazům Tiziana a Paola Veronese, krásné vyhlídce na Alpy a Apenniny z rozkošného parku Giustiho, kde obrovské cypřiše zdály se pamatovati ještě doby Methusalemovy. Mickiewiczovi bylo dopřáno tisknouti ruku signory Rachely v klášteře františkánském, kde podle pověsti odehrála se tragická scéna smrti Romea a Julie. Tam doposud se nalézá veliký náhrobní kámen s nápisem: „Tomba di Giulietta“. Dům, ve kterém Julie někdy bydlila a nad jehož branou viděti ještě znak rodu Capuletů, proměněn byl v tavernu.

Po obědě, za soumraku odebrali se všichni znova do arény, aby ji spatřili při magickém světle měsíčném. Ostatek večera strávili nedaleko na náměstí Bra v kavárně neb lépe před kavárnou, bavíce se pohledem na procházející se obecenstvo, hlavně na veronské mladé dívky, které nezdály se jim méně hezké než Miláňanky. Také kroj měly úplně podobný, jenže místo černých nosily na hlavách roušky bílé. Signora Rachela nepochybně o tom věděla, neboť před vycházkou rovněž takovou se ozdobila, což jí velmi slušelo.

Pan Sekvens s donnou Annunciatou zůstali na několik dní ve Veroně, ostatní vypravili se do Vicenzy. Zde opět ztratil Odyniec nejlepší svou přítelkyni, signoru Sanpietro, když ji byl s jejím ohromným košíkem vyprovodil až k samým dveřím sestřenice, k níž jela na návštěvu. Osiřel na čisto, jak o tom sám s úctyhodnou resignací se zmiňuje: „Jediný zbytek naší milánské společnosti, to jest signora Rachela, netoliko že není pro mne žádnou addicí, ale naopak jest skutečnou abstrakcí; neboť galantnost, která káže jí se zabývati, vzdaluje ode mne Adama, a mojí pomoci v tom, jak vidím, mu není potřebí, zvláště když sobě připomenu jeho sonet s radou pro hosty, kteří chtí zůstati milými.“

Celé tudíž odpůldne musil toulati se samojediný po neznámém městě. Však ani večera netrávil ve společnosti Mickiewiczově. Tento byl se signorou v divadle a vrátili se domů teprv po jedenácté.

Adam se patrně nenudil a signora Rachela měla na něho, jak Odyniec vyznává, „vliv lahodící“. Konečně přes Padovu a Fussinu přibyli do Benátek a vjeli přímo do přístavu taverny de Luna.

Téhož ještě dne, as hodinu po příjezdu, když na náměstí sv. Marka Odyniec s Mickiewiczem mluvili nahlas polsky, znova Čech nějaký jako k bratřím Slovanům se k nim přihlásil. Srdečně s ním se rozhovořili a také nelitovali toho. Odjíždělť nazejtří z Benátek a radil jim, aby sobě najali posavadní jeho byt, který zůstane uprázdněn. Přijali nabídnutí a uhostili se na Ponte dei Dai Torre Correnta al Moro u poctivých stařičkých manželů, kteří měli dvě hezké dcerušky. Signora Rachela rovněž z hotelu se přestěhovala do privátního bytu k nějaké vdově po advokátovi.

Ani tu jí Mickiewicz neopouštěl a vytrvale cvičil se v její společnosti v řeči… italské. Od rána až do večera byli nerozlučnými druhy, prohlíželi sobě umělecké památky Benátek, chodili spolu do divadla a malé výlety podnikali do okolí. Někdy je Odyniec doprovázel, avšak nejčastěji bylo mu starati se o sebe sama a s Mickiewiczem vídal se teprve v noci při jeho návratu.

Zastihli v Benátkách právě čas vinobraní a tu každého pondělí všecko obyvatelstvo vyjíždělo sobě na Liddo k národním slavnostem a radovánkám. Jedné podobné regatty účastnili se všichni tři. Břeh pod zámkem sv. Ondřeje, kde před časy konaly se dóžovy zásnuby s mořem, hemžil se pestrým davem lidstva jako mraveniště. Signora šla ruku v ruce s Adamem a Odyňcovi nezbylo, než aby sám o vlastní zábavu pečoval. Zdařilo se mu to mimo nadání, neboť jeho španělský plášť, červený na povrchu a violetovým aksamitem podšitý, vzbudil zvlášť u děvčat všeobecnou pozornost.

„Buona sera, reverendo padre!“ ozvalo se před ním, a když se rozhlédl, smály se na něho oči dvou sličných signorin.

„Non padre, ma il fratello delle belle sorelle,“ odvětil se smíchem a přidružil se k nim.

Zábava obecenstva záležela krom jídla, pití a hovoru vesměs z produktů umění kejklířského, jež různí umělci k obveselení všech bez ustání provozovali. Vedle konceptů akrobatických a harlekýnských vábila k sobě hlavně drobná divadélka s marionettami a každé představení provázeno bylo hlučným potleskem.

Když Odyniec počastoval své družky cukrovím, vyhledal Adama a všichni vraceli se zpět v nejlepším humoru. Celé moře pokryto bylo množstvím nejrozmanitějších lodic a kocábek, gondolierové pak o závod sebe předstihovali. Z některých bárek ozýval se zpěv a hudba. Byl to jeden z nejpěknějších večerů, které Mickiewicz zažil ve společnosti signory Rachely.

Odyniec navštěvoval společnosti u hraběte Grittiho, u pana de Luca, u markýze Marruzziho, u signora Badoera, s nímž na cestě z Padovy se byl seznámil, bavil dcerušky svých hospodářů, prohlížel musea, chrámy a paláce, hleděl seznati lid a jeho obyčeje. Mickiewicz nenavštěvoval nikoho, leda když signora Rachela sama též někam pozvána byla, nevycházel, leč v její společnosti, o nic, kromě ní, se nestaral a nic ho neinteressovalo. A přec nevěděl on, ani jeho přítel, kdo jest tato dáma, neboť podobně jako arabská pohostinnost, tak opět evropská galantnost nedovolovala jim tázati se: „Kdo jsi?“ Tím spíše, že signora sama — mlčela. Domnívali se toliko, že jest nejspíše kněžkou Melpomeny, naprosté jistoty vsak neměli.

Na cestě Německem i po Italii byl praktičtější Odyniec dle obapolné úmluvy Mickiewiczovým pokladníkem, sám platil veškeré útraty a příteli svému dle jeho přání dával časem menší částky na drobná vydání. Za styku však se signorou Rachelou vše pojednou se změnilo. V jakém smyslu, o tom nejlépe nás poučují vlastní slova Odyňcova:

„Ta drobná vydání v Benátkách počala tratiti stále více svoji nepatrnou, drobnou povahu — tak že jakožto věrný strážce pokladu osmělil jsem se konečně učinit ho na to pozorna. Principál můj však nepřijal upozornění s povděkem. Naopak pohlédl na mne zrakem, jakým dojista král Ludvík XIV. kdysi zabil poctivého Racinea — a dal mi docela formální demissi z mého úřadu pokladníka, řka zdvořile, ale suše: ‚Prosím tě, dej mi mé peníze.‘ Odevzdal jsem je, nic neříkaje, zároveň s účtem, který jsem vedl velmi korrektně. On jej nečta smáčkl v ruce, hodil do kouta a odešel.“

Scéna tato je postačitelným důkazem, že milostný poměr se signorou byl původem dosti značných výloh a tajil v sobě okolnosti, o nichž Mickiewicz nechtěl, aby se zmínka činila, neb aby jej kdo na ně upozorňoval.

Čas utíkal však jako voda a přiblížilo se rozloučení. Přátelé naši musili opustiti Benátky i signoru Rachelu, která odtud již vzdálili se nemínila. Chtěli vyjeti časně před úsvitem 20. října přes Ferraru do Bologne. Jak loučení šlo Adamovi těžko, vysvítá z toho, že v předvečer téhož dne o jedenácté hodině v noci ještě ho doma nebylo, a z jitra před samým odjezdem odběhl „na hodinku za důležitou příčinou“ do města, tak že místo o šesté, vypravili se teprve po deváté.

Stařičtí hospodáři a jejich dcerušky vyprovodili básníky až na břeh průplavu, kde je očekávala gondola. „Neočekávaným překvapením pro mne,“ píše o tom soudruh Mickiewiczův, „bylo setkání se tam se signorou Rachelou, která, zahalena v černou mantilu a zakryta černým závojem, byla jakoby vtělením se černé chvíle rozchodu.“

Tam rovněž Mickiewicz stiskl jí ruku naposled. Na cestě ještě dlouho potom byl ve špatném rozmaru a naříkal si na bolení zubů.

Signory Rachely již nikdy v životě svém nespatřil. —