Ženich z Barny

Údaje o textu
Titulek:	Ženich z Barny
Podtitulek:	Obraz ze života irského
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek jedenáctý. Praha : I. L. Kober, 1880. s. 88–117. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
1841

V panství Tipperayském klusal jednou pod večer v měsíci březnu jezdec statného pohledu, jehožto štíhlá postava zahalena byla širokým pláštěm. Před ním ležel pahorek, a když naň vyjel, zastavil koně svého, aby si trochu oddechl, a sám hleděl dolů na dalekou rovinu, prostírající se před ním a plnou husté mlhy. Ohlídnuv se spatřil za sebou člověka, který, co byl z města Ballymoru vyjel, t. j. asi osm irských mil cesty, tvrdošijně za ním a nebo vedle něho kráčel. Častěji chtěl se tento s ním do řeči pustiti; on ale, buď z panské hrdosti a nebo že mu tehdejší stav Irska před cizinci na pozoru se míti přikazoval, všeliké snažení jeho vniveč uvedl. Bylyť tehdáž obzvláště dvě strany, ježto kraje znepokojovaly — Harrigové a Komminové; a mimo to pouštěl ještě tajemný spolek pod správou kapitána Rokka postrach do krajů, mečem a plamenem sídla šlechticův nebo dvory pachtýřů potíraje a ohavné prostopášnosti páchaje. Rokkitové aneb, jak se jim vůbec říkalo, „bílí jonáci“ nacházeli u irských vesničanů tajného účastenství, jelikož jen bohatým a urozeným osobám, a zvláště vyznavačům anglikanské víry škodili. Veškeré počínání jejich, konáno jsouc toliko v noci, zůstávalo rouškou největšího tajemství ukryto. Slunce osvítilo pak jeviště vraždy a lupu, skutek pomsty, někdy také spravedlnosti; ale pachatelé udalostí těchto zůstali v tajnosti, a nekázeň podněcovala je vždy k větším přestupkům.

Tyto okolnosti velely tedy jezdci býti pozorným, zvláště an i zevnitřní podoba člověka, bez ustání jej následujícího, všeliké podezření probouzela. Bylť to mladík asi 25ti roků, prostřední postavy, zavalitých oudů, širokých prsou a krátkého silného krku; tahy tváří jeho byly divé, ústa jeho, jevíce bezuzdné vášně, dodávaly mu ráz obzvláštní sprostoty, kterouž jen svobodné čelo a lesk očí jeho, jakož i jich neobyčejná pohyblivost, poněkud umirňovaly. Prázdný pravý rukáv u kazajky jeho osvědčoval, že mu pravice scházela; v levici držel ale náramnou sukovitou hůl, v jejímžto tlustším konci olovo nalito bylo. Vražedlná zbraň tato byla od úřadu zapovězena a vzbuzovala u cizince tím většího podezření. Ostatně byl oděn jako rolníci oné krajiny; na hlavě měl čepici z liščí kůže, okolo nížto rozličné nářadí k chytání ryb vězelo, a bosýma nohama běžel vedle jezdce.

I upřel nyní jezdec oko své na podivného tovaryše tak pronikavě, že ho to navzdor smělosti jeho poněkud pomátlo. Zdvořile sáhl po své čepici, a projevil radost svou, že může vzácnému panu cestu okázati, věda, kam vzácný pán jede.

„Ho, ho!“ zvolal jezdec, koně svého pohodnuv. „Jak bys to mohl vědět, kam jedu? Kdož ti to pověděl?“

„Hm, to je snadno vědět! Či-li jsem neviděl, jak dnes ráno vzácný pán v Ballymoru s velebným panáčkem Mikkem rozprávěl a se smál? Nebylo to znamení, že ho dnes večer zase uvidíte — jinak-li rád na irských svatbách býváte? A nemohlo mi tu hned napadnouti, že také na svatbu Hughovu přijedete? Pan páter Mikk tam bude také a polovice osady… Vidíte?“ mluvil dále, neohlížeje se na to, jaký účinek jeho vysvětlování míti může — „vidíte, tamhle dole — jen dvě malé míle — již můžete kouř vidět, vystupující z komínů starého Nugenta. Hugh Lawlor bere si pannu Ellenku, a jonáci Eliogarthští jsou rádi, že se zas navrátil.“

„A nosí všickni jonáci Eliogarthští,“ ptal se ho jezdec s pohledem, kterýž chtěl nejtajnější myšlénky jeho vyzpytovati, „takové hole jako ty, aby zasvětili návrat svého přítele?“

Irčan zatočil sukovitou holí nad hlavou a šklebivě se usmál.

„A jakýž to život bez hole? Či nejsem Harrig a nepřijdu mezi Komminy? Že se však Hugh navrátil a dceru ze strany Komminův za ženu pojme, je mezi námi, tuším, nějaké příměří… Podejte mi otěž, vzácný pane, já vám koně povedu, aby nebrkal o kamení — jeť ho plná cesta…“

„Vary! — nech otěž otěží! — děkuji. A řekni mi raději, za jakou příčinou nebyl mistr Hugh tak dlouhý čas na panství!“

Irčan pohledl na jezdce jako blbec; po straně ale mrštil po něm očima nedůvěrnýma a na chvíli se zamlčel.

„To sám nevím!“ zvolal konečně. „O tom se ledacos povídá. Hugh a Ellenka milovali se již od mládí; ona však byla Komminka, on Harrig — a rodiny byly živy v nesváru. Leč Hugh neměl již ani otce, ani matku; byl tedy svým pánem, měl hezký statek, a nic mu nezbraňovalo choditi od Barny. Tam bydlel Davy Nugent. Hugh má také něco v hlavě, chodil do školy — a panna Ellenka zamilovala si ho na smrt. I scházívali se pod večer, aniž o tom rodičové její věděli — až je konečně bratr, Tom Nugent, přepadnul. Tu se ztrhnul povyk; Hugh chtěl v pokoji odejíti, ale Tom byl kordem ozbrojen, který nosil v holi. I předhodil Hughovi, že patří k rotě kapitána Rokka a že v noci s bílými kluky se toulává… Dejte pozor, vzácný pane, kůň se vám plaší… No, no, jen zticha!… Nedáte mi otěž?“

Divě byl kůň skočil, bezděky snad ostruhou polektán. Jezdec ale pěšímu poděkoval, a tento jal se dále vypravovati:

„Co a jak se vlastně přihodilo, to nevím; Toma však nalezli vlastním kordem probodnutého. Dlouho pochybovali, že se uzdraví; byl těžce a nebezpečně nemocen. Hugh odešel zatím z panství. Paní Nugentová zoufajíc hrozila dceři kletbou, bude-li naň ještě mysliti — a mezi tím se našel jiný dobrý ženich; také z toho ale brzy opět sešlo. Na to zemřela stará matka, a Ellenka se patrně trápila, vadla i byla by za matkou brzy odešla, kdyby jí nebyli otec a bratr odpustili, nemohouce viděti, jak scházela. V tom čase umřel také Tom, nemoha se více zotaviti — a tak zůstala Ellenka samotna, majíc pečovati o starého otce. Nyní se vrátil Hugh — a dá-li Pán Bůh, budeme oba, vy, vzácný pane, i já, dnes na jeho svatbě tancovati.“

Jezdec ho byl mlčky poslouchal. — „A což,“ jal se po chvíli tázati, „říkají té svatbě Harrigové? Je s nimi Hugh za dobré?“

Divý plamen hněvu přeletěl při této otázce tváře Irčanovy, oči jeho strašlivě se zapálily; vida však, že je pozorován, kvapně se opět utišil a řekl: „Ó, s těmi je on posavad za dobré! Vždyť pak se povídá, že neumí nikdo na celém panství tak o závod běhati a kamením házeti, jako on… ačkoliv by snad lidé se našli jemu rovní a méně pyšní… Ale podívejte se jen, vzácný pane, jaké to množství ze všech stran do Barny pospíchá!“

Mezi tím byli se pocestní na rovinu dostali. Barna ležela před nimi na malém pahorku a ze všech stran bylo viděti zástupy lidí přerozličné podoby: venkovští nájemníci na koních, před sebou majíce vážené manželky, obyvatelé z okolních měst, paničky a panny ve svátečních šatech, jedoucí na vozech. Mezi pěšími bylo viděti také několik slepých mrzáků, ježto svým bědujícím zpěvem povětří naplňovali. Průvodčí jezdcův je skoro všechny znal a chtěl na jevo dáti, že mu jsou protivni.

„Hoho!“ křičel. „Prokleta buď vaše pekelná hudba! Bodejž byste byli v skutku slepí, jakož se jen děláte! Však vy budete dnes v noci jinak hvízdat, až si zrak desátou, sklenicí posilníte!“

Avšak mrzáci jej také pozdravovali. „I vida! toť je Buš! — Který ďábel ho sem zas přinesl? — Vsadil bych se, že nemyslí na nic dobrého.“ — A přitom zdálo se, že byli rádi, když se mu z cesty uhnouti mohli. I jezdec poznav nyní, kdož jej byl provázel, úžeji do pláště svého se zahalil.

* * *

Trním a bezovím ohražená pěšinka vede pocestné k velikým vratům; zde je vchod do svatebního domu. Bylo to veliké, čtyrhranné stavení, ježto na počátku v jediném ponebí záleželo, na něž ale později ještě jedno přistavěli a křídlicí pokryli. Několik výstupků před okny bylo květinami posázeno, a okolo dveří vinul se zimostráz. Jako ve všech irských dvorcích nájemních stály stodoly, chlévy a příbytky lidské po třech stranách velikého čtverhranu; čtvrtá strana a prostředek bylo nádvoří, z něhož nyní všecko polní a domácí nářadí uklizeno bylo, aby na něm hosté tancovati mohli. Již tu bylo plno hluku, a veselé výskání, pomíchané břískavou hudbou, ohlušovalo uši příchozích. Pro hosti nižší třídy byly v postranních staveních okolo zdí dlouhé stoly pokryty; vzácnější hosté obraceli se do hlavního domu, kdež je sám hospodář, nevěstin otec, vítal. Jezdce neznali sice ani otec ani dcera; předce ho však velmi uctivě přijali, neboť jim ho byl velebný otec Mikk poručil, a protož jej také do zvláštní jizby, mezi nejvybranější hosti uvedli. Zde mu vešel v ústrety hrdina slavnosti a představil mu svou nevěstu. Oba sice jenom několik slov spolu promluvili, činíce, jakoby se neznali; ale bedlivému oku nebylo by ušlo, že na sebe významně pohlédali, a dle pozornosti, jakouž Hugh cizinci prokazoval, dalo se snadno souditi, že se vespolek znají.

Mezi přítomnými vynikaly zvláště tři osoby, cizinec, ženich a Ellenka. Na prvním bylo sice viděti, že se přičiňoval, aby svým výrazným tvářím jen obyčejného vzezření poskytl; ale jeho snadné a jisté pohybování, jeho zhrdlý pohled a ona přísnost ve slovech, kterážto z častého rozkazování povstává — to vše dávalo na jevo, že stavem i vychováním vysoko nad svým nynějším okolím stojí. I také ženich měl na sobě něco velmi půvabného; sotva pětmecítmaletý, skvěl se v onom plném květu síly mužské, ježto se obyčejně teprva po třiceti letech rozvíjí. Tvářnost jeho byla pěkná, ale každou chvíli zastínilo se čelo jeho jakýmsi temným mrakem. Zpod černých řas vysvítaly hluboko ležící oči, a často i u prostřed přátel a příbuzných ohlédal se roztržitý a nejistý. Ze snění svého probudil se jenom, když Ellenčina spanilá postava před ním se zjevila, nebo sladký hlásek nevěstin sluch jeho pronikl; pak na ni upřel zraky jako u vášnivém vytržení a celá duše jeho zářila mu z očí. Ellenka byla však také to nejkrásnější stvoření boží, jaké si člověk jen mysliti může. Zdáloť se, že její krásné rusé vlasy, její modré, vážné oči, její bílá, průhledná pleť a jemná, ohebná postava andělu náležejí, kterýž na zem byv poslán, opět po nebi toužil. Tváře její zardívaly se libou spokojeností, když byl Hugh po boku jejím — avšak starostlivě zbledly, jak mile se vzdaloval, jakoby jenom jemu na blízku blaho její zkvítalo.

Nyní přišel doktor O’Drizzle, který měl přítomností svou dnešní den oslaviti, a hned se dalo znamení k jídlu. Duchovní Mikk předříkával modlitbu, a sotva že první slovo jeho zavznělo, umlkly jako ranou kouzedlnou všechny ohebné jazyky, a veškeré veselé tváře staly se nábožně vážnými. Modlitba byla krátká, ale plná silného, plamenného povznesení. Hosté poznamenali se znamením kříže, usadili se, pustili se do jídel s velkou udatností, a mezi hlučným cinkotem nožů, vidliček a talířů začal se brzo mnohonásobný hovor rozléhati. Okna byla otevřena, a hosté v postranních staveních souhlasili hlukem s hostmi v hlavním obydlí, i připíjeli jim a volali na ně; mezi to mísily se ze všech koutů křiklavé dudy, dvéře a okna byla obležena zástupy zpěvavých, huhňavých, vadících se žebráků, tak že posléz pro samý povyk již ani vlastního slova slyšeti nebylo.

„He, Time!“ zkřikl hospodář na člověka, který tu za nádvorníka sloužil — „vezmi karabáč a zažeň mi tu holotu!“

„Nikoli, milý otče!“ prosila Ellenka. „Dnes je tu nech až do večera! Zahlídla jsem mezi těmi poběhlíky Toma Buše, a neočekávám nic dobrého.“

Davy Nugent byl tuze veselé mysli, aby nebyl prosbu dceřinu vyslyšel; i smál se dívčinu strachu před jednorukým.

„Kdož pak je onen Tom Buš, o němžto se tu rozpráví?“ zeptal se jezdec souseda svého u stolu. Na tuto otázku přišel tento v nemalé nesnáze, i zdálo se, že by byl raději ani neodpověděl; konečně se ale k tomu předce odhodlal.

Tom byl nalezenec a nazván od lidu Buš. U veliké chudobě a beze všeho vychování vyrostl — byl tulák a zahaleč, vyhlášený rváč, a v jedné pranici Harrigů s Komminy přišel o ruku. Ostatně byl dosti zchytralý, nikdo neuměl tak dobře ryby chytati a zvěř nadháněti.

Že byla řeč o Harrigách a Komminech, stala se také zmínka o Rokkitech, a Hugh začal o nich směle i káravě mluviti. Tu se potkaly oči jeho s očima cizince — a najednou u prostřed proudu řeči opět se zaraziv umlknul, jakoby mu byl někdo myšlénky přetrhnul.

Veselí se zmáhalo. Víno a pivo rozvazovalo jazyky, rozpalovalo hlavy a pobouzelo vášně. Dudy množily ohlušující povyk. Tuláci a žebráci točili se po dvoře, jako opilí otroci o svátcích. Před okny byl se nahrnul zástup diváků okolo převrácené kádě, na nížto Buš hosti ve světnici skrze okno pozdraviv, národní tanec vyváděl, při čemž podivně holí svou nad hlavou šermoval. Irský venkovan nezná nic těžšího a pěknějšího nežli takový tanec obratně vyvedený, a Buš tancoval mistrně. K závěrce udeřil holí o káď a učinil poklonu. Ženich poručil mu dáti velikou sklenici punče, načež poběhlík hůl svou pod paží strčiv, k oknu přistoupil, aby se poděkoval a patřičnou pochvalu přijal.

„Radost a zdraví všem přítomným,“ řekl přitom; „a zvláště vám, pane ženichu; a vám, panno Ellenko! Rodička boží vás ostříhej, a štěstí vás provázej po celý život!“ Přitom vyzdvihl sklenici, aby hostům připil, an se náhle v rukou jeho kamenem roztříštila, který byl buď náhodou na ni padl nebo nepřátelskou rukou hozen cíle svého dobře zasáhl. A sotva že Tom bolest ucítil a krev téci uviděl, an již také veškerá divokost jeho procitla. I začal se holí otáčeti, nevšímaje si, koho zasáhne; k neštěstí byl to domácí nádvorník, veliký miláček Komminů, kteříž se i hned na škůdce uvrhli. Jednoruký tulák byl ale Harrig, k jichž nejpřednějším i ženich náležel. Pro šílenou odvážlivost byl u nich Buš v dobré pověsti, a sotva že ho tedy přátelé v tísni spatřili, an již také ze všech stran na pomoc mu kvapili, a jsouce o dnu veselém bez zbraně, vytrhovali z dlažby kameny a házeli jimi po nepřátelích. Brzo byly tu pokrvácené lebky a roztlučená okna, a rychle zrostl strašlivý zmatek. Nejvzácnější z hostů a duchovní vyběhli na dvůr, aby pokoj způsobili; ale ani Komminové z okolních osad, ani Harrigové nechtěli je poslechnouti, až pak se domácí pán a doktor O’Drizzle skoro s nebezpečenstvím života mezi ně vedrali, a spíše hodnými karabáči, nežli dobrými slovy je rozehnali.

Hned při početí nesváru byl Hugh vyskočil, chtěje ven vyběhnouti; ale bledá a třesoucí se byla jej Ellenka objala, i nepustila jej, jakkoliv jí dokazoval, že svou domluvou bouření utiší. Musilť se vůli její poddati a bezčinně na vše pohlížeti — jako jezdec, kterýž ani s místa se nehnul, a činil, jakoby selské rozmíšky ani za pohlednutí nestály.

Počet ran nebyl veliký, a Tomova lebka nebyla také roztlučena; po zjednaném pokoji stál tedy poběhlík zase na nohou. Nyní k němu přistoupil Hugh, jejž byla spanilá nevěsta konečně pustila, a činil mu trpké výčitky. Tulák ale nezdál se jimi býti tuze pohnutým, a řekl, že prý několik pohlavků žádnému neškodí — aniž prý po nich krvavé ruce zůstanou. V těch slovech musela vězet nějaká výčitka; neboť Hugh se rozpálil hněvem, tak že Tomovi hůl vytrhnul, za prsa ho popadl a jako psa ze dveří vyhodil. Poběhlík dal se na cestu, vztek nesa v srdci, až pak se po chvíli obrátil, s vyhrožováním na vysokou větev blízké jilmy ukázal a pak rychlými kroky v temnostech večerních zmizel, an zatím hluboké hřímání blížící se bouři oznamovalo.

Při tomto výstupu bylo málo svědků — mezi nimi jezdec, s nímžto pak Hugh několik tajných slov promluvil. Na to vyšli oba ze dvora k blízké pobořené zdi, kdežto stará baba, celá shrbená, seděla. Oči se jí svítily ve tmě jako kočičí, a pozorně poslouchala, co jí ženich povídal, který pak s jezdcem opět k hostům se navrátil.

Na rvačku byli svatebníci již zapomněli, neboť v Irsku se podobné příběhy často zbíhají a nikdy velikého dojemu nezůstavují. Nové lahvice a nové mísy přišly na místo prázdných, a opět byl s nimi veden statečný boj, an se zatím světla rozsvěcovala a přípravy k plesu činily. Hugh, bledší nežli prvé, ale pokojný, seděl po straně Ellenčině, i zdálo se, že v pohledu na milostnou nevěstu na vše jiné zapomíná, i připíjel nyní na zdraví její, načež veškeří hosté s hlučným pokřikováním totéž činili. Staří začali vypravovati své nejlepší kousky, mladí vychloubali se opět svými, a ti, jež byla náhoda šťastná vedle vyvolených krásek posadila, šeptali s nimi v sladkých slovech, ježto srdce ženská snadno svádějí.

Mezi tím vzchopil se pan páter Mikk a odešel ze síně. Za čtvrt hodiny vstoupil do dveří jeho kostelník, plechatý mužíček, a poklonil se hluboce před hospodářem. Ellenka se zarděla a zbledla. Ženich povstal, pojal ji za ruku a vedl ji s laskavým násilím ze síně. Všichni ostatní vzali pak sousedky své za ruce a šli za mladým párem. Davy Nugent skončil průvod s radostnou tváří. Duchovní čekal již na zasnoubence v úplném ornátě, maje svěcenou vodu a knihu pohotově. Hugh, po pravici své nevěsty, mluvil potichu a laskavě k dívce bojácné. Mluvil k ní o nesnázech, s nimiž láska jejich zápasiti musela, nežli se k radostnému cíli dostala. Panna se usmívala s tichou radostí.

Nyní začal duchovní posvátné obřady vykonávati; se sladkou hrůzou přijmula Ellenka požehnání církevní, vyslovila důležité „ano“ a stala se navždy miláčkovou manželkou. Hugh ji sevřel v náruč a vroucně políbil, načež všickni ostatní dle tamějšího zvyku příklad jeho následovali. Novým hlukem začaly se na to dudy ozývati, housle volaly do kola, a noví manželé začali tanec dle oblíbené písně národní. Tím se dalo znamení k veselosti, kteráž měla celou noc trvati. Venku ale spustil se hrozný lijavec, začalo se blýskati, hrom rachotil a vítr skučel.

* * *

Čtyry irské míle od Barny ležel výstavný dům majora Walkera, kterýž tu v tichosti s rodinou přebýval, zajímaje důležité místo mezi úředními osobami celého hrabství. Teprva od několika let byl se na tomto místě usadil, a nevzrostlé posud stromoví dávalo dvorci poněkud pusté a truchlivé podoby.

Celá rodina byla shromážděna v prostranné světnici. Dvě lampy hořely na stole, kterýž byl pokrytý knihami a rytinami. Na fortepianě ležel otevřený svazek not. Bylo snadno poznati, že se na něm ještě před chvílí hrálo a jenom pro strašlivou bouřku přestati muselo. Na jiném stole nalézalo se čajové nářadí.

„Williame,“ ptal se major jednoho synů svých — „dohlídnul jsi dobře, jsou-li dvéře a okna pevně zavřeny?“

„Dohlídnul, otče! a myslím, že jim bouře také nic neudělá, an již divoký náběh bílých kluků vydržely.“

„To doufám také; ale člověk se musí na oboje připraviti.“

„Ba, na oboje!“ opakoval pan Kraven, kterýž byl u majora na návštěvě, a paničky pohledly na sebe bázlivě.

„Ty milý Bože!“ počala dcera domácí, spanilé, 17leté děvče — „jaká to strašlivá noc o svatbě Ellenky Nugentovy! A je prý tam půl panství pozváno.“

„Takovou noc neměli jsme již od oněch časů,“ řekl William, „co voda Garry-Vorský most odnesla a poštovní pacholek Fogarthy se utopil.“

„Toho nebyla škoda!“ — prohlásil se bratr jeho. „Byl prý ve spolku se všelikou holotou, a měl prý také podílu v zavraždění ubohého Byrna.“

„Někoho zde zavraždili?“ ptala se paní Kravenová.

„Ba,“ — řekl major — „a hanebným způsobem. Nešťastný Byrne bydlel nedaleko odtud a živ byl v dobrém stavu. Každý si ho vážil i byl milován v celém okolí, tak že se dokládal, že nepotřebuje dvéře domu svého zavírati. Žádný žebrák neodešel od něho bez almužny, žádný potřebný bez rady a pomoci; a předce… Jednou večer okolo osmi hodin, bylo to v měsíci říjnu, seděl u krbu…“

„Otce!“ vskočila mu dcera do řeči. „Neslyšel jsi?“

Strašlivě zaskučel vítr, a dům se otřásl nejhlubších základech; potom se nesla vichřice hvízdavě dále.

„To nic není, milé dítě!“ řekl Walker; „neboj se! Jak jsem tedy řekl: Byrne seděl u-krbu, an se dvéře otevřely a několik zakuklených chlapů do světnice vešlo. Byli sice ozbrojeni, ale bez výhrůžek a klení přistoupili, a Torna Byrna co nejzdvořileji žádali, aby šel s nimi trochu na dvůr, ježto prý s ním něco tajného mluviti mají. On vstal a šel za nimi. Dva z nich postavili se ke dveřím. Za nějakou chvíli, kterouž mladý Byrne v trapném očekávání strávil, zaslechl hlas otce svého, kterýž na něj prosebně a ouzkostně volal — na to padla rána — potom nastala hluboká tichost. Hlídači u dveří prchli, a když domácí lidé ze světnice vyběhli, našli Byrna mrtvého v krvi ležeti.“

„A jaká byla příčina této vraždy?“ ptala se paní Kravenová.

„Příčina? Posud neslýchaná. Nedaleko za dvorem potkali vrahové několik rolníků, jimžto přikázali roznášeti pověst, že starého Byrna milovali a ctili, a že jen proto zahynouti musel, poněvadž byl nájemníkem Willa Redmonda, utiskovatele dvadcíti rodin, kterýž nyní úmrtím Byrna veliké škody na svých příjmech míti bude.“

„Toť je hrůza!“ zvolala Kravenová. „A kdož pak byli ti vrahové?“

„To ví Bůh sám jediný! Ubohý Byrne byl již při letech, ještě ale zachovalý, a chtěl se právě ženiti. Ucházel se o Nugentovic Ellenku, kteráž má dnes svatbu s Hughem, a měl ji dostati. Stalo se to před dvěma lety — ale od té doby zastřely již jiné zločiny památku onoho skutku hanebného.“

„Já však pevně doufám,“ řekla paní majorová, „že dříve nebo později vrahové se vyzradí.“

Rachotivé uhození hromu zatřáslo domem, a hned na to ozvalo se prudké tlučení na vrata. Společnost bezděky sebou trhla, ženštiny se přichýlily ke svým ochrancům, major zazvonil, a starší syn uvedl služebníku na pamět, aby se vrata neotvírala. Hned na to ozvalo se tlučení opět, a bylo vždy silnější; potom bylo slyšeti hlas služebníka, jenžto s tlukoucím vyjednával, a pak se zas do pokoje navrátil.

„Milostpane,“ řekl, „mně se zdá, že je to sám ďábel. Pán Bůh nás uchovej! Pokřtěný člověk by se v takovéto noci pod šíré nebe neodvážil. Nech je to ale strašidlo nebo něco z masa a krve — nechce to odejíti, a praví, že má něco s milostpánem jednati.“

„Neřekl jsi mu,“ tázal se major, „že v noci se žádným nejednávám?“

„I — a jak jsem mu to řekl! On ale na to nedbá. — Či není váš pán doma? ptal se mne. No, to se rozumí, řekl jsem já; snad nebude při tom krásném povětří na procházce. Aj, tedy mu řekněte, začal zase, že z daleka přicházím, abych mu něco důležitého zjevil; ať si to pak zodpovídá, nebude-li chtít poslechnouti. Já na to řekl, aby mi své vyřízení pověděl, že to všecko věrně vyřídím — a to byla zajisté rozumná řeč. On ale dělá, jakobych nebyl ani promluvil. Jako medvěd tluče na vrata a přitom kleje jako Turek. I jděte jen s Pánem Bohem! počnu zase — on ale začal skrze díru od klíče hulákati: Bryane — teď bych rád věděl, odkud moje jméno ví? — Bryane, zejtra nemohu přijít! Ještě před půlnocí musí váš pán o všem věděti — anebo nikdy. Řekněte mu jen, že čekám! — Což mám tedy začít, milostpane?“

„Řekni mu, že o těchto dobách nikdo dvéře neotvírá — takž je to zavedeno po celém hrabství. Je-li to nějaká ouřední záležitost, ať jde o dvě míle dál; může to v Kapparuně na policii udati.“

„Milostpán má dobře. Kdyby teď člověk otevřel, utržil by jen krvavou lebku.“

Věrný Bryan šel na to zase ven, aby čekajícímu poslední majorovo rozhodnutí oznámil. Tlučení a viklání dveřmi nebylo posud přestalo, jakoby dotěrný host okázati chtěl, že se nedá odbyti, za chvíli navrátil se Bryan s bledou a polekanou tváří.

„Ach, milostpane — ten klel, když jsem mu vaši odpověď oznámil. Já položil ucho na dirku od klíče, i myslil jsem již: Ten chlap odešel. V tom se dal poznovu do křiku: Hoho! jste tady ještě? Já zde jsem! odpovím na to; ale což vy tady ještě chcete? Tedy řekni svému pánovi — dal se na to do křiku — že si jdu pro své peníze; tuhle je upsání. Pak mi strčil pode dveřmi tenhle hadr do ruky.“

Přitom podal majorovi kus pomačkaného špinavého papíru, na kterýž tento s podivením pohlednul, a pak rychle řekl, že musí toho člověka viděti.

„Nyní, milostpane?“ tázal se Bryan všechen uleknutý.

„Hned! doneste světlo do bibliotéky… a vy dva“ — pravil ke svým synům, „dívejte se pilně z vedlejšího pokoje na silnici, a je-li jich tam víc, nežli onen jediný, tedy po nich bez průtahu palte!“

Po těch slovech vzal svou zbraň a sešel dolů s Bryanem, kterýž trochu váhal a pak s patrným odporem přes dvůr kráčel, aby těžkou závoru odtáhl, načež silná pěst tak prudce vrata vyrazila, že sluha až na zeď odletěl. Kvapně dral se do dvoru muž, kterýž, an Bryan zase zavíral, přímo k majorovi kráčel. Ten se byl zastavil mezi dveřmi své bibliotéky, a příchozího si bystře prohlížeje, povážlivě sám k sobě prohodil: „Tu tvářnost jsem již někde viděl.“

„Pán Bůh s námi!“ zkřikl služebník. „Toť bych raději ďábla viděl, nežli Toma Buše.“

„Bryane!“ vpadl mu tulák do řeči — „lépe bys učinil,“ kdybysi mlčel.“ — Přitom povytáhl z ňader nůž a udělal tvář, že Bryan bezděky několik kroků ustoupil; načež jednoruký opět začal: „Jestli se milostpánu majorovi líbí — mám s ním stran onoho papíru co mluviti.“

Major mu řekl, aby šel dále, poručil Bryanovi, aby počkal, až naň zavolá, a pak řekl: „Nyní jsme samotni. Co mi chcete tedy povědít?“ — Mezi tím posadil se za stůl, kdežto měl šňůru od zvonce u ruky, a lampu si postavil tak, aby veškeré světlo na Buše padalo; ten ale zastavil se u samých dveří, kam světlo již ani nedosáhlo. Přitom si držel bradu rukou a nedůvěrně se ohlížel.

Poznovu začal major: „Tuhle jest papír, kterýž jste mi poslal. Obsahuje rozkaz královský, mocí kterého se již přede dvěma lety tomu 400 liber šterlinků vyplatiti mělo, kdo vražedlníka starého Byrna z Kurraheimu udá. Víte vy něco o té věci?“

„To je jisto, milostpane, že jsem pro nic za nic nepřišel… Máte zde inkoust a péro?“

„To mám. Chcete-li ale, aby vaše udání platné bylo, musíte je zejtra za dne do protokolu dáti.“

„Nyní anebo nikdy! Hrom do t…! Přisáhněte mi, pane, že vraha ještě dnes před půlnocí zatknete, když vám ho vyzradím; přisáhněte — anebo se dám čtyrmi koňmi roztrhati, a ať jsem zatracen, jestli mi slovíčko uklouzne!“

„Dobře tedy. Přisahám! — a nyní mluvte.“

„Tedy pište, milostpane!“ začal poběhlík a bedlivě dával pozor na kvapné péro, jakoby znal tahy, kteréž dělalo, ačkoliv psáti neuměl. „To víte, že máme v naší krajině jisté třídy, ježto si Komminů a Harrigů přezdívati dávají a kteréž vespolek v největším nepřátelství živy jsou. Mimo to máme tu ale také jonáky — někde jim říkají: bílí kluci…“

„Oho!“ zvolal major; „mluvte o věci a nemaťte steré mezi tisíceré!“

„I pište jen s Pánem Bohem, však my jsme na pravé cestě. Tedy: Bílé jonáky zavazuje vespolek strašlivá přísaha, i musejí si věrně proti zákonům a jeho plnitelům pomáhati — neboť kdo by se měl jinak za ubohé Irsko na jeho zhoubcích mstíti? Kapitán Rokk zná veškeré cesty po celém hrabství — a zimní noci jsou dlouhé —“

„Dobře, však já vám rozumím. Chcete napovědít, že také k spolku patříte. A právě mě napadá, že jste byl již proto k soudu pohnán.“

„Tak jest — ano, stál jsem před posledním soudem; ale nic mi nemohli dokázat. Kapitán mě neopustil. Nech si mě jiní třebas jako psa ze dveří vyhodí — vůdce mě zná, i ví, co o mně držeti — třebas já ho neznal, proto že se jenom prvnějším okazuje. On zná každého. A kdybych i jeden z lidí jeho byl — tento papír slibuje mi úplné zapomenutí a odpuštění.“

„Dobře; jen dělejte! Je pozdě. Jak to vypadá s vraždou starého Byrna?“

„I u všech… však my se k tomu dostaneme; jen pište! Onoť je arci pravda, že byl starý Byrne nájemníkem lidské ohavy, jehož veškeré statky popleniti byli jonáci uzavřeli; ale starý byl také ženichem děvčete, které jednomu z našincův dražší bylo, nežli spasení duše. Byrne byl bohatý a měl děvče dostat. Tu se uzavřelo, že se mu oznámí, aby dvoru i děvčete nechal. Den i hodina k tomu pojednání se ustanovily, oučastníci zvolili, a já dostal při tom také co dělati. Nedaleko od Byrnova domu přidal se k nám ještě jeden zakuklenec, kterýž sice ani slova nemluvil, jejž jsem ale předce snadno poznal, protože to nebylo po prvé, co nás vedl. Noc byla jako havran, stromy v lese skučely — my jdouce tiskli se jeden k druhému… a to ostatní víte.“

„Ale vždyť jste ještě žádného nejmenoval?“

„To vím. Řekněte mi jen dříve, jestli onen papír nelže, jestli opravdu všickni oučastníci onoho skutku milosti dojdou, až na toho, kterýž byl vraždu spáchal! Přisahejte na spasení duše své!“

„Tak je psáno a je také pravda — já to dosvědčuji.“

„Dobře tedy. Vešli jsme do dvorce. Starý Byrne vyšel s námi beze všeho strachu na nádvoří a ptal se, co žádáme. Padni na kolena a modli se! zněla odpověď. Násilně stiskli jsme ho k zemi. On si nás bystře prohlížel, jakoby nás chtěl poznat; my ale měli na tváři larvy a noc byla tmavá. My nechtěli vlastně nic jiného, nežli mu strachu nahnati, a pak z něho slib vynutit, že opustí nájemný dvorec a nevěsty se odřekne. On však nebyl člověk, jenžto se tak snadně zastrašiti dá, a dokazoval nám, že mu čest nepřipouští, aby podle naší vůle učinil. Vůdce náš nemluvil ani slova, ale vztekem se třásl na celém těle, a knak! — natáhl kohoutek u své bambitky. Byrne poznával, že jeho poslední hodinka padla, i pozdvihl hlasu svého, chtěje se rozloučiti se synem. Naši, co jej drželi, odstoupili od něho — on učinil ještě asi dva kroky, a pak se mrtev skácel. Kulka ho byla prohnala. Když jsme se ohlíželi po střelci, nebyl již mezi námi.“

„A jméno jeho? Neřeknete mi jméno jeho?“

„I hrom, ďáble a peklo!“ zvolal tulák temným hlasem, udeřiv pěstí na stůl, jakoby si k poslednímu, rozhodnému slovu násilně chuti dodával. „Jméno toho člověka, jejž pro jeho obratnost, odvážlivost, pýchu, bohatství a pověst nenávidím… jméno toho Harriga, jenžto s proklatými nepřátely se pobratřil… jméno tohoto bílého kluka, jenž bratrem svým opovrhuje… jméno tohoto Irčana, kterýž co nevidět s utiskovateli země do spolku se pustí… jest… Hugh Lawlor, ženich z Barny!“

Silně potrhnul major zvoncem. „Honem, Bryane!“ zkřikl na polekaného služebníka — „dej dva koně osedlati! William pojede se mnou. Za půl hodiny musíme být v Kapparuně v kasárnách.“

* * *

Strašlivá bouřka této noci nerušila veselí v domě svatebním, kdežto se ještě všecka okna světlem zářila. Rozkoš tanečníků byla právě nejvyššího stupně dosáhla; lidu mladému leskly se a třpytily se oči jako jiskry, staří hleděli na to s potěšením, a nemohouce v té radosti podílu bráti, aspoň to neb ono na mládeži hanili neb chválili. —

Rozníceni a umdleni byli se novomanželé k oknu uchýlili, kdežto je ve výklenku řásné záclony před očima hostí ukrývaly. Hromobití bylo umlklo, a jenom ze vzdálí se ještě blýskalo.

„Ellenko, srdce moje!“ řekl Hugh; „zůstaň zde u mne na chvíli, abych se na tebe, v těch pěkných svatebních šatech jak náleží podíval. Ó jak jsi krásná, duše má! — a když na mne těma svýma velkýma očima hledíš, rozplývá se mé srdce rozkoší! Ještě před dvěma lety byl bych se nenadál, že budeš někdy mou — a nyní jsi mou — mou drahou ženou!“

„Ach, nezpomínej na ony smutné časy!“ prosila Ellenka — „bylo to přísné, těžké zkoušení! Víš-li pak ještě, jak jsi jako v klatbu daný před očima všechněch se ukrýval, a jak jsme se na místech scházeti museli, kam po celý čas noha lidská hrůzou ani nepáchne? Tenkrát jsi byl hněviv na celý svět — žalost učinila z tebe divocha.“

„Na celý svět —?“

„Jenom ne na mne, miláčku! Na mne jsi hleděl vždy laskavě — jenom jednou — víš, jak jsem se tě ptala, proč jsi tak dlouho ke mně nepřišel? Žertem prohodila jsem: Snad to nebyla vražda starého Byrna? Tu jsi mě chopil za hlavu, oči tvoje probodaly mě jako dýky, a tu jsi řekl… ale milý Bože, Hughu! co pak je ti?… nestiskuj mi tak ruku — to bolí…“

„Mlč, mlč! — Co že jsem řekl, an tě oči moje jako dýky probodaly?“

„Já to zapomněla — ví Bůh, můj Hughu — já to již nevím!“

„U všech všudy! — já to ale chci vědět, co jsem řekl! Opakuj mi to!“

„Nic to nebylo — dětinství — pošetilosti… že by jsi spíše dvacet vražd spáchal, nežli ode mne upustil, řekl jsi… Nu, teď se ale nebudeš snad bát, že budu ženou někoho jiného?“

I nutila se dívka při těch slovech k smíchu, ačkoliv po ní mráz běžel.

„Odpusť, že jsem tak prudký!“ prosil ji ženich, „vášně mě časem uchvátí — avšak miluji tebe, a tvoje láska je život můj. Ó kdybysi věděla… přisahej, Ellenko, nech se děje, co děje, že mi tento klenot věrně zachováš, pro který jsem tak mnoho učinil!“

„Ty mě lekáš, miláčku! Pohledni, jak se třesu! Tvoje řeči bývají časem hrozně podivné. Viď, že si to odvykneš a vášně své na uzdě držeti budeš? Také dnes přemohl tě hněv na toho jednorukého, o němžto se povídá, že patří k bílým klukům. Když nejsi u mne, vidím tě v samé vádě a různici. Tisíceré tušení mě skličuje… sny… ale dosti o tom. Já tě miluji jako nejlepšího, nejkrásnějšího a nejpyšnějšího ze všech mužů!“

Plný rozkoše a slastného opojení poslouchal ženich svou Ellenku; náhle však sebou trhnul, otevřel kvapně okno a poslouchal. V tom vešel k nim oběma někdo za oponu. Byl to jezdec. Jeho jindy pokojná tvář vyzrazovala jakousi ouzkost. I dotknul se prstem Hughova ramena a když se ženich uleknutý obrátil, řekl k němu: „Je svrchovaný čas. Červené kabáty jsou na blízku!“ — Na to skočil bez průtahu z okna, a přesvědčen jsa, že mu druhý dobře rozumí, zmizel na zahradě mezi stromovím. Křečovitě přivinul Hugh Ellenku k srdci svému, pošeptal jí: „Pomni na své přísahy!“ a zmizel za jezdcem, dřív nežli ona pochopiti mohla, co se děje.

A již přecházelo z úst do úst jméno Hughovo! Vojáci s majorem Walkerem vedrali se do domu. Buš se přitom arci neokázal; ale bezpochyby nebyl daleko. Nevěstu našli ve mdlobách za oponou u okna.

Jestli že kdy něžně milující srdce ženské na tomto světě muka pocítí, ježto se pekelným podobají: tedy je to zajisté ona bolest, ježto z toho vědomí pochází, že milovaná osoba v ohavnostech a hanbě se topí. Ubohá Ellenko! Miláček tvůj je vrah, společník bílých kluků a spoluvinník nočních zločinů. Jméno, kteréž nyní i tobě náleží, propadlo katu a šibenici!

S hrůzou byli hosté dům svatební opustili, a v samotě posud osvětlených pokojů a jizeb, kdež na dlouhých stolech ještě poloplné sklenice a mísy stály, panovala nyní bázeň, hrůza a zoufalství.

Hoře a bolest nezvrátily sice Ellence zdravé smysly, avšak podkopaly kořeny jejího života. Bledá jako stín potácela se kolem s očima potrhanýma, s němým jazykem. Nadarmo snažil se starý otec, aby ji potěšil; ona jej mlčky poslouchala, a pak smutně hlavou zakývala, jakoby říci chtěla, že nepotřebuje žádného potěšení. Jméno jejího manžela nevyšlo nikdy ze rtů jejích — a předce byl on ve dne a v noci jedinou její myšlénkou!

Ani smrt bratrova ani prosby umírající matky nebyly s to, lásku dívky vyvrátit, kteráž nyní jako vdova živoucího ještě manžela oplakávala.

Dny a měsíce uprchly, a nikdo nevěděl, co se bylo s Hughem přihodilo. Major Walker dal si všemožnou práci, aby se ho dopídil, při čemž jej i Tom podporoval, kterýž dílem k vůli vlastní jistotě, dílem i proto, aby svou pomstu lépe vyvésti mohl, úplně k majorovi se přivrhnul. Bílí jonáci vycházeli bez přítrže nočního času na loupež, i nebylo možno jednoho z nich zabaviti; neboť věděli na vlas, kde se vojáci zdržují, kteří byli k jich zatknutí vysláni. Rovněž tak nebylo lze pozorným sliditelům Hugha vypátrati nebo zahlídnouti, ačkoli se vůbec myslilo, že se nebude moci na vždy tak přemoci, aby manželku svou nenavštívil.

* * *

Jednou večer v letě stála Ellenka samotná ve světnici a hleděla z okna. Hluboko vpadlé oči její byly nepohnutě upřeny v temnost večera, jehožto stínové se hustěji a hustěji na zahradu spouštěli. I zabrala se v hluboké snění; obraz muže, jehož jméno vysloviti si netroufala, vznášel se před očima duše její. Jenom jednou ho ještě spatřiti, byť i na krátký okamžik — a pak zemříti! Slastí a hrůzou zachvěla se Ellenka při tomto přání, ježto zapuditi nadarmo se snažila. Vždyť pak den po dni patrně hynula; což by tedy byl — ptala se sama sebe — paprslek blaženosti hasnoucímu životu pomohl? — Tu vzbudilo blízké šustění její pozornost — a Hugh stál před ní. Chtěla vzkřiknouti; ale tušení o blízkém nebezpečenství zarazilo hlas její. Třesoucí se, bez sebe, sklesla na kolena, prosebně a varovně spínala ruce, jakoby klatbou stíženého k rychlému outěku napomínala. On ale neposlechnuv znamení varovného, ještě blíže přistoupil.

„Ellenko!“ řekl; „Ellenko — pro milosrdenství boží! — slyš mě!“

„Prchni, nešťastníku! Či-li nevíš, že je tento dům ve dne v noci od slídičů obklopen?“

„To vím! — ale což je mi do bídného života bez tvé lásky? Maje býti navždy od tebe vzdálen, nehrozím se smrti!“

„Nešťastníku, cos to dokázal? — ty, jejžto jsem z hlubokosti duše jako čistého ducha vzývala — jemužto jsem jako nebi věřila?“

„Zasýpej mě, Ellenko, nejhořčejšími výčitkami — já je zasloužil, ačkoli větší částku viny mé okoličnosti příčinou byly. Časně osiřalý, pln horké krve, byl jsem na cesty sveden, z nichž bylo skoro nemožno se vymknouti. Tu jsem spatřil a zamiloval tebe. Ale chtěje tebe dostati, musel jsem bohatstvím oplývati. Já je vydobyl. Tu se ucházel o ruku tvou člověk bohatší — a já tě měl ztratiti. Já tebe ztratiti, Ellenko! Smrt a zkázu všem, kdo se mezi nás vtírati chtěli! Smrt a peklo tomu, jenžto nás na prahu ráje našeho rozváděl!“

Mezi tím, co Hugh takto mluvil, pozorovala jej Ellenka. Hněv a opovržení zmizely, a v prsou jejích umístila se útrpnost a láska. Lawlor chopil ji za ruku. Planoucí zrakové jeho stíhali oči její, které se ještě jednou od něho odvrátily.

„Ellenko! nech mi ze rtů svých slovo milostivé — slovo odpuštění slyšeti! Ženo proklatého! odpustíš mi, že jsem pro tebe záhubě se obětovav, i tebe v bezednou propast strhnul?“

„Ó Bože! já se třesu… Kdyby ti krvožíznivci na stopu přišli?“

„Jen hodinu — jen malou, krátkou hodinku dopřej mi u sebe, Ellenko! To mi dá opět zmužilosti, dlouhý čas daleko od tebe vydržeti!“

„Prchni, Hughu — pro krvavé rány Spasitele našeho! — prosím tě, prchni — abych nemusela viděti, jak tě pochopové lapnou.“

„Ať přijdou! Já se nehnu z místa, dokud mě nevyslyšíš.“

„Ukrutníče…“

Okno nebylo vysoké, Ellenka již tuze neodporovala, opodál něco šustělo a chrastilo — rychle odhodlán skočil Hugh do světnice, Ellenka zatajila zkřiknutí, zavřela tiše a pozorně okno — a celý dům zdál se být v hlubokém spaní pohřížen. —

Chrastění, jež byli milenci zaslechli, pocházelo od pochopů, kteréž voják na koni k Barně vedl. Po boku jezdce potácel se pěšky člověk v plátěné haleně, klobouk maje hluboko do očí vtlačený.

„I bodejž!“ jektal nyní. „Ta kobyla nemusela také řehtati. Daremný to povyk. Hrom jí do těla! U všech výrů, — ani na dva kroky nevidím před sebe. Ta noc je dnes tak mrtvá, jako tenkrát… pst, Tome! nemluvme o tom!“

„Milý brachu!“ řekl voják; „mně se zdá, že nás pálenka mámí.“

„Dost možná, že je to kořalka. Jaktěživ jsem tak hovadsky nepil, jako od těch časů, co se u majora zdržuji. A snad by to bylo právě tolik platno, kdybych tam byl jak živ nepřišel.“

„Oho! — a proč pak to, holečku? Zapomněl jste na odměnu, která na vás čeká?“

„Však vy se nebudete chtít se mnou dělit, jestli mě kamarádi dostanou… Slyšte! — Nebyla to sůva? Již po druhé to dnes večer slyším… Dál s vámi nepůjdu! Zde máte Barnu před sebou, a teď si to můžete odbyti beze mne.“

„Viděl jste ale také dobře, Tome?“

„On je v domě, povídám — a vaše starost budiž nyní, abyste ho lapli!“

„To není ani možná uvěřiti, aby byl tak nepozorný. Nu však uvidíme! a když tedy jinak nechcete, můžete zde na nás počkati.“

Jednoruký neodpověděl, nýbrž padl pod strom na trávník, mumlaje několikkrát zaklel, a opilstvím přemožen usnul, srdce maje rozděleno mezi radostí a lítostí nad blízkým cílem pomsty své.

Mezi tím byli se pochopové, hlavní silnici opustivše, k nájemnímu dvorci zatočili, an tu vůdce jejich na zemi něco zahlídl, ježto se lidské postavě podobalo a nepohnutě vedle křoví sedělo. Skočil tedy s koně, přistoupil a shledal v postavě skrčenou starou babu. I ptal se jí, kdo je a co tu v tak pozdním čase dělá.

„Inu!“ řekla baba; „kdož pak bych byla nežli stará Nansa, hadačka? A což bych tu o tomto požehnaném večeru dělala, nežli trochu suchého dříví sbírala a trávy trhala pro svou kravičku, již mi Bůh požehnati račiž?“ Přitom rozhrnula zástěru, a voják spatřil v ní v skutku hromadu suchého větví a trochu trávy. „Mohu nyní jít, vzácný pane?“ ptala se dále.

„Dříve nepůjdeš, dokud mi neřekneš, jak dlouho zde sedíš.“

„Inu, je to již hezká chvilka — asi dvě nebo tři hodiny.“

„Neviděla jsi jít kolem cizího člověka?“

Stará se rozmýšlela; konečně očima mhourajíc, se ušklebila: „He, he, však já vím, co byste rádi! Co pak dostanu, když vám něco řeknu, co byste rádi slyšeli?“

„Dostaneš hojnou odměnu. Jen ale mluv; každá minuta stojí za libru šterlinků.“

„Nu, tedy mi dáte dvacet z oněch čtyř set slíbených, vzácný pane!“

„Dvacet? Máš je mít — pakliže on to je. Je to ale on dozajista?“

„Řekla jsem dvacet, pane? — Račte mít nahlídnutí, a přidejte staré, ubohé ženě za takové tajemství ještě pět ginej.“

„Budiž, budiž! Teď ale mluv — anebo zmizej!“

„Oho, jenom ne tak nakvašeně, pane vojáku! Stará Nansa to myslí upřímně. Já ho viděla — toho, co hledáte — Hugha — vlezl oknem k Ellence… bylo právě deset hodin.“

„Deset? — hrom do toho! Tedy je zas pryč! Dům ale předce prohledáme.“

„Ouha, pane! Chcete-li vrabce chytati, neradím, abyste klickem po nich házeli. Chcete-li jistě zvědět, je-li ptáček ještě v hnízdě, tedy mi ještě o pět liber přilepšete — dejte mi třicet!“

„I třicet tisíc živých ďáblů! — Jen dělej — anebo pověz, jak to uděláš!

„Inu, zaklepám na vrata, a budu něco pro nějakou nemocnou žádati. Staré Janse otevrou, to můžete věřit, vzácný pane — a Ellenka, ta dobrá dušinka, přijde sama a bude se ptát, co hledám; — jestli ale nepřijde a komůrku svou neotevře, nebudu si moci na prstech vypočítat, že ptáček v kleci vězí?“

„A pak?“

„Nu, pak se navrátím — dám vám znamení, a vy byste museli být hudlaři svého umění, kdyby vám uklouzl. Ale třicet liber musím dostati — za levnější peníz nemohu svou duši prodat.“

„Dobře tedy, babo! Teď jenom jdi — a neplejtvej časem!“

Na to se rozešli vojáci okolo domu a postavili se zvláště před okna, jimiž bylo na zahradu viděti, an zatím vůdce jich u vrat číhal, na něž Nansa zatloukla, a pak do domu vpuštěna byla. Dvéře za ní opět se zavřely, a kolem nastalo zas minulé, sotva zrušené ticho. Vůdcovi tlouklo srdce; zatknutí Hugha týkalo se cti jeho, a hrabství bylo na hlavu loupežníkovu od vlády vysazenou cenu zdvojnásobilo.

Asi za deset minut napnutého čekání přetrhlo vrznutí dveří noční tichost; stará vyklouzla z domu, kynula rukou a významným posuňkem na stavení a zmizela v temnostech. Vůdce dal nyní umluvené znamení, pomahači jeho obklíčili dům těsněji a těsněji, a hned na to začali tlouci na vrata, ve jménu zákonů žádajíce, aby se jim otevřelo. Starý Nugent se tímto hlukem probudil, a přesvědčiv se pak, že to jsou sluhové spravedlnosti, bez průtahu jim otevřel. Jako honící pes po nové stopě vrazil vůdce do stavení, zatloukl na Ellenčinu zamknutou komůrku, a když se mu neotevřelo, vyrazil dvéře násilně. Ellenka byla samotná; bledá, třesoucí se po celém těle, s rtoma sevřenýma, s očima vyvalenýma o stůl se opírajíc, pohlížela na hřmotné hosti.

A kdež byl Hugh? — Uprchnul? To bylo nemožno. Hlídači venku jistili, že se nižádné okno neotevřelo. — Vůdce hledal poznovu; prolezl každý koutek, a zpozoroval konečně ve zdi ukrytou skříni, kterou pak násilím otevřel.

„Vyhráno!“ zkřikl a mocnou rukou vytáhl ze skříně — starou Nansu. — „Chopte se té čarodějnice!“ velel pak svým pomahačům; „ona je vrahova pomocnice.“

„A což ne?“ ušklebila se tato. „Či myslí pán, že bych svého vychovance zradila a prodala? Chlapce, jejžto jsem u prsou chovala a na kolenou hejčkala? I bodejž do zákonů…!“

Mezi tím, co se tyto věci v Barně dály, ležel Buš ještě opilý pod stromem. Posléze jej zbudila z pustých snů pichlavá bolest, a podívání, ježto se mu nyní zjevilo, uvedlo rozptýlené smysly jeho najednou v pořádek. Pro dřevo v ústech nemohl mluviti; ruka jeho byla provazy silně k tělu přivázána, a před ním stály v hrozivém zamlčení temně zahalené postavy, které ho pak pozvedly a odváděly. V okamžení věděl, co se s ním díti bude.

Mlčky a rychle kvapili bílí jonáci se svým zajatým noční tmou, přes hory a oužlabí, až k bažinám, ježto divé a bezcestné jsouce, neznámého pocestníka v smrdutý hrob uchvacují, který se mezi ně odváží. Ale zakuklenci znali úzké cestičky, kteréž je, ačkoliv pod nimi se prohýbaly a duněly, předce jistě okolo bezedného bahna a zelenavých kalužin vedly, a byli zde tak povědomi, že se ani na okamžik nezastavili, aby se snad rozmyslili.

K ránu přišli na místo, ohrazené nízkým křoviskem, kdež okolo doutnajícího uhlí několik mužských sedělo. Buš věděl dobře, že se zde druhové kapitána Rokka scházívají, i nebylo ho tajno, co naň zde čeká. Avšak měl dosti síly a zmužilosti, že všecku hrůzu, kteráž duši jeho naplňovala, na sobě znáti nedal. Temné postavy učinily okolo něho kolo, a přísným, vážným hlasem začala ho jedna z nich vysléchati. Nemohl zapírati — vyznal se, že zrušil přísahu a věrnost. Po kratičkém umlouvání pronesl se nad zrádcem úsudek — neměl viseti mezi nebem a zemí aniž půdu krví svou zprzniti, ale v bahništi se zadusiti, a tíží těla pozvolna se propadaje, zdlouhavými mukami zahynouti…

Tato noc byla Ellinčinu poslední sílu zdrtila; ubohá padla do těžké nemoci. Stará Nansa byla po krátkém uvěznění z nedostatku důkazů opět propuštěna, a docházela k Ellence, až tato nešťastná v náručí otce svého skonala, na rtech majíc jméno muže, na nějž nikdy zapomenouti nemohla. Starý Davy Nugent provázel ke hrobu tu, kteráž dle obyčejného běhu věcí ustanovena byla, jemu oči zatlačiti. Nansa modlila se na hrobě až do večera. Když se bylo setmělo, přelezl zeď u hřbitova bledý, ztrápený muž, vrhl se na hrob milované ženy, plakal, bědoval a volaje Ellenku jmenem, sliboval, že brzo za ní přijde.

K ránu navrátila se stará Nansa, kteráž byla celou noc věrně na stráži ztrávila — přišla, chtíc drahého vychovance napomenout, aby se dal na outěk. On ležel posud tváří k zemi na hrobě. Nansa volala, on se nehýbal: i přikročila blíže, pohnula jím… on byl mrtev.