Otevřít hlavní menu

Školák Kája Mařík/XXXV. Kája chce na Svatou Horu

Údaje o textu
Titulek: XXXV. Kája chce na Svatou Horu
Autor: Felix Háj
Zdroj: skolakkajamarik.cz
Vydáno: HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík. Jedenácté vydání. Brno : Občanská tiskárna, 1943.
Licence: PD old 70

Když se druhý den vrátil Kája ze školy, seděl u stolu pantáta Fichtlovic. Kája pozdravil, a protože věděl, že nemá nikdy poslouchat, co si velcí povídají, odběhl na dvůr.

Za chvíli pan Fichtl vycházel a volal ještě do chodby: „Tak dvě místa, dobře!“

Kája věděl hned, co to znamená. Pantáta Fichtlovic se byl ptát, jestli maminka pojede na Svatou Horu, a z chodby ještě volal: „Tak dvě místa, dobře!“ Kája si ani neodvažoval domyslit, pro koho je to druhé místo. Pro tatínka jistě ne! Ten nesmí být přes noc pryč. To by měli pytláci časy! Teta kovářka jezdí s Matysovic, teta šafářka s panskejma, vzácná paní kočárem. No, jinak to nebude, než že to druhé místo je pro něj, pro Káju. Vždyť pořád prosil, a maminka nedávínko řekla: „Až jak budeš umět při náboženské zkoušce.“ A on přece uměl. Přemílal prstíčky jeden za druhým a něco mu v duši povídalo: „Uměl jsi, ale moc jsi mluvil, co tam nepatřilo.“ Kdož ví, jak maminka o tom myslí. Kdyby aspoň věděl jen tak drobínek, jak to je. Ale kdyby se zeptal, to by si dal! Na sv. Horu se pojede za čtrnáct dní, jak maminka řekla. A čtrnáct dní, to je kdož ví jak dlouho. Musí to zatím přezvědět a hlavně musí býti hodný, aby nikdo na něj nehuboval. Dnes ho nemusila maminka posílat po práci. Zčerstva byl hotov a než šel do lesovny, ptal se: „Už nic nepotřebujete, maminko ?“

„I potřebovala bych, ale to bys ty špatně dokázal. Podrýpnout pár brambor jánovek, víš, jak jsou v prvních brázdách.“

„Jéje, maminko, to já dokážu jako nic!“ Chytil motyčku a košík a za pět minut byl u jejich políčka. Opatrně podhrabal suchou zem a raději potom rukama vytahoval větší brambory. Maminka by mu dala, kdyby přinesl nějakou překopnutou!

Pospíchal. Sluníčko pálilo, čelo už měl zpocené a praménky potu stékaly mu přes obličej až za krk. Nedbal toho. Zdeňa mu řekla: „Přijď brzo! Maminka bude péct škvarkové placičky.“

Škvarkové placičky! Kája polkl poslední slinu. Maminka také někdy koupí od řezníka Bárty škvarky a dělá placičky. Škvarky však zapeče do těsta, a to už není to. Když přinesl posledně jednu domů, maminka si kousek ukousla a řekla: „ Jo, synáčku, ty jsou z kašičky z převařeného másla.“

Ale co platno. Jednou, když utíkal za motýlem a ukop’ si kousek palce, řek’ tatínek: „Každá legrace něco stojí.“ A tohle není legrace. To bude pouť, to už se musí něco zkusit. Každý trs, když větší brambory odebral, urovnal, a přece se dočkal, že měl půl košíčku. Utíkal domů a maminka řekla uznale: „Vidíš, když chceš, co dokážeš. A teď běž k pánovům!“

Obrátil se ještě mezi dveřmi, když si byl dříve řádně ruce umyl: „Maminko, nezdá se vám, že jsem teď moc hodný? A helejte, řekněte mi pravdu pravdoucí: Uměl jsem při zkoušce nebo neuměl?“

Kája poznal, že je maminka v dobré náladě a hned toho využil: „Maminko, jen mi řekněte, pro koho má nechat pantáta Fichtlovic dvě místa na fůře?“

A jak maminka se shýbala k plotně, aby přiložila, chytil ji kolem krku a prosil: „Maminko, já s vámi pojedu, ju?“

A maminka ho přitiskla k sobě, ukázala v úsměvu bílé zuby a řekla: „To bych si dala, takového neposedu s sebou brát! Teta kovářka pojede se mnou.“

Ale Kája už věděl, že opravdu pojede on: „Ta pojede s Matysovic, to já vím, a já mám takovou radost!“ Skulil se v klubíčko na matčin klín: „Maminko, prosím vás, řekněte, že ju, že pojedu já.“

„No tak tedy ju. Pojedeš! Ale to ti povídám: Moc si toho musíš vážit a hodný musíš být!“

Kája se vybalil z matčina klína, vyhnal Péťu zpod pícky, utíkal, až rozplašil kuřata, poděsil husy a rovnou do myslivny. Zaklepal a otevřel do široka dveře: „Pěkně vítám, já nejspíš pojedu na Svatou Horu! Na Velkou sv. Horu!“

„Děkuji pěkně za přivítání,“ smála se paní lesní, „já taky pojedu.“

„Já taky!“ ozvala se Zdeňa.

„Ty ještě ne, miláčku,“ řekla paní. „Nemáš ještě z toho rozum. Až budeš chodit do školy.“

Zdeňa dala se do hrozného pláče. Vykřikovala: „Když Kája, já taky pojedu!“ A začala dupat a křičela, paní lesní ji chlácholila, ale nebylo to nic platno. Ani Týna ničeho nezmohla. Zdeňa se dokonce položila na zem, tloukla nožkama a křičela, že pojede. Už byla celá v obličeji červená a paní lesní měla strach, aby se jí něco nestalo.

Ale vtom už sklonil se k ní Kája. Vzal ji za ruku, přinutil ji, aby se postavila, a řekl: „Na Velkou sv. Horu smějí jenom takoví, kteří už chodí do školy. Já jsem posledně taky začal křičet, když maminka na Malé sv. Hoře lezla na vůz a nevzala mne s sebou, ale tatínek uříz’ v lese metličku a nalupal mi jich, to bys koukala! A řek’: ,Až budeš chodit do školy, pak tě maminka vezme s sebou!‘ Ty se taky dočkáš. Popros maminku, ona tě obleče za družičku, půjdeš na Malou sv. Horu a zas nám přijdeš naproti. A ještě dřív než pouť bude Boží Tělo. To zas holky vyrukujou jako družičky. Budeš mít věneček na hlavě a v košíčku roztrhané květy, budeš je sypat na cestu, bude svítit sluníčko a zpěváci budou zpívat, muzikanti hrát, z kanónu budou střílet, budou zvonit všemi, to budeš koukat!“

Zdeňa polykala slova Kájova: „Že kytičky budu sypat z košíčku?“

„No ju! A zpívat budem.“

„Tak pojď,“ řekla Zdeňa, „ale hned!“

„Tak vidíš, že jsi hloupá holka. Copak my můžeme dělat Boží Tělo? To až je k tomu čas. Beztoho budeš mít bílé nové šaty. Než ti je ušijou, to bude zrovna. Ale dřív musíš poprosit maminku, aby se na tebe nezlobila, žes tolik křičela a dupala. Kdybych to udělal doma, no, to by měla rákoska posvícení! Natáhneš se jako stará Hromádková a ječíš. To je krása!“

A Zdeňa šla a prosila: „Už se, maminko, nezlobte, já už nebudu tak křičet a zlobit. A prosím vás, půjdu za družičku a budu mít nové šaty?“

„Ať to bylo posledně, Zdeňo, cos takhle vyváděla! O šatech, až co řekne tatínek.“

V kuchyni Týna chystala dětem svačinu, rovnala škvarkové placičky a bručela: „Až se naše Zdeňa bude mět vdávat, doběhne do hájovny zeptat se Káji, má-li nebo ne!“

Kája při jídle vysvětloval Zdeně, jak to bude o Božím Těle. Do výšky narovnané placičky se při tom nížily, až byl talíř prázdný.

„A teď půjdem do lesa!“

Asi deset minut od myslivny byla řada starých lip, a na nich se učila Zdeňa lézt na stromy. Kája byl spokojen. Než Zdeňa na jednu vylezla a slezla, on byl už na čtvrté, ale přece řekl: „Na holku je to až moc. Po neděli polezeš na dub.“