Otevřít hlavní menu

Školák Kája Mařík/VIII. Putování s hromničkou

Údaje o textu
Titulek: VIII. Putování s hromničkou
Autor: Felix Háj
Zdroj: skolakkajamarik.cz
Vydáno: HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík. Jedenácté vydání. Brno : Občanská tiskárna, 1943.
Licence: PD old 70

Posledního ledna toho roku vesele pospíchal Kája odpoledne domů ze školy. Říkal si hlasitě: „Dva dny prázdno! Zítra je neděle a v pondělí Hromnic. Pozítří vezme ho maminka do Kytína, bude tam svěcení svíček. Kája se tam musí přeptat, nač je tam takový velký otvor ve stropě zrovna nad lavičkou u varhan. Posledně tam byl v létě. Řekl pan řídící: „Pojď se mnou do Kytína, musím se podívat, co to pořád v těch varhanách skučí. Tys takový silák, zašlápneš mi.“

To šel pan řídící kolem jejich hajnovny a maminka řekla: „Jen ať běží, pane řídící!“

Na kůru se Kája jen tak rozhlédl a hned si pomyslil, nač asi pan řídící hraje, když je tu než taková velká zavřená almara. A pan řídící u ní otevřel dvířka zrovna jako ve škole u kredence.

„Ju, tam je schovaná muzika,“ div Kája nahlas nevykřikl. Měchy se mu nelíbily ani trochu. Řek’ si v duchu, že jsou vystrčené div ne k zádám pana řídícího, a vrzaly.

Pan řídící tu na pedál šlápl, tu zabral do kláves. Pořád něco kvikalo. Najednou vytrhl celé prkno a ukázaly se píšťaly.

Kája si zase pomyslil: „Ju, ať si s tím pan řídící něco začne! Třebas vytahovat píšťaly, to si dá!“ On, Kája, dostal jednou foukací harmoniku. Zdeňa chtěla pořád vědět, co tam hraje. Tak nejdříve odtrhli ten lesklý plíšek na vrchu a potom vrtali do těch otvorů. Nic už potom nehrálo. Tak v Kájovi hrklo, když viděl, že pan řídící opravdu vytáhl píšťalu, za ní druhou.

„No,“ myslil si Kája, „už jsou varhany zkaženy! Už víckrát nebudou hrát!“

Pan řídící fouk’ semhle, tuhle, tamhle, zase vytáhl jinou, vrtěl hlavou, potom zase vytáhl ňáké prkýnko, řek’ „šlap, Kájo!“ Zase už seděl na bobku, hlavu kdož ví kde. Některou chvíli viděl Kája jen jeho nohy. Konečně se ukázal celý, usmál se a řekl: „Už to nebude skučet.“ Sáhl po těch vytažených píšťalách, jen tak jako nic je tam někde zastrčil, dal tenká prkna na svá místa, sedl na lavičku a spustil.

Panečku, nic to neskučelo, opravdu, a pan řídící hrál „K nebesům dnes zaleť písní“. Teprve v pondělí opatřil si k ní nápěv, hned po Hromnicích bude ji v kostele hrát. Však oni se jí lidé brzo naučí. Je přece známo, jak v lážovském kostele pěkné písně lidé zpívají. Přehrál dvě sloky a vstal. „Už je to v pořádku, Kájo, půjdeme.“

Kája se po něm podíval a viděl, jak je pan řídící samý prach. Řekl: „No, počkejte, pane řídící, vy doma dostanete!“ Ale ten se smál, trochu se oprášil a zase šli. U šraňku rozběhl se Kája na jahody a hlasitě a jasně zazpíval si nápěv písně, kterou pan řídící prve hrál.

„Kájo,“ volal na něho, „kdepak jsi tuhle píseň slyšel?“

„Prve ji pan řídící hrál,“ usmíval se Kája, „ale slova k ní neumím.“

Pan řídící se divil, jaký ten chlapec má sluch, a Kájovi pořád ležela v hlavě otázka, k čemu asi ten velký otvor na kůru nad lavičkou.

Teď si myslil, že se na to přeptá v pondělí.

Hned, jak ze školy přišel, řekla mu maminka, že musí v pondělí do Kytína se svíčkou sám. Ona musí do Borotína, že teta stůně.

Ale jen ať dá pozor, aby svíčku nepřelomil! Je letos zvlášť krásná, barevné voskové květy jsou na ní.

Kája šel to honem povědět do lesovny. Zdeňa že by šla taky, ale vzácná paní řekla: „Kdepak, děvenko, ty bys nedošla, to je moc daleko. Bolely by tě nožičky. Vždyť jsi po nemoci.“

A Kája myslil hlasitě, že nožičky bolí jen tenkrát, když pořád sedí, a ne když se běhá. Jeho že ještě nikdá nožičky nebolely.

„A to ty nám taky, Kájo, přineseš hromničku. Zastav se tu než půjdeš!“

Teta šafářovic taky se hned přidala: „A to on Kája přinese rád, viď? Nám taky.“

Kája ochotně slíbil. Když přišel s večerem domů, měl tam připravenou svíčku od tety pekařovic z Lážova, od tety Dvořákovic a paní Fichtlové. Povídal: „Pánovům taky ponesu, a šafářovům a nám, kolik je to, maminko, dohromady?“

„To je šest, Kájo, šest svíček. Každá má jinou mašličku, nepopletou se. Ale musíš dát pozor, ať je nerozbiješ!“

„To je dost, šest,“ řekl Kája.

„No dost!“ nato maminka. „Já měla vždycky jen pánovům a nám.“

„Ju, maminko, od kluka se toho chce víc. Vy jste, maminko, jakživa nebyla klukem? Jéje, někdo sem jde. To jistě nese ještě svíčku. Podle hekání je to strejček kostelníkovic. Péťo, lehni!“ A byl to on!

„Pozdrav Pán Bůh, paní hajná! Přišel jsem říct tomu vašemu klučinovi, aby mi vzal s sebou do Kytína svíčky. Mám už staré kosti, cesta daleká, on to unese. Mám jich letos jenom osm. Vzal jsem je hned s sebou. Beztoho si nadběhne do Kytína a u šraňku může počkat. To on pan farář ho sveze.“ A kladl na stůl balíček svíček. „Zimu máme, zimu! Apolenka by šla, ale má zase suché loupání.“

„Tož si sedněte, pane kostelníku!“ řekla hajná. „Snad vám přijde k chuti trochu horké polévky.“

Kostelník už zeširoka zasedal za stůl. Za chvíli si liboval na houbové polévce: „Inu, se sušenými hříbečky, to je dobrota! Moje Apolenka taky dělá, ale má sušenou jen tu ‚černotu‘, ty kozáky, a polévka je potom jako bota. Moc jsem si pochutnal, zaplať Pán Bůh, a v pondělí odpoledne si pro svíčky zase přijdu.“

Jak odešel, ptal se Kája: „Tak kolik, maminko?“

„Už čtrnáct, chlapče! Musím ti je pěkně svázat, aby se ti dobře nesly. A ne abys někde očumoval, aby tě pan farář svezl! Takovému chlapci to nic neudělá, když dojde pěšky. Kdyby snad tě pan farář nebo někdo svezl, ne abys ses hnal na kočár nebo bryčku jako splašený! Dřív pozdrav a poděkuj za laskavost!“

Jak v pondělí ráno maminka hajná svázala mu všecky svíčky v balík, uznala sama, že je dost těžký. Ale Kájovi řekla: „Však není Kytín tak daleko. Přendej si to občas z ruky do ruky a pozor na to dej! Tuhle si vezmeš do kapsy chlebíček, přijde ti k chuti.“

Kája vzal balík a vyšel. Sotva přešel dvě zátočiny, volala teta kovářovic, utíkajíc za ním: „Kájo, počkej, vezmeš mi s sebou svíčku!“

Ale Kája přidal do kroku. Vzal svíčky do náruče a dal se do běhu, až zmizel staré kovářce.

„Ju,“ myslil si, „vám, teta, zrovna svíčku ponesu! Každému jen nadáváte, chodíte žalovat na malé kluky,“ a upaloval.

Ale tak dobře to nešlo, jako kdyby měl ruce volné. Chtěl zrovna namířit k šraňku, když slyšel za sebou houknutí auta. „To je jistě ten mladý pan doktor,“ řekl si. „Má zrovínka takové auto i houkačku,“ a ustoupil z cesty.

Auto se zastavovalo, pan doktor zavolal: „Kájo, honem si pojď sednout! Pospíchám k nemocnému“. Ani se neobrátil, předjel, jen tak popaměti natáhl ruku vpravo, otevřel dvířka. Kája si honem vzpomněl na maminku, co ráno říkala, ale jak pak moh’ teď smeknout, když na obou rukou držel balík svíček? Všoupl balík do auta, smekl čepku – motor při tom pořád bručel – poklonil se k zádům pana doktora a spustil: „Pěkně vítám, vzácný pane, já vám mockrát děkuju.“

Ale pan doktor myslil, že už Kája je v autu, aniž by se obrátil, jen rukou do zadu se ohnal, přibouchl dvířka a auto jen odfičelo. Svíčky se vezly a Kája zůstal s čapkou v ruce u cesty.

„Táák,“ řekl udiveně. „Měl jsem si nejdřív sednout a potom mluvit. Ale to je jedno. Ruce mám volné, budu uhánět za autem.“ A uháněl.

Pan doktor už byl v Kytíně. Zajel do jednoho z prvních domků, tam už na něho čekali, ruce spínali. On rychle vyskočil, na Káju ani nevzpomněl a zčerstva spěchal k nemocnému.

Kája pelášil tvrdou cestou. Největší škoda, že to tak zmeškal, je ta, že by se byl samého pana doktora zeptal, jak je to vlastně s tím umělým sluncem. Povídali kluci ve škole, že má tenhle pan doktor doma umělé slunce! Kdyby je měl, už by dávno nikam nejezdil. Držel by si doma na špagátku to umělé sluníčko, a lidi by mu nosili po kolika padesátkách, aby, když suší seno a opravdovské sluníčko se zlobí a zajde za mraky, pustil na luka to svoje, a lidi by mohli sušit dál.

To kluci Káju nabláznili. Jako povídal Vojta Brabencovic, že jeho babička měla loupání v kloubech a chodila k tomu panu doktorovi a ten ji vyléčil umělým sluncem. Ju, může někdo zrovna sluníčko doma si udělat! Jak to povídal strejček kostelníkovic? Že má Apolenka „suché loupání“. Jéje! Jaké pak asi je „mokré loupání“? Kája už byl u kytínského hřbitova. Potom seběhl s vršku jako nic a už viděl stát auto pana doktora na dvoře jednoho z domků. Hned tam běžel. Pan doktor zrovna vycházel z domku.

„Tak co, Kájo, jakpak se ti to jelo?“

„Ju, jelo, pane doktore! Svíčky jely, já zůstal na cestě. Než jsem začal děkovat za laskavost, už jste odfrnčel.“

Pan doktor se smál, dal mu z auta svíčky a řekl: „Mám tu víc pochůzek. Dám pak po tobě pozor, aby ses aspoň zpátky svezl.“

Kája položil do sakristie svůj balík, pan kostelník se podivil: „No, to ses pronesl!“

Ale Kája řekl: „Ju, pronesl! Svíčky jely autem a já to fičel za autem. Pane kostelník, taky máte doma Apolenku?“

„A to nemám, hochu, to nemám.“

Ale vtom už přicházel pan farář. Kája se utrousil k mřížkám. Začalo za chvíli svěcení. Maříkovic svíčka na bíle pokrytém stole byla ze všech nejkrásnější. Potom šel průvod kolem kostela a Kála po něm zase zůstal s dětmi u mřížek. Bylo po evangeliu, když postřehl Kája ječivý hlas v písni. Hned věděl: „Teta kovářovic!“ Ta to, panečku, vytahovala a natahovala, až se všichni po ní ohlíželi! On také.

Teta kovářovic v salupu stála u první lavice. Jak se Kája na ni podíval, loupla očima, až se lekl, a docela mu prstem pohrozila.

„Svěcení zmeškala,“ řekl si Kája, „a já budu musit po mši sv. zčerstva vymáznout. Ta by mi dala, že jsem jí nevzal svíčku k svěcení!“

Ale musí se přece dozvědět, k čemu je ten otvor ve stropě nad lavičkou u varhan. Už je po mši sv. Kája obezřetně táhne se k sakristii. Tam přece teta kovářovic nepůjde. Lidé si rozbírají svíce. Už je tam jen ten velký balík s jeho svíčkami. Leží na bílém papíře pěkně jedna svíce vedle druhé a zrovna uprostřed třpytí se ta jejich s květy – nejkrásnější.

„V kostele,“ myslí si, „přece mu nikdo ani jednu nevezme!“ Jen tak narychlo překládá je papírem, sakristií vybíhá na hřbitov a běží kolem kostela. Jde k hlavnímu vchodu a rovnou vpravo na kůr. Kůr je docela prázdný a ten velký otvor se tak šklebí zrovna na něho. Koho jen se zeptá, k čemu tu je? Hezkou chvíli prohlíží, potom se ustanovuje na tom, že se na to zeptá přece jen pana řídícího.

Tiše odchází od varhan a rozhlíží se kostelem. Tak v něm hrklo! Hele, teta kovářovic taky se rozhlíží vpravo, vlevo, jen ke kůru ne. Stojí u hromniček. V pravé ruce drží tu svou, neposvěcenou, ubohou, tenoučkou, celou ohnutou, levou ruku vztahuje po té nejkrásnější hromničce, po té Maříkovic. V mžiku ji čapne, schová pod salup a na její místo klade tu svou.

Kája chce vykřiknout, ale nemůže. Hrdlo má stažené úlekem a úzkostí. Nedbá toho, že po dřevěných schodech dupe, seběhne je v mžiku a rozhlédne se kostelem. Teta tu není. Aby šla sakristií? Rozběhne se tam. Pan farář přehazuje si přes ramena plášť. Kája div nevrazil do pana kostelníka, a pan farář povídá káravé: „Kam letíš, Kájo?“

„Důstojný pane,“ nabyl už Kája řeči, „zrovínka teď šmajzla mi teta kovářka tu naši nejkrásnější hromničku.“ Ale vtom viděl kolem okna se kmitnout její žlutavý salup. Vyrazil na hřbitov, už ji dohání a říká jí přesvědčivě: „Já vás viděl, teta! Šmajzla jste naši svíčku v kostele. Sem s ní!“

Ale teta vytahuje ruce zpod salupu, natahuje je před sebe a volá: „Darebáku jeden, já ti dám šmajzla! Potřebuji vaši umrněnou hromničku!“

„Žádnou umrněnou, teta! To byla posvěcená, krásná naše hromnička, a vy jste ji šmajzla!“

Teta pozvedla hlas, Kája taky.

Pan farář viděl oknem sakristie, že několik dětí se rozběhlo od rybníka ke hřbitovu. Znal kovářku, znal Káju. Vyšel a zavolal: „Copak se stalo? Kájo, copak chceš od paní kovářové? Paní kovářova, pojďte do sakristie, běží sem houfec dětí!“

Kovářka zrudla v tváři, ale přece šla. Před samým vchodem do sakristie štípla Káju silně do ucha, až vykřikl. Obrátil se na ni: „Co mne štípáte, teta? Radši mi dejte naši svíčku!“

V sakristii spustila kovářka naplno. Pana faráře už brněly uši. Kostelník se smál do hrsti a Kája koukal s jednoho na druhého. Když byla v nejlepším, řekl pan farář: „Povídal Kája něco o svíčce.“

„A že mu veřejí, pane farář, takovému lháři prolhanému, uličnickému, je z toho lesa jako divous!“

„Počkejte, paní kovářova,“ přerušil ji zase pan farář. „Kája nelže, to já vím tuze dobře.“

„No tak řeknou ještě voni, že jsem vzala v kostele svíčku! Koukejme se! Takový spratek prolhaný má mít víc víry, než tuhle v poctivosti zešedivělá osoba. Tak si ji vezmou, tu svíčku, když ji mám!“ A zas tak opatrně vytáhla ruce zpod salupu před sebe, ale tu pravou jaksi pokřiveně. Jakž jinak, když konec hromničky přidržovala v podpaží.

Pan farář byl v trapných rozpacích. Přece nebude babu prohlížet? Ale Kája by nelhal.

Kája byl jako štírek. Jak kovářka opatrně předpažila, zdvihl jí zezadu salup a vítězoslavně vytáhl svou krásnou svíčku.

„Vidíte, teta, že jste ji šmajzla!“

Teta se zřejmě zarazila, ale jen na vteřinu. Hned začala na něho sypat nadávky a hanobení, že beztoho kluk někde svíčku tady měl schovanou a teď jí ji pod salup podstrčil.

Pan farář pomohl si z trapných rozpaků: „Vidíš, Kájo, to paní kovářka chtěla tě postrašit, že ti někdo svíčku vzal, schovala ti ji na chvíli a ty hned děláš takový rámus.“

„Tak, tak,“ vpadla do toho kovářka, „postrašit jsem kluka chtěla a tohle mám za to. Počkej, ty uličníku, až tě potkám v lese!“ A vnesla se do kostela plná zloby.

Kája udiveně se díval do očí pana faráře.

„Ba ne, důstojný pane, ona mi ji nechtěla schovat na chvíli, ona si ji chtěla nechat!“

Kovářka přeběhla zlýma očima pár zbylých svíček na stolku v kostele. Ta její byla ubohá, tenká, pokřivená. Když si nemohla nechat tu s parádou, aspoň si vezme tuhle silnou, rovnou. A šla.

A když za chvíli kostelník šel pro ty, které on tam dal posvětit, trhlo mu koutkem rtů a rozběhl se za panem farářem: „Důstojný pane, nechala tam svou ubohou a vzala jednu z těch silných, pěkných.“

Pan farář mávl rukou: „Těžká s ní porada! Kdybych jí to řekl, přesvědčí mne za půl hodiny, že jsem ji vlastně vzal já.“

Zpátky svezl se Kája s panem farářem, ale byl nápadně zticha. Nemohl si v hlavě srovnat čin tety kovářky. Ještě že kytínský pan kostelník přinesl za ním do bryčky ostatní svíce. Docela na ně zapomněl.

A jak domů přiběhl, hned vykládal, co se stalo, a že pan farář myslil, že snad teta kovářovic ho chtěla postrašit, ale on že ví, že ne, že chtěla jistě tu krásnou svíčku si nechat.

A když se naobědval, tatínek půl hodiny mu vykládal, že se nesmí nikde ani slůvkem o tom zmínit, že by způsobil hrozné nepříjemnosti, a že jistě teta kovářka chtěla ho jen postrašit.

„Podívej se, Kájo, kdybys to někde řekl a dověděl se to strejček kovářovic, což kdyby on si na mě někde v lese počíhal a praštil mě palicí?“ řekl nakonec tatínek.

„Ju, praštil!“ odpověděl Kája. „Strejček kovářovic ani by vás nepraštil. Ten tetě nevěří ani slovo a řek’ mi jednou, že má s ní soužení.“

„Tak teta kovářka,“ řekl hajný, „mohla by si na maminku počíhat a ty přece nechceš, aby někdo mamince ublížil.“

„To ne, tatínku, za nic ne! To já nikdež ani nepípnu.“

Svému slibu Kája slavně dostál, ale jen proto, že se bál o maminku. Copak tatínkovi by se nic nestalo. Ten chodí s flintou, ale chudáček maminka! Mnohokrát svědělo ho pod jazýčkem ve škole, vyhrknout to panu řídícímu, ale mlčel. Ale už navždycky si ošklivé jednání tety kovářky pamatoval.