Články ze Slovana/Zrušení obleženosti

Články ze Slovana Karel Havlíček Borovský
Pozorovatel politický (11)	Zrušení obleženosti	Pozorovatel politický (12)

Údaje o textu
Titulek:	Zrušení obleženosti
Autor:	Karel Havlíček Borovský
Zdroj:	citanka.cz
Vydáno:	Slovan, 1850 - 1851
Licence:	PD old 70

H. B. V Kutné Hoře dne 1. srpna 1850 Brzké vyzdvižení stavu obležení v Praze a ve Vidni jest již teď nepochybné, a zdá se nám, že asi do 18. srpna se jistě uskuteční. „Oesterreichische Reichszeitung“ nas potvrdila v tomto mínění článkem svým „Amnestie“ nadepsaným. Bude snad leckomu zajímavé poznati některé myšlénky v onom článku, jak myslíme, ve jménu vlády projevené. „Reichszeitung“ totiž praví:

„Z jedné strany se utužil smysl pro zákonitý pořádek: z druhé strany si dobylo místa štastné přesvědčení, že se jakýkoli politický účel nikdy jedním rázem docíliti nedá, nýbrž že jest zapotřebí vážné a trvanlivé práce ducha i srdce ke šťastné činnosti na poli života občanského. Nadějeme se tedy s jistotou, že se naši spoluobčané něčemu naučili a něco zapomenuli.“ - „Jsme tedy oprávněny v této amnestii spolu viděti předchůdce pravidelného politického života a konečné vyzdvižené obleženosti.“ - „Zdá se, že se zrušením obležení vídeňského a pražského co nejdříve se započne.“ „V úplné svobodě a samovolně, žádným nutným ohledem odjinud netlačeni, podávají mocnář i vláda rukou ke smíření, k pevnému, nezrušitelnému, věčnému svazku."

Dovolujeme si na tato slova z vládni strany odpovědít několika slovy opposičními. Myslíme, že by řeči takové velmi dobře byly slušely naší vládě hned po utišení revoluce vídeňské, ne však nyní skoro o dvě léta později, dvě léta to, která se nedají vymazati již z historie, dvě léta, za které my desetkrát více vládě vyčítati máme než ona nám. Vláda, která své vlastní zákony nezachovává, není zajisté schopna k tomu, aby u občanů utužila mysl pro zákonitý pořádek: vláda, která ví, že se jedním rázem nedá nic dobrého docíliti v životě občanském, přece však sama beze vší příčiny chtěla jedním rázem všechno přetvořiti, vláda, která přiliš zřetelně nám dala na srozuměnou, že by nás občany ráda vyloučila ze všeliké politické činnosti, která obmezila právo associační (spolkové) tak, že učinila důležité spolky politické skoro nemožné, vláda, která nepochybně pracuje nyní na tom, aby také tiskový zákon připravovala tak, aby skoro nemožné bylo, zastávati tiskem jiné mínění než předepsané: kterak může tato vláda mluviti o tom, že trvanlivé práce zapotřebí jest ke šťastným politickým výsledkům? kterak docílíme ale jinak šťastné činnosti občanské ve státu konstitučním, než skrze tisk a skrze spolky? -Též my tedy a myslím s větším právem si přáti musíme, aby se naše vláda za dvě léta oktrojované činnosti něčemu (dobrému) byla naučila, a něco (zlého) byla zapomněla!

A sice přejeme si, aby se byla vláda naše naučila uznati vedle sebe ještě jinou moc totiž zákonodární, která přísluší z hlavní části poslancům národu, a aby zapomněla považovati sebe za všechno všudy; přejeme si, aby se vláda byla naučila zachovávati především své vlastní zákony a aby byla zapomněla dávati zcela pokojné kraje a města do obležení; přejeme si, aby vláda se naučila šetřiti národní rovnoprávnosti upřímně, bez pobízení nejen slovy, nýbrž hlavně skutky, a aby byla již zapomněla na své ustavičné nastrkování němčiny; přejeme si, aby se vláda naše naučila hledati bezpečnost svou ve spokojenosti občanů, a aby byla zapomněla zakládati všechny své naděje na kanony; přejeme si, aby se vláda naučila vážiti si i jiného mínění, a zapomněla pronásledovati každého, kdo ji nechválí, třeba byl nikdy nic proti zákonům neprovinil. Mnoho se ještě naše vláda musí naučit a mnoho zapomenout, než z ní bude opravdivá konstituční vláda!

Praví-li ale „Reichszeitung,“ že vláda podává ruku ke smíření, nemůže se to na nikoho vztahovatí, než na ty strany politické, které proti vládě byly v revoluci, ne však na nás, kteří jsme nikdy, ani při nejpřevrácenějších krocích vlády nepřestali šetřiti zákonů a kteří také proto nepotřebujeme od vlády žádných milostí, nýbrž chceme jen, a právo máme od ní žádati, svedomité držení ústavy. Z té příčiny také by se vláda velice mýlila v nás, jestli myslí, že přijdeme skrze vyzdvižení obleženosti do nějakého radostného neb vděčného nadšení: naše smýšlení jest zcela jinaké. Když vláda obležení vyzdvihne a zase ústavu do platnosti přivede, učinila jenom svou povinnost, aneb vlastně přestane jen činiti nám bezpráví: za to ale ještě žádné chvály nezasluhuje. Teprva budoucnost nám musí ukázati, jak dalece zaslouží vláda pochvaly, až uvidíme, jak se zachová ve stavu normální svobody.