Česká a německá universita v Praze

Údaje o textu
Titulek: Karlova universita v Praze
Autor: František Mareš
Zdroj: Národní listy, roč. 59, č. 123. str. 1
Národní knihovna České republiky
Vydáno: 25. 05. 1919
Licence: PD old 70
Související: Viz též Karlova universita v Praze — odpověď Fr. Mareše na německé výhrady k tomuto článku

Německá universita v Praze má se stále za pravou dědičku university Karlovy a přízeň rakouských vlád zůstává jí zachována neztenčená i v československé republice. Ona drží první místo v Karolinum i staré insignie; činí nárok na vlastnictví archivu, jest spoluvlastníkem Bečkova odkazu, má všechny staré sbírky a ústavy, zařízené též od českých profesorů. A zvláště její lékařská fakulta oplývá velkolepými ústavními budovami s profesorskými byty i s četnými prázdnými místnostmi. A počet jejích posluchačů jest malý, takže vábí k sobe cizince, slibujíc jim dobré opatření za hojně pokrytým stolem. A tento blahobyt prý se zaručila chránit neztenčený vláda Československé republiky.

Zatím tísní se české universita v nouzi o místo i prostředky. Její nedostatečné posluchárny nepojmou ani čtvrtiny oprávněných a povinných posluchačů, kteří jsou tak nuceni nenavštěvovati přednášek. Její ústavy, zvláště v pověstné budově lékařské fakuity, jsou stísněné a nedostatečné. A studentstvo trpí nouzí o byt a potravu.

V Národním shromáždění byla navržena změna universitního zákona z r. 1882, kterým byla rozdělena stará pražská universita tak, aby německá dědička dostala všecko, česká ani povinný podíl. Změnou onoho zákona měly býti rozděleny statky, fondy, budovy obou universit spravedlivě podle potřeby, určené zvláště počtem posluchačstva. Ale tato změna byla zastavena zakročením rozhodujících činitelů, kteří se báli, aby Němci nekřičeli, že jsou v československém státě utiskováni, což by nám prý mohlo škoditi před mírovou konferencí.

Nyní již víme, jak hledí na Němce v Čechách mírová konference. Ustanovuje v mírových podmínkách, že Němcům v Čechách se určuje „československá národnost“ a že se musí do dvou let vystěhovati, kdo ji nepřijme. Rozumí se tím národnost ve smyslu politickém, asi tak, jako Čechové ve starém Rakousku byli považováni za česky mluvící Rakušany. To jest: Němci v Čechách mají dojíti všeho práva a spravedlnosti jako německy míuvící jednotliví občané; ale nemají práva jako samostatný, s českým národem rovnoprávný národ; netvoří vyšší národní celek, který by měl zvláštní národní práva a svůj zvláštní „besitzstand“.

Snad bude nynější československá vláda vykládati ony právní pojmy jinak: dosud se u nás nikdo té otázky ani slovem nedotkl. Slibujeť se Němcům v československém státě rovnoprávnost s národem českým, po vzoru švýcarském, vzdor jejich neustálému odporu. Rovnoprávnost nabízeli jsme před vojnou. Němci tehdy odmítli, doufajíce v rozhodnutí bodáky. Po vojně byla by tedy národní rovnoprávnost vítězstvím poražených, kteří sami hnali vše k rozhodnutí násilím. Je možné jen rovné právo jednotlivých občanů mluvících německy.

Dosavadní nárok na pražskou universitu odůvodňovali Němci poukazem na „Besitzstand des deutschen Volkes in Böhmen“. Nárok ten propadl jejich vlastním zaviněním. Uškodí-li nám ještě něco před mírovou konferencí, bylo by to, kdybychom nárok ten sami ještě dále uznávali ke své újmě. Nechť jest v československém státě zřízena universita pro občany německého jazyka; ale nemá jí býti stará pražská universita Karlova, zřízená výslovně pro věrné obyvatele tohoto království.

Nynější československá vláda drží stále ochrannou ruku nad německou državou na staré pražské universitě, ke škodě a na úkor university české. Ministerstvo školství tak odpovědělo na dotaz o poměrech na německé universitě v Praze, podaný v Národním shromáždění dne 8. dubna t. r. od dra. Mareše, Srdínka a Syllaby. Nevidělo se nuceno zameziti, aby byli na německou universitu zváni a přijímáni příslušníci německého Rakouska, ač z tohoto bylo české a jihoslovanské studentstvo vypuzeno: neboť prý pohotovost českých vysokých škol, které vypuzené přijaly, zabránila „škodlivým důsledkům“. Při tom jsou české vysoké školy přeplněny, německé mají místa přebytek, takže zvou a vábí cizince, aby nebylo tolik prázdného místa. Rektorát německé university, podle ministerské odpovědi, projevil ochotu počítati vojákům mimulý zimní semestr za dva, avšak jen s výhradou „vyššího schvální“. Kdo dal toto schválení? Dalo je ministerstvo školství německému rektorátu, když přece na české universitě se nepočítá nikomu jeden semestr za dva? Či zakázalo německému rektorátu takové svévolné porušování studijního řádu a předbíhání českých studentů německými? Ministerstvo školství praví pouze, že je samozřejmo, že pro posluchače německé university nemohou platiti jiná ustanovení neb úlevy studijní než pro posluchače české. A tu je nápadné, že vyzvalo lékařskou fakultu, aby zařídila pro vojáky zvláštní semestr o prázdninách. Tak vyrovnají se „úlevy“ Němců a Čechů; jen že Čechové musejí na ně obětovati své prázdniny se všemi nesnázemi horka a prodloužených vydání a strádání. Poměr německé university v Praze k české universitě a k československému státu vůbec křičí po nápravě. Nelze dále „zachovávati državu netknutou“. Doba šetření blíží se k nevyhnutelnému konci.