Zahradníkův rok/Zahradníkův prosinec
| Zahradníkův rok Karel Čapek | ||
| Příprava | Zahradníkův prosinec | O životě zahradnickém |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Zahradníkův rok |
| Podtitulek: | Zahradníkův prosinec |
| Autor: | Karel Čapek |
| Zdroj: | ČAPEK, Karel. Zahradníkův rok; Měl jsem psa a kočku; Kalendář Městská knihovna v Praze (PDF) |
| Vydáno: | 1929 |
| Licence: |  PD old 70 |
Ba že, teď už je všechno hotovo. Až do této doby ryl, kopal a kypřil, převracel, mrvil a vápnil, prosypával půdu rašelinou, popelem a sazemi, ořezával, sil, sázel, přesazoval, dělil, kladl do země cibulky a vyndával na zimu hlízy, kropil a proléval, sekl trávu,.plel, kryl kytky chvojím nebo jim přihrnul ke krčku půdy; toto všecko dělal od února do prosince, a teprve teď, když mu zahrádka zapadla sněhem, si vzpomíná, že na něco zapomněl: podívat se na ni. Neboť vězte, že na to neměl pokdy. Když se v létě běžel podívat na kvetoucí encián, musel se cestou zastavit, aby vytahal z trávy.plevel. Když se chtěl pokochat krásou rozkvetlých delfinií, shledal, že jim musí dát hůlky. Když mu rozkvetly astry, běžel pro konev, aby je zalil. Když mu kvetl phlox, vytahoval pejřavku; když mu kvetly růže, koukal, kde jim má ořezat vlky nebo potírat padlí; když mu vykvetly chrysanthemy, vrhl se na ně s motykou, aby jim zkypřil slehlou půdu. Co chcete, pořád bylo co dělat; copak můžeš strčit ruce do kapes a jen tak okukovat, jak to vypadá?
Teď už je, chvála, bohu, všechno hotovo; ono by se dalo ještě ledacos tento; tamhle vzadu je půda jako cejn, a tu centaureu jsem chtěl vlastně přesadit, ale pokoj s vámi; už napadl sníh. Což, zahradní ku, aby ses šel po prvé podívat na svou zahrádku?
Tak tohle černé, co čouhá ze sněhu, je brunátná viscaria; tohle suché stéblo je modrý orlíček; tenhle chuchvalec spáleného listí je astilbe. A hleďme, tamhle to košťátko je aster ericoides, a tady, co není nic, je oranžový upolín, a tady ta hromádka sněhu je dianthus, to se rozumí, dianthus. A tam ten stonek, to je asi červený řebříček.
Brr, to zebe! Člověk se ani v zimě nemůže pokochat svou zahrádkou.
Nu dobře, tedy mi zatopte; nechme už zahrádku spát v lehké peřině sněhu. Je dobře myslet i na jiné věci; máme plný stůl nepřečtených knížek, i dejme se do nich; máme tolik jiných plánů a starostí; i začněmež s nimi. Jestlipak jenom jsme všechno dobře zakryli chvojím? Dali jsme dost příkrovu tritomě, nezapomněli jsme pokrýt plumbago? A kalmie by se měla zastínit nějakou větévkou; jestlipak nám nezmrzne azalka? Což, když nám nevzejdou blízky asijského pryskyřníku? V tom případě vysadíme na jejich místo… počkejme… Počkejme, na to se podíváme do některého ceníku.
Tedy zahrádka v prosinci je obsažena hlavně ve velikém množství zahradnických katalogů. Zahradník sám přezimuje pod sklem ve vytopené místnosti, zahrnut až po krček nikoliv mrvou ani chvojím, nýbrž zahradnickými ceníky a prospekty, knihami a brožurami, ve kterých se dočítá:
1. že nejcennější, nejvděčnější a naprosto nepostradatelné kytky jsou ty, které ve své zahrádce dosud nemá;
2. že všechno, co tam má, je „poněkud choulostivé“ a „rádo vymrzá“; nebo že vysadil na jednom záhonku vedle sebe kytku, „která vyžaduje vlhko“, a kytku, „kterou je nutno chrániti před vlhkem“; že to, co se zvláštní pozorností vysadil do nejplnějšího slunce, si žádá „plný stín“ a vice versa;
3. že existuje tři sta sedmdesát nebo ještě
více druhů květin, které „zasluhují více pozornosti“ a „neměly by scházet v žádné zahradě“; nebo které jsou aspoň „zcela nová a překvapující odrůda, daleko překonávající dosavadní výsledky“.
Z toho všeho se obyčejně zahradník v prosinci velmi zasmuší; jednak se počíná děsit, že mu na jaře nevzejde ani jedna z jeho kytek následkem mrazu nebo zapaření, vlhka, sucha, slunce a nedostatku slunce; pročež hloubá, čím tyto strašné mezery nahradí.
Za druhé shledává, že i když mu toho zajde co nejméně, nebude mít ve své zahrádce skoro žádný z těch „nejcennějších, bohatě kvetoucích., zcela nových, nepřekonatelných“ druhů, o kterých se právě dočetl v šedesáti katalozích; i toto jest zajisté nesnesitelná mezera, kterou je nutno nějak vyplnit. Tu tedy se přezimující zahradník naprosto přestává zajímat o to, co na své zahrádce má, jsa pln toho, co na ní nemá, čeho je ovšem daleko více; vrhá se na katalogy a zatrhává si v nich, co si musí objednat; co mu proboha už nesmí na zahrádce chybět. V prvním rozběhu si zatrhne čtyři sta devadesát perem které si stůj co stůj objedná; když si je spočítá, je poněkud zchlazen a s krvácejícím srdcem počíná vyškrtávat ty, kterých se pro tentokrát zřekne. Tuto bolestnou eliminaci musí provádět ještě pětkrát, až mu zbývá už jen nějakých sto dvacet „nejkrásnějších, nejvděčnějších, nepostradatelných“ peren, které — okřídlen pronikavou radostí — ihned objedná. „Pošlete mi je začátkem března!!“ — Bože, kýž by už byl březen, myslí si při tom se zimničnou netrpělivostí.
Nuže, bůh ho oslepil; v březnu shledá, že s největší námahou najde na své zahrádce tak stěží dvě nebo tři místa, kam se dá ještě něco zasadit, a to ještě jen u plotu za keři japonských kdoulí.
Když vykonal tuto hlavní a — jak patrno — poněkud ukvapenou zimní práci, počíná se zahradník nezkrotně nudit; protože „v březnu se to začne“, počítá dny do března, a jelikož jich je příliš mnoho, odečte od nich patnáct dní, protože „někdy se to začne už v únoru“. Co platno, musí se čekat. Tu tedy se člověk zahradník vrhne na něco jiného; řekněme na sofa, na pohovku nebo na chaiselongue, a pokouší se o zimní spánek přírody.
Za půl hodiny vyletí z této rovnovážné polohy, inspirován novou myšlenkou. Květináče! Vždyť je možno pěstovat kytky v květináčích! Rázem se mu zjeví houšti palem a latanií,. dracen a tradeskancií, asparagů, klivií, aspidister, citlivek a begonií v celé své tropické kráse; a mezi nimi, víme, pokvete nějaká ta urychlená primule a hyacint a brambořík; z předsíně uděláme rovníkovou džungli, po schodech budou splývat visuté úponky a do oken dáme kytky, které pokvetou jako blázni. Tu tedy člověk zahradník vrhne rychlý pohled kolem sebe; nevidí už pokoj, který obývá, nýbrž rajský prales, který tu vytvoří, a běží k zahradníkovi za roh, aby si přinesl plnou náruč vegetačních pokladů.
Když tedy si nanese domů, co pobere, shledá:
že když to dá všechno dohromady, nevypadá to nikterak jako rovníkový prales, nýbrž spíše jako menší hrnčířský krám;
že nemůže nic dát do oken, protože — jak mu fanaticky tvrdí domácí ženské — okna jsou k tonu, aby se jimi větralo;
že nemůže nic dát na schody, protože prý se tím nadělá svinstva a nacáká vody;
že nemůže změnit svou předsíň v tropický prales, protože přes jeho úpěnlivé prosby a klnutí si ženské nedají vzít, aby tam neotvíraly oken do mrazivého vzduchu.
Tu tedy odnese člověk zahradník své poklady do sklepa, kde, jak se utěšuje, aspoň nemrzne; a z jara, rýpaje se ve vlahé půdě venku, na ně zapomene jako na smrt. Kterážto zkušenost mu nikterak nebude vadit, aby příštího prosince znovu nezkusil novými květináči předělat svůj příbytek v zimní zahradu. V tom vidíte věčný život přírody.