Z pamětí krevních písařů/VIII. Z času, kdy boj o svobody král. česk. zaplanul: O mandátu královském, proti zřízení zemskému vydaném

Údaje o textu
Titulek: VIII. Z času, kdy boj o svobody král. česk. zaplanul: O mandátu královském, proti zřízení zemskému vydaném
Autor: Josef Braun
Zdroj: BRAUN, Josef. Z pamětí krevních písařů. Praha : F. Šimáček, 1886. s. 109–122.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Prudký, zimavý vítr úsilno zaléhal do vysoké lomenice osamělé hospody „Zavadilky“, proháněje se světlým průjezdem, na obou stranách do kořen otevřeným a vzdouvaje koženou ' zástěru nádvorního podomka, jenž mrzutě se tváře, na prahu prázdné stáje zdlouha si přešlapoval.

Toť — jak se nezlobiti — zítra přece pátek, v městě trh a před hospodou dosud ani noha formanská nestanula. A už to tak trvá za delší čas. Jindy, což tu vozů nákladných, těžce zavázaných,[1] dvojím a bylo-li neschůdno, i trojím spřežením opatřených, což zboží na nich všelijakého, domácího i cizozemského, což s nimi kramářův i formanů různých krojů, tváří i způsobů z rozličných světa končin, kteří tu, na „Zavadilce“, s koňmi i zbožím přenocovavše, časně z rána do blízkého města na trh zajížděli! Stáje bývaly plničky cizími koňmi a všecky vozy na prostranném dvoře umístiti, bývalo začasté těžko i starému, zkušenému podomkovi, jenž i se všemi pacholky, co jich hospodář na „Zavadilce“ držel, jedva stačil všecko obsloužiti — —

A dnes ani živá duše! Starý podomek znova, jako vždycky při podobné příležitosti, vzpomněl na tu vojnu, která se před nedávnem někde nedaleko v Říši strhla a která jistojistě toho všeho příčinou a již také byl by chutě na ni obvykle zahromoval, kdyby byl před hospodou neozval se hluk a krátké zařičení koně.

Starý podomek ruče průjezdem proběhl, aby kýženým hostům dle své povinnosti pomohl — ale v několika okamžicích vracel se do dvora s tváří ještě mrzutější. Přijeliť, pravda, tři jezdci, ale toť lidé městští, kteří odněkud ze vsi z vyjíždky domů se vracejí a na „Zavadilce“ jen pro trochu zahřátí a nějaký trunček se stavují.

Však již první z nich, mladý muž v řasnatém plášti, statné, prostřední postavy, modrého, upřímného oka a plavých, krátce přistřižených vousů vešel na pravo do nalévárny, od dlážkové podlahy až k začazenému klenutí mile prohřáté, kdež otylá, brunátně se lesknoucí tvář bezvousého krčmáře jej vítala.

„Hle, o vlku řeč a on za humny,“ prál vesele, hosti pravicí potřásaje, a obrátiv se od svého sudu na zad ku stolům, kdež několik mužů před korbelíky sedělo, dodal: „tu jej máte — ať poví sám —“

„Co mám povědíti?“ divil se příchozí, usedaje mezi hosty, kdež nejedna známá tvář mu kynula. Byli většinou městští, kteří se tu stavem[2] byli pozdrželi.

„Eh, toť tak, pane Ondřeji,“ zněl od sudu vysmolený hlas hospodářův, „mluvili jsme o zlých časech, jimž jedinou příčinu já v té nešťastné vojně spatřuji. Přišla řeč na to, že vy mnozí z tažení jste se vrátili, aniž byste jen jednou jedinkrát meče z pochvy vytrhli, a mnohým sousedům nešlo na rozum —“

„Však již rozumím,“ přerušil mladý muž hospodáře. „Známo přece vám všem, že lonský sněm usnesl se, že hotovosť zemská bojovati má jen proti takovému nepříteli, jenž by království tomuto čelil a jemu odpověděl. Když pak hotovosť zemská u Kadaně se sešla, žádal král, aby vytrhla proti kurfiřtu saskému, ne našemu a země naší, ale jeho nepříteli. Někteří, jednušky a lidé, jimž na starobylých svobodách království tohoto nic není záleženo, uposlechli a vytrhli od Kadaně; my pak druzí, nevidouce žádného nebezpečí, jež by zemi této hrozilo, zůstali jsme, poněvadž podle starodávné svobody vlasti naší bez usnešení sněmovního za hranice zemské táhnouti nemusíme a nemáme. Někteří z nás až k samotným hranicím vytrhnuli, ale ani na sliby ani hrozby nic nedavše, a přes ně do říše táhnouti nechtějíce, na konec domů jsme se vrátili. Rcete, kteří z nás obojích lépe učinili? Zdali ti, kteří poslechli hlasu králova a zapomněli hlasu království, či oni, kteří hlasu království slyšeli a volání králova opomenuli? Již se v zemi této Bohu žel k tomu jest nachýlilo, že kdo z nás jest králův, není již tohoto království, a ten, kdo tohoto království, nebude králův — —“

„Jen abyste všickni nepykali,“ prál hospodář, „slyšel-lis, pane Ondřeji, potajné zprávy, že hejtmané, lid proti hnutí se za hranice přemlouvavší, životem splatili —?“

„A kdybychom i životy a statky své dáti měli!“ horlil mladý muž. „Naši předkové tolikéž činili, když o svobody zemské se ukládalo. Nehodní synové bychom byli. A protož v zdar všem svobod našich hajitelům!“

Několikero cínových korbelíků se srazilo a sám hospodář musil si přiťuknouti. Snad proto nepozoroval malého, vyzáblého mužíka, jenž před chvílí s vozem o jednom koni u hospody stanuv, nyní z ticha do šenkovny byl vešel.

„Oh, Candátku,“ volalo několik hlasů najednou. „Ty jdeš jako Boží duch — anebo, jako vyzvědač nějaký —“ doplnil bezděky kdosi a malý mužík hlučné jsa vítán, mezi známé si usednul. Živil se prodejem suchých ryb, jež v Praze kupoval a o trzích po královských městech rozvážel. Byl skupec na šarapatku a jednou v blízkém městě pro nějakou rybičku malou, o kterou v kopě se přepočítal se samým panem konšelem tak se pohádal, že div jej do klády nevstrčili. Proto mu přezděli Candátek a pravého jména sotva kdo mu znal. —

„Co nového v Praze, Candátku?“ obracel se mladý muž k příchozímu. „Tyť jsi přece jako živá kronika — —“

„Nového mnoho, ale dobrého málo,“ pokyvoval rybářík, vyprázdniv s půl korbelíka piva bílého. „Král Jeho Milosť včera vyhlásiti dal po městech Pražských mandát o nové hotovosti vojenské — —“

Mladý muž prudce vyskočil ze židle.

„V hrdlo lžeš! Jak by král mohl se odvážiti, hotovosť zemskou volati, když k tomu svolení sněmovního nemá?! Toť přece svoboda nás všech nejprvnější, kterou nikdo z králů našich dosud porušiti se neosmělil!“

„Bůh to suď,“ krčil rameny Candátek, „ale já nic, než pravdu pravdoucí nevyprávím. Bych jistěji dotvrdil, řku, že dva poslové z královské kanceláře, kteří do vašeho města opis mandátu k vyhlášení purkmistru a konšelům mají dodati, stejně se mnou z Prahy ráno vyjížděli. Poněvadž ještě v jiných městech se stavěli, budou tu teprv asi s prvním soumrakem. — Však do té doby už nedaleko!“

Mladému muži ve velikém, modrém oku podivně se zablýskalo a rty jeho prudce se sevřely. Pochýliv hlavu, jako by v těžkém přemýšlení, za dlouhou chvíli mlčel. Potom pohlédnuv úzkým oknem, jehož malé, olovem lemované tabulky zalehnutím větru se otřásaly, obrátil se k hospodáři.

„Čas, abych s pacholky domů tíhl,“ děl, sahaje do opasku, „práce tam plné ruce.“

A již v malé chvíli tré jezdců mihlo se kol oken nalévárny, kdež rybář Candátek nové a nové noviny hostům vyprávěl. Což by se byli podivili, vědouce, že mladý muž se svými pacholky za hospodou místo k městu, do nedalekého lesa zamířil!

*

Mistr Domeš, konvář, netrpělivě přecházel před vraty svého domu, čekaje na syna Ondřeje, jenž hned o polednách s dvěma pacholky vyjel, aby po vůkolních pánech tvrzních něco díla objednaného rozvezl. Měl tu již býti před hodinou a dosud, ač již noc nastává a brzy brány uzavrou, nepřijíždí!

„Aby tak Bůh na něho něco dopustil!“ starala se hospodyně, za mužem povyšedši.

„Oh, o to se nestarám. Umí si pomoci,“ odvětil hospodář, „ale —“

Leč nedopověděl. Několikero podkov zrovna za rohem zazvučelo po blátivém dláždění.

Za některou chvíli sázel již Ondřej před otcem v úzké, lojovicí osvětlené komnatce dobré bílé groše na dubový stůl. Ale starý konvář jedva si jich povšimnuv dychtivě upjal zrak na papírový, režný závitek, jejž nyní synek opatrně ze záňadří vytahoval.

„A zde ta vzácná kořisť. Dobyli jsme jí snadněji než jsem se nadál. Baby poselkové, bojíce se o hrdla a váčky své v domnění, že těch loupežníků, nás, asi více v houšti ukryto, bez odporu střemhlav zpátkem ujeli.“

Ruka starého mistra konváře se třásla, když pozorně pečeť rozlamoval. Lačným okem počítal řádku za řádkou — ale dočet, hněvně listinou o zem mrštil.

„Bože spravedlivý!“ burácel v prudkém hněvu, „kdy toho bývalo v zemi této, aby kdo se odvážil zřízení zemské a svobody naše před tebou i před námi tak zapírati a políčkovati!“

A prudkými kroky přecházel po jizbici, mezi tím co Ondřej listinu zdvihnuv bedlivě pročítal.

„Oh, ještě dobře, že přišla do pravých rukou!“ zasmál se s okem planoucím. „Dříve purkmistr o mandátu zvěděti nesmí, pokud i těm chabým z konšelstva bělmo s očí sňato nebude. A o to už se postarám já — ty pak, otče, starej se v radě.“

Bylo u večer, v ten čtvrtek před sv. Šťastným kn., 13. ledna měsíce l. 1547. — — Dva dny byly již minuly a v zdejším městě nikdo ani potuchy neměl, jaká prudká nevole, hněv i odpor pobouřily všecky věrné syny tohoto království, když slyšeli, kterak král zjevně a těžce mandátem svým vojsko zemské proti všemu řádu svolávajícím porušil. Proskakovalyť i zde řeči všelijaké, ale většina měšťanů nevěřila, poněvadž smělosti takové, po celé věky v Čechách neslýchané, přece do krále se nenadála. Za to však četněji a četněji ozývaly se hlasové, žádající lepší opatření bran i hradeb, poněvadž zjevno jest, že král o svobody zemské ukládá a stav třetí jemu opříti se musí. Slovo konváře Domše bylo mezi nimi nejprvnější, a poněvadž v radě zasedal, také nejmocnější. Když o nedělním ránu synek jeho Ondřej z domu povyšel, bezděky zamířil k rybnímu trhu, kdež Candátkova drobná postava v chumáči lidí jen se kmitala. Než Ondřej Domšův k němu došel, rozešli se kupující a Candátek s jasnou lící synku konvářovu vstříc vykročil.

„Dobrého jitra, pane Ondřeji!“ volal. „Jdeš-li nakoupit ryb, tož pozdě jsi přišel. Již mám rozprodáno — ani jediné cucky mi nezbylo. Pojedu s lehkým vozem a také s lehkým srdcem do Prahy nových nakoupit —“

„A co tam nového, Candátku?“ ptal se živě Domšův Ondřej. „Tyť jsi všude a nikde a proto nejspíše budeš co věděti —“

„Oh, jak by ne,“ pochluboval se mužík, „mám známé i na samém hradě královském!“

„Ale proto přece ti onehdy selhalo, když jsi řekl, že s tím mandátem jsou již na cestě —“ smál se hlučně Ondřej.

„A byli!“ stavěl hlavu schytralý rybář. „Jen že nějací stupkové zákeřní je u samého města přepadli a nejen o mandát, ale i o peníze je oloupili. Pravda, páni jim vše nahradili, s důtklivým poučením, aby na příště si nenadjížděli po cestách nebezpečných. Přijedou prý sem s dnešním večerem — mluvil jsem včera s jedním z nich, jenž ode mne leckdy cucky kupuje —“

„A kudy pojedou?“

Otázka tato přelétla přese rty mladému muži bezděky. Ani nepozoroval, že si rybářík horlivosti jeho nějak povšimnul.

„Okolo Rostlic, tou cestou bezpečnou nade dvory kmetcími,“ — děl lhostejně. „Ale již čas, abych se hnul,“ dodal, pokročiv ku svému vozu.

„Abych nezapomněl — paní máť vzkazuje tobě, až tuto neděli přijedeš, abys v kuchyni naší s rybami mřenými se stavil. Však slyš, již do kostela vyzvánějí —“ a pozdraviv Candátka, zatáčel mladý konvář ku kostelu. — —

Té neděle pozdní noční dobou stanulo několik mužův opěšalých před vraty domu konvářova. Jediné lehké zaklepání postačilo a mužové tlumenými kroky vešli do vnitř. Sám hospodář vešel do průjezdu.

„Nu pořídil’s?“ ptal se kvapně syna, beze hluku do pustého, kahancem jediným osvětleného mazhauzce jej uváděje.

Ondřej, všecek zruměněn a upocen přisvědčil.

„Buď Bohu chvála,“ zaradoval se mistr konvář dychtivě uchopiv sbalený papír.

„Hle, toť nový opis mandátu, slovo od slova — a zde, aj, toť psaní nějaké —“ a mistr polohlasně četl:

„Opatrní věrní milí etc. Zprávu Vám v krátce dáváme, kterak by poslové Naši, jak ústně dotvrdí, s mandátem prvním ve čtvrtek minulý přepadeni a oň obráni byli na pozemcích, které šosu Vašemu přináleží. Pročež žádáme, abyste o lepší bezpečí kraje svého se postarali. V čemž vůli Naši pod uvarováním nemilosti Naší naplníte. — Datum ut supra — —“

Poslední slova konvářova vyzněla v trpký smích.

„Ano, ještě tento budoucí týhoden nesmí býti bezpečno v našem okolí. A pak už svoláme velkou obec — ať přinesou třeba tři takové mandáty, město toto bude baštou proti komukoli. Jen těch několik dní, Ondřeji, třeba pozor ještě míti!“ — —

A v pravdě, mladý konvář ostražitě pozor dával. —

Minulo pondělí, úterý a v městě dosud o mandátu královu nic určitého a jistého nevěděli. Chutě byl by v úterý večer Ondřej za hradby, na Zavadilku zaměřil. Doufalť tam jistě najíti Candátka, jenž zítřejšího středového trhu jistě nepomine. Ale obezřetnější otec jej rozmluvil.

Však ve středu ráno, sotva pacholek vrata otevřel, stál Candátkův vozík před domem a drobný jeho pán nahoru, do kuchyně pospíchal. Odbyv kup, ptal se hospodyně po panu Ondřeji.

„Již dávno vzhůru. Však vejdi — tamo —“

A již stál Candátek před mladým Domšem, jenž srdečně rukou mu potřásl.

„Nemohu odejíti, aniž bych novinu velikou s tebou nesdělil,“ mluvil Candátek, usednuv. „Víš-li pak, že ani podruhé poselkové královští mandát nedodali l? Zas prý je lotrasi zrádně přepadli, ledva že s holými životy ujeli. Ale páni již byli nedůvěřiví. Když poselkové těžce přiříkali, že pravdu mluví, a když o některé dráby do průvodu žádali, osopili se páni a tvrdé nakázali ať prý o budoucí sobotě znova jedou přes Rostlice cestou bezpečnou sami dva a pod služby ztracením ještě v týž večer ať mandát purkmistru zdejšímu dodají — —“

„A co říkají mandátu Pražané?“ ptal se dychtivě mladý Domeš.

„Reptají až do Boha. Trvám, že právě dnes sešly se obce, aby ostrou odpověď na mandát ten konšelům svým řekly. Těžko prý bude konšelům ji králi opáčiti!“

Ondřej po těchto novinách rybářových sotva se soboty dočkal. Potom hned po obědích vybral se s třemi věrnými pacholky, dobře jsa ozbrojen, z města. Starému konváři zdlouha čas ucházel. Když se krátké odpůldne k večeru nachylovalo, vyšel ven, kdež při prvním kroku kdosi ze sousedstva jej zastavil:

„Víš-li, konváři, že po městě novina se roznáší o tom, kterak právě před některou chvílí poselkové z Prahy na rathouz přijeli, aby mandát, o kterém tolik se již povídá, purkmistru odevzdali? Však viz, jak lidé k rathouzu se sbíhají! Pojďme —“

Líce konvářovy pojednou zbledly. Slyšel-li dobře? Což přece neposlal Ondřeje, aby — —

Však nedomyslil; soused vší silou táhnul jej v před. Sotva svým očím uvěřil, vida před rathouzem tlumy lidu hlasitě povykujícího. Ale hle, tam před průjezdem dvé koní, na něž právě teď mužové jacís chvatně sedají. Probůh — toť opravdu poslové královští! A již také hustým davem cestu si klestí, aby odjeli. Sám purkmistr vyšel za nimi, ano, ten vlažný, bojácný — —

„Purkmistře, svolej na zítřek obec —“ ozvalo se v davu a konvář octnul se před tím, na něhož byl vzkřikl.

„Nelze, až jak se zítřejší rada usnese —“

„Tedy ji svoláme sami!“ zahlučelo vůkol a konvář Domeš úprkem hnal se k svému domu.

Vešed do jizby, zastal ženu svou, ana všecka v slzách tonouc na pacholka u dvéří stojícího beze slova ukazovala.

„Oh, hospodáři, zle se povedlo, neboť léčku kdosi na nás nastražil. Již jsme poselkům jako jindy listy vyrvali, když deset drábů z úkrytu na nás vyskočilo. Bránili jsme se, hle, jak na rameni krvácím, ale nadarmo. Poselkové jeli dále bez závady — a jen mně podařilo se uskočiti, když ostatní, i s panem Ondřejem svazovali — — za mnou dvakráte střelili a napotom cestou ku Praze s očí mi zmizeli — —“

A pacholek, k němému hospodářovu pokynu, odešel z jizbice. — — —

Té noci u konvářův ani oka nezamhouřili. Bled a zachmuřen kráčel nazejtří Domeš k rathouzu, aby radě obcoval. A nežli u rathouzu se ocitl, zazněl zvon, velkou obec svolávající. S těží prodral se do vnitř, kde konšelé i přísežní po pořádku do lavic sedali.

Hluk před rathouzem zmáhal se víc a více; sousedů přibývalo. Jedni se zlobili o mandátu královském i jeho původcích hanlivě pomlouvajíce, druzí již láli, či dokonce klnuli a třetí násilně chtěli se vedrati do rathouzu.

Zejména malý mužík, v jehož svátečním oděvu i vzezření jen s těží bylo lze poznati Candátka, zle bouřil.

„Však jim všem ku hrdlu sáhneme, těm proradným radám královským!“ křičel sípavě. „Není-li pravda, sousedé —?“

„Vždyť jsi ty proradce sám!“ zahřmělo za ním tuřím hlasem a před pohlednuvším Candátkem stál mladý Domeš. „Zradil jsi mne tváří v tvář pochopům královským. Kdyby mne byla sama prozřetelnosť lidi selské k osvobození nepřivedla, byl bych v moci králově, od něhož vzal jsi třicet stříbrných. Ty hade, který — —“

Však mladý muž nedořekl, neboť v týž mžik zaleskla se před jeho zrakoma dýka rybářova, jenž v okamžitém záchvatu, všecek rozzuřen, po něm se rozehnal. Sotva že měl času uskočiti a zbraně své ku obraně dobyti.

„Utrhači! — —“ vzkřiknul rybář v novém rozmachu. Ale toto slovo bylo jeho poslední. Krev jeho zbarvila dláždění.

* * *

K příběhu tomuto v Pamětech takto poznamenáno: „Před právo hrdelní postaven Ondřej, syn konváře Domše, v ty časy konšela, že by jakéhosi rybáříka o velké obci před rathouzem o život byl připravil. Ale poněvadž svědomí[3] jest provedeno, že brániti se musil, a poněvadž přísahou stvrdil, že jej rybářík pochopuom královským zrádně vydati chtěl, jsa z těch, kteří groš jidášský vzavše, tu mezi námi za přátele chodí, vyzvídají a zrazují, při tom jest Ondřej ponechán a na svobodu puštěn ve středu, v den sv. Polykarpa biskupa l. P. 1547. Nota. V městě našem zuostáno na tom, že mandátu neuposlechneme. Jiskry, již jsou se vznítily a plameny po vší zemi této, šlehati počínají. Ó, by jen smetly s tváře zemské nejen všecky nepřátely ukládající o víru, jazyk i svobody naše a nejen ty z nás, kteří tělo i duši hříšně nepřáteluom, zaprodavše krev rodnú jemu zrazují, ale i všecky chabé, bojácné, lhostejné a k smlouvání, kdy o naše nejsvětější běží, ochotné! Ó, by jen hojně zlata srdcí i duší ohněm tímto prošlého a vyčištěného nalezeno bylo ve dnech, jež následovati budou, ku prospěchu i příkladu vnukuom našim a ku slávě vlasti hnětené!“


  1. Plachtou krytých.
  2. Na stav, t. j. staviti se.
  3. Svědectví.