Z domova/Pavla

Z domova Karel Václav Rais
Náš hřbitov	Pavla	Nebeklíč

Údaje o textu
Titulek:	Pavla
Autor:	Karel Václav Rais
Zdroj:	RAIS, Karel Václav. Z domova: verše. Praha : Unie, 1918. (Raisovy spisy; sv. 17).
Vydáno:	1912
Licence:	PD old 70

Dům Pavlin rodný chatrné měl krovy,
jež nuzně clonil omešený doch,
však Pavle v očích kvítek pomněnkový
i v jizbě chudé rozkvétati moh’;
a není děj to v božím světě nový,
že zahleděl se nejbohatší hoch
v to modro čisté v černi jemné řasy
a uviděl tam všecky nebes krásy.

Ta dívka milá zajala ho všecka -
když Václav hlavu sklonil do spánku,
zřel očka její, upřímnost v nich děcka,
v ně díval se jak v jasnou studánku;
v sen zvonila mu píseň její žnecká,
jež závodila s písní skřivánků,
když k jetelině spěchávala poli
a žala potom paličkaté stvoly.

I Pavlu divná opřádala vnada -
sen lásky prvé, jarní, teplý dech,
hned nechápala hlava její mladá,
dál duše čistá v pestrých plula snech,
až slova vroucí: „Václava mám ráda!“
se zachvěla jí jemně na ústech.
Ten vzdech pak letěl v říši hvězdných světel…
Kol byla noc, a voněl rmen i jetel.

Dál žili jenom mladé lásce svojí
a nořili se v její pohádky.
Když měsíc chvěl se v rokotavém zdroji
a jemný ševel vanul poupátky,
stál Václav denně za zrosenou chvojí,
jež u Pavliny rostla zahrádky,
až dívka přišla drobným krůčkem laní
a hoch ji k sobě mužnou vinul dlaní.

Však blaho jiných lidem spáti nedá!
Vše zvěděl brzy tatík bohatý -
a v srdce pýcha se vzdorem se zvedá,
že tužby svoje viděl rozváty;
vždyť místo lánů bídu synek hledá
a za hedváb chce míti záplaty.
Ó, tatík těžce nenaplnil váčků,
by syn si jednou zašel pro žebračku.

Pak v barák chudý ostrá vzkázal slova,
ať lepší pozor mají po dceři,
že nepodá se ruka Václavova
jen ledajaké holce z pazdeří,
jež chytré tužby v mladé hlavě chová,
jak na statku se pěkně opeří;
ta kouzla vábná, chytračka jež líčí,
již rázná ruka tatíkova zničí.

A v domku chudém otec bílé hlavy
slov drsných příval slyšel v tváři bled,
pláč v prsou při nich cítil usedavý,
však neplakal, jen zachvěl se mu ret,
ó tušil, žal jak dceři srdce dáví,
a starostlivý upřev na ni hled,
jen zašeptal: „Ztiš, dítě, marné stony,
tvůj otec ví, žes při tom bez úhony!“

Ač srdce v Pavle žalobně se chvělo,
šla svázat uzlík v bolném záchvatu,
pak otci řekla: „Polibte mi čelo,
já nezabudu nikdy na chatu,
kde dlíte vy a kde se vše mi skvělo,
když láska v srdci jarem kvetla tu -
Jdu v širý svět a hledat budu služby,
bych snáze nesla zklamání své tužby!“

Šla bystře vpřed a zpátky nepohlédla,
žal němý hnal ji smutnou do dáli;
tu jetelina byla před ní zhnědlá,
kde na sebe se nejprv usmáli,
tou pěšinou se blaženě s ním vedla,
zde v době blahé mlčky postáli
a poslouchali, bor jak šumí, sténá
a voní měkce tráva porosená.

Kol bory stály zádumčivě snící,
on nevyšel z nich, aby rameny
svou naposledy sevřel kukavici
a zlíbal tvář jí, vlasů prameny;
slz trpkých ručej nesvlažil jí v líci
a neochladil žalu plameny -
šla tiše v dálku, opuštěna, bledá,
jak ptáče siré, domov jež si hledá.

I našla dům, kde po lopotě denní
jí nerušili v němé bolesti,
jež utajena v duši hýří, plení -
své vzpomínky zde snula na štěstí,
jež zažili, než byli rozloučeni,
všem dumám svým zde dala rozkvésti
a omámena sladkou jejich vůní
se potápěla v lásky bezdnou tůni.

Když sestra rodná v dálku dopsala jí,
jak roznáší se po vsi novina,
že nevěstu již našel tatík v kraji
si přebohatou, krásnou pro syna,
že lidé o tom přemnoho si bájí,
že Václav marně prosí, zaklíná -
vzkaz po Aničce poslala mu pouze,
by poslechl a v marné ustal touze.

Pak zvěděla, že v hospodářství novém
vše paní nová rychle jinačí,
že Václav nikde nepostýská slovem,
klid samoty že teď mu dostačí;
i staří že si v domku výminkovém
již také leckdy toužně zapláčí - -
To všecko Pavla za dne skryla v nitru,
však noci dlouhé protoužila k jitru.

Zpěv léta ztichl, v poli po souvrati
květ pestrý vydán vichru vpospasy…
Ten s kopců modrých k Pavle počal váti,
jak Václav její bědně zápasí,
že nemoc hrozná tělo mladé chvátí,
až tatík starý hořem zoufá si;
že před nákazou domů prchla žena,
a Václav jenom po své Pavle sténá…

Noc šerá byla, lesů černé stíny
se temněly jak hradby obzoru,
a v bystrých proudech hučel ze hlubiny
tlum prapodivných vážných hovorů;
kruh měsíce byl zádumčivě siný
a bledé světlo sypal na horu,
kdes v daleku se bolně ozval časem
pták opuštěný pronikavým hlasem.

Šla Pavla sama dálnou noční plání,
tou nocí šerou domů letěla,
jen siný měsíc teskně zíral na ni
a na pahorku bříza zvetšelá;
kdes nad borem se krákot ozval vraní,
a nad lukami mlha do běla
se chvěla jako roucha nočních ženek,
když hlavy žalné kloní do pomněnek.

Již na dubová zabouchala vrata:
„Ach, otevřte, než hruď se rozletí,
mé srdce z dáli k Václavovi chvátá,
chci přivinout ho ve své objetí,
vždyť láska naše vždycky byla svatá,
a čistá jako rosa v poupěti!“
Kdos otvíraje přivítal ji stenem:
„Již skonal tiše na rtech s tvojím jménem!“

Ryk zoufalý se vznesl nade dvorem,
sten rozjitřené velké bolesti;
pak rozechvěna, s ranou v srdci chorém
se k lůžku jeho dala dovésti - -
Již viděla ho rozjitřeným zorem
a němě padla k tvrdé pelesti…
Kol domácí tu všickni stály němě
a venku do tmy kulich hýkal temně…

Žal divý Pavle ztichl náhle v hrudi,
jak byl by život v těle jejím zhas’,
a necítila, ruka jak mu studí,
a neviděla hrozný v tváři mráz,
a nevěřila, že se neprobudí,
by aspo%n chvíli byli šťastni zas,
že hloubka očí vábná tak a tklivá
se na svou Pavlu ani neodívá.

Tak seděla a mladou její hlavou
se valil divě myšlenkový proud,
až potopil ji ve svou hloubi tmavou,
že nevěděla, kde že spočinout,
kol zatopena žalu zhavou lávou
se marně drala v klidný, vlídný kout,
kde ustlala by rozechvěným skráním,
by duše blaze vyletěla za ním.

Pak procitla a tiše dívala se,
že dlaně jeho teplé povál sníh,
že nepromitl ve sklopené řase
již ani odlesk očí chrpových,
v nichž utopila v zašlém, blahém čase
květ nejkrásnějších snů a tužeb svých,
že zvadla červeň v líci jeho bledém,
že vše a vše je chladným, děsným ledem.

I do objetí ztuhlou vzala šíji,
ret horký tiskla na rty, na čelo
a nedbala, že chvíle noční míjí,
že prchl den a již se zatmělo;
když lidé všickni kolem pravili jí:
„Tak teskniti by srdcenemělo!“
tu v těžkém, dusném pravila jim bolu:
„Tu chvíli aspoň popřejte nám spolu…“

Když v rakev úzkou bolně po obrázku
mu ruka přátel tiše vložila,
když v dlaň mu dali kadeř jejích vlásků,
jež v nemoci tak prý ho blažila,
již viděla, že velkou svoji lásku,
a štěstí všecko v pravdě dožila - -
Šla místo ženy za ním k hrobní tůni
a naslouchala, jak ty hroudy duní. - -

Čas prchal dál. Již Pavla v poli zase
se sklánívala v čerstvém jeteli,
jenž rozbujel se v plné jarní kráse;
zas poslouchala, bor jak ševelí,
však podvečerem oči v temné řase
se slzami jí vždycky zatměly,
a pohleděvši ke hvězdnaté výši
vždy věřila, že slova jeho slyší.

Když otec jeho k ní si zašel poli
a praví vroucně: „Viz mé šediny,
ty, dítě drahé, nevíš, jak to bolí,
že květ jsem lásky zdupal nevinný,
jsem jak ten strom již starý, suchý, holý,
ó, přeju mu aspoň kvítek jediný,
vždyť výš, že ještě jednoho mám syna,
buď naše teď - kmet ruce k tobě spíná!“

Tu Pavla měkkou objala ho paží
a pravila mu šedou hladíc skráň:
„Ó vím, že lidé lehce lásku váží -
však zapomenou že bych mohla naň?
Mne láska jeho stále stejně blaží,
ta poutá nás i za hvězdnatou báň!“
On objal ji… Pak sestra její v krátku
se vdala tiše do velkého statku.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Já znal ji dobře. A když myslím na ni,
ta vzpomínka mně mysl osvěží,
jak přišla k lůžkům o hodince ranní
a smála se, kdo dřív k ní poběží,
pak škádlila nás pro dlouhaté spaní;
s ní na dvůr šli jsme sypat drůbeži,
jež přibíhala od všech koutů, vrátek,
když uhlídala známý její šátek.

A vidím ji v té pestré kanafasce,
jak po mazaném dává krajíci
nám švitořivé, skotačivé chásce,
jež klusala k ní všecka zářící;
a v důlku, který v bradě zůstal k stáru,
i v oku plném líbezného žáru.

Tak milá byla jako růže planá,
jež vůni jemnou šíří po stráni,
vždy čerstva, jako pěnkava je z rána,
ač sníh již pokryl vlas jí havraní;
kam přišla, vroucně byla uvítána -
že úsměvem svým žaly zaclání,
si říkali a vyhlíželi vískou,
zda spatří její postavičku nízkou.

Jen zřídka modré zalily se oči
a ruměná jí líce pobledla,
když u kostelní stěny na úbočí
řad rovů slehlých oknem zahlédla,
a nad nimi jak vítr listím točí,
jak smutně chví se tráva zahnědlá -
však otázka jež splynula nám s rtíků,
již smála se zas v našem dětském šiku.

Kdož byl by věřil, neznaje ji dříve,
že v jaře žití, v době slunných jar
ty oči její miloučké a tklivé
jí zakrvavěl proudů slzných žár? - -
Ó Pavlušině dibré duši snivé,
když přišla smrt jež nosí poušť a zmar,
květ blaha nesla. Umírajíc všemu
jen zašeptala: „Položte mne k němu!“

(Světozor 1886.)