Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských/Víla přítelkyně a dvanácte měsíců pomocných

Údaje o textu
Titulek: Víla přítelkyně a dvanácte měsíců pomocných
Autor: Karel Jaromír Erben
Zdroj: ERBEN, Karel Jaromír. Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských. Svazek III. Praha : Otto, 1907. s. 193–195.
Licence: PD old 70

Byla jedna zlá žena, která svou vlastní dceru milovala více než oko své, ale své pastorkyně, dobrého a krásného děvčete, jmenem Marice, z celé duše nenáviděla, všemi spůsoby ji týrajíc a moříc, jen aby se jí některak zbavila. Jednoho dne poslala obě děvčata, aby praly vlnu; své dceři dala vlnu bílou a pastorkyni černou i přikázala jí: „Jest-li že mi té černé vlny do běla nevypereš, nechoď mi domů, sice tě ze stavení vyženu!“ Ubohá pastorka vidouc, že není možné tak učiniti, vzala vlnu a šla plačíc za svou polousestrou. Když přišly na vodu, počaly práti. Tu přidružila se k nim nějaká krásná panna, bíle oblečená, i pozdravila jich: „Dobrý den, děvčata! potřeba-li vám pomoci?“ Dcera macešina řekla posměšně: „Mně není pomoci třeba, moje vlna je bílá; ale tu hle naše pastorkyně nedopere se své vlny.“ Na to panna přistoupila k Marici a řekla: „Dej sem! uhlídáme, nedá-li se ta vlna do běla vyprati.“ I počaly obě práti, a vlna zbělela jako sníh; když bylo vypráno, ta bílá pradlena zmizela. Macecha vidouc tu bílou vlnu, divila se i zlobila, že neměla proč pastorkyni vyhnati.

Po některém čase přišla tuhá zima se sněhem. Tu poručila macecha pastorkyni: „Vezmi košík a jdi do lesa, i natrhej mi tam zralých jahod k novému roku; pakli mi jich nepřineseš, bude ti lépe, abys zůstala v lese!“ Ubohá Marice plačíc prosila: „Kterak možná, abych v tuhé zimě našla zralé jahody?“ Ale nic platno, musila jíti. Když přišla do lesa, potkala dvanácte mládencův, a pěkně jich pozdravila. Oni pěkně poděkovali i tázali se, kam jde tím sněhem tak uplakaná? A ona jim pěkně všecko pověděla. „My ti pomůžem,“ řekli mládenci, „umíš-li nám říci, který měsíc celého roku je nejlepší?“ Marice řekla: „Všickni jsou dobří, ale měsíc březen je nejlepší, protože nám přináší nejvíc naděje.“ Mládenci byli tou odpovědí spokojeni a řekli: „Jdi tam do toho úžlabí na výsluní, tam najdeš jahod, co chceš.“ I přinesla maceše k novému roku plný košík nejkrásnějších jahod a pověděla, kdo jí je ukázal. Za několik dní potom, když byla odleva, poslala macecha také svou dceru do lesa na jahody, nadějíc se, že také tak šťastná bude jako její pastorkyně. Dcera se pěkně oblekla, vzala košík a šla vesele do lesa. Tu potkala také těch dvanácte mládencův i řekla jim spurně: „Ukažte mi také, kde rostou jahody, jako jste ukázali naší pastorce.“ Mládenci odpověděli: „Ukážem, jest-li že uhodneš, který měsíc celého roku jest nejlepší?“ A ona hned odpověděla: „Všickni jsou špatní, a měsíc březen je nejhorší.“ Na to se celý les zamračil, a všeliký nečas přišel na ni, tak že sotva živá přišla domů. Ti mládenci byli dvanácte Měsícův.

Mezi tím dobrota i krása té pastorkyně rozhlásila se daleko, a jeden bohatý mladý pán oznámil maceše, že ten a ten den přijde a pastorkyni si za ženu zasnoubí. Když ten večer přišel, vyhnala macecha pastorkyni, aby šla do koryta podlé stavení spat; připravila večeři a dceru svou vystrojila, jak nejvíce mohla. Snubcové přišli, macecha je pěkně přivítala, dovedla do stavení, a řekla: „Tu hle je moje milá pastorkyně!“ Ale měli tam kohouta, a ten bez přestání z celého hrdla kokrhal: „Kukuryku — hezká Marice v korytu!“ Snubcové porozuměvše kohoutovu kokrhání, poručili, aby pravá pastorkyně přivedena byla; a vidouce ji, nemohli se dosti nadiviti její kráse a líbeznosti, a ještě ten večer ji vzali s sebou, — zlá macecha pak a její dcera zůstaly zahanbené přede všemi lidmi. Marice pak byla šťastna se svým mužem i s celým domem svým až do smrti, — proto že Víla jí byla přítelkyní a všickni Měsícové přátely.