Vedle cesty/Po stopách Máchových
| Vedle cesty Josef Thomayer | ||
| Popularisování vědy lékařské | Po stopách Máchových | Londýnská neděle |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Po stopách Máchových |
| Autor: | Josef Thomayer |
| Zdroj: | THOMAYER, Josef. Vedle cesty. Praha : Bursík & Kohout, 1895. s. 185–195. Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 1891 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Karel Hynek Mácha |
Sotva který básník náš zasáhnul tak účinně v duševní život studující mládeže české jako Karel Hynek Mácha v letech šedesátých. Rehabilitován v tehdejší době veřejností českou hlavně mladšími spisovateli, stal se záhy miláčkem studující mládeže české a láska k spisům jeho vzrostla v pravý, bezpodmínečný kultus. „Máj“ a „Cikáni“ bezpočtukráte čteny a vždy s nadšením. Ba pochybuju, že dnešní básníci čeští, v mnohém ohledu nad Máchu — aspoň po mínění mém — značně vynikající, těší se takové úctě jako v letech dotčených K. H. Mácha, jemuž se svého času nedostalo ani té „cti“, aby ukázky ze spisů jeho v obvyklých tehdy anthologiích školních místa nalezly. A přece byl Mácha více ctěn než officielní básníci z anthologií, a nejeden z dnešních našich mužů rád se as přizná k tomu, že svého času valnou část básní Máchových do svého alba si opsal. Sám patřím k těm, kteří po dlouhou dobu aspoň „Máj“ s pietou ve vlastním opise opětně pročítali. Ovšem jako muž jsem v kultu Máchově značně ochladnul a nemohu popříti, že zvláště forma básní Máchových, jsouc valně místy tvrdá a často málo libozvučná, značně kontrastuje s verši tehdejších jeho vrstevníků v poesii světové, zrovna tak, jako forma moderních básníků našich značně jej předstihla. Avšak ani dnes nepřestává mi imponovati bystrost pozorovací Máchova a mnohá místa z veršů i prosy jeho vryla se mně, zrovna tak, jako stům jiných, bezpečně v paměť, že maně mi tanou nejednou slova Máchova na mysli při rozmanitých událostech životních.
Zvláště se mi přihodilo, že na svých poutích po vlasti české vícekráte jsem zabloudil v místa, jež druhdy též Mácha navštívil, a na něž ve svých spisech častěji naráží, jindy zase při povšimnutí si toho anebo onoho detailu v přírodě bezděčně jsem si vzpomněl na některý řádek Máchův, a tu nejednou s velikou úctou bylo mi přiznati, jak výborným byl Mácha pozorovatelem a jak mnoho v něm česká literatura ztratila. S potěšením si vzpomínám proto nejednou na moje stopování Máchových šlépěji a na konec nemohl jsem odolati, abych vzpomínkám nedal jakous takous formu literární.
Dovolte mi tedy, abych vypravoval.
Kráčeli jsme jednou s třemi přáteli od svatého Jana pod Skalou ke Karlovu Týnu. Byl krásný májový den a třešně byly již osypány oblaky bílých květů. Cesta ke Karlovu Týnu vede z valné části lesem, přebohatým, jak mnohému známo, různými kvítky. Zvláště si vzpomínám mile na růžovou odrůdu protěže, jíž jsme na jedné mýti našli celé kopce. Šli jsme již drahnou chvíli a Karlův Týn byl patrně v nejbližším sousedství. Leč posud nebylo po známé věži hradské ani stopy. Konečně vynoří se v malinké vzdálenosti od nás valná část hradu v boku mezi dvěma pahorky. V tom okamžiku počala žežulka kukati a my všichni téměř bezděčně počali recitovati:
Z temna lesa žežulička
zakukala, zaplakala
pod Karlovým Týnem.
Karlův Týne, pevný hrade,
památníku reka spustlý atd.
Situace tak frappantně upomínala na náladu veršů Máchových, že s obdivem jsme si to jeden druhému opětovně připomínali. A nelze si skorem ani jinak pomysliti, než že Mácha za podobných as okolností jako my druhdy s Karlovým Týnem se setkal a setkání to i s náladou v duši jeho vznikající tak trefně prostými verši vylíčil. Kdo jen jiskru lásky k starým památkám našim chováš, jdi jednou po jaru ke Karlovu Týnu a přesvědčíš se, co hlubokého citu kratičká báseň Máchova ukrývá.
Nejednou lámávali jsme si hlavu nad verši Máchovými na počátku „Máje“:
„Svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech…“
považujíce „vonný vzdech“ za pochybení, neboť rozumovali jsme, prvního máje růže ani šípek nekvetou. Při tom jsem ovšem pomýšlel spíše na básnickou licenci nežli na co jiného. Neboť nalezl jsem nesčíslněkráte, že básníci (české nevyjímaje) přerůzné podivuhodnosti přírodní ve svých pracích zaznamenali. Přesvědčil jsem se však sám, že i v tomto znění dají se dobře verše Máchovy obhájiti.
Šel jsem kdys od Rakovníka procházkou nad nádraží jakýmsi dosti hlubokým úvozem. Nebe bylo zamračené a nebylo viděti nikde ani živou duši. Čekaje na vlak, měl jsem více jak hodinu času a vykračoval jsem si pohodlně, když tu pojednou ucítil jsem intensivní vůni růžovou. Soudě, že vůně tato pochází as od odrůdy šípku s drobným lístkem, jehož větve i listy velice silnou vůní růžovou se vyznačují,[1] hledal jsem zdroj vůně tak dlouho, až jsem jeden keř uprostřed jiných nevonných nalezl. Leč již v tom okamžiku, kdy z dáli vůně růžová mne překvapila, tanula mi na mysli Máchova slova
„růžinu jevil vonný vzdech“
a maje potom kytici vonných haluzí v ruce, myslil jsem si, že jedině k této odrůdě šípku slova Máchova se hodí; neboť sotva jiná růže jeví tak „vonný vzdech“ jako tato, a citované dva verše prohlásil jsem v duchu za správné, neboť vonný tento šípek již prvního máje svůj „vzdech“ vydávati může.
Kokořínská zřícenina v posledních dobách častokráte se jmenuje, snad jí Máchův popis k popularitě dopomohl. Jest také popis Máchův tak trefný, že jediné mladistvé oko, které se po šírém světě méně poohlédlo, tolik detailů zřícenině odkoukati může. Kokořínská zřícenina jest několika cestami přístupná a postavena jest na hřbetu zasahujícím v nepříliš široké údolí, jehož stěny lemovány jsou podobnými útesy skal, jaké v severních Čechách, zvláště v okolí Turnova a Jičína v neobyčejné kráse vidíme. Také jedině cesta údolím tímto více zajímavosti poskytuje; jiné cesty, jež vedou vysokou rovinou, do níž údolí kokořínské jest jaksi vyryto, jsou zdlouhavé a nudné. Zvláště cesta, kterou jsem já z Liběchova ku zřícenině kokořínské kráčel, vyniká obzvláštní jednotvárností, jež mně a soudruhům mým parné paprsky sluneční nikterak nezpříjemňovaly. Zde člověk pořád kráčí planinou a mizí ves za vsí a po hradě posud ani památky. Teprve za vsí Kokořínem zajdeme v lesík a v tomto náhle se objevuje zřícenina na jmenovaném hřbetě — nižším, nežli je planina, jíž až dosud bylo kráčeti. Hrad je zastrčený, neveliký, a věž jeho má dosud kuželovité zakončení, při čemž kužel jest mnohem méně objemný než kulatá věž, a tak jaksi na věž nasedá. Kolem kužele dosud se pne zakrnělý tromek jako za časů Máchových. Vzpomeňte si nyní na popis Kokořína, jak jej Mácha v „Cikánech“ podává:
„Stavba hradu toho a obzvláště kulaté věže jest zcela přiměřena rozmnožiti tichou hroznost krajiny. Je bledě žlutá, základ její zdá se z jediného kusu sestávati. Zeď její náramné je tloušťky a až k špičaté, taktéž přižloutlé kamenné střeše ani jediného okénka nemá. Zcela jest hladká a drobné ozdoby, jako hříčky na krku velikána pod přístřeším jejím umístěné, činí, že hrozná její síla tím strašněji doléhá na zbloudilého, udiveného poutníka. Na něco širším přístřeší chvěje se mladá bříza a přiléhajíc k špičaté, nevysoké střeše od ní na dol se kloní, co jednotlivé péro za kloboukem loupežníka.“
Myslím, že i ten, kdo by o Kokořínu z předchozích řádek poprvé se dověděl, o plastičnosti a trefnosti popisu Máchova přesvědčen býti musí a zvláště srovnání kužele věže s kloboukem loupežníka zdá se mi býti velice trefným.
Krajina kolem Doksů málo je v Čechách známa a přece patří k nejkrásnějším, jaké v Čechách máme. Vysoké Bezdězy, které téměř celým středním Čechám jsou za pěkného počasí viditelné (sám jsem je viděl zřetelně pouhým okem se strání nad Kutnou Horou), tvoří jaksi základ krajiny doksské a považuju již návštěvu hradu bezdězského za výlet z nejpěknějších, jaké v Čechách máme. Kdo se neštítí trošku námahy, může návštěvu Bezdězu dobře si z Prahy za jediný den odbyti. S věže hradní pak přehlížíme, jak pochopitelno, ohromnou část království Českého. Nepřehledné lesy, role, nesčíslná místa prostírají se tu pod okem divákovým a ztrácejí se na horizontu v modravé mlze. K nejzajímavějším však pohledům patří doksská krajina, přiléhající na severozápadu těsně k úpatí Bezdězu. Řada temně zelených lesů, pokrývajících četné pahorky, je v pravo od městečka Doksů přerušena velikým rybníkem, jemuž co do krajinářské dekorace sotva co je rovno. Rybník totiž je nalit do pánve, roubené skupinou lesnatých, dosti vysokých hor a má hráz tak ukrytou, že v prvém okamžiku člověk domnívá se míti před sebou jezero, jímž také krajina tato prý v dobách pradávných byla. I veliké rozměry rybníku zcela dobře jezero připomínají. Sotva lze si pomysliti co příjemnějšího než letní večer na rybníku doksském. Na písčitém okraji je samý les, jen směrem k městečku je pruh luk, lemujících vysokým rákosem a puškvorcem poslední výběžky rybníka. V trávě a v rákosí hemží se to vodním ptactvem, kteréž vidouc se nepozorovaným, štěbetá a hašteří se, a často viděti v šeru jednotlivce nemotorně nad samou vodou sem nebo tam přelétnouti. Na jednom místě vyčnívá z vody malý kamenitý ostrůvek, zvaný Myším zámkem. Stíny hor dopadají při západu slunce na vodu a způsobují tak malebné střídání se barev na hladině vodní. Navštívil jsem rybník doksský jako člověk, který se dosti po světě ohlednul. Viděl jsem Evropu od Dněstru k Temži a od písčin brandenburských až k čarokrásnému ostrůvku Capri, lemovanému azurově modrými vlnami mořskými, leč večer na jezeru doksském utkvěl mi přece jenom v paměti velice živě.
A do tohoto krásného kouta vlasti naší položil Mácha děj svého Máje. Píše ve svém denníku: „Děj se koná u města Doks mezi horami, na nichž se hrady Bezděz, Pernštejn, Houska a v dálce Ralsko, k východu, západu, poledni a půlnoci ukazují.“ Divím se jen, že zde Mácha nepoznamenal také originalní Jestřebí, stojící na lysém kopci a postavené druhdy na strmé skále, proťaté točitými schody, jimiž před lety jedině bylo možno hradu dostoupiti.
Vezměte nyní do ruky „Máj“ a pročtěte v něm četná místa, věnovaná krajinomalbě, abyste viděli, jak ostře se krajina doksská v Máchovu duši vryla, jak velikým pozorovatelem byl tento nešťastný, několika dvacetiletý mladík. Musil bych na doklad zde citovati téměř celý „Máj“, abych slova svá prokázal pravdivými. Leč jedno aspoň místo si jako doklad neodepru:
Hluboce pod ním krásný dol,
temné jež hory broubí kol,
lesů věnec objímá,
jasné jezero dřímá
u středu kvetoucího dolu.
Nejblíž se modro k břehu vine,
dále zeleně zakvítá,
vždy zeleněji prosvítá,
až posléz v bledé jasno splyne.
Bílé dvory u velkém kolu
sem tam jezera broubí břeh.
V jezeru bílých ptáků sbor
a malých člunků rychlý běh,
až kde jezero v temno hor,
v modré se dálce níží —
I na jiném místě vzpomíná si Mácha krajiny, v níž odehrává se děj „Máje“. Přečtěte jen „Večer na Bezdězi“ v „Obrazech ze života mého“. A jako každý jeho popis, i zde je velice trefný. Vzpomeňme jen tohoto místa: „Nade mnou plynuly šedé obláčky co stáda beránků, za horami však černé, husté zapadaly mraky, temnější nad tmavé stíny horní, v které zapadající se stápělo slunce. Od východu nový měsíc vycházel a veliký doksský rybník se chvěl polou v sluneční záři, polou na mdlém světle měsíce. Nad Doksy hustý se dmul kouř, až pojednou rozevřev se, vyhlížel co obruba temná jasné krásného obrazu; neb za rozpuklinou jeho stál zdrcený hrad Jestřábí, co loď mořská v pestrých barvách oblé duhy, jako za barevným závojem.“
Popis ovšem romanticky nazírajícím okem diktovaný, ale srovnejte popis ten se střízlivým vypsáním mým a uznáte, že liší se vypsání Máchovo od mého, jako krajina malovaná, do níž vložil umělec kus své duše, od střízlivé reprodukce tužkové.
S krajinomalbou potkáváme se vůbec v Máchových spisech velice často. Leč kdybych probíral jedno místo po druhém, nedospěl bych nikdy k jinému cíli, než že popis Máchův je vždy výborný. Ať líčí krajinu jičínskou s Kumburkem a Bradlcem („Valdice“) anebo sázavskou krajinu („Klášter sázavský“), je popis jeho vždy věrný a charakteristický. Od smrti jeho uplynuly pádesátčtyři roky. A od těch dob vstoupila technika spisovatelská do fase valně jiné. Novellista, romanopisec i básník u velikém počtu snaží se vystihnouti slovy svými život i místo, v němž kus života se odehrává, jak možno věrně, bez všech příkras, jež romantikové si druhdy oblíbili. Nadešel v tvoření básnickém čas, v němž práce básníkova v nejednom ohledu upomíná na způsob práce popisujících věd přírodních. Kterážto podoba obojího tvoření sahá tak daleko, že popisující básník, jako přírodozpytci, nevyhne se ani zjevům odporným aneb hnusným. Ba mnozí dokonce — jako v některých svých spisech Zola — právě zjevy odporné pro básnické tvoření své vyhledávají.
Dosti se již o tomto způsobu moderní práce básnické namluvilo a napsalo. Sám patřím k těm čtenářům, kteří nedovedou se spřáteliti s mrazivou náladou, jakou v člověku povzbudí čtení prací Dostojevského, Garšina, Rešetníkova a jiných renomovaných, zvláště ruských spisovatelů. Avšak, jakož vidno z předchozích poznámek, Mácha nebyl pouhým romantikem, jak se často tvrdí, který by si byl v pracích svých vybásnil nejen život, ale i místo, nýbrž svědomitě budoval na základě bystrého pozorování svého a to myslím, že mu přičísti dlužno jako zásluhu nemalou. Kde já aspoň po stopách Máchových jsem kráčel, všude vidím, že líčil téměř jako moderní realismus básnický.
- ↑ Tuším Rosa rubiginosa sluje odrůda ta.