Kytice (almanach)/Upomínky z přátelských dob mladosti
| Kytice (almanach) | ||
| Protivy | Upomínky z přátelských dob mladosti | Fridrich Bojovný |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Upomínky z přátelských dob mladosti |
| Autor: | Václav Jaromír Picek |
| Zdroj: | Kytice. Almanach. Praha: Kat. Jeřábková, 1859. s. 125–128. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
I. editovat
Hle pod Hrádkem v lipách šumí vánek,
Pod lipami — děl druh — spatříš stánek,
V stánku — milá děva prodlévá.
Lípy, krása děvy vždy mne baví;
Spějem tedy, již se náš krok staví;
Dalemila — kvítky zalévá.
Nebesa! ta Vesnou býti může!
Našlyť sestru lilie a růže,
Rozeznat ji — těžko pro zraky.
Kadeře po šíji plynou ladné
Jako peruť orlová, když padne
Na májové bledé oblaky.
A ty oči! rajské puky, květy,
V těch se zobrazují šíré světy,
Tisíc vděků — šípů letí vstříc;
A ta v Bohuslavu ráj svůj vidí,
Tlukot srdce svůj dle jeho řídí, —
On šlechetný — nesmí dát své víc.
II. editovat
Dalemilo! — Lekla se a v tváři
Rdí se jako sníh severní září,
Vítá — majíc oko skloněné.
Žasem, slastí dmou se ňádra něžné,
Jako vodní lilie dvě sněžné
Na vlně se chvějí zbouřené.
Oči více mluví, nežli rtové,
Hlasy její — rajští slavíkové,
Slova — jakby perly kapaly.
Posléz žádá Bohuslav jen kvítí,
Když dar lásky od ní nesmí vzíti;
Kroky její k růžím spěchaly.
Tam proň s chvěním láme růži bílou,
Ach tu českou zdála se mi Vilou,
Růži posvěcuje na rtíku.
V tom jí z oka slza v růži sjela,
A ta růže s perlou, v ní co tkvěla,
Řekla víc, než — tři sta jazyků!
III. editovat
Šli jsme, každý v srdci s jiným citem,
Slunce plálo jižjiž za blankytem,
Zemi slabá líbala jen zář;
Z blízké vísky zvonků hlasy jemné
Po krajině zněly polotemné,
Bohuslav — měl porosenou tvář.
Ohlédnem se oba ještě jednou,
Zraky posud ji u růží zhlednou,
V bledou tvář jí svítil slunce vznět;
Rámě o lípu opírá něžné,
Na dlaň kloní čelo těžké — sněžné,
Jako růže po dešti svůj květ.
Zvonek dozněl. I dím: totě hrana,
Neb dnes láska její pochována,
Lásky hrob ten z růží pahorek.
Truchlící tam anděl — ona v bolu.
Kýž zde Bohuslave, zemřem spolu,
By nám byl ten krásný náhrobek!
IV. editovat
Slunce zašlo, zvonec dozněl v dáli,
Luna vyplynula, hvězdy plály,
Nebe zahradou se zdálo být.
V modré půdě bílé růže tkvěly,
Také jsme v zahrádce dívky zřeli,
Jen že tam se budou věčně skvít.
„Dalemilo, ze zahrady časné,
Rádbych povznesl tě k oné jasné,
Tambych moc ti Krásopaní dal;
Slunečnic, měsíčků na tisíce
Mělabys a Vlasem Berenice
Prstby tvůj ty kvítky svazoval.[1]
Je tam Lyra, kdybys měla tísně,
Orel by roznášel tvoje písně
K sluncím na peruti větrové,
Labuť by poslední dala zpěvy,
Abys pěla všemi srdce zjevy
Věčně o vlasti a lásce své.[1]
V. editovat
Bratře, pravil druh můj myslí zňatou,
Láska ti buď věcí božskou, svatou,
Vzdoruj mužně smyslům klamivým.
Chceš-li, by ti láska nebe dala,
By se první věčně zelenala,
Skoumej, nevěř krásám vábivým.
Nehrej pro vše, co svatého tobě,
Nehrej z marnivosti v žádné době
S outlým srdcem panny nevinné.
Smrtelnou kdo ránu zadal duši,
Větší vrah jest, než kdo tělo ruší,
Vraha toho pomsta nemine.
Svadlou lilii zas rosa zbudí,
Svadlou růži jaro k žití pudí;
Poupě krásněji se rumění;
Srdce však, jež věrnou láskou svadlo,
Srdce nevěrou co puklo — schřadlo,
Srdce to — již nezná vzkříšení.