Stránka:MEYRINK, Gustav - Golem.djvu/233

Tato stránka nebyla zkontrolována

v jejich obličeji. Jako z jedněch úst zvolali: „Rešpekt, rešpekt!“

Když viděli, že si jich nevšímám, stáhli se do kouta a tam se tiše dále bavili.

Jen jednou vstal učesaný, šel ke mně, zkusil mlčky svaly mých paží a pak se zas — vrtě hlavou — vrátil k svému příteli.

„Vy jste přece také tady, poněvadž jste podezřelý ze zavraždění Zottmanna, co?“

Přikývl hlavou.

„Už dlouho!“

A zase minulo několik hodin.

Zavřel jsem oči a tvářil jsem se spícím.

„Pane Pernathe, pane Pernathe!“ slyšel jsem pojednou tiše Lojzův hlas.

„Co je?“ — — tvářil jsem se, že jsem se právě probudil.

„Pane Pernathe, prosím vás, odpusťte — prosím — prosím — nevíte, co dělá Rosina?… Je doma?“ koktal ubohý hoch.

Bylo mi ho nevýslovně líto, jak visel na mých rtech svýma zanícenýma očima a jak křečovitě svíral ruce.

„O, té se vede dobře. Ona — ona je teď sklepnicí v starém Ungeltu,“ lhal jsem.

Viděl jsem, jak si lehce oddychl.


Dva trestanci přinesli na velkém prkenném tácu plechové hrnce s horkou vodou, v které se snad vařily uzenky a cervuláty; tři z nich postavili v cele a odešli.

Po několika hodinách zase zaskřípěly závory a dozorce odváděl mne k vyšetřujícímu soudci.