Stránka:MEYRINK, Gustav - Golem.djvu/227

Tato stránka nebyla zkontrolována

Muka.

Se spoutanýma rukama, za sebou maje četníka s nasazeným bodákem, musel jsem putovati u večer osvětlenými ulicemi.

Uličníci s pískotem táhli v celých řadách v pravo, v levo, ženy honem otevíraly vyhlídky, hrozily dolů vařečkami a nadávaly mi bohopustě.

Už z dálky jsem viděl masivní kamennou krychli soudní budovy s nápisem v průčelí:

Trestající Spravedlnost je ochránkyní řádných.“

Pak mne pohltila obrovská vrata a průjezd, v němž to páchlo kuchyní…

Muž s plnovousem, opásán šavlí, v úřednickém kabátu a čepici, bosý, v dlouhých, kolem kotníků zavázaných podvlékačkách povstal, odložil kávový mýnek, jejž držel mezi koleny a poručil mi, abych se svlékl.

Pak mi prohlédl všechny kapsy, vyňal z nich vše, co nalezl a konečně se mne ptal — nemám-li štěnice!

Když jsem odpověděl záporně, stáhl mi prsteny s prstů, řekl, že je všechno v pořádku a že se mohu opět obléci.

Vedli mne několik pater nahoru, a chodbami, kde v okenních výklencích stály velké, šedivé, uzamknutelné bedny.

Železné dveře se závorami a malými, zamřížovanými výřezy táhly se v nekonečné řadě podél zdi. Nad každými hořel plynový plamen.