puká, uvidí-li vřelý proud, jenž vystupuje až k oblakům, uslyší-li řvaní, které země tisícerými otvory vydává, pobodne zvíře své a prchá odtud, ví, že zuří pod ním Kun-p’a, velikým duchem prokletý.«
Apač mlčky vyslechl vypravování Šošonovo, hledě před se klidně. Kol jeho rtů pohrával sotva znalý úsměv. I tázal se Černý Jelen:
»Co soudí můj bratr o této povídce?«
»Že ještě nikdy tolik bledých bojovníků nepřišlo k řece Ohnivých děr.«
»Můj bratr tomu věří?«
»Ano.«
»Ale to událo se před mnoha sty léty; tenkráte můj rudý bratr ještě ani nežil.«
»A Černý Jelen, náčelník Šošonův, také tu ještě nebyl. Jak tedy ví, co stalo se tenkráte?«
»Slyšel to od starcův, jimž vypravovali to prarodičů prarodičové.«
»Ale když prarodičové žili, nebylo ještě bledoušů mezi rudými muži. Slyšel jsem to od Old Shatterhanda, a ten ví vše podrobně. Když setkal jsem se s ním poprvé u řeky Ohnivých děr, vysvětlil mi, jak povstaly ohnivé ty díry, z nichž vystupují studené a horké proudy vody.
Řekl mi také, jak povstaly hory a údolí, kaňony a propasti.«
»Což on to ví?«
»Velmi zevrubně.«
»Ale vždyť při tom nebyl!«
»Toho není potřebí. Vidí-li bojovník šlépěj lidskou, ví hned, že tudy šel člověk, a přece nebyl také přítomen. Takové stopy zanechal tu veliký duch, a Old Shatterhand ví, jak takové stopy čísti sluší.«
»Aj!« udiveně zvolal Šošon.
»Optej se ho sám! Podivíš se potom ještě více. Sedával jsem za tichých nocí podle něho a naslouchával jsem slovům jeho. Byla to slova velikého, dobrého, všemohoucího ducha, slova lásky a dobroty, smíření a milosrdenství. Co jsem je uslyšel, jednám právě jako Old Shatterhand, neusmrtím člověka, neboť všichni jsme děti velikého ducha, jenž syny a dcery své učiniti chce šťastnými.«
»Jsou tedy bílí mužové také jeho dětmi?«
»Ano.«
»Uf! Proč pronásledují své rudé bratry? Proč pustoší jejich země? Proč honí je s místa na místo? Proč jsou samá lesť, potměšilosť, podvod?«
