»Nepokusíme se o jeho vysvobození na vlastní pěsť.«
»I v tom se s vámi shoduji.«
»Dobrá! Představuji si jasně, jakou pociťuje dobré srdce vaše úzkosť o otce. To mne nabádá, bych jel s vámi. Avšak jakmile uvidíme, že otec váš dosud žije, obrátíme se a pojedeme za ostatními. Jen kdybyste nebyl také Hobble-Franka s sebou bral!«
»Zasluhuje, že vzal jsem na něho ohled.«
»Domnívám se, že tlachavostí svou spíše nám uškodí nežli prospěje.«
»Ó, neznáte ho. Je přese všecky své chyby statečný a odvážlivý člověk.«
»Věřím rád, ale všecko mu jde křížem, nic se mu nezdaří. Takovým lidem jest nejlépe se vyhnouti.«
»Slíbil jsem mu to již; bolelo by ho tudíž velmi, kdybych mu zase odřekl. Sdílí ode dávných časů všechny slasti a strasti v domě našem, a bude mu tedy odměnou, vezmeme-li ho s sebou.«
»A Vohkadeh? Pojede také s námi?«
»Ano! Přátelství jeho je tak upřímné, že nesmíme se odloučiti od něho.«
»Je tedy všecko v pořádku. Jde jen o to, abychom se nepozorovaně odtud vytratili. Budou míti o nás ráno ovšem strach, až nás tu neuvidí, ale domnívám se, že Bob rozkaz dobře vyřídí. Aj, tu přichází právě Jemmy.«
Ferlon vrátiv se, posadil se vedle nich.
»Není-liž pravda, Old Shatterhand něco tuší?« otázal se Davy.
»Ano. Zastavil a vyslýchal mne jako nějakého darebáka,« horšil se Jemmy.
»Ale tys nevyzradil přece ničeho?«
»Toť se rozumí! Ale měl jsem krušnou práci. Bylo mi užiti i hrubství. Tím jsem Shatterhanda rozhněval, a proto odešel!«
»Viděl, že uvazuješ naše koně?«
»Učinil jsem tak jen se svým. Šťastnou náhodou přišel hned za mnou. Teď však již mlčme, abychom podezření jeho ukonejšili. Také měsíc již vychází. Uhasíme ohně a lehneme si potom pod stromy. Tam je stín, a odchod náš nebude tak hned zpozorován.«
»Dobře, že svítí měsíc; najdeme aspoň cestu.«
»Je nám ostatně dobře známa, stále podle řeky dolů. Mrzí mne
